257. Smrt křesťanství…/12. 6. 2018/

257. Smrt křesťanství…

V hmotném světě dualit, převleků těl a záhalů je smrt nezbytnou součástí bodů zlomu. Smrt, nebo proměna forem, není tedy nic nežádoucího a nenormálního.

Budu-li se tedy zamýšlet nad ,,smrtí Křesťanství“, neberu to jako děj negativní, ale vlastně nadějný… Nadějný podobně jako smrt pozemského těla může duchu dát nové prožívání a tím i novou možnost, kterou doposud opomíjel.

Budu-li zde zmiňovat současného papeže /záměrně nepoužívám konkrétní jméno/, nevyjadřuji se k jeho sobě, ale pouze jeho roli, beru jej zde jen jako nevyššího představitele církve, který určuje směr, jímž kráčí. Není v tom tedy z mé strany k nikomu nic osobního.

Jak jsme se dočetli a jistě tomu i věříme, zvěstování Boží existence přicházelo k pomalu uzrávajícímu lidskému zárodku postupně a ve vícerých podobách. Zvěstování bylo vždy přizpůsobeno stavu národa, chápavosti lidí, ale i jejich místním zvykům a názorům. Každé zvěstování tak ukazovalo osobnost Boží jinak a z toho vzniknul veliký omyl, že jde pokaždé o jiného Boha. Žel, pochopení faktu, že se jedná jen o různé názvy, ale ne podstaty, dovedlo některé ,,duchovní filozofy“, jako například pana Mons. Halíka, k závěru, že všechno je to jeden Bůh a proto není problém si ,,vyměnit“ Boha křesťanů za Alláha. Každý z obrazů Božích byl přizpůsoben vnímavosti daného ,,ducha národa“, ale též jeho momentální zralosti a tím i chápavosti duchovních pojmů. Nelze jej tedy volně prohazovat do jiných národů a už vůbec nelze ignorovat stav duchovní zralosti národů, ale i proměn s pokračujícím úpadkem lidstva. Snad by se takovým filozofům mohlo přitakat v tom smyslu, že lidsky pokřivená forma Božího obrazu /nemající s původem nic společného/, je hodnotově na podobné úrovni, jako pokřivená podoba jiného náboženství. To však nikdy neznamená, že Trojjediný Bůh zvěstovaný Ježíšem má cokoliv společného s výtvorem, v jehož jménu se dnes znásilňují ženy a bombami vraždí lidé na ulicích. Vytvářet a hlásat takové ,,závěry“ se rovná nejhrubšímu zneuctění posvátných pojmů, které byly do lidské podstaty vnořeny. A provádět to ve jménu křesťanské věrouky je velkým znevěrohodněním této nauky. Pokud by vedení této církve mělo ještě alespoň maličké spojení s původními pojmy, pak by se muselo kategoricky distancovat od takových výroků.

Na praktických dopadech snahy vytvořit multikulturní svět vidíme, že výsledkem je jen nesoulad, nenávist, pocity ponížení, pohrdání, ztráta lidské důstojnosti a mnohé další, ale vždy jen negativní dopady. Naivní, dětinsky prostoduchá vize ulic měst, kde se střídají restaurace západního, východního a orientálního stylu, promísené s kostely, minarety, hernami a vzájemně si odporujícími institucemi je možná zábavná do komiksového sešitu, ale prakticky je neskutečná a hlavně velmi nebezpečná pro řád stvoření. Je to jako s tím v Poselství popsaným snílkem, jehož představy jsou sice v jeho mysli pěkné, ale jejich uskutečnění by bylo pro svět zkázou…

Jistě, je jen jeden jediný Bůh a ten je pro všechny stejný, ale nemá proto současně vzhled a chování myšlenkových a citových útvarů, kterým lidé dali názvy Bůh a Alláh.

