269. Poslání člověka v jeho pozemském životě – doplnění předchozích úvah/18. 8. 2018/

269. Poslání člověka v jeho pozemském životě – doplnění předchozích úvah.

 

Byl jsem požádán, abych podrobněji rozvedl myšlenku ,,hledání poslání“, kterou jsem se již dříve zabýval. Zkusím tedy toto téma dnes osvětlit z trochu jiných úhlů.

Poslání můžeme chápat, v tom nejobecnějším slova smyslu, jako náplň činnosti. Nemusíme v tom hned vidět to, s čím to máme spojené ve smyslu Poselství a příbuzné literatury – povolaní měli svá poslání a to měli splnit. Mnozí ale nesplňovali a tak i v nás vzniká obava, jestli něco nepromarňujeme v tomto smyslu…

Já bych ten pojem trochu roztřídil. Lidský duch jde cestou vývoje v sebeuvědomování. Je však zásadní otázkou, co vůbec chápeme pod slovem ,,sebeuvědomování“. Já to chápu tak, že člověk si uvědomuje sebe v Řádu stvoření. Aby byl něčeho takového vůbec schopen, musí do nějaké míry poznat tento řád i sebe sama. Musí chápat svou podstatu, svůj druh, musí chápat zákon Boží vůle, musí chápat pojem ,,vzniku stvoření“ a do určité míry vědět i něco o stavbě stvoření. Musí tedy mít prožité ,,souvislosti“. To vše musí být vždy vázáno na lidskou roli a spolupůsobení v řádu. Nestačí tedy nějaká nabiflovaná znalost stavby stvoření, ale jde tu o prožitou interakci mé osoby a širokého ,,okolí“ ve smyslu stvoření. Tento proces uzrávání je dlouhodobý a postupný. Proto i stav lidského ducha při uvědomování je různý a každý z nás se nachází v jiné fázi a tím jsou na něj kladeny jiné požadavky, ale i on je schopen jen určitého chápání. Jak jsem uvedl na začátku – poslání lze chápat jako náplň činnosti, plán pro určité období. V procesu sebeuvědomování se tento rozšiřuje v kruzích od vlastní osoby, přes nejbližší okolí, rodinu, kmen, národ, stát, rasu, lidstvo a pak jde dále od mého lidského druhu k těm vyšším, od bytostných malého druhu k jejich vůdcům, od duchů k praduchům až k nejvyššímu zdroji, z něhož vše vzniklo a je udržováno. Tak i ,,poslání člověka“, v dané periodě pozemského života, je úzce vázáno na jeho stav uvědomění. Základní poslání každého života je rozšiřovat svůj obzor chápání, tedy uzrávání svého ducha. K tomu se pak, podle vzrůstajícího uvědomění přidává interakce k okolí. A jak bylo již naznačeno, nejprve k nejužšímu okolí, později ke stále širšímu.

Proto si myslím, že neexistuje žádná obecná definice ,,správného duchovního poslání“.

V každém pozemském životě má tedy člověk několik oddílů svého poslání.

Jedním je rozvoj svého ducha. Druhým je odpykání dřívějších omylů a pochopení i přijetí nového životního postoje. Proto tento oddíl souvisí s tím předchozím. Zralejší duše už cítí potřebu pozitivního pohybu v Božím řádu, z čehož vyplyne snaha podporovat vyšší cíle ve společnosti i skupinách lidí. Při dalším vývoji už usiluje o pozvednutí, nebo záchranu lidstva. A při ještě pokročilejším stupni už uvažuje v rovinách stvoření, a to se pro něj stává důležitější, než jednotlivci, ale i lidstvo. Čtenář, který už došel vyššího poznání, by pochopitelně měl směřovat k vyšším cílům, než jen k sobě a okolí, ale ani on není vyjmut z procesu ,,stavu sebeuvědomění“ a proto i mezi čtenáři budou všechny ty rozdíly, jako mezi nečtenáři.

