264. S cestovkou do nebe…/26. 7. 2018/

264. S cestovkou do nebe…

 

Člověk má ve své vlastní, niterné podstatě zakotveno hledání vůdce, idolu, ideálu a pomocníka.

V tom nejzákladnějším jádru této touhy je hledání samotného Stvořitele, ale mimo to tato touha směruje i ke všemu, co k Bohu usiluje, slouží Mu, nebo je spjato s Jeho řádem. Zákonem stejnorodosti se tato základní touha po spojení a usilování napřimuje i k ostatním podobně usilujícím. V ještě nezformované, nebo už pokřivené formě, pak člověk usiluje k čemukoliv, v čem tuší nějakou spřízněnost a s tím se snaží spojit. V negativním smyslu je to i stejnorodost chyb a návyků. V čistší formě je to touha po spojování se do skupin stejnorodě pozitivně usilujících.

Této formě duchovní touhy vychází vstříc ,,duchovní kolektivy“, především církve, náboženská sdružení, ale i skupinky ,,o něco“ usilujících lidí. Pod oním názvem ,,něco“ nemusí být přímo touha po Bohu, ale jen různorodé aktivity ,,duševního druhu“, jako spiritistické, spirituální, psychotronické a mnohé jiné svazky. Stejnorodost chyb a sklonů není pro tuto úvahu třeba sledovat a jí se zabývat.

Jde mi o svazky, které vznikají, jsou vyvolávány, jsou chtěné…pro lidi usilující vzhůru.

Stejnorodě usilující se spojují do skupin. Mezi nimi se pak výrazněji vyprofilují osobnosti s vůdčími schopnostmi, nebo jen silnějšími ambicemi. A tím vznikne nejběžnější schéma. Silnější osobnost /vůbec nemusí být lepší/ začne udávat směr, kterým se ostatní dobrovolně ubírají. Druhým aspektem je to, že ostatní, ty slabší osobnosti, narovnávají svou původní touhu jen vzhůru, nyní k tomu silnějšímu ve své blízkosti. Je to zcela logické – on je přece mnohem srozumitelnější a dosažitelnější. Tak se bez vědomého úmyslu sklání pod vedení silnější osobnosti. Tady to probíhá ve dvou úrovních. Tou širší je hledání opory v instituci, společenství, spolku, skupině. To je neadresné, bez přímé vazby na osobu. Druhá rovina je pak vazba na silnější osobnost v této skupině, nebo osobnosti v nějakém určitém směru. Druhá vazba tedy nemusí být vždy vázána na společnost, ale může být spojena s myšlenkovým směrem, určitým, něčím definovaným proudem. Pak má tedy člověk dvě vazby, které řídí jeho cesty – skupinu a osobnost, nebo směr a osobnost.

V určité fázi vývoje lidského ducha to může být vítanou oporou, stejně, jako když rodiče pomáhají svému dítěti v jeho orientaci ve světě a jeho pravidlech. Ovšem, jak víme, i v tomto případě dochází záhy k tomu, že si dítě ,,začne dělat věci po svém“ a nebere si dobře míněná poučení rodičů dost k srdci. Jde svou cestou a třeba dělá i chyby, kterých ho rodiče chtěli ušetřit. Ale v opačném případě, nyní již asi velmi zřídkavém, dítě bezvýhradně poslouchá rodiče i v době své dospělosti. Tak se ale nikdy nestane vlastní osobností, jen pokusem o kopii svých rodičů. Z hlediska karmického a vývojového je taková inkarnace jen promarněním příležitosti k vývoji.

Nelze tedy různá duchovní společenstva a církve označit paušálně za dobré, nebo špatné. Každý jsme jinou osobností a máme zde k naučení a odpykání jiné úkoly. Proto je naše cesta zcela individuální – co jednomu prospívá, může druhému škodit. Ale i při té různorodosti je tu jeden obecně platný aspekt a na ten by člověk neměl zapomínat. Je to ,,syndrom ptáčete v malé dutině stromu“. Ptáče je v ní dobře ukryto před nebezpečím světa, rodiče přilétají a krmí a krmí. Mládě roste a přijde den, kdy je velké jako vlet do dutiny. Je nejvyšší čas vylétnout ven. Jenže tam číhají nepřátelé a skok z otvoru do neznámého prostoru je taky dost hrozivý. Mládě, které se rozhodne, že nevyletí, je krmeno dále a nakonec vyroste tak, že už otvorem ani vyletět nemůže. Zůstane uvězněno v dutině a ze světa vidí jen maličký díl o velikosti vletového otvoru. Slyší zvuky, ale neumí si je k ničemu přiřadit a svět pro něj zůstane velkou neznámou. Je zcela odkázáno jen na to, co mu ,,předají rodiče“. Jeho život nelze označit za úspěšný, i když se snad dožije vyššího věku, než jeho sourozenci, kteří vylétli, neboť, jak praví klasik: …Kvalita představení není dána délkou hry, ale tím, jak byly role herci dobře odehrány…

