45. otázka: Otčenáš/24.12.12/

45. otázka: Otčenáš

Správný ,,čtenář“ jistě zná přednášku Otčenáš, v níž je výklad této modlitby. Již kdysi mne zaujala pasáž, kde je řečeno, že jedině první tři věty této modlitby dovedou člověka do ,,blízkosti Boží, ke stupňům Jeho trůnu“. Jiným způsobem se tam nedá dojít. To je jistě výrok, který by bylo dobré pochopit. Protože mi před pár dny položila tutéž otázku jedna čtenářka, rozhodnul jsem se tu nad tím zamyslet právě dnes o Štědrém večeru.

zf

Jisté je, že tento výrok nelze chápat doslova, ostatně jako mnohé v Poselství. Určitě od nás není očekáváno opakování těchto tří vět, ale cosi jiného. Znovu bych se zmínil o tom, že ono v Poselství zmiňované ,,prokopání se do Slova“ znamená především pochopení obsahu, tedy vůle autora. Na mnohých místech je nějaké věty použito jen jako přípravy pro další výroky, které mohou být třeba o sto stran dále. Zmíněná věta může být v úplném protikladu ke skutečnému vysvětlení. Autor musel vycházet z našich různě zkřivených pojmů a na nich postupně budovat vysvětlování. Bylo by tudíž úplně nesprávné vzít nějakou větu a tvrdit, že takto to je a že to řekl /…a tím pádem i tak myslel/ Abd-ru-shin… Musíme se stále snažit chápat celé souvislosti určitého tématu, dílčí vysvětlení se postupně formuje od první zmínky až do závěrečného objasnění. Jen celek dává skutečné pochopení a to ještě jen v tom případě, že si vše čtenář stále sám skládá v sobě. Tím si postupně vytváříme určitý pojem k dané věci. Protože skládání tohoto pojmu je osobním a především vnitřním pochodem každého čtenáře, nelze jej předat druhému. Můžeme sdělit jen to, k čemu jsme dospěli, tedy výsledek našeho skládání střípků do určitého pojmu. Samozřejmě to neznamená, když jsme si nějaký pojem vytvořili, že musí být správný. To, že máme výsledek tedy neznamená, že je ,,hotovo“. I nadále budeme muset pojem konfrontovat s novým utvářením dalších pojmů-tedy, jestli zde nejsou nějaké vzájemné rozpory. To vše ale není rozumové skládání slov a vět, i když slova a věty jsou vždy na počátku každého našeho snažení, ale vnitřní přiřazovaní postřehů do čehosi, co lze těžko pojmenovat. Ano v Poselství je napsáno, že si máme skládat obrazy, protože duše se vyjadřuje obrazy a ne slovy. Zřejmě jsme však již příliš ovládáni rozumem, protože neznám nikoho, kdo by to takto uměl. Je však možné, že to děláme, aniž si to denním vědomím plně uvědomujeme. Skládáme v sobě určité pojmy, aniž si při tom uvědomujeme, že někde v pozadí jsou snad i obrazy. Když už máme něco, co se zdá být logické /tedy bez rozporů/, pak to musí souhlasit i se vším dalším, nikde si nemůžeme říci na svou omluvu: ,,..to je nelogické, protože je to špatný překlad, apod.“ Správným výsledkem je vždy něco velice jednoduchého, takže si pak člověk říká, jak je to možné, že mne to nenapadlo dříve. Je to proto, že neumíme uvažovat tak jednoduše, jako děti, celý náš způsob myšlení je příliš složitý. I to, že nějaký výrok v Poselství bereme doslova a nechápeme, že je to myšleno obrazně, je, ač se to nezdá, také příliš silným myšlením. Až za slovy a potom myšlenkami jsou teprve obrazy, které jsou řečí ducha. Proto je nám tak těžké pochopit Poselství, ono sice mluví i k rozumu, ale ten musí být ve spojení s duchem, jinak to nelze skutečně ,,pochopit“ i když se nám zdá, že chápeme. Nemyslím si, že by lidé v Abd-ru-shinově blízkosti a jeho době na tom byli nějak podstatně lépe, než my, ale to nás neomlouvá a také nám to