303.Prosba o vyléčení

 

Dostal jsem následující dotaz:

Od doby, kdy jsem hovořila s vážně nemocným člověkem, a já se ho zeptala, zda se modlí a prosí o uzdravení – a on mi odpověděl  ,,považoval bych to za žebrání“….vrací se mi tato jeho slova a přemýšlím o nich. V jakémsi životopisu bylo uvedeno, že v dřívějších generacích, kdysi na počátku, kdy jsme na tom byli o hodně lépe, lidé nikdy o nic neprosili, jen děkovali. Není to tedy od nás osobivost, když máme pořád nějaké prosby, nebo je to v odůvodněných případech správné? Jak se na to díváte Vy?

---

Zdánlivě je tato otázka, respektive odpověď, velmi jednoduchá. Když jsem ale o ní pár dnů přemýšlel, zjistil jsem, že se o ní dá uvažovat pod různými úhly a nacházet další a další souvislosti. To už by ale bylo k ,,nečtení“, takže musím vše zúžit, jak jen to půjde…

Samozřejmě nejde z dotazu poznat, v jakých případech to člověk bere jako ,,žebrání“. Jestli v případě jakéhokoliv přání, nebo jen přání, které je slovně mířeno ke Stvořiteli: ,,Všemohoucí Stvořiteli Všehomíra, prosím Tě…“ Proto má úvaha nemusí směřovat přímo k tomu konkrétnímu případu, který neznám, ale bude všeobecnější pro různé druhy tohoto verbálního vyjádření.

V nedávném zamyšlení č. 302 jsem uvažoval nad Biblickým výrokem: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich, avšak ne jak já chci, ale jak Ty chceš.“

Něco z toho principu bychom mohli použít i pro náš případ. Rozvedu to ale až dále.

Pořád se musím vracet k tomu, s čím se setkávám stále. Jsme příliš svázáni nesprávným pochopením pojmu ,,splňovat“. Bereme to tak, že je po nás vyžadováno přesné, doslovné plnění všech slov a vět, které vlastně pro nás znamenají jakýsi přesně definovaný soubor příkazů. Čím přesněji je člověk vykonává, tím je ,,lepším člověkem“ z hlediska zákonů stvoření, tak si to alespoň myslíme. V této urputné snaze, ve které už ale není žádný prostor pro vlastní pohyb, protože vše je okamžitě zařazeno a přiřazeno k nějakému výroku-příkazu, se dostáváme do vlastní pasti. Ten volný vzlet ducha, který je nesen touhou, jež se probouzí v srdci, je ihned uchopen a označen za nesprávný, pak už jen následuje: …to se nesmí, to je nesprávné, tak to nedělej, to je proti Vůli. Nenecháme tak  svého ducha, aby vyslal svou touhu vzhůru, ale zastavíme ji a ještě mu pohrozíme zavržením…

Nejdříve bych zmínil, že skutečně v životopisu Inkové bylo uvedeno něco o tom, jak dřívější lid nikdy Boha neprosil /…Jestliže se lidé domnívali, že musí Boha o něco prosit, pak již nestojí k Němu ve správném poměru…/. Taky máme v Poselství různé poznámky, jak by člověk budoucnosti měl vždy jen děkovat, protože bude žít v Božím řádu a tak vždy dostane, co si zasloužil-ať již ve smyslu tvrdé karmy, která žádá odpykání, nebo pomocného utrpení, které člověka motivuje a nutí ho k hybnosti. Viz činnost vysoké prastvořené Josephy, která podporuje v duchu péči o nemocné schrány, které duchu POMÁHAJÍ RYCHLEJI UZRÁT.

Takže i na nemoc se dá pohlížet velmi různorodě…

A v některých historických obdobích vývoje snad skutečně lidé ještě Stvořitele neprosili…

Ovšem i pojem ,,prosba“ musíme trochu upřesnit. Máme tu poznámky z Poselství, které tento pojem výrazně rozšiřují.

K přijetí síly je nutné vaše chtění, které se podobá prosbě o ni. /Živé slovo/

Nebyli by měli dítě, kdyby k tomu nedali příležitost, která se v prazákonech tohoto stvoření rovná prosbě. /Útulný domov/

Z toho nám ovšem vyplývá, že i určitý druh našeho chtění je zákony stvoření přijímán jako prosba, i když to slovně a dokonce ani v myšlenkách neformulujeme jako prosbu.

