84. otázka ,,Obětovat celé své bytí…“ /9.3.14/

84. otázka ,,Obětovat celé své bytí…“

Paní IS.
Tři dny přemýšlím nad slovy v modlitbě ,,Věřím ve Světlo“. Cituji: „….. a obětuji celé své bytí“.
Myslela jsem si toto, že plnění zákonů a žití, tedy dle Vůle Boží není oběť, je to pro lidského ducha samozřejmost nebo lépe řečeno mělo by to tak být.

zdenekfritz

Ke správnému pochopení tohoto pojmu si musíme uvědomit následující. Náš druh pochází z duchovního zárodku. V tomto zárodku jsou v latentní podobě obsaženy různé předpoklady, schopností a ctností, které mají být rozvinuty v živé a fungující schopnosti. Tento rozvoj probíhá ve dvou rovinách, nejprve nevědomé a pak vědomé. Protože naším cílem je vědomé bytí musíme dojít k vědomému rozvíjení všech předpokladů, které v nás spočívají. Náš vývoj není dokončen, ale v jisté fázi se odklonil z naplánovaného a přirozeného postupu. Z toho vyplývá, že jsme do nějaké míry již sebevědomí, ale nerozvinuli jsme předpoklady v nás spočívající. Místo toho jsme rozvíjeli různé pokřivené postoje, což je důsledek nesprávně použité svobodné vůle. Tyto pokřivené postoje se staly nedílnou součástí našeho vědomí, naší osobnosti. Kdybychom k tomu chtěli vytvořit nějaký pozemský obraz a příměr, mohli bychom si např. představit člověka, který pod vlivem zvrhlé módy navštíví chirurgii a nechá si implantovat místo rukou nohy, protože jeho oblíbené zvíře lev je má taky. S takovouto ,,úpravou“ se mu žije těžce, ale on si to neuvědomuje, protože si splnil své vytoužené přání. Bude-li se chtít vrátit ,,k normálnímu životu“, bude muset ,,obětovat“ své přání, ale i jeho důsledky, tedy nechat si amputovat své nesprávné končetiny. To bude velmi těžké a bolestné, nejen v rovině tělesné, ale i duševní. Vzdát se svých silných přání je vždy těžké. Tak i v duchovním smyslu máme mnohé nesprávné postoje, názory a náhledy na svět i sebe. Chceme-li být zase normální, budeme se toho všeho zbavit. Protože je to nedílnou součástí naší osobnosti, je to skutečná ,,oběť“, tak to budeme pociťovat. Člověk se má zcela přizpůsobit Boží vůli, řádu tohoto stvoření, to ale znamená, že jeho lidská vůle musí zcela souhlasit s tou vyšší. Protože bylo řečeno, že vše ,,musí být nové“, což znamená, že vše je špatné, znamená to též, že vše v nás musí být obětováno, odhozeno, po předchozím poznání nesprávnosti. To se nepodařilo ani vysokým duchům, tisíciletí k tomu vychovávaným, kteří měli být pomocníci Synů Božích. Není to tedy tak jednoduché, nestačí jen dobré chtění, nestačí čtení Poselství, ani aktivity kolem něj. Naše osobnosti, naše ,,já“ je úplně pokřivené, vše chápeme pod úhlem nesprávně nabytých zkušeností a vnějších tlaků. Docházíme k nesprávným závěrům i při dobrém chtění. Nejlépe to uvidíme u druhých, tam nejsme tak osobní, ale více věcní. Na druhých čtenážích vidíme, že to dělají špatně, přesto, že to myslí dobře a myslí si, že je to podle Poselství. Jsme lidmi rozumu, a proto upřednostňujeme vnější jednání – pořádání přednášek, propagace Poselství, pobožnosti a další. V těchto vnějších formách pociťujeme jakési spojení s duchovními pojmy, ale to základní a jedině podstatné nám uniká. Jsou to vnitřní, samozřejmé a vžité správné postoje – to znamená přizpůsobení ,,já“ Božímu řádu. My svádíme každodenní boje se svou slabostí, špatnými zvyky, předanými okolím o rodiči, ale i přinesenými z předchozích inkarnací. Je to skutečný boj a protože bojujeme sami proti sobě, není možné vítězství bez toho, abychom některé věci ,,obětovali“ a pozor, to i ty, kterých si vážíme a považujeme je za správné – to je ta ,,oběť“. Právě proto to budeme považovat za oběť, protože se vzdáme věcí, které máme rádi, to vyžaduje nejprve nadhled a poznání, tedy podrobení. Každý z nás má ,,něco“ co považuje za ,,správné“ a Bohulibé. Kdyby mu někdo řekl, že to tak není a že to je špatné, pak by to byl velký boj, aby to přijal a uskutečnil. Vyšší duchové nemají za sebou nesprávný vývoj, nemají zlozvyky, a proto by odložení čehokoliv nepovažovali za oběť, ale radost. Jen ješitnost, která se vyvinula v této veliké vzdálenosti od Boha a kterou nakonec přijal i samotný Lucifer, jen tato souvisí se vzdorem a odporem a tím, při pokusu o nápravu, i nutným zlomením sebe sama, obětováním částí sebe sama… ,,Kdo chce svůj život zachránit – musí jej ztratit.“ Úzce to souvisí s naplněním prvního přikázání – milovat Boha nade vše, mít svůj vztah k Němu namísto různých zálib a koníčků. Tak úzce a zcela ,,automaticky“, jako člověk mající nějakého koníčka, má člověk neustále a samovolně mířit k tomuto pojmu. Filatelista se neustále zabývá známkami, pořád má zájem, co je nového, kde to sehnat, stále na to myslí a ,,baví ho to“, aniž by se do toho musel nutit, jde mu to zcela ,,samo“. Jak se ráno probudí, již myslí na svého koníčka a večer uléhá se stejným zaměřením. Tak přirozeně a bez rozumového donucování by měla probíhat naše touha po Bohu. Když to umíme u koníčků a zálib, pak se to musíme naučit i zde. To, že se donutíme k neustálému čtení Poselství, že se nutíme o tom přemýšlet, že o tom mluvíme, to neznamená, že tím žije náš duch. Duch se projevuje jen cítěním a jen touto cestou lze najít spojení s Bohem. I modlitba je nejlepší beze slov, tedy bez vazby na rozum, je to pak jen cítění namířené správným směrem poznáním, které jsme získali nejen čtením a přemýšlením, ale hlavně procítěním.
Slovo ,,oběť“ je tedy v našem případě zcela namístě…