Mezi všemi věroukami zastává Křesťanství naprosto výlučnou roli. Ono jediné vzniklo na základě skutečného dotyku ,,ruky Boží“. On sám je sice nestvořil, ale žádnému jinému náboženství se nedostalo takové blízkosti Božího prstu, jako jemu. Jestliže se ono samo proto postavilo na viditelný podstavec potvrzení Boží přítomnosti, pak ono samo převzalo nesmírnou odpovědnost, aby hájilo ,,věc Boží“ v klesajícím světě lidí.

Nastal však zásadní problém v nepochopení pojmu Boží všemohoucnost, což vedlo k domněnce: …když Bůh dovolil ukřižování svého Syna, pak si to jistě přál…

Ježíš přinesl lidstvu skutečný ,,dotek Boží“ a tím i dotek Života a tím i jedinou možnou cestu lidského života. Můžeme říci, že přinesl lidstvu ,,život“. Lidstvo si však vytvořilo svou ideologii ,,smírné oběti“, která se neopírá o život, ale jejím základem je smrt. Symbolem a základem křesťanství se tak stává SMRT. V kostelích a všech náboženských obřadech je ústředním motivem mrtvola Ježíše jako hlavní motiv a ideál. Mít za ideál vedoucí k vytouženému cíli SMRT je naprosto protiřečné, protože vytoužený a samotnou církví ukazovaný Ráj, slibuje život, ne zánik. Ideologie smrti je dokonce i v jednotlivých církvích, opírajících se o poznání Ježíše, jako Syna Božího – nestejná. Při rozhovoru s popem Pravoslavné církve mi tento říkal, že podle jejich církve nelze utrpení Ježíše při Jeho pozemské misi tak zdůrazňovat, jak to dělají ostatní křesťanské církve, které se v tom přímo vyžívají. Upozorňoval mne, že oni při zpodobnění Krista tak nezdůrazňují každý detail Jeho trápení, ale v jejich ikonách se spíše odráží v Jeho tváři mír, apod. Takže i jiní představitelé stejného směru si uvědomují, že křesťanství v mnoha ohledech stojí na utrpení a to má jako svůj chtěný základní princip…

Jedna z insignií, provázejících papeže je ,,papežská ferula“, hůl, kterou třímá v ruce a na ní je docela příšerným a morbidním způsobem zachycena poprava Syna Božího. Můžete se sami podívat na tuto nechutnost na této fotografii:

Je to spíš jako obrázek z hororů Živí, mrtví, apod., které si libují v nechutných scénách s oživlými mrtvolami.

S takovýmto symbolem chodit po světě a šířit lásku, mír a slibovat ,,život věčný“ působí hodně rozporuplně…

Nicméně dva tisíce let se to jaksi daří.

Z Poselství jsem nabyl dojmu, že církevnictví ve všemožných podobách padne, protože se vše vzdálilo od skutečné pravé cesty až do nedohledna.

Často jsem přemýšlel, jak se křesťanství v Božím soudu bude chovat, protože jeho dějiny jsou protkány utrpením, nespravedlností, touhou po moci, často i krví a rouháním…

Když začaly vyplavávat na povrch sexuální skandály se zneužíváním dětí, vypadalo to, že církev se znemožní tímto způsobem, ale čas ukázal něco, co bych nikdy nečekal.

Nyní maličko odbočím, ale ne bez souvislostí.

Kdo sleduje světové dění, jistě si všimnul podivného chování nového Amerického prezidenta Donalda Trumpa. Jistě si můžeme říci, podobně, jako mnozí, že je jeho nevyzpytatelné, chaotické a kontroverzní chování jen výsledek jeho povahy a osobnosti. Když si však začnete skládat jeho zdánlivě nesmyslné činy k sobě, zjistíte, že je v tom jakási logika. Je to však logika, které ukazuje na systematické snižování věrohodnosti USA… Většina jeho kroků vede okolní svět k názoru, že USA se nedá věřit a že je lepší se od nich odpojit. Známý Ruský analytik, pan Pjakin, tvrdí od samého počátku pouhé kandidatury pana Trumpa na post prezidenta USA, že tento člověk má za úkol odstavit USA od jejího prioritního postavení v řízení světa. Že ,,dostal za úkol“, od globalistů, kteří skrytě řídí velké děje v celosvětové lidské společnosti, aby USA odstavil z role ,,četníka světa“, který se do všeho plete a vše chce řídit po svém. Novým pozemským centrem řízení globálního světa už nemá být USA, ale Čína a Irán. A když tak sledujeme ,,výsledky činnosti“ pana Trumpa, vše nasvědčuje tomu, že pan Pjakin se nemýlil. A je to zvláštní myšlenka, že hlavní představitel něčeho může mít za úkol ono ,,něco“ vlastně zničit. Tento mechanismus se ovšem jistě dá aplikovat i na jiné procesy…