Z hlediska vývoje duchovní podstaty člověka jsou jeho rozhodnutí ještě závažnější. On ale není hloupým ptáčetem, protože je už za ním dlouhý duchovní vývoj. Jestliže využije opory spolku pro svou pozemskou pouť, pak by měl zcela jistě najít tu dobu, kdy by se měl odpoutat a postavit se na svou vlastní cestu, jít po ní svým vlastním způsobem. A to i přes to, že pak bude dělat chyby, které bude muset napravovat – budou to jeho chyby a jejich prožití i náprava jej povedou ke zkušenostem a tím i zrání vlastní osobnosti. Každý pozemský život je jednou kapitolu jeho knihy osudu a vývoje. Každá kapitola je otevřena a uzavřena zrozením a smrtí. Pak se otevírá další kapitola téže knihy. Přesto, že je to stejná kniha, musí člověk v každém životě učinit rozhodnutí, která mohou ovlivnit kapitoly nejen budoucí, ale pokazit i ty předchozí. Ale v každém životě se vždy do nějaké míry bude opakovat syndrom ptáčete v dutině a pokaždé znovu se bude s okolím spojovat a rozpojovat, čímž si vyvolá nějaké následky.

Zrození člověka na zemi lze připodobnit k jeho ubytování ve velkém hotelu s mnoha a mnoha místnostmi. Každá místnost je jiná a z každé vedou různé dvéře. I vzhled těch dveří je různý a na jejich zárubních jsou různé nápisy. Člověk dle své volby, rozmyšlení, požadování, touhy nebo návyků jde z místnosti do místnosti a hledá naplnění svých tužeb. Od zevního k vnitřnímu, od pozemského k duchovnímu, …tak by ideálně měla jít cesta normálního vývoje. Člověk ochutnává to i ono a někdy, když mu něco zachutná moc, stane se mu to sklonem a závislostí. Pak jde jeho cesta jinak, než by mohla a měla. V lepším případě pokračuje, možná s různými zastávkami, snad mylnou volbou špatné místnosti, snad špatnými dveřmi, ale vytrvale, až dojde k té poslední místnosti. V ní už ví, že z ní jde cesta k Otci, už ví, že existuje Bůh a že vše, co existuje, vděčí za svou existenci jen Jemu. Ví to proto, že už od něj, od člověka vědomého, odpadlo mnohé hrubé zrno a touha po Bohu se stala silnější. Při svém putování nadělal mnoho chyb a omylů, ví, že člověk je nádoba hříšná a je snadné propadnout něčemu neblahému, dokonce i v případě, že člověk už chce jen to dobré. Už taky ví, že duch je slabý a tak hledá pomoc, aby nyní, v poslední místnosti, ještě nezbloudil. Protože i z ní vede mnoho dveří… Pro věřícího jsou ze všech nejpodstatnější dvoje. Jedny jsou velmi jednoduché, žádné ozdoby, prostá přírodní struktura, hladká úzká zárubeň s drobným textem – Můžeš…a pod tím, ještě menším písmem: Odvážně vpřed je Bohu milé. Ty dveře jsou pro odvážné, nebo pro zamilované – protože ,,láska nezná překážek“. Zamilovaného do Boha…takovou láskou, ve které už shořelo vše kolem i jeho vlastní ego, i názory, poučky, moudré disputace i poučení světa. Zbyla jen touha a láska.