nepomůže. Budeme muset, a to každý sám pro sebe, hledat nové své vlastní způsoby, jak se ,,prokopat“ k jádru řečeného, jinak si budeme jen citovat výroky, opakovat věty, cítit se povznesenými, nad ostatními, kteří Poselství odmítají, ale…bez pochopení není porozumění a bez něj ani uskutečnění. Ale vraťme se k tématu. Pokusím se tedy zamyslet nad smyslem těch tří vět, ale nebudu se zabývat jejich slovním zněním. V prvé řadě si povšimneme, že jde především o to, aby nám bylo ukázáno, jaké má mít člověk cítění, chce-li předstupovat před Boží trůn. Dále si povšimneme zmínky, že nic z těchto vět není prosbou, ale vše je slibem. A ještě si povšimněme toho, že člověk má vždy důkladně rozvážit, jestli je vůbec vnitřně v takovém stavu, aby směl před Boží trůn předstoupit. Člověk se zaslibuje svému Bohu s uvědoměním Jeho vůle ve stvoření a s plnou odpovědností. Říká či spíše svým citem vyjadřuje, že je si vědom Božích zákonů a že se jimi chce bez reptání řídit, dokonce radostně řídit. To ovšem přece není tak jednoduché. Kdo z nás nemá nějaký zlozvyk, slabůstku, nebo jen naučená schémata tohoto světa? A to vše bude vždy proti těmto zákonům. My tedy tímto slibem ubezpečujeme Boha, že se budeme ze všech sil snažit hledat a plnit jeho vůli. S plným nasazením, s přísností k sobě a neodsuzujícím pochopením chyb druhých. Také říkáme, že jsme si vědomi skutečnosti, že Bůh je stvořitelem všeho a jeho dokonalost a moudrost je pro nás bezbřehá, dobrovolně se před ní skláníme. Je pro nás SVATÁ, tedy naše úcta k Němu je to nejvyšší a nejmocnější, čeho je náš druh schopen. Je to tedy vyjádřením citu nejvyšší úcty. To nečistší, nejcitlivější a neuctivější v člověku by měla být úcta k Bohu. Pokud jste se někdy setkali s pojmem zpečetění, pokud jste dokonce slyšeli slovní znění tohoto zaslíbení, můžete se nad těmito slovy zamyslet pod úhlem zde řečeného. Řekl bych, že význam prvních tří vět z Otčenáše a slov zpečetění je vlastně tentýž. Samozřejmě, že Ježíš pronesl tyto věty v jiných souvislostech a pro jiný vývojový stav zralosti lidstva, také pro jinou epochu vývoje. Nicméně je zde jistá paralela v tom, že oba výroky jsou slibem Bohu, zaslíbením se duše svému Stvořiteli. V době Ježíšově ještě v nevědomé podobě dětské, prosté víry, dnes již s plným vědomím své vlastní odpovědnosti. Tehdy ve všeobecném chtění, spíše jen v nezkonkretizované touze, dnes ve všech souvislostech podaných v Poselství a ve vědomí celkového vývoje zahrnujícího mnoho inkarnací, vývoj na onom světě a též s pochopením cíle, ke kterému má vývoj vzniklou osobnost dovést. Tyto věci v době Ježíšově nemohly být lidskému duchu ještě podány a proto i ti, kteří se správně modlili Otčenáš a správně prožili první tři věty z něj, stejně nemohli do Božího království dojít…. Pokud to shrnu. Do Božího království nedojdeme pomocí tří vět z Otčenáše, ale životem a vnitřními postoji v souladu s Boží vůlí, jakož i pochopením Božího řádu a vřazením se do něho. Vlastně i správné respektování Desatera povede člověka tímto směrem, především pak první přikázání, které mluví o naprosté touze po Bohu a úctě k Němu. Nicméně všechny tyto věci sice vedou vzhůru, ale nepopisují celou cestu, jen její základní směr. Zralost lidského ducha pokročila, a proto musí pro zdárné dokončení vývoje znát celou cestu se všemi zákruty i stanicemi. Prožití prvních vět z Otčenáše by dnes již nestačilo…dnes jsou nároky mnohem vyšší, protože jsme víceméně ,,dospělí“ …i když spíše teoreticky, než prakticky.