73. otázka – Strach a nenávist /1.9.13/

73. otázka – Strach a nenávist

paní S

Dobrý večer pane Fritzi, tak se vracím k přednášce Kastovnictví, společenský řád a nakonec je psáno, že skutečná nenávist vzniká ze strachu. Přemýšlela jsem o tom k mé osobě, že když mám strach a ten jsem mívala již od dětství. Když rodiče odešli z domova, prohlížela jsem doma vše, zda tam někdo není. I nyní, když mám z něčeho strach, tak nemám nenávist a myslím si, že jsem ji nikdy k nikomu neměla.

zf

Srdečně Vás zdravím paní S. Já bych to viděl takto: Strach souvisí s pudem sebezáchovy, strach mají i zvířata, když jsou v ohrožení. A právě u nich můžeme někdy vidět, že když už nemají kam uprchnout, jsou zahnáni někam ,,do rohu“, obrátí se proti svému pronásledovateli, i kdyby byl mnohonásobně větší a v převaze. Příklad je třeba potkan zahnaný do rohu, který zaútočí i na člověka, normálně by to neudělal. Strach tedy může vést k vybičování agrese, což je v některých případech správné. To jsem popisoval reakce přirozené a u zvířat. Člověk však žije nepřirozeně a pudy pokřivil. Takže namísto, aby jej strach povzbudil k větší aktivitě a činorodosti, dovede jej k nepřirozeným stavům. Je jich více. Může to být hloubání o příčině strachu, myšlenkové zveličování strachu do nepřirozených forem. Také forma přiměřené agrese je zveličena a přeformována do nenávisti. Souvisí to s myšlenkovými pochody druhu: jakým právem si to někdo ke mně dovolí, musím se bránit takové nespravedlnosti, když ty ke mně tak, tak ti to oplatím…a mnohým podobným. Každý strach nebude vytvářet stejné formy, protože to souvisí s druhem člověka a jeho smýšlením. Také zmiňujete obrat ,,skutečná nenávist“, tedy ne každá. Podobně musíme rozlišovat i strachy, tedy ne ,,každý strach“ vytváří nenávist. Bude to jen v případech hluboce procítěných. Pokud je Váš druh osobnosti neagresivní a jste zvyklá spíše ustoupit ve sporech a situacích, nemusí z Vašeho strachu hned vznikat nenávist. Jsou to však druhy si blízké, takže i u Vás, alespoň se to domnívám, může nastat nějaká extrémní situace, kdy Váš strach vykrystalizuje do silného odporu k osobě, která Vám ubližuje a které se bojíte. Taková nelibost má k nenávisti blízko, jen si to člověk snad neuvědomuje. I slovo nenávist je nám asi málo pochopitelné a bereme jen jeho nejbrutálnější formy, ty méně okaté vůbec k tomuto pojmu nepřiřadíme. Říkáme si snad, ten člověk je mi nepříjemný, jak ho uvidím, hned je mi z něj špatně, nemám ho rád…atd., takový odpor k někomu, i když je opodstatněný, může při stupňované zášti od ubližujícího, časem a postupně vést u trýzněného až k nenávisti.
Kdyby člověk správně a harmonicky žil v zákonech, pak by se takové nesprávné formy strachu nemohly vyvinout-jsou nesprávné, o čemž svědčí výrok, že kdo bude mít v soudu strach, toho napadnou furie, protože strach je známkou nevíry v řád stvoření. Ovšem nepleťme zde strach v pudu sebezáchovy, který je přirozený a vede k bdělosti se strachem vzešlým z hloubalství.