Na druhých dveřích člověka hned zaujme jejich bohaté, zlaté zdobení. Ani zdobné baroko by nedokázalo tak štědře, vkusně, přitom ale až pompézně, rozzářit bránu k Cestě zaslíbené. Ale není to jen majestátnost a velikost dveří a mohutné, diamanty oslnivě se třpytící zárubně. Ty texty na ní! Ta posila a povzbuzení pro duši! Člověk přímo cítí tu záchrannou síť, která jej už obklopuje. Tuší ty miliony neviditelných opor, laskavých rukou, které se ze zárubně k němu laskavě natahují a přivinují jej k sobě do pevné náruče… Církev, společenství, skupina, bratrstvo, spolek, přívrženci, kolegové a přátelé… tě neopustí, jen to tě dovede k Bohu… Jsi vyvolen. Jsi spasen. Bůh tě miluje. Nenech se zlákat světem ke hříchu! Neopouštěj tuto náruč, nebo tě svět zahubí… A moudrá slova šeptají z rámu, žalmy rozteskňují duši, housle lkají, fotky posvátných míst rozjitří srdce, obrazy svatých, povolaní, varovně pozvedají prst – nedej se zlákat, neopouštěj posvátné cesty, které ti jedině církev, nevěsta Kristova, nebo spolek vyvolených, kteří mají pravé poznání, mohou dát. Člověk neví, co je za těmi krásnými dveřmi, protože jsou zavřené, jen hlasy říkají, že za nimi je přece On – Bůh. A když odvážný smělec překoná bázeň, sáhne na kliku a pootevře Bránu zaslíbení, pak spatří krásnou, širou krajinu s klikatou cestou k zářivému obzoru…. Ale, co dál? Jít tam, sám, bez svých přátel, nebo zůstat v této krásné, pevné a bezpečné bráně? Vždyť jen z ní šeptá moudrost a posila… To je záštita pro ty, kteří hledají Boha v lidské náruči spolků. A proč ne, každý člověk potřebuje v jisté době svého vývoje posilu, podporu a utěšení. Na tom není nic špatného. Ale jako přichází čas, kdy kojící žena musí své dítě odstavit od do té doby nezbytného prsu, jako přichází doba, kdy každé mládě musí z bezpečného hnízda vylétnout do nebezpečného světa, protože jinak svůj vývoj zamešká…tak je i doba, kdy člověk musí odvážně vykročit na svou vlastní cestu, bez všech opor hnízda a síly mateřského mléka. Protože nelze stát v objetí zárubní a dveří navěky… I když jsou tak krásné a v jisté době byly velmi potřebné.

Zůstat sedět v nějaké místnosti jen proto, že je tam ,,dobrá parta“, může být nějakou dobu zábavné, ale po celý život? Nebo dokonce i v tom dalším?

A tak i já, po létech cest z místnosti do jiné, po hledání Boha mezi lidmi, církvemi, naukami, spolky, skupinami, poučkami a moudrými rozpravami, jsem Jej našel za prostými dveřmi lidského srdce , s jeho spalující touhou po Otci. Protože jsem prošel mnohé a mám mnohé za sebou, mám pochopení pro každou z těch místností i pro tu krásnou bránu. Mám pochopení i pro ty, kteří u ní stojí, kynou mi, abych se přiblížil, hrozí mi, abych nechodil, lákají a odmítají… jen s námi, bez nás zabloudíš, příteli, nepříteli, …odpadlíku… Mám pro to všechno pochopení, ale nemohu se kvůli tomu vracet z cesty, která je už za dveřmi. Na té cestě už nejsou rozpory mezi věřícím a ateistou, mezi křesťanem a muslimem, buddhistou…čtenářem a nečtenářem, to vše zůstalo tam přede dveřmi. Zde už je jen touha ducha po Bohu…

Proto při vší zdvořilosti, úctě člověka k člověku, slušnosti a ohleduplnosti – člověk za dveřmi si jen těžko porozumí s těmi, kdo stojí před nimi a volají na něj, že tam nemá chodit…

Ponechme si proto každý svou cestu s úctou a pochopením pro cesty druhého. Já ani nepřeji nikomu, aby šel tam či onam, došel k tomu či onomu. To vše je jeho cesta a jeho rozhodnutí, které není mým posláním hodnotit. Já mám jen pro sebe hodnotit, kudy mám já jít, co mám já sám opustit. S pochopením sleduji cesty druhých a přeji jim jejich štěstí, i když je třeba já sám za štěstí pro sebe nepovažuji.

Do Nebe nevede cesta v zástupu, kolektivu. Nevedou tam člověka ani pozemské autority, i když mu mohou připadat moudřejší, než on sám. Do Nebe jde každý sám svou vlastní cestou. Přesto, že je to cesta vtesaná do stvoření, je pro každého jiná a čekají jej jiné zatáčky, výmoly i osvěžující, radostné rozhledy.

