69. otázka: Vědomé konání ve smyslu Božích zákonů…./24.7.13/

69. otázka: Vědomé konání ve smyslu Božích zákonů….

Ve svém původu pocházíme z nevědomých duchovních zárodků a naším cílem je dosažení sebevědomého stavu osobnosti. Měl by to pro nás být jasný pojem. Zdá se však, že ani tento pojem pro nás není obecně jednoznačný a každý jej chápeme více, či méně odlišně. Proto musím předpokládat, že ani já nemusím mít to správné chápání tohoto pojmu, neboť jsme se nedávno zamýšleli nad otázkou, zda již jsme sebevědomí, nebo ještě nejsme. Jedna známá došla k tomu, že o úplném sebevědomí lze hovořit až po dosažení zralosti, tedy až po návratu do ráje. To je docela dobře možné, nicméně nějakou, a ne malou, měrou již sebevědomí jsme, protože jinak bychom neměli zodpovědnost…a tu jistě máme. Nicméně těžiště otázky je trochu jinde. Jestliže chceme žít ve smyslu zákonů stvoření, stačí číst Poselství a přemýšlet o svých postojích, korigovat je podle toho, co jsme přečetli? Je toto ta cesta k úspěchu? Je to již sebevědomý život?

zf

Jako úvod k této úvaze bych napsal tento postřeh: člověk ráno vstane, děkuje Bohu a při tom, pokud to nedělá jen mechanicky, si jako čtenář uvědomí sebe sama v díle stvoření. Snad pomyslí na celé do veliké dílo, snad se v myšlenkách tím nezabývá, ale pocítí to jen jako obecnou úctu…možností je mnoho. Snad sobě, nebo i svému Bohu, slibuje, na co si dá pozor, čemu se v tomto novém dnu vyhne, nebo na co se bude soustředit. Tento stav, pokud při něm člověk něco cítí, bych nazval duchovně vědomým. No a pak přijde den se vší tou dnešní povrchností, neustálým rozumovým nátlakem, že se rychle musí dělat toto a tamto, nesmí se zapomenout na tohle…atd. Původní ranní sliby jsou rychle vytlačeny vším tím shonem a úprkem za ničím, jak nás k tomu civilizace vede. Jistě, pokud si dá člověk nějaké konkrétní předsevzetí, jako třeba, už nebudu kouřit, apod., to se ještě dá uhlídat. Pokud však jde o všeobecnější a méně konkrétní snahu, cítit se spojen se stvořením, uvědomovat si jej neustále…pak je vskutku těžké to dokázat. Většinou si to člověk může uvědomit, až přestane vnější tlak, třeba až večer. Teprve tehdy se může opět dostat do stavu, že si sebe uvědomuje v díle stvoření. Zbytek dne je vlastně částečně ,,bezduchým“ nástrojem tohoto lidského světa a svého rozumu. Jak budu psát dále, není třeba stále přemýšlet o stvoření, jen by si člověk měl kdesi vnitru neustále uvědomovat to spojení s ním. Chce to cvičit, jistě to v tomto světě není snadné, ale já věřím, že se to dá znovu objevit – vždyť jsme to kdysi uměli /i když tehdy nebyl takový vnější tlak/.
