79. otázka: Kéž bych tam tak žil… /17.10.13/

79. otázka: Kéž bych tam tak žil…

Domnívám se, že většina nás čtenářů dnešní doby si nejednou povzdechla: ,,Škoda, že jsem nežil v době, kdy tady byl Abdrushin, jak rád bych mu sloužil celým srdcem a myslí. Muselo to být nádherné, sloužit Mu…“ I já jsem si to častokrát řekl, ale už vícekrát jsem se také zarazil, když jsem četl různé vzpomínky povolaných na jejich život na Hoře. Tak jsem si začal klást otázky, jak bych řešil tuto zde popsanou situaci? Zvládnul bych to lépe, než to zde, jako svou prohru, popisuje nějaký učedník? A jak bych se při takové situaci cítil? Byl bych nad věcí, nebo bych cítil lítost, nebo dokonce dotčenost? Jak tak léta plynou a v prožívání zjišťuji svou schopnost i neschopnost žít správně v různých situacích, ale zjišťuji i na druhých, jak oni zvládají vnitřně stát v harmonii s jednou každou myšlenkou Poselství, tak se mi stále méně zdá pravděpodobné, že bych to tehdy na Hoře zvládnul lépe, než oni. Rád bych se tady nad tím trochu zamyslel.

-ZF-

Ať se nám to líbí, nebo ne, jsme i my, čtenáři, především lidmi rozumu. Je to dáno degenerací mozku, výchovou v rodinách, pokřivením pojmů a postojů celé společnosti, ve které žijeme, otráveností světa myšlenkových forem a mnohým dalším. I my jsme přijali mnohé postoje a používáme je automaticky, mnohdy aniž si to uvědomujeme. Potkáme-li někoho nového, automaticky jej prvořadě hodnotíme podle vzhledu, potom podle vnějšího chování. Parametry vzhledu i chování máme jako vzorce dané výchovou, módním trendem, společensky uznávaným názorem a dalšími kritérii, o kterých nepřemýšlíme, ale podvědomě je respektujeme. Na základě rozšířeného poznávání a chápání dalších souvislostí skrze Poselství jsme schopni tento první postoj k neznámé osobě později korigovat, nicméně si myslím, že ani my nedokážeme ,,překročit svůj stín“. Potkáme-li někoho, kdo je z našeho pohledu ,,pěkný“, máme k němu první postoj a vnímání jeho osobnosti lepší, než u člověka ,,škaredého“. Ono ,,pěkné“ versus ,,škaredé“ je však definováno těmi různými společenskými a rodinnými postoji, které jsem uvedl. Nebude to většinou ,,pohled ducha“ do ducha druhého pozemšťana. Obávám se, že tyto naše různé předsudky nemůžeme ignorovat, ani v případě setkání s někým duchovně vyšším. Již dopředu máme ,,očekávání“, tedy představu, jak by měl duchovně vyšší tvor či duch v těle vypadat. Kdysi měli Řekové jakýsi vzor ,,dokonalého člověka“ v rovině tělesné i duševní. Již to bylo ohraničující, ale u nás se všemi těmi módními trendy a společenskými proudy, je to mnohem těžší, protože vše se neustále mění podle módy. I já jsem byl překvapen, když jsem poprvé viděl fotografie nejvyšších duchovních osobností, protože jsem ,,očekával“, že budou vypadat jinak.
To je tedy první aspekt, který musíme zmínit při své představě, jak by to bylo úžasné být v době pozemského bytí Trigonu. Dnes, když je všechny známe z fotografií, na které jsme postupně přivykli, naše úcta přetlačila předsudky. Nicméně, je možné, že bychom při živém setkání s jejich těly mohli být rozčarováni a to by nám mohlo vzít i trochu nadšení z Poselství. My přece nikdy neumíme hodnotit jen ,,věcně“, ale vždy především ,,emotivně“.
Dále tu máme různé konfrontační prožitky. Princip je podobný. Očekáváme podle obsahu Poselství určité reakce a postoje od vysokých osobností. Jsou-li reakce jiné, je tu rozčarování. Když si přečtete, nezaujatě, vzpomínky některých povolaných, podotýkám, těch věrných, ne odpadlíků, pak vás mnohé překvapí. A když jsem si v duchu představil, že jsem na místě oněch povolaných, v jejich roli, s jejich poznáním, tedy ne po létech čtení Poselství v klidu a bez konfrontací – pak si musím přiznat, že bych byl velmi rozčarován a zklamán. Po vší snaze a upřímném chtění je na člověka křičeno, aniž je si vědom nějaké chyby. Nic mu není vysvětleno a on nechápe, čím se znelíbil. Pochopte, nepíši to zde jako nějakou kritiku kohokoliv, jen jako postřeh, že bych asi také běhal do lesa na své místečko a tam plakal v zoufalství…
Když si to tedy tak shrnu, zjistím, že to vlastně není tak špatné, žít dnes a hledat cestu vzhůru skrze Poselství, bez konfrontací s těly a ději, které by mi stály v cestě a tvořily další komplikaci. Člověk si však může říci: Kdybych se s nimi, nebo hlavně s Ním, mohl setkat někde ,,tam nahoře“ bez omezení těly a pozemskou vázaností-to by bylo něco jiného! Tam bych snad bez předsudků mohl vycítit Jeho velikost, jí se otevřít a oddat…ach, škoda, že to nejde…
Je však naděje. V Poselství Doznívá je v přednášce Všudypřítomnost uvedeno, že každý, a to si skutečně zdůrazněme, KAŽDÝ tvor ve stvoření může nalézt spojení s živým obrazem Syna Člověka. Může jej vidět a prožít naprosto živě, tak, jako by se s ním skutečně potkal z očí v oči. Může jej slyšet, jak hovoří přímo k němu, napomínajíce ho, nebo mu pomáhajíc. Dokonce je zde, že toto spojení bude v soudu vnuceno každému… Při opravdovém hledání V KAŽDÉM PŘÍPADĚ přijde lidský duch k Němu. Syn Člověka je pak u něj, protože je s ním spojen páskou záření, která zrcadlí obraz Syna Člověka…
To přece stojí za námahu, byť by byla sebevětší.
Nemusíme tedy být smutní, že zde na zemi již nežije nikdo z těch nejvyšších, protože před námi je MOŽNOST, jejíž velikost snad ani nejsme schopni dohlédnout. Každý SÁM může se setkat s tím nejvyšším ve stvoření… Usilujme o to, bojujme za to a nenechme si tuto možnost vymluvit ostatními, kteří se bojí v ni uvěřit. Obtížnost tohoto cíle je přiměřená velikosti výsledku. Možná to bude chtít mnohaleté a stálé usilovaní, plné veliké a čisté touhy, překonání mnohých předsudků a pochybností svých i těch od druhých. Ale stojí to za to, ne? Mně tedy určitě ano.