358. Doteky času…

 

Nevím, jak dlouho trvá náš vývoj… Jsou to tisíce, desetitisíce nebo snad miliony let?

Protože nelze jen sečíst roky lidstva na Zemi, ale je nutno připočíst dobu před tím a mezi tím. Nevím, jak je to dlouho, ale jistě můžeme říci, že je to ,,hodně dlouho“.

Zkusme si jen mlhavě představit, že za tu dobu jsme museli projít mnoha ,,světy“ a krajinami, potkat mnoho lidí, prožít mnoho různých situací. Máme tedy za sebou ,,pestrou minulost“, významnou, – alespoň pro nás samotné zcela jistě… S dnešním rozšířeným poznáním můžeme alespoň maličko vytušit, že je to pro každého z nás ,,bohatá historie“, která není omezena jen současným okruhem lidí, které známe a situací, které si pamatujeme.

Pokud si optimisticky připustíme, že jdeme nějakým osobním vývojem, pak z toho logicky vyplývá, že ti lidé, které jsme ještě ,,včera“ obdivovali, nám dnes mohou připadat ,,běžní“ a zítra možná ,,omezení“…to je přece vývoj. Proto i naši dnešní ,,přátelé“, bez nichž by nám život připadal prázdný, mohou být ,,zítra“ odvanuti nikoliv časem, ale naší či jejich proměnou. Ta mezi nás postaví oddělující neviditelné sklo, přes nějž sice vidíme ty druhé, ale už necítíme ,,jejich dech“ a neslyšíme tlukot jejich srdce.

Proto i přílišné lpění na druhých a představa, že bez nich by se můj svět stal nevlídnou pustinou…se jeví jako dětská pošetilost dneška, nad kterou se zítra duch s pochopením pousměje.

I snaha, ta usilovná snaha hledat pozemského vůdce, na nějž by se člověk mohl zavěsit, jako lyžař na šlepr, aby jej vyvezl až na vrchol bílých plání, je jen ztělesněním ,,strachu ze svobody“, protože ona vytahuje jedince z klubu Kolektivních duší a staví jej ,,osamělého“ na velkou bílou pláň osobní odpovědnosti. A ta vypadá, jako Pláň bez lidí…což nás mate, trochu i straší, trochu i odpuzuje.

Tabula rasa – deska nepopsaná nás straší svou čistou prázdnotou…a naše nitro se ptá s obavou: …není lepší, aby na té ploše byli nějací lidé? Sice ji trochu pošpiní, budou křičet, házet odpadky, domlouvat se, pomlouvat se, radovat se, vyhrožovat si…budou ,,lidští“, …a ta pláň už nebude tak prázdná! Bude mi bližší, nebudu si připadat sám…

Naše obava o ,,vyprchání přátelství“ se jeví jako strach ptáčete před prvním letem.

To pískle ale MUSÍ vylézt z příjemné dutiny stromu a skočit do prázdna…bez přátel, bez rodičů, s důvěrou v osud, řád i sebe sama. Někdy se to prostě musí ,,risknout“.

V přírodopisném filmu, na který se díváme z pohodlného křesla, se to zdá být tak snadné, tak logické… Ale v našich životech to vnímáme jinak, mnohdy až opačně. Je to těžké, bolestné, člověk se tomu brání, i když už pochopí…

Jenže doba Soudu nechce přijmout naše podmínky, ale jde si svou cestou, tou přirozenou cestou, která mládě donutí skočit do prostoru i s tím nebezpečím, že zahyne nebo mu dovolí zahynout v dutině své skrýše – v bezpečí nehybnosti, v klidu a míru včerejška, který nechce přijmout realitu dneška s jeho příkazy.

Tyto vzletné metafory jsou však jen hezkým obrázkem méně příjemných osobních skutečností. Svět se trhá ve švech, vše se hrotí a ze všech stran na člověka útočí různé Strachy. To není lehká doba pro trhání zastaralých pout. Přesto, podle mého, se tlak bude zvětšovat, aby člověk procitnul a pochopil.

Než, přejděme k něčemu konkrétnímu.