K této otázce mne dovedlo několik postřehů. Jeden z nich, je zmínka v jedné přednášce, kdy Abd-ru-shin říká povolaným, že do této doby vše dobře splnili, protože jednali nevědomě, ale nyní budou muset sloužit vědomě… Následovala léta, v nichž se celá struktura učedníků a povolaných zhroutila. Je docela jasné, že při vědomém konání je zde na zemi nutné zapojit i rozum a to pak dopadne většinou špatně. V době Ježíšově, kdy lidé měli o něco méně vystupňované rozumové poznání, se zřejmě učedníci pohybovali spíše v rovině víry, než poznání. Prostě Jej milovali, věřili Mu a snažili se žít tak, jak On řekl. O poznání ve smyslu hlubšího pochopení se asi snažil jediný – Jidáš a všichni víme, jak to dopadlo. V celém vývojovém procesu postupovalo uvědomování lidského ducha současně s jeho větším využíváním rozumu. V počátcích stačila víra, touha, pokora, bez hlubokého chápání souvislostí. Jenže místo abychom se ve vzrůstajícím chápání více začleňovali do řádu stvoření, stalo se naše chápání samoúčelné a oddělené od řetězců spolupůsobících tvorů a bytostí. Zkoumali jsme jen dílčí detaily, bez souvislostí s dalšími vazbami. To je součást našeho oddělení od řádu. To se však týká dnes každého ducha, duše a člověka této země. Naše vědomí /myšleno to duchovní/ je odděleno od tkaniva, se kterým jsme měli být vědomě spojeni. V tomto smyslu doporučuji každému, aby si přečetl, a to pod tímto úhlem, životopis Efezus. Zde je na příkladu Hjalfdara velice jasně ukázáno, jak se má vědomě působit ve stvoření, vědomě, tedy s plným vědomím spolupůsobících sil a dějů, ve spojení s nimi a ve vedení od nich. Je to interaktivní děj, můžeme též říci komunikační děj. Tehdy bylo jasné, že je třeba ,,rozmlouvat“ s těmito silami, nějakým způsobem s nimi komunikovat. My však dnes máme úplně jiný postup. My o něco prosíme, něco žádáme, ale odpověď nemáme, alespoň ne ve smyslu komunikace. Dalo by se to přirovnat k situaci, kdy skutečně životně potřebuji nějakou radu, vezmu telefon, číslo znám, a volám tam, kde mají nejen radu, ale i pomoc, třeba příklad-na první pomoc. Ovšem můj telefon je hluchý, já do něj mluvím, ale ve sluchátku nikdy nic neslyším. Tak tam povím vše, co mne trápí, položím a čekám, jestli se někdy něco stane. Vlastně ani nevím, jestli mne někdo slyšel, jen doufám, že mi snad někdo, někdy a nějak pomůže. Pobíhám po ulici, po pokoji a v životě a rozhlížím se po pomoci. To však není komunikace a takový ,,telefon“ by asi málokoho uspokojil. Samozřejmě je to naše chyba, ale toto zjištění nám nic moc nepomůže. V některých východních náboženstvích je kladen důraz na spojení s Bohem, na ,,realizaci“ Boha. Oni přepokládají, že je to nejen možné, ale i správné a snaží se o to. Křesťanská náboženství však jsou věřícími spíše realizována jako jednostranné prosby, po nichž se očekává ,,z druhé strany“ splnění. Není tu obecně snaha po komunikaci. Mám na mysli řadové věřící, ne křesťanské mystiky, aj., kteří se o to snažili. V tomto duchu jsme vychováni i my všichni, snad jen nevěřící by dokázal spíše překonat bariéru, která je v nás. Je to překážka zčásti správná, daná přirozeným odstupem, ale zčásti vštípená názorem, že s Bohem člověk komunikovat nemůže a nesmí. V plném slova smyslu je to jistě pravda a snad by někdo namítnul, že je troufalost něco takového vůbec zvažovat. Takové odkazuji na přednášku Všudypřítomnost v původním Poselství, resp. v Poselství doznívá. Je zde ukázána jasná a prostá cesta. Nemůžeme jistě ,,komunikovat“ se samotným Stvořitelem, ale je tu jistá možnost spojení a nějaké komunikace s Jeho částí ve stvoření…
Jsem tedy přesvědčen, že nestačí číst Poselství, přemýšlet o něm a snažit se je realizovat v praktickém životě. To je jistě správné, ale není to vše. Bez spojení s vyšší moudrostí nedokážeme mnoho situací řešit v širších souvislostech. Pokusíme se, většinou myšlenkami a rozumem, ale také pocity, kterým velmi často říkáme cítění, poskládat odpověď na problém života z toho, co jsme si přečetli a zapamatovali z Poselství. Že to nebude nejlepší metoda je zřejmé z toho, že je tak mnoho čtenářů, kteří mají úplně rozdílné názory na tutéž věc a nejen názory, ale i opačné reakce. To je možné proto, že vše řešíme jen ze sebe, tedy bez spojení s řádem…stačí si přečíst Efezus, a pochopíte, o čem mluvím. Ano dnes je to těžké, velice těžké, protože jsme již odvykli přirozeným postupům. I když se modlíme, vážně čteme Poselství, připadá mi to tak, že nám stále chybí to hlavní – SPOJENÍ. Zkuste si pod úhlem řečeného přečíst zmíněnou přednášku, je tak nesmírně důležitá, stále se k ní vracím, a přesto jsem nepotkal žádného čtenáře, který by ji sám ze sebe zmínil, jako pro něj důležitou. Jako by zůstala mezi všemi těmi přednáškami a rozsáhlým textem…nepovšimnuta a nepochopena ve své nesmírné důležitosti. Opakuji-tyto výroky nejsou jen k nějakým učedníkům a zvláštním povolaným, ale ke každému duchu v celém stvoření, tedy zcela jistě i ke každému z nás zcela osobně.
