448. „Duch“ věcí

 

Před mnoha lety, kdy jsem se více zabýval léčitelstvím, hledáním negativních zón a podobnými praktikami, jsem navštívil různé lidi v jejich bytech a domech…

Přitom jsem objevil, že předměty, které měly původně jiného „majitele“ se k tomu novému mnohdy chovaly odmítavě, konfliktně, někdy až nepřátelsky.

Uvědomil jsem si, že předměty, které déle užíváme, především, máme-li k nim nějaký/jakýkoliv/ „vztah“ s námi získávají jisté spojení a jejich jinak neutrální podstata se začíná projevovat jaksi „osobně“.

Nejde tedy pochopitelně o DUCHA těch předmětů, ale o jejich spojení s nějakými jemněji hmotnými útvary, proudy a ději.

Předměty vyrobené ve fabrice nebývají tak obetkány „výrobcem“, protože jednotliví pracovníci k nim nemají tak osobní vztah. Jiný případ je, když nějaký tvůrce/malíř, sochař, řezbář, ale i švadlena, kuchařka/ tvoří jeden jediný výtvor a věnují mu svou plnou pozornost s očekáváním nějakého výsledku. U obecných autorů to většinou bude přinášet „obecné pozitivum“ související s jejich tvůrčím elánem, radostí z tvorby a různými emocemi. U tvůrců s esoterickým vnímáním budou jejich předměty cíleně jimi samými spojeny s jemnohmotnými, astrálními ději, které jim samým mohou připadat „úžasné“, ale pro pozdějšího majitele předmětu mohou být brzdou jejich vývoje i čímsi neviditelně obtěžujícím jejich domácnost.

Materialista je v tomto případě méně nebezpečný, než člověk rádoby „duchovní“…

A „fabrický výrobek“ může být méně nebezpečný než individuálně vyrobený…

Jiná situace je u předmětů, které k nám nepřicházejí od „výrobce“, ale od dřívějšího majitele. Pokud to není předmět krátkodobé spotřeby, ale je to něco, čemu předchozí „pán“/paní/ věnoval/a/ nějakou pozornost, ponesou tyto předměty vždy cosi ze své „předchozí existence“ spojené s ním.

Protože máme každý být svéráznou osobností, a ne skupinovou duší ani kopií druhých, je dobré s tím počítat a nějak se s tím vypořádat…není to nic, co by se obecně dalo brát jako „dobré“.

Název úvahy „Duch věcí“ je pochopitelně jen „podobenstvím“, které poukazuje na nějaký skrytý obsah, který je spjat i s předměty. Věci pochopitelně žádného ducha nemají, ale jsou někdy spojeny s astrálními a jemnohmotnými útvary a tím i jejich tvůrci – lidmi.

Přinášíme si tedy domů nejen „použitý předmět“, ale i spojnici s „něčím“, co bude ovlivňovat nás i náš „život vezdejší“. Dalo by se říci, že si s novým dříve používaným předmětem „přinášíme i kousek jeho předchozího majitele“. U nákupu v bazaru, na internetu a přes inzerát je to vyložená „sázka do loterie“, ale u předmětů od „známých lidí“ to nemusí být také nic, co by nám pomohlo na cestě.  Tématika předmětu, například obrazu je jen jednou částí toho, jak na nás bude působit. Nedejme se tedy oklamat „pěkným obrázkem“, zachovalým autem, málo nošeným kabátem…vše si nese sebou „něco“ ze svého předchozího „života“ nebo dokonce i „životů“. Protože kromě předchozího „pánečka“ může být předmět spojen i s jeho předchůdcem nebo i něčím dalším, o čem ani on nevěděl.

Je to tedy oblast široká, těžko prozkoumatelná. Nelze ignorovat ani tu možnost, že se k nám dostane něco „karmického“, co souvisí s našimi předchozími problémy.

Co s tím?