I Čtenáři, byť jsou možná z pohledu zvenčí jakousi jednolitou masou, jsou ve skutečnosti tlupou jednotlivců, kteří se jen snaží udržet se v houfu. U těch, pro které je zákon stáda stále ještě převažujícím, dochází ke snaze o ještě pevnější zakotvení do houfu. Jenže je tu problém. Lidský svět je názorově rozdělen a toto rozdělení se pochopitelně nějak promítá do všeho, proto i do houfce čtenářů. A tak i ,,mí přátelé“, čtenářští souputníci, mohou mít na svět i dobu náhle jiné názory, než já…

A protože nejde o názory, které lze snadno vyměnit, o názory, které se příliš hluboce dotýkají pojmů Dobro a Zlo, stojí mezi včerejšími přáteli nová dnešní Zeď.

Jaké jsou to názory? Jsou to postoje ke společenským a lidským dějům, které stále více zasahují do života každého z nás. Je Covid 19 nebezpečný nebo je to jen jakási kamufláž politiků? Je správné se řídit příkazy vlády nebo je má člověk ignorovat? Nechal bych se očkovat proti Covidu 19 nebo bych se měl bránit, protože je to něco, co mi uškodí? Je pravda, co se někde píše o mobilních sítích 5G nebo je pravda to, co říkají v televizi? Pomáhá nám EU nebo škodí? Bylo by dobré ji opustit nebo je to hloupost? Mám se o takové věci zajímat nebo je to jen temno a já se mu mám vyhnout?

Takových otázek přináší současná doba mnoho a je zřejmé, to bude pokračovat i nadále. Svět je rozdělen na dvě velké názorové skupiny a ty se formují ve všech státech, zdánlivě nezávisle na sobě. Žel nejsou to skupiny, o kterých by se snadno dalo říci: Toto je Dobro a toto je Zlo. V obou skupinách lze nalézt něco pozitivního i negativního a navíc sdělovací prostředky přináší zcela matoucí informace. Proto je dnes každý člověk postaven před mnoho otázek a je tlačen k tomu, aby zaujal nějaký postoj…třeba i postoj/poleh/ ,,mrtvého brouka“. Zkrátka, kvas doby nás k něčemu DONUTÍ. A tím se ,,vyprofilujeme“. Což ovšem vyvolá nové rozpory i mezi lidmi, kteří ,,včera“ měli jediný názor: ,,My máme to naše Slovo…a o jiné věci lidstva se nezajímáme“.

To, že čteme jednu knihu a věříme jí, neznamená ,,přátelství“, dokonce ani stejnorodost, ale jen jeden společný aspekt života. Když si ,,notujeme“ bez rozporu v opakování toho, co jsme se tam dočetli – neznamená to ani přátelství, ani stejnorodost, ale jen ,,přijetí možností ve které doufáme“.

Pokud má náš přítel, přítelkyně zcela jiný názor na důležité věci, pak nastává ,,problém“ v našem vztahu. Protože pokud je to moje a jeho živé Přesvědčení, pak to mezi námi musí stát jako ,,rozpor“, který nás odděluje, ale naše přátelství nás naopak chce spojovat. Tím vzniknou dvě síly, které míří opačným směrem. Která zvítězí?

Ta silnější!

Pokud je mé uvědomění dost silné a tím mám už SVÉ vlastní názory pevněji spojené se svou osobností, tak si sebe sama vážím a šel bych proti podstatě svého ducha, kdybych své názory měnil jen proto, že to někdo jiný ,,potřebuje“ = chce. V tom případě, pokud chci zachovat oboje, tedy zachovat si své těžce získané životní postoje i přátelství druhého člověka s podstatně jinými názory, pak nezbývá, než podstatu problému alespoň ,,zneviditelnit“. To znamená, že své názory musím skrývat, musím ,,mlžit“, aby se můj kamarád nerozčílil a naše přátelství tím neutrpělo. Musím se vyhýbat ožehavým tématům… Jenže tím vzniknou ,,prázdná, utajená místa, což vyvolává nedůvěru. Jistě to náš vztah poznamená, zevně se asi budeme snažit vše udržet ve starých, dobrých kolejích, nic mezi námi nebude zevně stát, ale vnitřně se ,,cosi změní“ a bude váš vztah pomalu nahlodávat. Postupně bude méně a méně opravdový a tím zeslábne jeho síla. Možná ho udržíme v této neslané/nemastné formě dlouho, ale už ho nebudeme ,,cítit“ tak ,,povzbudivě“. Ať už si to připustíme nebo ne, z přátelství se stane známost…