To samozřejmě není to jediné, co nám má pomáhat k, spíše vyvrcholení, tedy to nejvyšší. Když jsem zmínil příklad Hjalfdara – tak bychom si měli neustále v mysli uvědomovat, že jsme spojeni s celým rozsáhlým tkanivem, v němž působí bytostní, jako pomáhající články. Jenže ono nestačí v to věřit, ale člověk by měl vědomě do těchto dějů vstupovat, ale ne jako ten, kdo řídí, ale ten, kdo se vřazuje. Právě zde je napsáno, že jen myšlenka může tyto pomocné síly rozřezat jako nožem. Protože my nejsme a nikdy nebudeme schopni dohlédnout konců této tkaniny, musíme poprosit o radu, jak do ní vstupovat. Tak jako Hjalfdarovi byla tato rada dána a on se jí pak vždy řídil, tak bychom se podobně měli i my vřazovat do dějů, s nimiž jsme spojeni. Abd-ru-shin říká povolaným, že pomoci a pomocníci nemohou v této hmotě působit jinak, než skrze kanály našich myšlenek. Pro ně je hmota neuchopitelná a jediné spojení jsme my. Pokud se ovšem budeme snažit ty děje řídit, pak se to nepovede, protože jim nerozumíme, musíme se nechat vědomě vést, což však neznamená to, co je zde obvyklé. Tedy ptát se duchovního pomocníka na kdejakou pozemskou běžnou obecnost, být tak úplně nesamostatní a čekat jen na pokyny ze záhrobí, které pak jen plníme, nemajíce vlastní názor, vlastní postoj. Není to jednoduché vůbec pochopit. Abd-ru-shin říká, že to neznamená stále všechno promýšlet a vyjadřovat se v myšlenkách. Chápu to tak, že člověk má být neustále v jakémsi proudu určitého chtění, daného svým poznáním souvislostí a dějů. Neustále s tím má být spojen, má si toho být vědom, aniž by však o tom přímo přemýšlel. Je to stav určitého spojení bez vyjádření myšlenkami, je to těžko popsatelné slovy. V tomto spojení musí člověk být otevřený a připravený si nechat poradit, nechat se vést. Ale není to pasivní stav čekání na to, že mi pořád někdo něco bude říkat, že já budu dělat jen to, co mi někdo řekne a sám nic. Má to sice s tímto něco společného, ale můj stav má být aktivní otevření se, naslouchání, ale ne znásilňování sebe sama ve snaze ,,něco slyšet a vidět“. Takováto násilná snaha – tedy příliš silné chtění, které sebe sama svazuje-vede často k fantaziím a slyšení vlastních výtvorů, což člověka ještě utvrzuje ve svých bludech. Mělo by to tedy být spíše něco jako, když by čisté dítě sedělo u nohou svého tolik milovaného otce a viselo mu rtech, ve snaze pochopit, co mu otec říká. Nehloubá nad jeho slovy, jen je radostně přijímá a v něm samy vyvstanou otázky, na které se ptá. Ne ve snaze jeho řeč rozdrobit, ale ve snaze ho pochopit, aby mu bylo blíže… Tato snaha o pochopení má spíše blíž k pojmům, jako je touha, než přímo ke slovu ,,chápat, pochopit“. V těchto slovech bývá již převládající úsilí rozumu a vlastně už ani nebývají spojována s citem. Jedná se tedy o duchovní stav a duchovní chápání i usilování, nikoliv o snahu rozumu ,,pochopit“. Dalo by se to popsat mnoha slovy, ale pochopit to je sice v principu snadné, nicméně pro nás velmi obtížné a slovy těžko popsatelné. Ani povolaní to tehdy neuměli a na tom selhalo mnohé, ne-li všechno pomocné dění. Vědomé působení v řádu stvoření, tedy ve Vůli Boží je nezbytný požadavek. S naším, do všeho zasahujícím, mozkem mám problém vůbec vyjádřit, jak to myslím a vnímám, natož tady napsat nějaký návod…
Přejme si tedy komunikaci, chceme-li ,,pochopit“, ale nenuťme se násilím do spojení se záhrobím. Naslouchejme, když se ptáme, naslouchejme, když hledáme pomoc. Položme otázku, prosbu a pak…tiše poslouchejme, ať uslyšíme odpověď. Budeme-li chrlit myšlenky, úvahy, neřkuli pochybnosti, budeme-li o tom diskutovat s druhými a ptát se jich na radu, neuslyšíme přes to vše odpověď, jako ti modlící se v zemi soumraku. Někdy dá odpověď na sebe čekat, ale trpělivost je taky krásná ctnost. Při čekání, mlčení a naslouchání musí nadejít okamžik, kdy uslyšíme. I v ruchu a bláznovství tohoto našeho umělého světa.