Jestliže tedy člověk ve svém nitru nese živé přání, aby mu bylo lépe, aby se vyléčil – pak už to je prosba… A jestliže ten člověk má nějaké povědomí o stvoření, pak jeho vnitřní stav – jeho chtění správně míří do zákonů vesmíru a tím spíše je jimi přijat jako prosba o pomoc.

Proto si myslím, že by existovalo skutečně jen velmi málo lidí, v nichž by při nemoci nebyla vnitřní, byť nevyslovená /ani v myšlenkách/, prosba. A ti, kdo věří, že vše stvořil Stvořitel a že Jeho moc prostupuje a řídí vše, budou se logicky obracet k Němu. To je prostě ,,automatický proces“, který se jen snažíme, asi dost násilně, usměrnit rozumovým postojem: Já nechci prosit, protože to Bůh nechce…

Otázka pak je, jestli právě tím nejdeme PROTI přirozenosti dějů, které probíhají i v nás. Opět se musím vrátit ke mnou častěji zmiňovanému problému ,,čtenářské sebemanipulace“. Věříme Poselství a tak v naučené snaze si to do sebe ,,natlouct“ se spoutáváme pravidly, která v Poselství v tomto smyslu ani nejsou. A pokud je tam nějaká věta, která se snad dá takto pochopit, pak se dá najít někde jinde jiná věta, která se dá pochopit jinak. To proto, že vše je vždy osvětlováno z různých stran a mnohdy i z úhlu našeho pokřiveného postoje, aby to k nám vůbec proniklo, jinak bychom se tomu automaticky uzavírali hned při přečtení. Ten pojem je později pojmenováván a vysvětlován pod jiným úhlem a tak se ve čtenáři má postupně přeformovat jeho chápání do jiného směru. Pokud si cokoliv zformujeme do pevného příkazu, pak už při dalším čtení automaticky upravujeme následující nové pohledy na původní pevný obsah. A tak vzniká dogma…

Následující citát není sice o modlitbě, ale přesto má v sobě ten princip, který je v jakémkoliv postoji člověka k Bohu:

Proto nemá pokory ten, kdo se před Bohem skrývá. Naopak, je to bezmezná domýšlivost! Tím přece vyžaduje, aby se Bůh přiblížil k němu, aby ho mohl pochopit.

V principu lze tedy říci, že aktivita, která jde od nás ke Stvořiteli, je-li upřímná, má v sobě vážnost a pokoru, nikdy nebude ,,špatná“. Tím, že si prosbu, v takovém odůvodněném případu, postavíme v sobě jako cosi ,,špatného“, tím se uzavřeme pomocím, které On svému tvoru poskytuje jako potřebnou oporu pro jeho vývoj.

Z mého pohledu není PROSBA nikdy ,,špatná“. Je-li někde pojmenována jako ,,žebrání“, pak jde, podle mého, především o její formu, o stav prosící duše bez pokory a vážnosti, samozřejmě i o DŮVOD pro modlitbu. Lidé přece často prosí o nepotřebné věci, ale v případě uzdravení to jistě není nic ,,nepotřebného“, malicherného a zbytečného. Výkřik v bolesti a beznaději k Bohu v plné pokoře a úctě, nebude nikdy ,,žebráním“ a prázdným žadoněním.

Člověk, který ,,nechce poprosit o pomoc“ se staví do dvou možných rolí – z pohledu zvenčí:

1/ Nestojím o to, pomohu si sám /domýšlivost, možná nepochopená, naopak braná jako ,,nebudu Vás s tím obtěžovat“/.

2/ Nestojím o to, chci zemřít – už nestojím o to tady být, chci jinam.

3/ Stojím o to, ale překonám to, abych nedělal něco, co nemám – je to přece ,,zakázané“.

Druhý důvod má jistě svoje možné opodstatnění. Je-li už bolest nesnesitelná, pokud člověk vyčerpal všechny možnosti, jak se vyléčit a ztratil naději pro tento pozemský život, nebo už nabyl přesvědčení, že je tady neužitečný, ale někde jinde by mohl být užitečný, pak je tento postoj docela logický. Ovšem i v tomto případě člověk nezná souvislosti svého utrpení. Má-li jeho utrpení nějaký význam pro něj /odpykání/, nebo pro blízké, pak má pořád jeho život význam a smysl i když to zevně může vypadat naopak.

