70. otázka: Proč Poselství nemělo a nemá na této zemi větší úspěch?/26.7.13/

70. otázka: Proč Poselství nemělo a nemá na této zemi větší úspěch?

Od napsání Poselství uplynulo několik desítek let. Kolik jej četlo za tuto dobu lidí, to by asi šlo nějakým způsobem, alespoň přibližně, spočítat. Jisté je, že moc velké množství to nebude. Nemáme, pro srovnání, historicky žádnou obdobu takového díla a tak můžeme jen zmínit Bibli. Jenže tento příměr není plnohodnotný, protože Bibli nenapsal sám Syn Boží… Takže můžeme jen odhadovat, že ohlas Poselství by měl být mnohem větší, než Bible, ale… Za těch více, jak 2000 let se zde velice výrazně rozšířilo křesťanské náboženství, jehož jádrem je Bible. Množství lidí, hlásících se k Bibli, a to i mimo církve, bude veliké, zatímco k Poselství došla, v poměru k Bibli, jen nepatrná hrstka lidí. Jak je to možné? Je to ukázka, jak lidstvo pokleslo a ztuplo, nebo je v tom snad ještě více?

zf

První, co člověka napadne, je samozřejmě myšlenka, že se asi lidstvo od doby Ježíše změnilo k horšímu. Tedy, že je duchovně omezenější, a proto většina lidí již není schopna odhalit duchovní velikost, je-li oděna v prostém pozemském projevu. Snad, kdyby se Abd-ru-shin narodil v anglické královské rodině, pak by i Poselství mělo větší ohlas. Jisté však je, že Poselství a Slovo Ježíšem podané má sice stejný vnitřní obsah, nebo lépe původ, ale jeho role je jiná. Protože tentokrát je Slovo spojeno s tříděním a soudem, je sice na jedné straně obsáhlejší a pochopitelnější, ale na venek je zbaveno všech zázraků, jakož i osoba Abd-ru-shinova postrádá, ve svém vnějším projevu, všeho zázračného. Samozřejmě tím myslím, pro obyčejného materialisticky zakotveného člověka, jímž je většina populace. Tím se celá váha poznání přesunula jen na vnitřní obsah Slova a to pomocné vnější, jako byly u Ježíše zázraky, je v tomto případě spíše opakem-různé soudní procesy pak stojí proti hledajícímu spíše jako další úkol k pochopení, než jako povzbuzující poznatek. To vše tedy klade větší nároky na hledajícího a tím se to automaticky stává samočinným procesem třídění. Ovšem to vše, co jsem zmínil, se týká lidí, kteří v Poselství nepoznali něco mimořádného, a těmi se nechci nyní zabývat. Jen se zmíním, že jejich odsuzování jistě není hodno opravdového čtenáře. Mezi těmi, kteří Poselství nepoznali, může být mnoho kvalitních a dobrých lidí, kteří jen nedokázali překonat předsudky, nebo vliv okolí. Leckterý, díky dobrotě svého srdce, to ještě může dokázat a všechny nás ve vývoji může předběhnout… Chci se tedy zamýšlet nad námi, kteří říkáme, že jsme pochopili, uznali a přijali.
Jeden poznatek stojí výrazně proti nám. V Poselství je spojnice ke všem vyšším dějům, k čemuž také pomáhá rozšířené poznání souvislostí. Je to poznání všeobecné a všeobsáhlé, tedy zasahující do základních mechanizmů a tím následně do čehokoliv ve stvoření. Proto otevírá Poselství zcela nové brány a perspektivy do všech lidských činností a oborů poznání. Zcela jistě se pomocí tohoto vědomého napojení a vědomého poznání mělo dosáhnout úplně nových poznatků /objevů/ v lékařství, technice, fyzice a mnoha a mnoha dalších oborech. Když se však ohlédneme přes celou tu dobu, od napsání Poselství až po dnešek, a budeme hledat v této době významné objevy a osobnosti, těžko nalezneme vazbu na Poselství. Toto nás usvědčuje z toho, že přes svou víru ve Slovo a Boha, se nám nepodařilo prokopat do nitra Slova, které není hrubohmotné povahy. Je to děj záření, s nímž se může spojovat jen duch a jemu pak ono rozšíří obzory nad všechna očekávání. To se evidentně nestalo. Tyto děje, i když jsou duchovní, mají spojení s ději bytostnými, které jsou hmotě nejblíže. Zdá se však, že jsme nenalezli spojení ani s těmito ději, protože jinak by se to muselo někde a nějak projevit. To, že ten, či onen čtenář tvrdí, že komunikuje s malými bytostnými, je sice pěkné, ovšem ani z těchto spojení nám nevyplynuly žádné výrazné rady, takže není vůbec jisté, jestli se v mnoha případech nejedná jen o fantazii nebo myšlenkové formy. Pokud bychom měli skutečné spojení ve smyslu Poselství, pak by se to MUSELO nějak pozitivně a výrazněji projevit. Zdá se tedy, že jsme zůstali jen na povrchu