Ano, já jsem kdysi k tomuto tématu napsal:

Potřebujeme najít duchovní postoj pro svého ducha v soudu, aby napomáhal k očistě světa od špíny, kterou jsme my všichni vytvořili…a proto ji musíme my sami aktivně pomáhat odstranit…

To je obecný postoj k vysokému pojmu stoupenec Grálu –  tak by se, podle mne, měl postavit k dějům Soudu, jenže situace, reálná situace, je zcela jiná. Napsal jsem to tedy jako ideál, vzor, jak by ,,měl čtenář stát ve stvoření“, ale pro mnohé to bude v nejlepším případě ideál, pro více jen pěkná formulace, ale nepoužitelná pro dnešek, a další čtenáři to ani nebudou číst…

Je to tedy jeden pohled na věc a nyní podávám další, nižší, ale snad člověku dneška bližší.

Je proto obtížné klasifikovat, co má kdo ,,dělat ve své současné inkarnaci“, je to plně závislé na jeho stupni sebeuvědomění, jeho karmě, ale i nenaplněných cílech z minulé inkarnace. Duše, která měla v minulé inkarnaci nějaký plán, který byl pro ni důležitý, a nedokázala jej uskutečnit, k tomu tíhne nyní, i když to nemusí mít vždy plnou logickou příčinu /cesta do Himaláje, stavba domu na skále, atd./. Pak je součástí malého osobního poslání vyplnit i tuto mezeru prožívání. Když nevyplní tuto mezeru, může mu to bránit v projevu vyšších snah v duši. Proto si nelze za každou cenu vnucovat ,,vysoký cíl“, protože jsem skrze Poselství došel k tomu, že jen toto je hodnotné. Za každou cenu být zachráncem nějakých skupin lidstva, národů, lidstva jako celku, šířit Boží vůli hlásáním a evangelizací, apod. Ne každý je v tom stupni sebeuvědomění, že je toto součást jeho poslání na zemi, on se do toho jen vnucuje, protože to považuje za správné.

Cílené hledání, ,,jak šířit dobro v tomto světě“, jsme si asi mnozí vyzkoušeli a proto víme, že to moc dobře nefunguje.

 

Chtěné šíření dobra je jen projevem příliš silného chtění ,,člověka chtějícího dobro“ a to je směs duchovní touhy, rozumové kalkulace, dobrých pocitů a uvážené snahy ,,být dobrý“. To není čirý výtrysk ducha.  Věříme-li, že naše cesty nejsou samovolné, ale je v nich nějaké řízení a systém, pak toho využijme. Neplánujme dobro, ale chopme se dobra, které kolem nás tiše prochází. Opusťme naše představy, jak to dobro ,,má vypadat“ – musí to být péče o přestárlé, nebo o postižené, musí to být útulek pro zvířata, musí to být…nemusí! Kdo nese ve svém nitru obecnou vůli pomáhat, toho nějaká příležitost potká. Ale nesmíme si stanovovat formy a velikost – musím zachránit 20 slepých, jinak je to málo. Nedávno jsem rozeslal čtenářům k podpisu petici na podporu zachování rodiny. Je to jen nějaký podpis, ale kdo ví, možná z hlediska Božího řádu je to víc, než záchrana celé africké vesnice… Podpora Božího řádu je jistě víc, než kdejaká, zevně pompézní a hrdinská akce na záchranu lidstva. A takových malých, velkých věcí se dnes objevuje mnoho. Nelze je však hodnotit maximalisticky a příliš současně. Nakonec nejde o to, jestli bude pojem rodiny skutečně pozemsky zachráněn, nebo zcela zničen a pak i celé lidstvo. Dnes je situace jiná, než za Abdrushina, kdy se vše chystalo na to, že On bude stavět Nový svět na rozprášené minulosti. Dnes je to především boj za svou duši a ten je postaven na tom, co duši do zkázy uvrhlo – tedy tu jde o správný postoj k Božímu řádu. Jde tedy především o aktivní postavení se k principům dobra a zla, ale ve smyslu Božího řádu, ne lidské společnosti a mých názorů. To jsme po celé generace promarňovali, stavěli se k tomu špatně, nebo laxně a to musíme nyní aktivně dokazovat. Ne proto, abychom se zachránili, ale proto, že náš duch se k tomu už zcela přirozeně staví v souladu se stvořením. Nemůže jinak, je to pro něj ,,normální a přirozené“. To má pronikat do každého postoje člověka jako samozřejmost a ne jako ,,plánované dobro“, protože jsem to četl, myslel, apod. Máme jistě pomáhat lidem, to patří k obecnému postoji lidského ducha, to ale neznamená, že máme běhat po světě i okolí a vnucovat se do charity. Dnes je vše pokřiveno a tak je mnohdy konkrétní pomoc zcela kontraproduktivní – jako návoz potravin do africké vesnice, kde nikdo už nechce pracovat, jen souložit a jíst. A podobné příklady bychom našli ledaskde i kolem nás.