Reakce pan OJ:
Dobrý deň pán Fritz, dovolím si reagovať na Vašu úvahu o vedomom konaní v ktorej píšete, že Vám na Vaše prosby a „telefonát“ o pomoc nik neodpovedá. Ako by taká komunikácia mala vyzerať? Z Posolstva vieme, že priamo kontaktovať Boha pokiaľ niesú na Zemi vtelení Synovia Boži je viac menej pre bežných vyvinutých ľudských duchov nemožné. Priamu komunikáciu s niekým kto je nositeľom Božej vôle môžeme dosiahnuť jedine s poslami Božimi tj. anjelmi, prastvorenými keď máme otvorené duchovné oči a sluch alebo s veľkými alebo malými bytostnými keď máme otvorené bytostné a jemnohmotné oči a sluch. To však v sebe podmieňuje, že dotyčná osoba je už čiastočne dosť pokročilá vo svojej zrelosti a v úsilí o duchovný rast. Ľudský duchovia ktorí mali možnosť priamo komunikovať s poslom Božím a tak priamo poznať jeho Vôlu boli vždy omilostení. Teda to nieje bežný pripad a jav vychádzajúci z vôle ľudského ducha. To čo sa odohralo pred 3 milionmi rokov v počiatkoch vtelovania sa vyvinutých ľudských duchov do hrubohmotnosti keď títo nezrelí ľudský duchovia prirodzene videli bytostných pomocníkov a s nimi komunikovali, radili sa a učili sa od nich bolo len prechodné dočasné obdobie po ktorom sa títo bytostný zo Zeme vytratili aby nechali ľudstvo dozrievať v samostatnosti a boli sme ponechaní sami na seba aby sme osobnostne dozrievali. Spojenie s vyššími či menšími bytostnými z dôvodu ďalšieho duchovného rastu pre omilostnených a zrelých duchov nebolo prerušené. Ano, prirodzený duchovný rast v sebe zahrňa schopnosť jasnovidectva a jasnosluchu keby vývoj ľudstva prebiehal ideálne a prirodzene, my však vieme, že človek zostupil zo svojho prirodzeného stupňa vývoja na nižší stupeň a preto tieto schopnosti v ňom zakrpateli dokonca sa hrubohmotne zmrzačil zakrpatením malého mozgu a preto sú mu tieto schopnosti v dnešom svete pre väčšinu ľudstva nedostupné. Každý vyvinutí ľudský duch preto musí začínať na nižšom stupni pokiaľ chce začať komunikovať a vnímať ďeje prebiehajúce za hrubohmotnými očami a sluchom. Keď teda nedokáže priamo jasnočujne a jasnovidne komunikovať musí splniť vyžadujúci stupeň zrelosti, ktorý Abdrushin v Posolstve Grálu opísal, ako nutnosť ľudského ducha sa naučiť reči stvorenia a to je predsa komunikácia. Musí sa teda naučiť rozumieť svojmu okoliu či už bytostného druhu, ako je príroda alebo duchovného druhu, ako sú ľudské osudy a symbolika v rozuzlovaní karmy vo svojom živote a v živote blizkých, alebo cudzich ľudí. Len plným pochopením svojho súčasného postavenia v živote, ktoré je mu udelené ako najvyšie dobro, ako najvyšši prejav Lásky Stvoriteľa a najlepšia priležitosť pre ďalší duchovný rast je cestou k odpovediam na všetky prosby, ktoré môže mať a cestou k pochopeniu seba samého, čo je nevyhnutný predpoklad duchovnej zrelosti a samostatnosti. Priama komunikacia s bytosťami Stvorenia za oponou hrubohmotnosti je určite pokrokom, ale najprav tomu musí predchádzať osobnostná zrelosť ak táto skutočnosť má priniesť požehnanie. Nezabúdajme na skutočných jasnovidcov, ktorí v minulosti priamo komunikovali s duchmi napojenými na Lucifera. Takú zrelosť a komunikáciu si asi nikto z nás nepraje. Naše terajšie postavenie je to najlepšie pre náš duchovný rast, lebo máme prekonávať prekážky a premáhať vplyvy nizkého okolia, ktoré je charakterom podľa zakonov platnými v hrubohmotnosti. Samostatne sa rozhodovať, pomocou uvažovania a vyciťovania, naberať skúsenosti a tým preživať a posilovať ducha. Prečo prosiť o pomoc o radu pre bežné ľudské problémy? Obrali by sme sa o skúsenosť a prežitie a rozviazanie karmy, keby sme boli ako malé deti postrkovaní radami zhora. Tento vývojový stupeň sme už prežili ako ľudstvo pred 3 miliónmi rokov. Teraz je čas zrelosti, a preto musíme zobrať zodpovednosť