Jsou jistě různé „ezoterické“, léčitelské i vymítačské postupy na očišťování takových „věcí s rodokmenem“. Kdysi jsem se takovými věcmi zabýval a přineslo mi to mnoho trápení, takže k tomu rozhodně nikoho nenabádám…spíše naopak!

Došel jsem různými zážitky k jinému stanovisku. První takový postřeh jsem učinil již v jinošském věku, kdy jsem neměl své auto a půjčoval si auto mého tatínka. Byl to člověk v letech a jeho temperament byl zcela jiný než můj. Všiml jsem si, že VŽDY, když jsem si auto půjčil bylo líné a pomalé. Teprve po nějaké době jízdy se „nějak změnilo“ a začalo reagovat podle mých přání. Už tehdy jsem si uvědomil, že auto se „přizpůsobuje“ tomu, kdo ho řídí…technicky je to nesmysl, ale prakticky se to děje…

Až mnohem později, kdy jsem se začal zabývat „věcmi za oponou“ jsem pochopil, že to není o „osobnosti auta“, ani o jeho ovládání, ale o tom, jak „převezmeme kontrolu“ nad neviditelnými silami s nimiž je předmět spojen.

Tento děj probíhá samovolně a automaticky, ale záleží na silách a poutech, která jsou s předmětem spojena. Přirozené řešení je vždy lepší než řízené jemnohmotné aktivity.

Došel jsem k tomu, že je užitečné „nový předmět“ nějak „vzít do svého okruhu působnosti“, čemuž napomáhá jej pro sebe „zosobnit“. My u nás doma dáváme předmětům, které nejsou jen krátkodobé a budou nás provázet často a po delší dobu – JMÉNO. Tím jej „zosobníme“ a začneme „odtlačovat“ jeho dřívější „život“, nahrazovat jej tím „novým“, který je jiný než ten předchozí.

Mimo jména je dobré předmětu ,,vtisknout“ nějaký nový charakteristický rys – jinou barvu, nějaký doplněk, který bude jeho součástí – to vše jej „převádí do jeho nové existence“.

A můžeme jít ještě dál nebo hlouběji:

Častěji zde píši o symbolech, kterými můžeme „hovořit“ a ovlivňovat svět, aniž mluvíme. Proto považuji za užitečné opatřit nový předmět nějakou symbolikou, kterou ho můžeme NASMĚROVAT jinam, předurčit mu jiný význam, aniž ten jeho původní zrušíme.

Začal jsem příkladem s půjčovaným autem, které jsem vždy musel „přetlačit“ svým směrem, a to mi je můj otec půjčoval bez připomínek a rád, takže jsem nemusel „přetlačovat jeho“.

Začal jsem s autem a budu s ním pokračovat. Koupili jsme ojeté auto. Už od počátku k němu necítím ten „správný vjem“, přesto, že se mi líbí a jeho předchozí majitel nebyl zřejmě žádný „lump“, ale důchodce, který ho používal hlavně na nákupy. Nic víc o něm nevím a po ničem nepátrám. Ale auto zatím není mým kamarádem, jako to předchozí. Mohu to „přetlačovat“, psychotronicky očisťovat, ale mne takové postupy už dávno nelákají. Tak jsem jej začal „zosobňovat“ různými doplňky včetně například sportovní nálepky přes boky a sportovnějších krytů kol, což spíše cestovní „kombík“ trochu posunuje směrem ke „sportovnějšímu vzhledu“ a to přesto, že už mne nějaké „závodní ladění auta“ dávno nepřitahuje a na svém předchozím autě jsem nic takového neměl. Tím auto „převádím“ na jiný směr a „život“, ač sám jsem také již důchodce a kdo ví, třeba ho budu taky používat skoro výlučně na „převoz brambor“ jako „děda“ přede mnou…