Takže i v tomto případě by byla modlitba /prosba o pochopení, co je pro mne skutečně ,,správné“/ na místě. Bez modlitby-tedy snahy o vyšší spojení, neví člověk, co má dělat, co se po něm chce. Protože naše zjednodušené, nebo naopak překombinované a vykonstruované chápání pojmů nemoc, utrpení a smrt může být zavádějící. Někdy bude dobré odejít z tohoto života, ale člověk se tu udržuje sám násilím, jindy však bude žádoucí zde setrvat, i když se zdá, že je to k ničemu. Zde nelze použít žádné schéma, žádnou poučku ani vytrženou větu z Poselství, zde je nutná vyšší moudrost a opět jsme u modlitby a prosby.

Ano, v Poselství je zdůrazněno, že člověk při modlitbě nemá prosit o vyřešení svého problému, má se jej snažit vyřešit sám a jen prosit o sílu, aby to mohl vykonat. Ani to však nelze chápat příliš mechanicky, jistě to tak není myšleno. Tyto pasáže stojí proti ,,náboženským zvykům“, neustále vykřikovat požadavky k Bohu, neustále k němu vysílat nekonečný proud nějakých svých zdánlivých potřeb. Z celého toho naučeného schématu se pak vytváří postoj, že Stvořitel je jakýsi automat na služby a stačí do něj házet koruny a mačkat tlačítka s jednotlivými požadavky. Když to nejde dost rychle, pak je žadatel znechucen a vždy připraven nadávat na automat, nebo do něj bouchat, aby už konečně splnil můj požadavek. Takový postoj je přece velmi rozšířený, ale nelze do něj přiřadit i svoji pokornou jednotlivou a velmi vážnou prosbu. Nevěřím, že ty výroky v Poselství jsou vztahovány k takovéto čisté prosbě…

Z mého pohledu je tedy prosba přirozeným dějem, který je duchu vlastní. Na prosbě není nic špatného.

To špatné vzniká až obsahem a postojem. Na to bychom si měli dát pozor a nad tím uvažovat, ale ne ze strachu potlačit i prostou přirozenost prosby.

A když jsem tedy uvedl, že prosba je dobrá, musím definovat, čím může být ,,pokažena“ a znevážena.

Důvod – musí být skutečně ,,životně důležitý“, když už člověk vyčerpal všechny jiné možnosti, sám se velmi snažil, hledal pomoc ve svém dosahu, ale nikde ji nenalezl. Proto vysílá svou prosbu k tomu nejvyššímu, nejmoudřejšímu, kterého uznává za svého Stvořitele… Není to tedy jen prázdné požadování a žebrání, vždy po ruce pro každou příležitost…

Stav ducha – v našem stupni vývoje bychom už měli být vědomí. Proto bychom k takovému ději měli přistupovat s poznáním souvislostí. To neznamená, že v dané situaci si budu malovat schémata, nebo budu citovat pasáže z Poselství. Znamená to, že už dávno před tím jsem získal určitou představu o dějích ve stvoření a ta mi umožní, aby můj stav se nevznášel ve fantaziích, náboženských bludech či falešných představách. To předchozí poznávání stvoření, jako díla Stvořitele, studium Poselství a přemýšlení o souvislostech mi poskytlo vytušení velikosti Boží a to mne vede k pokornému postoji, v němž už není požadování, ani nezdravá přání, ale jen prosba o takovou pomoc, která odpovídá řádu stvoření a mému vlastnímu stavu i mé cestě.

Adresát – z pochopení souvislostí, naznačených v Poselství, mi vyplývá, že Bůh je mimo stvoření, ale do stvoření dosadil svou část, svého Syna, se kterým je spojen. Jestliže toto vím, pak musím také vědět, že má prosba musí projít všemi světy a nakonec projít přes Syna/ve stvoření/ k Otci /mimo stvoření/, protože jen Syn je s Ním spojen. Proto, i když oslovuji Otce, jsem si vědom, že má prosba jde k Synovi.

Modlitba versus prosba

V dotazu je formulace: …zda se modlí a prosí o uzdravení. Tudíž jsou zde dva pojmy – modlitba a prosba. Abdrushin nás nabádá, abychom oboje rozdělovali na modlitbu, jako uctívání Boha a prosbu. Asi bychom tedy i dotaz měli chápat v obou pojmech a vrátit se proto i k té poznámce o Incích, kteří údajně neprosili. Přidáme k tomu i poznámku z Poselství, že Bohu máme děkovat, ale Syny můžeme poprosit. To zní sice jasně a srozumitelně, ale myslím si, že pro nás to bude trochu problém. Proč?