Je ovšem i jiná cesta. Budeme chtít kamaráda ,,zachránit“/od jeho nesprávných názorů/ a tak ho budeme stále znovu ,,převychovávat“, poučovat a přesvědčovat. Pokud je stádového druhu a je tedy zvyklý na péči intenzivního pastýře, pak se až tak moc v našem vztahu nezmění…ale bylo to skutečné přátelství nebo jen jeho poslušnost a poddajnost? Přátelé jsou rovnocenné osobnosti a nemají tedy vztah pán/sluha. Není-li však přítel z rodu ovcí, bude se snažit nám oponovat, protože i on si váží SVÝCH názorů a chce pro nás ,,dobro“, tedy, abychom my přejali jeho názory. Nevím, jak vám, ale mně toto nepřipadá jako skutečné přátelství, ale spíš jako soutěž o to, kdo má lepší názory = kdo je ,,lepší“ a moudřejší. To není dobrý základ pro pojem Přítel/Přítelkyně.

Přísně, ostře a věcně řečeno – pokud dojdou dva ,,přátelé“ do vývojové etapy, že se jejich názory zásadně rozchází, pak se jejich přátelství zákonitě, možná nenásilně rozpadne. Vlastně se ,,rozpustí“, vyšumí, aniž by muselo dojít k nějakému hmatatelnému sporu a vyostření.

Pokud je jejich pouto silné, nedopustí tento přirozený děj ,,odpoutání“, ale budou jej opakovaně a cíleně obnovovat i za cenu různých zklamání. Pro mne je toto děj nepřirozený, i když pochopitelný. I já takto nejednou bojoval, trápil se, doufal i zoufal…, nakonec ale vše vždy skončilo odpoutáním. Nezůstaly však ostny výčitek, špatné vzpomínky, jen po nějakou dobu smutek. Časem i ten odplul.

Mou první láskou byla dívka stejně stará, ale zralejší, než já. Milovali jsme se a dodnes zůstala v mém srdci jako ,,čistý obraz“. Jenže tu byla ještě jedna rovina v rozdílném stavu našich osobností. Ona ve své rodině, tedy se svými rodiči trpěla a měla velkou touhu po osvobození. To pochopitelně vedlo k plánu na společné bydlení bez našich rodičů. Já však necítil potřebu ,,založení rodiny“, plně mi vyhovovala naše láska, která žila ve společných setkáních, ale kotvu zachovávala ve vlastní rodině. Tím mezi námi vyvstal zásadní problém, který jsme chtěli přetlačit svou láskou. Protože já skutečně necítil potřebu utéci od svých rodičů a založit si svou rodinu, neuhnul jsem tlaku touhy své milé. Nemohlo to proto skončit jinak, než rozchodem. Jenže naše láska byla živá a přitahovala nás k sobě zpět. Po pár společných dnech jsme si pak opět živěji uvědomili, že to ,,nemá perspektivu“ a opět se rozešli… Ta doba je v mých vzpomínkách trochu mlhavá, možná jsem si je sám trochu rozostřil, aby to tak nebolelo. Proto už nevím, kolikrát jsme se rozešli, abychom se vzápětí zase ,,dali dohromady“. Zdá se mi, že to bylo asi dvacetkrát…

Ten rozpor mezi naším směřováním a naší láskou byl bojem o to, co je silnější. I to je proces, který se musí prožít a v něm se zformuje to silnější, aby potlačilo to slabší.

Nešlo mi o to, abych se mohl ,,bavit“, užívat si, ale prostě jsem nedozrál do stavu, kdy bych chtěl být zakotven ve svém rodinném kruhu.

Po mnoha letech jsem ji potkal…já byl stále svobodný, ona byla vdaná a měla dvě děti.

Blaze těm, kde se naučí spojovat i rozpojovat …./volná citace/

Tato prostá věta zůstala námi většinou NEPROŽITA a nevyužita.

Přece už to, že máme s někým odlišné odpovědi na zásadní otázky, znamená, že naše směrování jde JINAM, než jeho. Naše CESTA tedy VEDE JINAM. A když se přesto snažíme svazek zachovat, pak zákonitě musíme kráčet Cestou kamaráda nebo on tou naší nebo se zastavíme a nejdeme nikam…to vše je proti zákonu pohybu a proti vlastnímu vývoji.