Reakce pan O.J.

Dobrý deň,

vnímam „obetovanie celého svojho bytia“ v kontexte vývoja ľudského ducha z nesamostatného dieťaťa na dozretého dospelého ducha, kedy v procese vývoja sa mení z ducha, ktorý chce uspokojovať svoje potreby a svoje priania a želania, aby všetko Stvorenie slúžilo jemu, sa mení na ducha, ktorý toto slúženie jemu obetuje a naopak sám sa postaví do služby, obetuje celé svoje bytie v mene služby. Poznám len verziu modlitby „Verím vo svetlo …“ v ktorej je slovíčko „Ti“ teda významovo „Pred Tebou sa v pokore hlboko skláňam a obetujem Ti celé svoje bytie.“ teda obetujem „Ti“ svoje celé bytie v službe. Myslím, že pochopenie a uskutočnenie vzdania sa vlastných prianí a postavenie sa do služby Stvoreniu je významným, ak nie najdôležitejším vývojovým okamihom vo vzostupe ľudského ducha. V skutočnosti vtedy dosahuje skutočnú slobodu a pochopenie zmyslu života.

S pozdravom O.J.

zdenekfritz

Z.F.:
S tím, pane OJ mohu jen souhlasit. I dítě musí ,,obětovat“ svá pošetilá přání a své požadavky na okolí, pokud se chce stát hodnotným dospělým. Je to maličké a zpozemštělé opakování tohoto velikého cíle. Bytostní nemusí obětovat nic, protože žijí ve Vůli a tím i v řádu stvoření. I my jsme v počátečních fázích vývoje nemuseli nic odkládat/obětovat, jen jsme se učili jak lépe, jak cíleněji využívat možností / a tím i darů/ stvoření. Teprve zneužití rozumu nás postavilo proti řádu a tím i Bohu. V málo vědomém stupni vývoje jsme ještě nehřešili, čím jsme vědomější, tím více je očekáváno, že budeme vědomě a ze své vůle se vřazovat do Řádu.
Vlastně je podstata tohoto slibu již obsažena a vysvětlena ve výkladu 1.přikázání:
Kdo však v pozemském bytí staví Boha nade všechno, nejen ve své představě nebo jen slovně, nýbrž v cítění, tedy opravdově a ryze, v úctyplné lásce, která ho poutá jako záliba, ten bude touto vázaností v důsledku stejného účinku usilovat ihned do výše…
Právě tak je zde uvedeno, co člověk má ,,obětovat“:
Kdo si však vypěstoval nějaký sklon, ten na něm „lpí“, jak toto slovo správně vystihuje. Když pak přejde do záhrobí čili na onen svět, aby se dále vyvíjel, lpí tím na hrubohmotném, a nemůže se proto od něho snadno odpoutat….
To je nám asi v podstatě ,,jasné“ a asi i chápeme, co se po nás chce.

Původní otázka však byla myšlena jinak. Tázající se byla překvapena slovem, že člověk má něco ,,obětovat“, když my bychom to neměli chápat jako oběť, ale jako milost, dar, příležitost…
Podobnou připomínku jsem dostal i od jiné čtenářky:

J.P. Dobrý den pane Fritz,
první, co mně napadlo při čtení posledního příspěvku bylo, že pokud se snažíme vřadit do zákonů, pak přece neexistuje výraz oběť? Ještě si to více promyslím, ale připadá mně to naprosto samozřejmé, pak by snad bylo úspěšné zdolávání našich slabostí a vřazování se do zákonů obětí? No to snad ne. Ale kolik lidí tolik názorů. Ne že bych tento názor odsuzovala, jen mně to připadá tak, jak uvádím. Pěkný den JP