To nejsilnější cítění je pochopitelně vždy směrováno k tomu nejvyššímu, nejsilnějšímu pojmu, je to tedy vždy mířeno ke Stvořiteli. Když je však současně v člověku nějaké osobní trápení, je to pro něj tím nejsilnějším osobním vjemem. Pak se zcela logicky oba nejsilnější prožitky spojují a člověk při modlitbě, kdy se obrací ke Stvořiteli, vkládá do svého cítění i víru v JEHO pomoc, protože ON je přece hybatelem, dárcem, tvůrcem všeho i když se to postupně projevuje přes Jeho tvory, bytosti a světy. I když člověk při modlitbě úmyslně nebude formulovat prosbu o pomoc, přesto bude tato prosba/k Bohu/ v jeho duchu stále přítomná. Nevím, jestli jsme po celém tom nepodařeném vývoji schopni to v SOBĚ ODDĚLOVAT zcela přirozeně. A jestliže to budeme oddělovat chtěně a cíleně, pak se i modlitba stane umělou a rozumem řízenou. Proto ani díky v ní nemohou vystoupit nad hranice pozemskosti. Je tedy, rozumově vzato, logické a jistě i správné, oddělit modlitbu od prosby, ale je nutné si uvědomit, že správné to bude jen tehdy, pokud to bude přirozený děj vyplývající z duchovního postoje a to úplně samovolně a neřízeně. My si uvědomujeme, že by to tak mělo být, věříme tomu a to nám pomáhá, aby se to postupně stalo i duchovním postojem. Jenže naše uzrávání probíhá velmi pomalu, postupně a neměli bychom to znásilňovat zvenčí, ale měli bychom ponechat všemu přirozený průběh. Správná cesta je ta, kdy duch svým postupným vývojem k sebeuvědomění dosáhne takového stavu, při němž je prostoupen takovou úctou k Bohu, že zcela samozřejmě už ho ani vnitřně nenapadne, aby od Stvořitele něco očekával. To je ale stav, ke kterému DUCH musí dojít sám svým celkovým vývojem, nelze do jeho současného stavu násilím vsadit takový příkaz, protože jsme jej někde přečetli a věříme tomu. To je nedostatečné pro ducha, neprožité a tím to není v duchu, stane se to proto manipulací sebe sama, spoutáním přirozeného vývoje a nemá to v sobě ani živou úctu k Bohu, pro kterou to děláme…

AVŠAK. Jak jsem uvedl o něco výše. Záleží na tom, jak už máme v sobě pojmy uspořádané. Pokud nejen chápu, ale mám v sobě vytesáno, že Bůh je mimo stvoření, ale Jeho část je ve stvoření a jedině PŘES NI jde vše k Otci, pak i při vysílání díků či prosby, vždy ve mně vše proběhne už tímto zformovaným poznáním. I když tedy vyslovím modlitbu k Otci, v níž je i prosba, ve svém duchu ty dvě věci odděluji beze slov, jen v citu. Já VÍM, že VYKONAVATELEM Božím ve stvoření je Jeho vůle v Synu Člověka a proto, aniž bych to pojmenovával, se má prosba vztahuje k ČÁSTI BOHA ve stvoření a můj dík k samotnému Otci. Z mého zformovaného poznání vše vystupuje ,,ve smyslu Poselství“, aniž bych musel dovolit svému rozumu, aby cenzuroval má slova a křičel na mne: ,,…to nesmíš, to neříkej“. Abych tedy přesně slovně formuloval, co je k Otci a co je jinam-myslel na to stále, rozčleňoval to, hlídal sebe sama a kontroloval se. Pokud nechám svého ducha, aby sám /bez cenzury/ vysílal své chtění k Bohu, pak to nebude špatné a bude to živé. Čistota cítění a úcta ke Stvořiteli nedovolí, aby se z toho formovalo něco nežádoucího. V tom smyslu nebude žádným hříchem ani prosba v modlitbě obsažená, protože i ona vychází z čisté touhy a úcty. Ale násilnou sebekontrolou odeberu všemu přirozenou sílu ducha a pak to bude možná formálně správné, ale duchovně mrtvé.

A nyní se tedy mohu vrátit na začátek úvahy:

„Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich, avšak ne jak já chci, ale jak Ty chceš.“

Zkusme si ten výrok převést na tu naši situaci. Já nevím, jestli je z hlediska karmy dobré, abych se vyléčil, nebo zemřel. Ale já sám za sebe bych rád žil a byl nějak užitečný světu. Otče, je-li to pro mne dobré, prosím Tě o pomoc, abych se vyléčil a mohl zde být ještě užitečný. Jen Ty však víš, co je pro mne skutečně správné, před Tvou vůlí se chci sklonit. Proto ne mé přání, ale Tvá vůle se staň.