Jak tedy hledat své poslání? V prvé řadě se nezříkat těch ,,úkolů, které nám život/náhoda/ přinese do cesty. Cítí-li člověk i vyšší touhy, pak by si měl uvědomit, že má nejprve splnit ty malé, aby si ,,uvolnil ruce i mysl“ pro ty větší. Má-li v sobě nějaké nadání a cítí-li silnou touhu je rozvíjet, pak to bude zřejmě součást jeho života. Neměl by se však do ničeho manipulovat, protože každé nadání neznamená z pohledu duše to, jak to vypadá. Tedy to, že člověk má předpoklady ke hře na nějaký hudební nástroj, nemusí znamenat, že má celý život zasvětit tomu, aby byl hudební virtuóz. Hudebník ,,rozdává lidem něco ze svého nitra“, ale nejen on, takových profesí je mnohem více /sociální pracovník, konferenciér, herec, a další/. Určitý předpoklad ke hře si člověk může přinést z minulého života a vůbec to nemusí znamenat, že toto je náplní i toho současného. Ale podstata toho minulého i současného může být v touze ,,dávat lidem ze svého nitra“. Tady je třeba pozorovat ohlas svého nitra, hlas své touhy. Co člověka obšťastňuje, naplňuje, osvobozuje, co dělá ze srdce, bez uvažování, to bude hlas jeho nitra a tím by se měl řídit. Pokud člověk není přímo předurčen k něčemu velkému v lidstvu /vynálezci, objevitelé, vojevůdci/ a celá jeho bytost k tomu míří bez ohledu na překážky, pak je nutné ,,pozorovat“ a skládat si střípky svého života. Touto pomalou cestou v něm poznenáhla vyvstane tušení ,,co se od něj očekává“, a pak se má snažit to i naplňovat. Na rozdíl od prvně jmenovaných, kteří přichází s konkrétním úkolem například objevu, je tato cesta náročnější a vyžaduje jemné pozorování a trpělivost. Je tu také větší nebezpečí se vmanipulovat do ,,poslání“, které ,,považujeme za důležité“. Protože i každý jednotlivý život je do jisté míry uzavřenou kapitolou, v níž jsou jednotlivé listy s různým obsahem, může být i cesta k poslání složená ze stupňů. Člověk tedy může v jisté fázi života ,,cítit“, že jeho posláním je být fotografem a svými fotkami rozdávat nové pohledy na svět a tak pomáhat prohlédnutí lidstva. Člověk to může cítit intenzivně, ale po nějaké době jakoby to pomalu vyšumělo. Člověk pak, třeba až po určité době, může najít nějakou jinou náplň, kterou bude považovat za své poslání. Jistě to může být jen jeho bloudění, blouznění, hledání dobrodružství, zamilovanost do emočního stavu ,,objevování nové role“, ale cítí-li to živě v sobě jako touhu, pak to mohou být vývojové kroky, které má živě projít a prožít, aby následně učinil další krok. Je možné, že své skutečné poslání tohoto života najde až v pozdním věku, je možné, že z pohledu zvenčí nic převratného nevykoná, nebo jen málo, než odejde, přesto však to tak mělo být a on splnil. V životopisech připravovatelů najdeme nejeden takový příklad, kdy člověk většinu života prožil jen přípravou a pak krátce zazářil, aniž si toho svět povšimnul a odešel. Přesto, z hlediska stvoření, to mohlo být splnění velmi důležité, protože my, ve své malosti, nechápeme nic z velkých dějů…