ZF

Je tedy asi více čtenářů, kteří jsou zaraženi tímto slovem ve spojitosti s naším usilováním. Toto slovo se jim tam ,,nehodí“ a snaží se je nahradit jinými. A nad tím bych se zde rád zamyslel. O to jsem se také snažil v prvním svém příspěvku. Jsou ale lidé, kteří to nepochopili, a proto se to opět pokusím vysvětlit.
Zde opět vázneme a zasekáváme se na pokřiveném významu jednotlivých slov. Stačí si vzít přednášku Strnulost, aby nám bylo jasné, že už význam slov nechápeme správně, a proto je tak obtížné se vůbec domluvit, a to i při dobré vůli a snaze. Jestliže Abdrushin použil, a to ne jednou slovo ,,oběť“, pak jistě nemůžeme pochybovat o správnosti tohoto použití a neměli bychom polemizovat, že u lidského ducha není toto slovo namístě, že by se mělo použít jiné slovo a význam, a podobně. Tak mnohému čtenáři se toto slovo ,,nelíbí“ a proto je ve vazbě na člověka odmítá. Je to však dáno jeho vlastním nesprávným chápání pojmu, nebo významu tohoto slova. Slovo je správné, ale jeho význam jsme pokřivili a spojili je s ději, které jsou nesprávné, jako je např. obětování Syna Božího Ježíše, nebo pohanské krvavé oběti, obětování svého života za jiného, apod. Jenže oběť můžeme také chápat jako zřeknutí se něčeho, co mám rád /nebo na čem lpím/ ve prospěch někoho jiného, nebo nějaké vyšší ideje a v tom nejvyšším smyslu ke cti Boží. Oběť, takto chápaná je ušlechtilým činem a ne hanlivou znouzectností. Nemáme tedy zatracovat nějaké slovo jen proto, že my mu ze zvyku přiřazujeme nesprávný význam. Máme hledat, jako u všeho, vlastní podstatu věcí. To bychom mohli zatratit i slovo láska, protože v našem pojetí to už ta pravá láska není, no tak bychom mohli rušit jedno slovo za druhým. Jestliže někteří čtenáři tvrdí, že přece pro lidského ducha není žádnou obětí, když se zřekne nesprávného, pak je to asi tím, že si nedovedou představit něco konkrétního, ale berou to jen akademicky a filozoficky. Z různých citátů vyplývá, že my měníme jen ty zevní věci, ale naše nitro zůstává téměř stejné /proto naše čtení Poselství i naše snahy nijak neovlivnilo svět/. Jenže právě v tom nitru jsou všechny ty pokřiveniny, které nás provází všemi inkarnacemi. Jestliže tedy měníme jen to zevní a nejdeme do hloubky, pak to ani moc nebolí a pak to ani necítíme a nechápeme jako oběť. Zkusme si představit třeba takovýto případ: V životopise o Abdrushinovi je popisována říše Ismánů vedená Ismaelem. Je zde vylíčeno, jak Ismáni dostali od Ismaele příkaz, že nic zevního nesmí vstoupit do jejich říše, protože by došlo k pošpinění její čistoty a zachvívání. Tato říše byla zevně izolována skalami, přes které mohl projít jen ten, kdo byl vpuštěn zevnitř. Tak Ismáni viděli ze své izolace bloudící lidi, kteří umírali hlady před neprostupnou