Když se rozhodneme pro zachování svazku i za cenu nějakého potlačování svých názorů, nastoupíme na cestu ,,nekonečného a opakovaného zklamání a trápení“. Pokud nejsme ve svých vlastních postojích skutečně pevně zakotvení, pak to nebude skutečné trápení, ale ,,jen“ opakovaná rozmrzelost, únava, všednost.

Z vlastní zkušenosti mohu napsat:

Vím, co to je být spojen s mnohými čtenáři do osobních svazků, které člověku připadají naprosto ,,nerozbitné“, přesto…nakonec člověk zjistí, že pohyb duší nelze zastavit přáním a tak každý jde svou cestou. A pokud se směr našich cest od sebe začne i jen nepatrně odklánět, čas odchylku stále zvětšuje a my pomalu pociťujeme/uvědomujeme si/, že ten druhý se vzdaluje. Veškerá ubezpečování o stálém a nehynoucím vzájemném přátelství, jakoby ztrácela vnitřní sílu.

Je to děj přirozený, jen náš smutek je nepřirozený… Asi tak, jak je uvedeno v přednášce Dítě: Smutek vychovatelův není na místě…

Protože nejsme dokonalí, tak i když věříme každému slovu v Poselství, přesto si ,,nemůžeme pomoci“ a držíme si přátele i v těch případech, kdy nám je proud osobních vývojů chce k našemu dobru vytrvat z náručí. Většinou tedy člověk MUSÍ projít tou cestou malých i větších zklamání, tím bojem za zachování starých svazků. Musí PROŽÍT ten boj mezi ,,starou náklonností“/nazývanou ještě stále slovem Přátelství/ a novým směrem, kterým chce duše jít. Pokud člověk ještě ,,žije“, pak duše zvítězí. Pokud je však stará náklonnost hluboce zasazena do nitra člověka, pak bude zápas dlouhý a bolestný. I kdyby však zdánlivě zvítězil starý vztah, stejně bude postupně vyhasínat…protože Zákon života nelze na dlouho oklamat.

S poznáním a uznáním Poselství bychom tímto procesem měli alespoň procházet vědomě, s pochopením, s uvědoměním. S plným pochopením toho, že se snažíme udržet něco, co skutečně trvale udržet nelze. My pak už VÍME, že se to nepodaří, ale stojí nám to za to trápení. Ta naděje, ta snaha o záchranu Přátelství má svou hodnotu, i když je v daném případě již dopředu prohraná.

Nemůžeme-li jinak, pak zmužile do toho, bojujme za ,,hodnoty“, i když jsou možná v daném případě ztracené. Ten ,,pojem“ je však nezničitelný. Jen správně poznejme tu MEZ, za kterou by člověk už neměl jít. Za ní už je otroctví, ponížení a snaha vědomě jít proti Řádu stvoření. A to se neodpouští, protože to už není nic cenného, ale je to jen zatvrzelost…

Poznejme ten bod! A když už do něj dojdeme, kapitulujme se svým přáním, nechme pohybu volnost, ať se dění naplní a my opět můžeme splynout s tokem dění v pochopení, že jsme osvobodili sebe i svého přítele od jednoho pouta. Pouta, které bylo kdysi přátelským svazkem, pak milovaným nákladem ,,oběti lásky“, nakonec však už jen BŘEMENEM v oslepení svým vlastním přáním.

Svoboda je Volnost.

Svoboda není pouto.

Svoboda není svazek.

Poutníci se na společné cestě míjejí, jen s těmi, kteří se vrací zpět, se potkáváme. Každý jde jinou rychlostí z jiné hlubiny a po cestě si zpívá jinou píseň. Tak se míjíme, chvíli kráčíme VEDLE SEBE, ale pak opět vlastní tempo a záliba prohlédnout si cosi v příkopu u cesty, nás rozdělí. Buďme moudří a uvolňujme uzly na našich poutech, aby každý vždy mohl kráčet, vracet se, spát v příkopu, jak je JEMU milo a libo. My máme svou cestu, své tempo, svůj plán a vlastně i svůj cíl, i když jej všichni pojmenováváme stejným slovem. Naše představa je osobní, proto různá, a tak kráčí každý ke SVÉMU cíli…dopřejme to všem…i sobě.

-ZF-

---

Článek lze stáhnout a uložit v PDF ZDE