A protože na rozdíl od Ježíše nevíme skutečně nic o tom velikém tkaní ve stvoření a svých vlastních cestách v něm, můžeme připojit pokornou prosbu o milost pochopení, abych si nepřál něco, co je proti řádu stvoření a mému vlastnímu předurčení…a taková prosba už může mířit ,,do stvoření“, které mi pomůže.

Můžeme se na děj podívat i obráceně. Když prosím nějakou nižší osobnost, ale už jsem vědomý, pak i této mé prosbě musí přece být obsažen můj postoj ke Stvořiteli, protože já přece už VÍM, že jediným dárcem každé milosti je JEDINĚ ON, ostatní jsou jen vykonavatelé, provádějící Jeho milost. Proto bych se tak nemučil tím, jestli v modlitbě je obsažena prosba jako něco zformovaného, nebo je to jako nevyřčená součást mého vědomí o existenci všemohoucího Stvořitele, jako dárce VŠEHO.

Pokud dokážeme docela prostě a bez uvažování v sobě rozdělovat díky a upřímnou prosbu o pomoc, pak je správné to tak dělat. Pokud dokážeme zcela automaticky a bez přemýšlení vysílat své díky jen k Otci a prosby jen k Synu, PAK to dělejme, je to tak správné.

Pokud jsme však do takového stavu ducha ještě nedošli, neznásilňujme se, ale posilujme v sobě průběžně to poznání, že Bůh je mimo stvoření a vše, co k Němu vysíláme, prochází skrze Jeho Syna ve Stvoření – Syna Člověka, který je tou výkonnou mocí, která nám ve stvoření může pomoc poskytnout. Posilujme to však průběžně, ne až při samotné modlitbě či prosbě, protože pak už přemýšlení a naplánované zásahy jen ruší projev ducha. Toto vědomí, stane-li se prožitým poznáním, pomůže POSTUPNĚ našemu duchu, aby jeho postoj v těchto situacích byl správný, aniž bychom o tom přemýšleli a sebe sama nějak sledovali A CÍLENĚ SE KORIGOVALI. A jestliže pak budeme k Otci vysílat svou vděčnost, ale i svou prosbu, PAK s tím zažitým vědomím dojde samovolně k rozdělení obého.

Hlavně se nekontrolujme, nekritizujme, neumravňujme ve věcech, které mají být výtryskem ducha, protože pak už jsou jen strnulou kontrolou rozumu.

Bude to krásná doba a posvěcený stav ducha, AŽ dojde k takové zralosti, že bude zcela spojen a vřazen do veškerého tkaní, záření a pochodů ve stvoření. Až bude neustále přijímat a vysílat ze sebe a skrze sebe jen to, co se zachvívá v řádu stvoření. POTOM ho ani nenapadne o něco prosit, protože on v tom všem bude plně žít… Bude to krásný stav ducha, ale do něj se musí postupně doprožívat nesčetným osobním prožíváním a vstřebáváním zkušeností, až se jeho osobnost zcela zformuje a sladí s řádem stvoření. Do toho stavu se však nedá uměle přeskočit tím, že si něco přečtu a věřím, že je to pravda. To je jen současné přitakání, ale není to zformovaný stav ducha.

-ZF-

---

Dodatek /30. 4./

Hlavní modlitba, kterou dal lidstvu Ježíš Kristus /Otčenáš/ a která byla nám Abdrushinem podrobněji objasněna, v sobě skrývá oboje – uctívání Stvořitele, ale i prosbu. Právě ve výkladu této modlitby lze pochopit, že prosba k Bohu není ,,špatná“, ale má jí předcházet stanovený ,,stav ducha“. Ten předstupuje před Stvořitele s plným poznáním, že Jeho řád mu přináší vše a on se snaží, aby to ,,vše“ správně v dětské důvěře, ale i vlastní píli, přijal a zhodnotil. Že se sklání před Jeho mocí a moudrostí, snažíce se splnit vše, co Jeho vůle požaduje. A pak přichází prosba o pomoci – jednak, aby Jeho požehnání spočinulo na mé činnosti a dále, aby mne nenechal zbloudit. Z toho je patrno, že nelze zavrhovat prosbu ke Stvořiteli, ale je nutné nejdříve vyvinout své maximální úsilí a pak poprosit o pomoc, aby mé úsilí mělo Jeho podporu, protože JÁ UŽ VÍM, že bez Jeho podpory/požehnání/ nemůže má jakkoliv velká snaha mít skutečný úspěch/vyléčení/.