do vlastných rúk. Človek môže byť v trvalom spojení s stvorením a s Vôlou Božou. Toto spojenie je opísané v Posolstve Grálu a má byť plne prežite, aby sa stalo trvalým stavom. Poznanie v Posolstve má dve dejové línie. Prvá je vonkajšia a tú predstavuje opis svetového diania, aký nebol doteraz ľudstvu nikdy daný a zákonov stvorenia a cesty človeka v ňom. To je vonkajšia cesta a ma za účel rozširiť vedomie človeka a podať mu vysvetlenia o svetových súvislostiach. Druhá línia Posolstva je vnútorná tj. vnútorná cesta človeka. Táto je prostá a jednoduchá, lebo všetky veľké veci stvorené vo Vôli Božej sú prosté a jednoduché. Pán túto vnútornú cestu odhalil hneď na začiatku Posolstva – „Kto udržuje krb myšlienok čistý a má pevné chcenie k dobru ten už našiel cestu k Najvyššiemu“. Kľučom tejto cesty je teda chcenie, keď chceme byť konkrétnější, tak citové chcenie. Z neho vychádza aj krb myšlienok, lebo čo je v cítení sa neskôr prejaví na vedomej úrovni v myšlienkach. Pán nám dal v Posolstve Grálu obraz toho, čo môžeme a máme chcieť, a vyjadril jediný cieľ, ktorý máme splniť – stať sa skutočným človekom, uskutočniť v sebe pravé lidstvi. Ak žijeme v tomto citovom chcení, to jest skutočne je to náš vnútorný program, tak keď sa vyvinutý ľudský duch očistí od všetkých pozemských žiadostí a slabostí a vynorí sa z nizkého jemnohmotného okolia, ktoré svojimi pozemskými žiadosťami vytváral, tak toto citové chcenie citi tak silne ako trvalé spojenie s Výššinami a s Božou Vôľou a snaži sa ho naplniť a uskutočniť. Druhom svojho citového chcenia sa už zaraďuje medzi duchov žijúcich v Raji. Spojenie sám so sebou je aj spojením so stvořením, ktorého je človek neoddeliteľnou časťou. Žiť v tomto citovom chcení a v tomto spojení je silou, ktorá čelí každodenému všednému životu, hoci aj v dnešnej uponáhľanej civilizácii, lebo mení charakter človeka a jeho zmýšlanie pri každej činnosti, ktorú robí v každom okamihu. Citové chcenie je kormidlo nášho osudu a pákou riadenia Božej sily, ako piše Pán. Sila citového chcenia je silou nášho ducha, a tá má prekonávať prekážky s ktorými sa človek stretne na svojej púti stvorením. Byť si vedomí toho čo chcem a čo citim, zoceľuje človeka natoľko, že hravo prekoná vplyv nízkeho okolia. Preto preč s nespokojnosťou. Niet pre ňu miesta v stvorení. Nespokojnosť vytvára len citové útvary nespokojnosti, ktoré vplývajú na ľudí a pôsobia rozkladne. Musíme pochopiť naše terajšie miesto v živote, ako veľký dar a priležitosť. V našom živote je nám dané všetko a v Posolstve vysvetlené všetko, ako vedome a samostatne žiť aj, keby boli životné okolnosti neviem ako nepriaznivé vždy z toho plynie úžitok v pochopení nás samých seba a tým sa otvára cesta k zrelosti. Životné podmienky v ktorých sa nachádzame sú nám vždicky k užitku, lebo nás k nim priviedla naša karma a tá nám odhaľuje aký sme. Cit vytvára obraz. Tento obraz je už časťou nášho vedomia. Obrazným preživaním v cite si budujeme naše vedomie, a teda aj podobu našej duchovnej ľudskej formy. Vedomý duchovný život teda znamená toľko, ako koľko obrazov sme prijali z citového preživania do nášho vedomia. Posolstvo Grálu obsahuje ucelený obraz Pravdy, ktorý pri prežití v cite sprostredkuje vedomie, ktoré Pán nazval aj ako osvietené. Žiť s takýmto vedomím citovim chcením a s takýmito obrazmi Pravdy vo svojom vedomi, robí z človeka pevnú skalu ktorá odoláva životným udalostiam nech by boli akékoľvek. Pišem o vnutornej ceste trocha širší, lebo mám dojem, že sa o tejto ceste nejako málo piše. Väčšina čitateľov Posolstva Grálu sa zaoberá vonkajšími svetovými udalosťami, ako napr. kedy pride kometa a očista, a podobne a orientuje sa na vonkajšie formy, popísané v Posolstve. Podľa všetkého je to dôsledok existencie 3 dielneho diela Posolstva