86b. Velikonoční symbolika /18.4.14/

86b. Velikonoční symbolika

zdenekfritz

Naše životy jsou plné symbolů. Je škoda, že se nad nimi hlouběji nezamýšlíme. Zkusme se nyní na chvíli zamyslet nad některými symboly Velikonoc.

zdenekfritz

Velikonoční symbolika
Nad Velikonocemi se můžeme zamýšlet velmi různými způsoby, ale já bych svou pozornost chtěl obrátit k symbolům, které často skrývají pod vnějšími jevy jejich vnitřní podstatu.
Máme tu Velikonoce křesťanské a Velikonoce ateistické. Ač jsou to různé roviny, mají v dnešní době některé spojovací prvky. I do křesťanských se nenápadně infiltrují prvky oslav jara, což, jak předpokládám, jsou prvky původně pohanské. Na chvíli se u nich pozdržím. Původní oslavy jara patří asi k dobám, kdy lidstvo ještě žilo v jakémsi poznání o bytostných silách, které přírodu vytváří. Z toho sice již v dnešní době vymizelo vědění o bytostných silách, ale pořád ještě je to projev něčeho pozitivního. Nesprávné ovšem je sloučení svátků jara s ději Velkého pátku. Je to ovšem snadno pochopitelné. Asi každý z nás má tendenci na špatné věci a to hlavně ty, které sám vykonal, zapomenout, nebo je alespoň nějak změkčit. Rádi pak přijímáme různé myšlenky-předhůzky rozumu, že to jinak nešlo, nebo že já za to nemohu, apod.
Je tedy snadno pochopitelné, že se sloučily Velikonoce s jejich nepříjemným prvkem ukřižování s radostnou oslavou jara. Tím se ovšem znevážila oběť, kterou Ježíš přinesl tím, že mezi nás přišel. Znevážila se tím i jeho smrt a dosáhlo se zmatku, který v sobě smíchá věci kruté s věcmi příjemnými…
Znevážily se tím ovšem obě věci. Nejen, že se znevážila Ježíšova oběť, ale současně se do radostných oslav Božího díla stvoření zamíchal náš hrůzný čin a tím ani tato oslava jara již nezůstala čistá. Neměli bychom nevědomě přijímat tyto pokřiveniny, ale sami pro sebe vždy hledat pravou podstatu věcí, třídit, oddělovat. Slavme jaro, ale jindy, než ve dny, kdy stvořením nelibě prochází roztrpčení nad naším jednáním a snáší se na nás jako živá obžaloba / …a toto nejsou mé názory…/. Učme se nebýt stádovým člověkem, který dělá to, co všichni ostatní v danou dobu v určitém státě a národě-buďme konečně osobnostmi se svými vlastními názory a nebojme se je vyjádřit, jinak nejsme hodni Slova, které to od nás požaduje.
Je jisté, že od doby samotného aktu vraždy Ježíše Krista je pro každého nezmanipulovaného lidského ducha velkou a nepochopitelnou záhadou, že by Bůh nechal zavraždit svého Syna jen proto, abychom my nebyli hříšní. Nesčetné teologické úvahy svědčí o tom, že ani věřícím to nějak není úplně ,,jasné“ a vnitřně se nad tím stále pozastavují. Tato nejasnost je proto překryta radostí, že Ježíš vstal z mrtvých, což je vlastně jakýmsi důkazem, že se vlastně ,,tak moc nestalo“. Jeho utrpení jistě nikdo nezmenšuje, ale ono není tím nejsilnějším předmětem Velikonoc. Tím nejpodstatnějším je Jeho povstání z mrtvých, ukřižování se bere jako ,,nutné zlo“, které musíme přečkat, abychom se konečně radovali z Jeho vzkříšení. Kněz pravoslavné církve mi vysvětloval, že oni, na rozdíl od křesťanů, vůbec nemají tyto dny a děje tak navázané na utrpení, pro ně je to hlavně o tom vzkříšení. I v ikonografii je ukřižovaný Kristus záměrně vykreslen, jako by netrpěl, téměř s úsměvem. Je to úmyslné potlačení negativních a nepříjemných prvků Ježíšova poslání a života. A jestliže říkám ..úmyslné“ pak vycházím z výroku samotného představitele církve.
Největším paradoxem je ovšem takzvaná oslava vzkříšení. Onen akt, že Ježíš po své pozemské smrti nadále žil, není, jak víme, žádný mimořádný děj vlastní jen Božímu Synovi. Je to přirozený děj pro každého ducha, jenž přijal pozemské tělo a jednou je musel odložit. Ironií je, že právě křesťanství, které vášnivě a nelítostně popírá jakoukoliv myšlenku na reinkarnaci a život po smrti v tomto smyslu, má den, kdy tento posmrtný život oslavuje. Nevím o žádném náboženství, které by věřilo v posmrtný život, či reinkarnaci a vytvořilo si samostatný oslavný den posmrtného bytí. Naopak křesťanství, které to všemi silami popírá, si takový speciální den vytvořilo. Je lhostejné, že ,,oni to chápou jinak“, faktem je, že oslavují posmrtný život, ve který nevěří…