Nejvyšší představitel křesťanské církve, papež, se také chová dost podivně. Řekl bych, že maximálně podivně a ještě mnohem podivněji, než pan Trump vůči USA.

Jeho nadšení pro imigranty by se snad dalo pochopit určitým ,,spasitelským komplexem“, který je v křesťanství podporován. Ale zcela nepochopitelné jsou kroky, které znamenají nevážnost k nejzákladnějšímu symbolu, na němž celá církev již po generace stojí – nevážnost k Ježíši. Jestliže sama církev souhlasí s odstraňováním křížů s Ježíšem ze svých kostelů a prostor, protože to Muslimové ,,nemají rádi“, stává se to zradou na samotné podstatě této církve. Ježíš, jako ústřední a hlavní bod celé jejich nauky a náplň všech jejich církevních obřadů je prostě ,,nepostradatelný“. Odstranit Ježíše z této církevní nauky znamená ji zcela vyprázdnit a tím zcela zničit. Příkaz otevírat fary a křesťanské objekty, jakož i výzva rodinám křesťanů, aby přijímali Muslimy do svých domovů, je zcela destruktivní, protože Muslimové se nikdy netajili tím, že křesťany neuznávají a jejich víru nechtějí tolerovat, dokonce je často pronásledují a hubí.

Kombinace těchto faktů – 1/ odstranit Ježíše, když Muslimům vadí a 2/Podporovat nekonečný příliv Muslimů do Evropy, 3/Ustupovat jim a podrobit se jim, vytváří jasný plán ,,podrobení křesťanství pod nadvládu Koránu“, což je jistě zrada na všech jejich věřících. Ale ještě větší zrada je to na poslání, které si tato církev sama dala – ,,Hájit a šířit svatou zvěst“, tedy poznání, že část Trojjediného Boha sestoupila na Zem a ukázala zbloudilému lidstvu Cestu.

Z těchto postřehů se nám formuluje myšlenka, otázka, zda tento papež nemá také svou ,,destrukční roli“ vůči církvi, kterou sám zastupuje. Setkal jsem se s názorem, že tento papež má být konečným likvidátorem křesťanství a to tak, že nejprve obě věrouky – Křesťanství a Korán srovná na stejnou úroveň a pak v dalších krocích se pokusí obě smíchat s tím, že křesťanství v agresivnější Muslimské věrouce rychle zanikne. Začíná to skutečně získávat zřetelné obrysy a papežovy kroky, které by se daly chápat jako jeho naivita, nepochopení a ,,samaritánství“, spíše vypadají jako plán s jasným cílem.

Můžeme sledovat podivné myšlení křesťanů, kteří tak rádi věří, že se někdo nesmírně cenný má obětovat pro blaho někoho méněcenného. A že je to Boží plán, druh Boží velikosti, když On může trpět za malého, bezvýznamného a mnohdy až odporného človíčka. Potom v tomtéž duchu, ve smyslu sebemrskačství a sebeobětování, lze jistě obětovat celou církev, včetně všech věřících a hodit to vše pod nohy nepřítele, který všechno s gustem rozdupá. Ve zvráceném chápání ,,smírčí oběti“ to pro někoho může mít dokonce jakousi ,,svou logiku“. Jelikož tu ale máme předložen jasně popsaný Kalergiho plán na zničení původního obyvatelstva Evropy a jeho zkřížení s tmavou rasou, plán, který zjevně naplňuje EU, bylo by skutečně až ,,neuvěřitelnou náhodou“, kdyby papež naplňoval totéž v církevních řadách, avšak zde z úplně jiného důvodu. Takovou ,,náhodu“ lze těžko připustit. Buď je papež pohlcen spasitelským komplexem a do sebebičování jen přibral zbytek Evropy, nebo je vědomým, či nevědomým nástrojem globální moci, kterou vzorně naplňuje.