Nenuťme se tedy do spasitelských činů, ale pozorujme život a poslouchejme hlas svého nitra. Když nebudeme za každou cenu hledat jen ,,velká spasitelská poslání“, všimněme si toho, co nás v této chvíli naplňuje a obšťastňuje. Když to necháme v sobě vykvést a přitom nezapomeneme na dílo stvoření a naši dlouhou cestu v něm, pak nám život, bude-li to tak chtěno, předloží něco dalšího, protože stupňů v jednom životě může být mnoho a máme prožít naplno každý. Dejme prostor řízení, které nás jemně vede životem a netlačme to tak podle svých vyčtených ,,jedině správných cílů“ i v tomto případě.

O tom, že slovu poslání dáváme jiný obsah, svědčí i naše překvapení z obsahu povolání tehdejších povolaných, Jak jsem se dočetl: Ústním podáním se dozvídáme i o povolávání nositelů zlatého Kříže, jejichž úkoly byly na první pohled velmi prosté, např. paní, která věnovala pozornost svému zevnějšku, obdržela od Pána povolání vztahující se k této činnosti.

Situace je pro nás pochopitelně těžší – už nám Pán neřekne, že nás povolává k tomu a onomu, protože nastala jiná doba. Také už padla přímá služba vtělenému Vyslanci, také všechna povolání související s výstavbou Tisícileté říše. Musíme přijmout dnešek s tím, co mu náleží a v něm hledat svou roli, a ne ji plánovat podle tehdejší skutečnosti, ta dnešní je jiná…

Nebylo by proto správné si ,,plánovat své poslání“. Jen všeobecná touha ,,sloužit Světlu“ nemůže nikdy být brzdou a břemenem, jen pobídkou. Touha, ta je přece tím základem a z ní musí vše vycházet. Plánování nejde z touhy, ale od velkého plánovače – rozumu. Duch touží, otevírá se vedení, hledá spojení – to jsou zcela jiné procesy, než plánování, organizování, očekávání-požadování, apod.

Každý čtenář, protože už dosáhl jistého stupně vědomí /jinak by ho Poselství nezaujalo/, by se měl snažit ,,pátrat po svém poslání“. A i toto ,,pátrání“ jej vede k silnějšímu sebe-uvědomění, čímž nepochybně naplňuje tu nejobecnější část svého poslání. Vždyť smyslem celého našeho vývoje je právě to sebe-uvědomění, takže naplňovat toto je tím nejdůležitějším. A když zvýšeným úsilím vypozorujeme určité vývojové stupně ve svém současném životě – stupně související s nějakou rolí, pak je to další krok tímto směrem, vyšší krok… Spokojit se s tím, že ,,čtu a věřím“, případně se k tomu snažím dovést svou rodinu, se mi jeví, jako ,,dost málo“, ale pro určitý stupeň vývoje jednotlivého člověka to může být ,,hodně“. Nepředpokládám však, že toto by měl být výsledek všech čtenářů…. Také snaha se řídit ,,čtenářskými stereotypy“ /např. jediné správné je přivádět na zemi ty světlé dušičky, hlásat Slovo, vychovávat děti a mít společné, obecně schválené ,,aktivity“/ nepřinese poznání sebe sama a své individuální cesty, protože se člověk sám, nebo za pomoci druhých, zmanipuluje do určených cest. Tím šance, že si uvědomí tu svou, není velká.