Grálu, z ktorého je veľmi ťažké túto vnútornú cestu vysledovať. Pôvodné Posolstvo Grálu vnútornú cestu popisuje hneď od začiatku v jej stupňoch od najnižšieho. Táto výstavba je v 3 dielnom vydani Posolstva úplne rozbitá a preto čitateľ 3 dielneho Posolstva sa chytá len vonkajšich foriem a stupňovitá výstavba je preňho stratená. Rozdelenie Posolstva Gralu na originálnu knihu Posolstva Grálu Vo Svetle Pravdy a na Doznievanie má hlbokú logiku. Samotné dielo je základ a podstavec, na ktorom stavajú a z ktorého vyplývajú ďalšie stupne. Preto je aj prednáška Všadeprítomnosť a v nej opísaná „komunikácia“ a spojenie so Synom Človeka až v Doznievaní, lebo k takémuto stupňu sú nutné splniť predošlé stupne ktoré sa dajú rozoznať jasne len v pôvodnom Posolstve Grálu. Zdása, že tieto stupne čitateľia Posolstva nenachádzajú a neprežívajú, a preto nedochádza k prípadom spojenia s Synom Človeka tak ako to je opísané v prednáške Všadepritomnosť. Za základný stupeň komunikácie s výšinami považujem aj stupeň, keď žijeme v nejakom citovom chcení a hľadáme odpoveď na našu otázku a táto sa nám zrazu objaví ako originálna myšlienka poslaná zhora a možno sprostredkovaná našim duchovným vodcom. Túto originálnu myšlienku je možné rozoznať ako poslanú zhora a ako odpoveď na naše otázky a trápenia. Ako ľudstvo sme padli na nižšie stupňe ako je to opísané v životopise Hjalfdara a jeho schopnosti komunikacie so stvorením. Netreba však zabúdať, že Hjalfdarf nebol vyvinutý ľudský duch, ale zoslaný stvorený duch z Raja, a preto mal silného a dozretého ducha, ktorý mu umožňoval takto vedomé a jasnovidné žitie v hrubohmotnosti. Som presvedčený, že najprv musíme prejsť a upevniť základné stupne vzostupu, než sa nám podarí prejsť na vyššiu formu komuniakcie s výšinami. Predovšetkým očistiť sa od pozemských žiadostí a vášní, a tým sa oslobodiť pre vzlet ducha. Mať len jedno prianie, a to slúžiť na požehnanie tomuto stvoreniu a jeho tvorov. Keď takto nastavíme svoje vnutorné chcenie, tak iste časom dozrejeme na vyššiu formu komunikacie s vyšinami a vedomejšie pôsobenie vo stvorení.
S pozdravom,
O. J.

zf

Děkuji Vám pane O.J. za Vaši obsáhlou odpověď, kterou si jistě každý opravdový čtenář Poselství rád přečte. A právě v tom vidím zásadní problém. Takto, jak jste to jistě správně, napsal, to vyznívá jako jednoduchá záležitost, ale historie mluví o jiném. Buď jsme již tak klesli a jsme současně i málo vyvinutí a příliš zamotáni do omylů, že tyto jednoduché věci sice umíme opakovat, ale neumíme v nich žít, nebo jsme je ani správně nepochopili. Ať tak, či onak, neznám a nikdy jsem nepoznal nikoho, kdo by tak prostě a přitom správně a harmonicky žil. I v tomto fóru je vidět, jak různě lze to i ono chápat a jak si lze Poselství vysvětlovat až protichůdně. Je jistě správné si tyto věci opakovat, ale já si myslím, že bychom si k tomu vždy měli znovu a znovu uvědomovat, že pro nás v našem pokřivení pojmů, se všemi těmi slabostmi a libůstkami je to cesta obtížná a že jí musí člověk věnovat opravdu maximální pozornost a píli. Nesmí usnout v sebeuspokojení pomyslného vlastnictví Poselství, ale měl by se neustále ptát sám sebe: udělal jsem dnes pro svůj vývoj dost, nezanedbal jsem něco, neměl bych se snažit více? Ne se bičovat a trýznit nespokojeností s výčitkami, ale být v bdělosti k sobě i světu. Většina čtenářů, které jsem potkal, se vyznačovala tím, čím se vyznačují příslušníci církví-sebeuspokojením, pocitem spásy i jakési výlučnosti a jedinečnosti – když já čtu Poselství, tak jsem zralejší a probudilejší, než ti, kteří ho odmítají. Proti těmto pocitům sebeuspokojení je nutné bojovat, protože souvisí s duchovní pýchou a nám po všech těch prohrách a zavražděných nositelích a pomocnících Světla přísluší jedině skromnost a pokora.