Hlavním symbolem ateistických Velikonoc je akt, kdy muži bijí ženy po hýždích, aby se jim tyto vykoupily především vajíčky. Je lhostejné, jestli vychytralý rozum namluvil lidem ,,chytré výmluvy“, že je to pro zdraví žen, protože se již ozývají i vysvětlení, a mnohdy nebudou daleko od pravdy, že je to děj sexuální, který stimuluje určité sexuální oblasti těla. Jistě je tento postřeh na místě, když slyšíme, kolik lidí své sexuální prožitky stupňuje bičováním a kolik se na to prodává a vyrábí pomůcek. Mne však zajímá spíše skrytá symbolika. Žena byla určena jako zprostředkovatelka vysokých duchovních hodnot a protože tyto hodnoty jsou pro ducha jeho ,,životem“, můžeme její poslání také nazvat, jako ,,zprostředko­vatelka života“. Že tuto úlohu nesplnila, to všichni víme. Také jsme četli, že pravý muž bude takovou ,,nevěrnou“ ženou pohrdat. Je tím myšleno nevěrnou svému poslání. V nějaké knize paní Sass, kde jsou líčeny úrovně onoho světa, je popisováno, že ženy, které se zde snažily zdůrazňovat svou sexualitu a tak vydražďovat muže, musí v těchto oblastech onoho světa prožívat velmi těžkou roli. Jsou zde odhaleny ve svém nesprávném postoji, a proto jsou nahé. Muži, kteří byli jimi na zemi sexuálně vydražďováni, prohlédnou a dávají jim za vinu svůj bídný a těžký život v záhrobí. Proto je honí po ulicích a bijí… Docela to v jiné formě připomíná velikonoční ,,kratochvíle“. Jak jsem již zmínil, máme hrozivou schopnost vše špatné obrátit v žert a zlehčit to do nějaké zábavy. A tak mi tato velikonoční ,,zábava“ v symbolické řeči říká toto: Muž nutí ženu, aby mu dala ,,život“, což je symbolizováno vejcem. Žena to již dobrovolně nedělá, a proto ji k tomu nutí násilím. Na to mu ona tento symbol života vydá, ale je znehodnocen a nepoužitelný. Protože ani vyfouknuté, ani vařené vejce již život nenese… Žena mu mimo mrtvých vajec nabízí i alkohol, který rozjitřuje smysly/tedy to pozemské/, ale odstavuje ducha a vydává ho všanc různým přízemním záhrobním vlivům. Je to vlastně symbolické vyjádření naší nesplněné role, říkám naší, protože žena sice své poslání neplní, ale muži to vlastně vyhovuje. Je schopen ji obviňovat, ale současně mu to vyhovuje a ctná, čistá žena by pro dnešního muže byla ženou nudnou.
Slyšel jsem, že v nějaké české vesnici se zachoval obyčej, který je alespoň nějak dávající smysl a mající s Velikonoci nějaké pojítko. Ve vesnici je určen jeden, který má roli Jidáše a ostatní ho pak honí po vesnici. Jestli ho přitom bijí, nebo ne, to už jsem neslyšel. Určitě je to smysluplnější, než kult Ježíšovi předkožky, o kterém právě v této chvíli běží dokument v televizi. Ovšem i zde je to zase jen ukázka našeho chtění, našeho největšího zájmu. Z celého Ježíšova života a Jeho svatého poslání nás zajímá jen to, co nás vlastně i našem životě zajímá nejvíce…
Na naše dvéře právě tluče smečka mužů s malými dětmi z naší ulice a domáhá se toho, aby mohli mou manželku tlouci po hýždích a tak naučili své ratolesti nějaké užitečné životní dovednosti. Jsou to lidé, se kterými se nijak nepřátelíme, nesdílíme společné zájmy, nenavštěvujeme se, jen se pozdravíme. A přece ,,tradice“ boří slušné vychování a otevírá možnosti se ,,odvázat“. Kdybych některý jiný den v roce přiskočil k některé z jejich manželek a začal ji na ulici švihat prutem, považovali by mne za blázna a asi by se snažili své ženy uchránit před tím šílencem. A přece-když jsou velikonoce-je to dovoleno. Možná i ta chuť ,,zakázaného ovoce“ je pro ně tak přitažlivá. V zaměstnání by je žena mohla zažalovat za sexuální obtěžování, na ulici by jim nějaký manžel mohl vrazit jednu ostrou ránu…ale, když jsou ty velikonoce… Mohli bychom říci, že je lidstvo zotročeno všemi těmi zvyky, tradicemi…nešťastné lidstvo? Ale ne, lidstvo samo si to vymyslelo, protože se jim to takto líbí.
Děkujme Poselství, že nám otevřelo nové pohledy nejen do vesmíru a stvoření, ale i na ty naše malé zvyky, obyčeje a radostné ,,požehnané“ živoření. Kdo chce, může už vidět věci jinak a také se k nim jinak postavit. Požehnané budiž ty Velikonoce, kdy jsme schopni prohlédnout a najít jiný postoj k životu, sobě i Velikonocům.