Ať už jsou jeho pohnutky jakékoliv, církev zcela zjevně a to v mnohých ohledech, ukazuje, že Ježíš už není středem jejich života, že si Jej neváží, nechrání Jeho památku, ale že má mnohem více pochopení pro jiná náboženství, nebo dokonce i pro rouhavé bezvěrství.

Nedávná hnusnost Brněnské Husy na provázku, kde byl pojem Ježíše tak nechutně, perverzně a rouhavě pošpiněn, by křesťanskou církev a jejího hlavního představitele jistě měla pozvednout k velkému a burácivému odporu, …avšak, nestalo se. Naopak, vystoupil pan Mons. Halík, který ještě rouhače obhajoval a papež…mlčí.

A proč by nemlčel, když už veřejně prokázal podřízenost celého křesťanství pod Korán.

Pomatená a snižující myšlenka, že Ježíš musel ,,prokázat pokoru“, což demonstroval tím, že svým lidsky podřízeným služebníkům, apoštolům, umýval nohy, je asi pro křesťanstvo velkou inspirací. Když pak papež pokleká před černochem a muslimem, je to možná v jeho mysli projev hodný velikosti Ježíšovy ,,pokory“ a tím kráčí v Jeho šlépějích. I kdybychom připustili, že toto je skutečně osobní motivací toho papežova činu, pak výsledek je zcela jiný, ať už byl motiv jakýkoliv.

Tímto aktem prokázal Islámu podrobení, protože je vždy nutné brát v potaz myšlení druhých, než vůči němu podniknu nějaké jednání. Jak to ,,myslím já“ je sice důležité, ale když je to vůči jinému subjektu, je důležité, jak to pochopí on. Islám, jak vyplývá ze samotného Koránu, má velké dobyvatelské ambice a jeho plánem je pohltit svět a vše donutit k jediné ,,správné víře“ dle Koránu. Je vcelku jedno, jak to papež myslel, důležité je, co si z toho vezme Islám a jeho představitelé. Stačí si jen ,,proletět“ text Koránu a každý jen maličko myslící pochopí, jak bude tento počin papeže jimi pochopen…

Možná je papež obrazem filmové postavy ,,svatého Františka“, který pohrdal majetkem, i darovaným a na darované budově šel hned rozbít střechu, aby dokázal svou ,,pokoru“, chudobu a tím ,,zbožnost“. Možná má tento papež takové potřeby indického ,,šramany“, který pohrdá vším hmotným, je to jeho věc a pak by to taky byla jeho volba a jeho odpovědnost k sobě samému. Ale aplikovat svou myšlenku askeze a sebezničení na milióny věřících se už stává zločinem proti nim, proti člověku, ale i proti Bohu, kterého zrazením Ježíše taky zrazuje.

Avšak…

Každá církev, každá sekta, společenstvo, spolek jsou jistým rámcem, který obepíná své členy. A protože každá lidská instituce, což je skutečně každá, protože i to, co snad někdy vzniklo skrze zvěstovatele, proroky a vyšší duchy, se později transformuje do čehosi vedeného a řízeného lidmi, každá instituce se už z podstaty svého řízení stává klecí. Možná zlatou klecí, možná milovanou klecí, možná, dle mínění lidí, svatou klecí, ale vždy jen klecí. A klec drží ptáka, který chtěl vzlétnout k nebesům, v zajetí. Když zajetí trvá dost dlouho, vězeň si zvykne a už se necítí být vězněm, naopak cítí klec jako své obydlí, jako svůj hrad, který ho chrání před světem. Ano, před světem ho chrání a v letu mu brání. Ten svět, ve kterém měl zesílit pro svůj let, je od něj pak izolován. Nepoučí se z něj a ještě při tom zapomene létat.