Máme v Poselství různé pokyny, že máme vše „produchovnit“. Samozřejmě chápu, že je to myšleno tak, že do všeho, co činíme, myslíme a cítíme má být plně zapojen náš duch. Pokud je správně „nasměrován“ vzhůru/díky poučením v Poselství/, pak do všeho „duch SPRÁVNĚ zasahuje“. Mohu k této obecné rovině PŘIDAT/nikoliv ji nahradit/ i něco dalšího. Když vytvořím nějaký symbol, který vytvářím a tím i připoutávám k nějakým duchovním dějům/nasměrován Poselstvím/, pak je ten symbol spojen s těmito ději a předmět, na který jej cíleně umístím, je také takto spojen. Dá se říci, že i toto je „produchovnění předmětu“, ale dá se také říci, že je to „spojení hrubé hmoty“ s ději ve stvoření a námi v něm…

A protože věřím, že k Bohu DNES PRO NÁS vede JEDINÁ cesta a tou je SOUD, vkládám své hmotné, ale i nehmotné/myšlenkové a citové/ symboly do všeho, kam mohu.

Humorný příklad – nějaký pan B. Ceplecha, autor kreslených vtipů, vkládal do všech svých obrázků postavičku psa jezevčíka. V každém jeho obrázku, vtipu, kresbě odněkud „vyčuhoval“ aspoň kousek jezevčíka.

Tak já zase do všeho vkládám a vkládat budu ideu SOUDU…ne ze strachu, morbidnosti, ale jako „připomínku Pána“, jedinou, která k nám ještě zůstala připojena.

Tak jsem pro „nové auto“ po jakémsi „dědovi odkudsi“ navrhl a vyrobil v 3D tisku dva symboly.

Na autě, Dácii je vpředu i vzadu symbol výrobce ve tvaru ležatého písmene D. Tak jsem dopředu vytvořil symbol s okřídleným mečem, který půlí Zemi a dozadu zase symbol s jinotajem našeho vývoje – vysvětlím později. Nyní tedy přední symbol:

Původní D:

 

Nový znak:

 

Zadní symbol skrývá jinotaj:

Na počátku našeho vývoje na Zemi byl pojem „ADAM“. Prošli jsme dlouhou cestu, okusili různé ovoce, i jakési hnusné nám zachutnalo, nasytili jsme se až k přejezení a nevím, jak vy, ale já už nemám potřebu dalšího ochutnávání, vyzkoušel jsem ledacos a nyní bych rád šel někam mezi normální lidi, do pěkného prostředí…tedy UŽ KONEČNĚ PRYČ.

 

Takže nejdříve to byl ADAM, ale nyní už pojďme domů – takže pokyn zní: A-DOM.

ADAM se transformuje na ADOM:

 

Ve stavbě symbolu jsou i drobné další symboly. Například onen „přeskok“ přes otvor a směr udaný tvarem jako šipkou.

 

Původní D:

Nový:

 

Je „jasné“, že každý neumí vytvořit takové symboly a není to ani nutné. Každý má „tvořit“ dle svých schopností a možností.

Když si i neuměle nakreslím nějaký symbol, třeba jen schematicky, nebo jen napíši nějaké slovo, které je pro s tím dějem vázáno a někam ho na předmět umístím, pak se naplňuje totéž. Nejde o to „hlásat něco světu“, ukazovat to druhým, ale „vtisknout“ do všeho „pojem“, který nemusí být vůbec pro jiné viditelný.

Ale pro mne je, mimo jiného, PŘIPOMÍNKOU, povzbuzením mysli a posilou ducha – JÁ PŮSOBÍM ve směru Poselstvím daném…i tímto způsobem – mimo všech ostatních. Tímto nic nevytěsňuji, nenahrazuji, ale ROZŠIŘUJI své působení a „věcem dávám nový smysl“, aniž bych nějak měnil jejich daný účel…

A to považuji za správné…

---

I pan Ceplecha dokázal svůj „motiv jezevčíka“ ve své tvorbě někde ukázat zcela a někde jen naznačit:

Není tedy nezbytné mít symbol „velmi viditelný“, aby ho každý viděl, skryté hovoří silným hlasem i bez zevního efektu…

-ZF-