Chceme-li se sejít u nějakého společného pozemského díla, které má význam pro člověka, společnost a svět, pak je to chvályhodné. Ale duchovní cestu by si každý měl zachovat jen tu svoji. A protože všechny duchovní spolky a společenství i skupinky se snaží vstupovat do duchovních cest svých členů, je jistě na místě si položit otázku, jestli je to pro mne skutečně užitečné.

Ano, chce to odvahu. Nejdříve se na to dokázat podívat nezaujatě, bez osobního ,,nadržování“ tomu či onomu rozhodnutí. Čtenář by však už měl být schopen se na problém, a to i ten svůj, podívat zcela věcně.

Přece všechna ta hodnocení …jestli ostatní, nebo dokonce já sám, čtou to, nebo ono vydání knihy, jestli jezdí tam či onam, jestli konají obřady tak či onak, mají na oltáři to či ono…a mnoho jiných hodnocení mluví zcela jasně o tom, že mi druzí chtějí vstupovat do mých osobních cest a řídit je. Jsem-li dítě, nesvéprávný, v kómatu, a podobně, pak to má své odůvodnění, ale jinak…

Došel jsem postupně k přesvědčení, že jen volný a svobodný duch může stoupat vzhůru. A skutečně svobodný ve skupině člověk nikdy není.

S cestovkou, se zástupem, s kolegy, kamarády, přívrženci toho či onoho…do Ráje nedojdu, to si uvědomuji stále hlouběji.

Pozorujte, nezaujatě porovnávejte, sledujte, jestli vám ,,kolegové“ dovolí mít jiný názor, než mají oni. Na mnohé drobnosti jsme už zvyklí a ani si neuvědomujeme, že pro ,,klid“, pro ,,oblibu“, pro ,,příslušnost“, až příliš často potlačujeme své názory, nebo už snad raději ani žádné ,,své“ nemáme?

Trvalo mi to léta, než jsem to pochopil a vlastně mi pomohlo násilí ze strany kolektivu. To mne probralo z letargie. Ale od té doby sleduji a hodnotím. Kdybych zůstal ,,zarostlý v kolektivu“, mnoho objevů, myšlenek a postřehů by ke mně vůbec nedorazilo. Ochranná náruč kolektivu by je ke mně nepustila…

Z vlastního prožití vám předkládám tento impulz k vlastnímu pozorování…jako mi jej dal Život sám.

---

Dodatek:

Pro ty, kteří dojdou k touze po svobodě.

Neklesejte na mysli. Kdo je pevněji svázán pouty náklonnosti ke kolektivu, nebo se naučil žít ,,s oporou“ nemusí po odtržení cítit žádnou úlevu, ale spíše prázdnotu, možná i stesk. Kdo ví, jak dlouho žijeme ve stavu ,,nezbytnosti kolektivu“? Kdo ví, jestli si tu slabost neneseme více životy? U každého to bude jiné a tak každý pocítí odpoutání od kolektivů jinak. Někoho pouta už příliš škrtila, a proto ihned pocítí úlevu. Jiný pouta cítil jako oporu, proto na něj, po jejich odpadnutí snad dolehne osamělost a bezradnost. Neví si náhle rady sám se sebou… To je ale přece důkaz, že před tím vůbec nebyl sám sebou. Když si to pak člověk uvědomí, mohl by se aspoň trošku zaradovat, nebo ne? To je přece úspěch!

Proto vy, kdo se vytrháváte ze zlatých klecí, nepodlehněte smutku, ale vytrvejte. Já svobodu pocítil až za dlouhou dobu. Před tím jsem se trápil, smutnil a dlouho nenacházel náplň dnů a smysl své aktivity. Až dnes v tom spatřuji důkaz toho, že náplní mého života byly plány jiných. Až dnes cítím svobodu a otevírají se mi pohledy na obzory, které bych přes hlavy jiných nikdy nespatřil.

A vy, kdo jste se už vytrhli, vám gratuluji! Jen vytrvejte a hlavně se nevracejte do teplých, líných vod, kde je plno potravy, ale také uspávající malátnost vzájemné sebechvály, okořeněná štiplavou vzájemnou kritikou. To snad příjemně dráždí rozum, ale duchu to neslouží.

Volný let ptáka to nikdy nenahradí…

---