Měl jsem papouška, korelu, který žil velmi dlouho, nezvykle dlouho na tento ptačí druh. Nejen, že časem už nebyl schopen letu, ale už nemohl ani chodit. Tak sedět na bidle v kleci a zrní se mu muselo dát až k zobáku, ale byl spokojený a už mu nic nechybělo. Když byl vyjmut z klece, jen se nešťastně převalil na bok a čekal, až ho rychle někdo vrátí do klece a na bidlo.

Všechny církve se staly klecí, které příjemně dusí člověku ,,ptáka v hrudi“. Tučnou stravou víry ve spasení jej otupují, odpustky uklidňují a obřady zpříjemňují absenci světa za dráty klece. Rozbití klece se zdá být tím nejlepším, co věřící může potkat. Při pohledu shora… Při pohledu od věřících je to největší hrůza, podobající se nelítostnému vyhození přerostlého mláděte z hnízda na vysokém stromu.

Pokud tedy křesťanská církev spáchá sebevraždu, může to být vzkříšením některých křesťanů, kteří budou ze svaté zlaté klece tvrdě vyhozeni. A to platí pro jakékoliv společenství, neboť doba si žádá svobodné, volné a nespoutané duchy. Volné i pro účinky soudu, který takto bude hodnotit jen je samotné a ne skupinu vzájemně spoutaných.

A protože jsem sám prožil život ,,společenský“ /ve společenství/ i život ,,individuální“, mohu ze svého vlastního prožití jednoznačně říci – až jsem došel k individuálnímu přijetí své odpovědnosti k životu, teprve jsem časem pocítil ,,svobodu“. Ne skutečnou svobodu očištěného a zralého ducha, to se tak rychle nemění a není to závislé jen na druhu svazků s lidmi. Pocítil jsem ,,svobodu rozhodování“ a pocítil jsem odpovědnost za svá rozhodnutí. Přijal jsem tuto odpovědnost a přestal se jí bát… Což v životě společenském, kde se všichni stále straší tím, aby člověk nedělal něco špatně…tam to tedy nikdy moc nešlo. Člověk se vlastně stále obával ,,aby nehřešil“, proto dělal jen to, co mu bylo ,,doporučeno“…

Když bude křesťanská klec rozbita, může se to stát pro některé požehnáním. Přesto nelze jásat nad zradou křesťanstva a se soucitem pohlížet na pohanu pojmu Ježíš těmi, pro které byl po generace jejich záštitou, Světlem a nadějí. Pro rouhání a zradu nelze mít pochopení, ani ve smyslu soucitu. Lze je chápat, jako chápeme své slabosti, ale s podobnou přísností, jakou máme k těm svým nectnostem, musíme jasně vidět i ty druhé. Ne v odsuzování osob, ale s odporem k činům proti Božímu řádu.

A vůbec nejde o osobu papeže, ale o pojem ,,zástupce Božího na zemi“, který si pro něj samotná církev vytvořila.

Smrt Křesťanství nemusí být smrtí Křesťanů. Pokud ale pochopí, osvobodí se a zvolí jiné cesty pro vzlet ,,ptáka ve své hrudi“. Pak se smrt Křesťanství může stát znovuvzkříšením Křesťana.

Je však nejvyšší čas se osvobozovat z klecí a nečekat, až budou někým a něčím rozbity. Rozbití může být tak tvrdé, že osádka klece to nepřežije…

A nyní zviditelňovaný model zániku klece Křesťanství by měl být mementem, ale i příkladem pro každého z nás, protože každý vězíme v nějaké zlaté kleci a už je čas pochopit, že klec nemůže nikdy být ničím jiným, než zase jen KLECÍ.

---