Slova, tedy u jeho obalu. Jestli při tom něco cítíme, radost, smutek, povznesení-to je pěkné, ale když to nepřináší moudrost pro pozemský život, pak to moc nepomáhá a zůstává to jen příjemným pocitem. Nyní jsme tady, na hmotné Zemi a prožíváme všechny pozemské vazby, na nichž máme uzrát a pochopit. Budeme-li k sobě upřímní, pak si přiznáme, že mnohé situace neumíme řešit a pak hledáme v Poselství radu. To je výborné, jenže bez toho zmíněného nehmotného duchovního spojení, nám zůstává jen metoda prohrabování se větami a slovy Poselství a hledání něčeho podobného s naší situací. Většinou tam přesně naše situace popsána nebude a tak je pro nás odpověď nejasná. Nemluvě o podobenství, kdy Ježíš říká bohatému, aby rozdal majetek, a ostatní kolem to chápou jako příkaz pro všechny. Takže i příklad z Poselství, podobný tomu našemu, nemusí být tentýž a rada tam zmíněná, může dokonce někdy být opačná. Zde je zapotřebí činnosti ducha, který přijímá slova z Poselství jiným způsobem a vycítí obsah, aniž se znásilní vnější formou. Tedy nehloubá nad každým jednotlivým slovem, ale chápe věci v širších souvislostech. A to, zdá se, jsme se nikdy nenaučili, protože již povolaní tápali a nechápali, pak je jasné, že ani dnes to není jiné. Podíl na malém efektu Poselství na lidstvo a pro lidstvo tedy máme výraznou měrou my sami – čtenáři samotného Poselství. I v nás převládá postoj, že Poselství musíme lidem, co neúčinněji nabízet, děláme tedy to, co dělají představitelé církví – evangelizujeme a to pomocí citací a podbízení. Zcela nám unikla ta hlavní forma – nenásilná, účinná – duchovní. V jedné přednášce jsme vyzváni: ,,Vy staňte se mým Poselstvím…“, avšak i této větě je nutné porozumět. To neznamená, že máme na lidi hřímat jako Vůle Boží a vykřikovat na ně citáty, nebo se je snažit přemlouvat, aby četli PG, stavět se do rolí povolaných a vyvolených a tím si vydobýt úctu druhých, ale být jim tichým a přirozeným vzorem, hodným následování. Vzor je ten, kdo žije lépe, jenže dnešního člověka, po všech aférách s různými sektami, nezaujme někdo, kdo se chová upjatě nábožensky, mluví o pobožnostech a s tajuplným zachvěním o Slovu, ani ten, kdo pořád něco cituje, ale spíše člověk, který má charakter, vnitřní rovnováhu, druhé nechá žít a nesnaží se je poučovat a převychovávat. To přece dělají i příslušníci některých církví a my tím strháváme všímačnost PG na úroveň jiných věrouk. Ale to vše jsou jen vnější věci, je tu však i ono neviditelné a přece velmi podstatné. Abd-ru-shin říká svým povolaným, že nejdůležitější je jejich myšlenkový život a všechny připravené pomoci se nemohou zde naplnit, pokud jejich myšlenkové kanály nejsou čisté, otevřené a prázdné. Jen přes ně může přijít pomoc, která je silná, ale tak jemného druhu, že se hmoty, bez tohoto zprostředkování, nemůže dotknout. Jsem přesvědčen o tom, že se tomuto umění povolaní nenaučili, a to bylo hlavní příčinou toho, že mnoho a mnoho věcí se nestalo a naopak, že se staly ty špatné věci, které neměly. /Hitler, izolace Abd-ru-shina, a mnoho dalšího/. Protože nejsme lepší, než byli oni, je jisté, že i pro nás je to velice obtížné. Je však nutné si to uvědomovat a snažit se o to, jak nejlépe dovedeme. Prvořadě pochopit, co to vlastně je a co se po nás chce. Abd-ru-shin říká, že to neznamená přemýšlení a vytváření myšlenek, vzpomeňme při tom např. přednášku První krok a to, že myšlenkami se nedá dosáhnout myšlenkové čistoty. Tedy myšlenkami nedocílíme tohoto cíle, který máme uskutečňovat neustále celý den i noc. Je to pochopitelné, nemůžeme současně myslet na úkoly, které přináší pozemský život, zaměstnání, společenský styk a přitom neustále na jakési myšlenkové kanály. Nechám na Vás, na každém, aby si sám hledal způsob, jak toho dosáhnout a rád si jej od Vás vyslechnu, pokud jej naleznete a jistě potěší i ostatní…
Podstatné je, si uvědomovat, že nestačí čtení Poselství, jeho šíření, ale že je nutné i něco více, aby se zde vůbec něco mohlo změnit…a že toto ,,něco“ se nedá nahradit pozemskou aktivitou, ani diskuzemi, hodnocením druhých, apod. Je to práce a umění, které musí vykonat každý sám v sobě, nikdo to nemůže udělat za něj a žádné společenství, skupina mu tento úkol nemůže odebrat.