Tak trochu jsem získal z Vaší úvahy dojem, že pro nás dnes už není nějaké vedení tak zapotřebí, že se to týkalo doby prvních inkarnací. Přesto však tu máme výzvy, abychom nezapomínali na působení bytostných, bez nichž/jejich činnosti/ by byl náš vývoj naprosto nemožný. Také tu máme celou přednášku o duchovním pomocníkovi a v ní zmínku, že to spojení s ním není tak jednoduché a že se tím člověk má vážně zabývat… Má úvaha jistě neměla vyvolat dojem, že by se člověk měl ve všech situacích nechat jen tupě vést a tím nerozvíjel své schopnosti. To by bylo jistě nesprávné a nic takového jsem neměl na mysli. To vše, jak má člověk rozvíjet své cítění, ale i svůj úsudek ve všech situacích, trénovat své rozhodování, atd. to je jistě správné a já s tím mohu jen souhlasit. A přece je při tom všem nutné si uvědomovat, že i se vší svou výbavou a rozvinutím schopností, jsme stále jen velmi omezený druh s malými schopnostmi, které neumožňují širokosáhlý rozhled, protože jsme jen velice maličkou částečkou a to ještě nyní umístěnou na velmi vzdáleném a omezeném místě. Bez pomoci zvenčí, ať již si jej uvědomujeme takříkajíc hmatatelně, nebo jen v ně věříme, bez této pomoci svůj vývoj nemůžeme uskutečnit. Chápu, pane O.J., jak jste to myslel a nemám proti tomu výhrady, ale vyznívá to trochu jednostranně, proto to chci doplnit o tento apel. Jistě není nutné přímo ,,slyšet“ různé pomoci, ale je velmi nutné si je nějakým způsobem ,,uvědomovat“, snažit se je pochopit a vědomě je včleňovat do svého života. S tím ve svých vzdálených důsledcích souvisí, podle mého mínění, i nějaký druh vědomé komunikace. Nyní nemám na mysli to, co se pod tím obecně rozumí, tedy jasnoslyšení a jasnovidectví. Nemám na mysli vlastně nic tak konkrétního, chtěl jsem jen podotknout, že bychom neměli zapomínat na přirozenou potřebu komunikace s přáteli, ať již jsou jakéhokoliv druhu a umístěni jakkoliv daleko. Dnes jsou v této rovině dva protipóly – na jedné straně lidé, kteří se nutí do různých druhů jasnovidectví a tímto ,,nucením“, tedy nepřirozenou cestou se mohou spojovat spíše s temnějšími druhy, a na straně druhé obava z jakéhokoliv spojování s něčím tak nebezpečným a nepřehledným a navíc neviditelným. Tato obava však zase vede k jinému extrému, který může být temnými využit právě tak zdařile – k dojmu, že žádné pomoci vlastně ani nepotřebujeme, protože jsme již ,,dospělí“ a máme všechny potřebné schopnosti se ,,o sebe postarat“. Oba postoje mi připadají trochu předpojaté. Neměli bychom se do ničeho nutit, ale také bychom neměli v sobě stavět bariéry proti možnému spojení. Já to vnímám tak, že je pro člověka přirozené, když se někoho na něco zeptá, očekávat i odpověď. Jistě jsou mimořádné situace-ptám se hluchoněmého a on neodpovídá, mluvím na milého v komatu a on nereaguje. Ano s tím nic neudělám, ale přesto vnitřně jejich odpověď očekávám, i když se smířím s jakoukoliv jejich jinou reakcí. A o tom byla má úvaha, nepotlačovat vnitřní touhu po komunikaci, ale nevynucovat si ji. Už toto ,,nepotlačování“ vytváří jisté spojení. Znám některé čtenáře, kteří se nutí do komunikace s bytostnými, ale výsledek mi nepřijde věrohodný, ale znám i jiné, kteří mluví o jiných čtenářích s nějakým spojením poněkud pohrdavě, jako o blouznilech, fantastech. V některých případech to bude jistě i namístě, ale kdybychom, jako čtenáři Poselství došli k tomu, že se budeme posmívat, nebo se budeme obávat nějaké komunikace se záhrobím, bytostnými a duchovním pomocníkem, pak….by mi to nepřišlo jako správné pochopení Poselství…..a náš názor by se, alespoň v tomto případě podezřele málo lišil od materialistů.