Přímluva, přímluvná modlitba.

Jak slovo samo naznačuje, když se za někoho ,,přimlouvám“, tak prosím o pomoc pro něj. Ani v tomto případě není ,,přímluva“ /tedy prosba/ označena za nesprávnou, ale jsou opět stanoveny podmínky, kdy vhodná je a kdy není.  Přimlouvat se u Boha za někoho, kdo Jím pohrdá, by jistě bylo nejen nesmyslné, ale i hříšné. Přimluvit se za někoho, kdo nevěří, ale jeho duše je ,,dobrá“, vstřícná ke světu, hledající dobro a spravedlnost – taková přímluva může nalézt duši otevřenou pro pomoc shůry…

Mechanismus přímluvné modlitby je dostatečně vysvětlen v Poselství a je to prosté, takže není třeba nad tím více hloubat. Jen je nutné si stále připomínat dvě věci.

Jednak že když se modlíme, lépe přimlouváme, za někoho u koho není jisté, jestli nebude ve svém nitru vzdorovat a odporovat, pak mu můžeme jen ublížit a to mnohem více, než kdybychom ho nechali být.

A nemusí to být ze strany trpícího nic negativního. Vezměme uvedený příklad. Člověk nechce prosit, ne proto, že by v Boha nevěřil a neměl k němu úctu, ale protože si myslí, že je to nesprávné. Když se tedy budeme ,,přimlouvat“ za tohoto člověka, konáme špatně nejen vůči Stvořiteli, ale i vůči trpícímu. On to přece nechce, tak mu to nemůžeme vnucovat. Navíc je tomu ze svého přesvědčení uzavřen, takže do něj pomoc stejně nemůže vstoupit… A prosit za něj, aby ,,to pochopil“, protože já mu ,,chci pomoci“, je také nesprávné, protože už tím vynucujeme směr jeho vývoje a jdeme proti jeho svobodné vůli. Musíme jej ponechat jeho vlastním názorům, jeho vlastnímu vývoji, ale být připraveni mu pomoci, pokud by on sám nás o tuto pomoc POPROSIL – tedy sám musí dojít k tomu, že princip prosby uzná a ocení, i když to třeba nejprve bude ve směru od člověka k člověku.

Za druhé. Chci-li se za ,,někoho“ přimlouvat, pak to MUSÍ být někdo, kdo je ,,vepsán do mého srdce“, jinak řečeno, musí to být někdo,  s kým mám osobní, vroucí vztah… Z toho vyplývá, že přimlouvat se za někoho, nebo za něco, s čím nejsem OSOBNĚ vroucně CITOVĚ SPOJEN, je zneužití Boží pomoci! Totéž ,,vyžádané, naplánované modlitby“: …ve čtvrtek v 15 hodin se všichni na světě budeme modlit za vyléčení automobilového závodníka ze Zimbabwe Umbula Bumbula, protože on fakt hrozně dobře jezdí a byla by ho škoda… Naplánované modlitby nesourodých lidí s různými náboženskými, mystickými, psychotronickými a jinými názory za ,,štěstí Země“, apod., také vytvoří zmatek a tím znevážení toho pojmu. Nemluvě o spojení nesourodých lidí do skupiny s různorodě pojatým cílem… Bojíme se druhým ,,tykat“, ale nebojíme se s nimi spojovat v modlitbě, tedy něčem buď skutečně niterným a tím i ,,duchovním“, takže je to skutečné živé spojení s kýmsi, koho neznám. Nebo jde o povrchní akt, jako cosi ,,pozitivně přijatého veřejností“, ale současně je to prázdný zvyk, takže opět jde o rouhavě zneužitý pojem…a to i v případě, že já sám to ,,myslím vážně“.

Přímluva je vzácný klenot, který smíme věnovat jen tomu, kdo jej příjme s otevřenou myslí, vděčností a snahou. A na dárci je, aby poznal hodnotu obdarovávaného…protože zde, více jak jinde, platí: ,,nehažte perly…“ – nevědomým zvířatům. Za druhého tedy jen neprosím, ale také beru ODPOVĚDNOST za jeho reakci, protože ,,já už vím“, ale on většinou ne.

---