skalou, ale oni je dovnitř nevpustili, dbali vyššího příkazu. Je jednoduché polemizovat co je a není oběť, nejsme-li zúčastněni, ale, co kdybych to byl já, který vidí ze skály své dítě, svou matku, přítele, kteří tam umírají a já bych jim nesměl jít pomoci. Cožpak bych to necítil jako bolest, jako oběť? Těžko bych si to nazýval ,,dobrovolným vřazením do Božího řádu“, možná bych to tak mohl zevně pojmenovat, ale vnitřně bych to tak stěží cítil, vy snad ano? Jste už tak zralí, tak nad věcí, nad odosobnění, že už vše hodnotíte jen věcně, a když je něco nesprávného, tak to nelitujete, neželíte toho? Já tedy tak daleko nejsem. Berme biblické podobenství o Abrahámovi, který měl obětovat svého syna Izáka. Jistě toto podobenství nechápu doslovně, tedy že šlo o příkaz k fyzické popravě syna otcem, na příkaz Stvořitelův. Chápu to jako duchovní podobenství. Jestliže Abrahám příliš lpěl na svém synovi, příliš jej milovat přivlastňující láskou, pak by mu toto nesprávné pouto nedovolilo duchovní vzestup, ani službu. Musel se tedy zříci této lásky, ale pro něj to bylo totéž, jako by se musel zříci svého syna, jako by jej měl zavraždit /tedy zavraždit svou lásku k němu/. Chápejme to správně, zde je to o pocitech Abraháma-on to cítil jako oběť, jako bolest, jako zavraždění své lásky, kterou nepovažoval za špatnou. Při pohledu shůry to žádná oběť nebyla, ale on ji jako oběť zcela pochopitelně takto pociťoval. Proto se asi někteří čtenáři brání použití tohoto slova ve vazbě k člověku. Chápou to jako protimluv k tomu, že z pohledu zákonů stvoření je vlastní změna ve smyslu těchto zákonů požehnáním, a proto nemůže být označována jako oběť. Jenže Abdrushin objasňuje některé věci jako pohled ,,shůry“, jiné ale, v určité fázi výkladu, jako pohled od nás. Proto nelze jeho výroky brát šablonovitě, ale člověk musí neustále jemně zvažovat, proč to takto řekl a co tím chtěl říci. A především si vštípit jednoduché pravidlo – jestliže něco Abdrushin řekl, a to na více místech stejně, pak to říci chtěl, nespletl se, nevyjádřil se nepřesně. To já to chápu nějak špatně, když se mi to ,,nezdá“. Musím hledat v sobě, proč se mi to nezdá a pak také důvod ,,u sebe a v sobě“ najdu.

zdenekfritz

Protože se mi ozvala paní, která reagovala ,,…že přece neexistuje výraz oběť“ a napsala mi, že uvedenou modlitbu ,,Věřím ve Světlo“ ani nemůže najít, aby se na ni podívala, tak jsem došel k tomu, že bude dobré ji zde zveřejnit. Asi by bylo dobré se na ,,podívat“:

Věřím ve Světlo,
v Tebe, Tvůrce všehomíra,
ve Tvou nekonečnou moudrost a dobrotu,
ve Tvou pravěčnou moc a nevyčerpatelnou sílu.
Před Tebou se v pokoře hluboce skláním

a obětuji Ti celé své bytí.

A Ty, prosím,
naplň mne zářící silou,
Tvým svatým Světlem,
abych Ti mohl sloužit navěky.
Amen