Ještě bych se pane O.J. v krátkosti vrátil k Vaší poznámce, že jsme kdysi /za Hjalfdara/ komunikovali s bytostnými, ale oni, že tu dnes již nejsou. Já bych si netroufnul to takto paušalizovat. Jistě s postupující zralostí a přezrálostí planety dochází i ke změnám druhů bytostných, kteří se o ni starají, takže je pravděpodobné, že někteří odešli, ale na druhé straně si nemyslím, že by tu dnes už nemohli být žádní z těch, kteří tu byli tehdy. Některé věci možná chápeme příliš maximalisticky. Dejme tomu je tu výrok o zvířatech, která se buď vyvíjejí dále, nebo zaniknou, dojdou-li vrcholu vývoje. Zdá se tedy, že by tu neměly být druhy zvířat, které jsou dlouhodobě bez vývoje, tedy nějak stagnují. Máme tu však druhy /žraloci, latimérie, aj./, které jsou zde velice dlouhou dobu /údajně tisíce až miliony let/, a nezdá se, že by jejich vývoj nějak pokračoval. Tím chci pouze říci, že je to asi vše trochu složitější /i když v principech jednoduché/ a mnohé souvislosti nám ještě unikají.
Také si myslím, že bez rad bytostných, kteří se starají o přírodu, ji těžko můžeme pochopit jen pozorováním a přemýšlením. Ano, může to být komunikace, kterou ani jako komunikaci nechápeme-toužíme po odpovědi, věříme, že bytostní existují a pak nás ,,samo napadne“ udělat na zahrádce to a ono. Je to tedy komunikace, která funguje, ale my ji jako komunikaci nechápeme. I tak je to možné provozovat, ale nezdá se mi to hodno našeho stupně zralosti, který by měl být již více vědomý. Jistě bychom neměli nepřirozeně na vývoj tlačit, ale neměli bychom si také říci, že je to tak pořádku a vůbec to nemá být jiné… pak to ani v budoucnu jiné nebude. To je jen příklad, jde mi spíše o princip přístupu a vnitřní postoj, než o to vyvolávat komunikaci s bytostnými, nebo někým jiným, ale má to být nějaký směr a cíl, nebo lépe snad součást naší pokračující cesty. Již několika mým známým čtenářům odešel z tohoto hmotného světa nějaký blízký člověk. Když jsem se těchto lidí ptal, jestli mají nějakou informaci o tom, jak se daří těm jejich milým odešlým, tak mi nikdo nedokázal nic odpovědět, respektive všichni mi řekli, že nemají žádnou představu, ani nějaké spojení ve snu, apod. To mi přijde také zvláštní, všichni věříme na pokračování života po smrti, my žijící zde i ti odešlí a přesto nám potom zůstávají jen dohady a dedukce, ale v důsledcích jen nejasný zmatek. Očekával bych, že když jsme již do nějaké míry vědoucí a máme nějaké chápání těchto věcí, otevře nám to brány i k cítění a vnímání, které nás dovede dále, než např. věřící z církví. Příklad z rodiny: ,,farář říkal, že manžel je už v nebi, protože chodil do kostela a zemřel po těžké nemoci“. Takovéto, i když jinak formulované, dohady můžeme spřádat a vykládat i my, ale kde je nějaká větší realita, než jen pouhé nejasné dohady… Můžeme si z Poselství samozřejmě vykonstruovat nějaký odhad, kde ta duše asi je a jak se má, ale i pro nás zůstává opona zatažena a za ní jsou jen nejasné dohady. I zde mi chybí lepší spojení, protože Poselství vysvětluje jen základní principy, ale nepopisuje jednotlivé situace. To mi připadá na lidi s širším rozhledem nedostatečné