Volný, toužící duch, uvědomující si svou touhu, jako cestu k Bohu, beroucí Poselství jako moudrého rádce a oporu pro vlastní let – to je základ pro poznání sebe sama. Neulpění na ,,uznávaných postojích a hodnotách“, neulpění na své představě, že jen tato činnost je duchovně cenná, ale tato druhá už nemá dostatečně velkou ,,hodnotu“, cesta životem, jako pouť po schodišti, kde každý schod je stejně důležitý pro cestu k dalšímu, přijetí každé příležitosti, která není mnou naplánovaná, ale osudem předložená – jako stupeň a příležitost naplnit své poslání… To vše člověka provede vědomým životem jako po schodišti vzhůru. Když prožije to vše, jistě splní i své životní poslání a pochopí, co jím vlastně bylo při všem vlastním prožití. Možná pro mne nemusí být posláním nic, co by svět zpozoroval, ale pro mne a stvoření to může mít veliký význam – proto by si i toto měl člověk stále připomínat. Tím si pak může teprve uvědomit, že splňuje. Protože s pohledem násilně upřeným na jím očekávané a plánované SPLNĚNÍ, by si toho svého, tak důležitého, ani nevšimnul. A tím jej nedocenil, řádně neprožil a tím ani …nesplnil, i když jím vlastně prošel.

Být stále připraven, rozhlížet se, být v obrazu přítomnosti tohoto světa i svého stavu života a chopit se příležitosti, kterou osud předloží – to je ta správná bdělost v duchu. Vyčteným příkladem může být mnou už dříve citovaná pasáž z Franchezza. Z našeho současného pozemského pohledu je to děj duchovní, i když pro dotyčného to byl děj hmatatelný. I my tedy tady a teď můžeme svým postojem vstoupit do řetězů duchovních bojovníků a tak pomáhat zachránit světlé hodnoty i světlá usilování duší, které ani neznáme. Tím pak splňujeme duchovní poslání, aniž okolí něco postřehne.

,,Hleď, zde je řetěz neúplný, je zapotřebí ještě jednoho článku, mezi ní a duchy.  Jdi dolů a utvoř tento článek. Tvá síla ji ochrání a posílí. Ochráníš ji před temnými duchy a pomůžeš ji udržet otevřené dveře. Tvá putování v nízkých sférách ti dala moc, zahánět jejich obyvatele….“

Duchovním posláním může být ostrý, pevný a neoblomný postoj proti zlu, postoj, který chrání hodnoty Božího řádu. To je vnitřní postoj ducha k Řádu a tím k Bohu. Zevně pak se člověk VŽDY postaví na obranu těchto hodnot v situacích, do kterých je přiveden /dnešní doba je přináší každý den/. Zcela přirozeně, bez uvažování se postaví proti tomu, co jde proti řádu stvoření. Nepřemýšlí o tom, neanalyzuje, neříká si, že to Bůh zařídí, že to nemám řešit já – prostě je mu přirozené a samozřejmé hájit Boží řád a proto to VŽDY udělá. Tím se pak stává ,,Nástrojem ducha a jeho řádu“. A chápeme-li Slovo jako Meč, pak se tak člověk stává ,,strážcem Meče na zemi“, což je jistě postoj, který by měl být stoupenci Grálu zcela vlastní. A když jej tato přirozená a z nitra volně tryskající touha skutečně prostoupí, pak se stane i jeho posláním…Ne každý čtenář, spíše málokterý, se snaží být strážcem Meče. A dojít k tomu, že mne to naplňuje jako životní poslání, dojít k tomu sám, ne proto, že jsem si to nyní přečetl…takových nebude mnoho.

---