256. Hledání Ducha…/11.6.2018/

256. Hledání Ducha…

Před pár dny jsme vzpomínali děj vylití síly Ducha svatého. Rád bych se nad tímto pojmem trochu více zamyslel.

My čtenáři máme pojmy Duch, Duch svatý a duch v sobě zdánlivě dobře zpracovány….

Protože jsme o těchto pojmech mnohokrát četli a mluvili, vytvořili jsme si nějaký svůj obraz a z něj i svůj pojem. Každé další přemýšlení, další přečtení známých pasáží v Poselství, je v nás už vždy ,,navedeno“ do vytvořeného myšlenkového průplavu. Připadá nám to vše důvěrně známé a vlastně nás k tomu nic ,,nového“, tedy výrazně ,,jiného“, než včera, ani nenapadne. Vzpomeňme na pasáž o jménu, které rodiče zákonitě vyberou dítěti. Je tu zajímavá poznámka v tom smyslu, že rodiče ,,napadnou“ jen jména, která jsou v souladu s druhem jejich myšlení… A tato poznámka se týká nás všech. Každý máme /snad/ jakousi ,,svou“ osobnost, ale ta zapadá do určitého druhového rámce, v němž je zřejmá podobnost. Vše v tomto rámci, v této skupině, druhu, má jistou podobnost a s ní souvisí i ,,podobné myšlení“. Pohybujeme se i při svém uvažování v určité uzavřené bublině a proto i stále opakované přemýšlení o nějaké věci přináší podobné výsledky. Impulz k nové myšlence musí přicházet zvenčí a tím prolomit bublinu našeho druhu. Ale nepleťme se. To, že čteme Poselství, by se zdálo být tím ,,novým zvenčí“, ale není to tak docela. Ty věty, slova, zpracováváme svým naučeným způsobem a tím všemu přečtenému vtiskneme zcela automaticky určitý jednotný směr, kterým to přečtené ,,pochopíme po svém“. Ale není to jen o ,,myšlení“, ale o celém druhu jakéhokoliv zpracovávání dějů, které přichází zvenčí. Také se přece stýkáme se stále stejnými, nebo jim podobnými lidmi a od nich slyšíme podobné názory. Je-li to něco opačného, nechceme to slyšet a ignorujeme to. A musela by v člověku být skutečně silná touha po vlastním prohlédnutí, aby toto prolomil a slyšel, četl a pak přemýšlel o jinak formulovaných závěrech, než je rámec, který je mu ,,vlastní“.

Ono známé pořekadlo ,,překročit svůj stín“ je jinak popsaná snaha prolomit bublinu svého naučeného vnímání.

Pojem Ducha svatého je v Poselství dostatečně vylíčen, takže by nás u něj nemělo nic zmást. Přece však je tu prvek, který bychom měli vzít v úvahu. V Poselství máme popsáno, že Boží Slovo by si neměl člověk ukládat do nějaké skříňky a vyjímat je jen při svátečních okamžicích. Že se má stát každodenní součástí našeho života. Tento pokyn můžeme použít i na jiné pojmy, než je samotné Poselství, protože se jedná o základní princip. Myslím si, že teprve, když se pojem ,,Duch“, ale i ,,duch“ stane nedílnou a přirozenou součástí našeho života, pak teprve vznikne v člověku ,,půda“ pro ,,setkání“ s Velkým Duchem stvoření. Zkrátka, podle mne, nejde pojem Ducha Svatého vytáhnout jednou za rok na pár okamžiků z posvátné skříňky našich náboženských představ. Respektive, jistě to jde a děláme to každým rokem, ale to není takové spojení, které by v člověku mohlo vytvořit tu pravou otevřenost, aby se jej výtrysk síly skutečně mohl dotknout, prostoupit jej a přetavit ho do ,,nového člověka“. Aby nastalo skutečné ,,vzkříšení ducha“ člověka.

Pojem Ducha, jako i jiné pojmy, je mnohotvárný, a proto bych se nad ním chtěl více zamyslet. Zamyslet se trochu jiným způsobem, než je u čtenářů zvykem.

Podstatou člověka, jeho jádrem, jeho skutečným ,,obsahem“, je duch. V našem případě, je to lidský duch. V tomto prostém sdělení, v tomto významném sdělení, které nám Poselství objasnilo, se skrývá nevyslovený pokyn. Tím pokynem je i naznačen směr naší činorodosti: ,,hledejte pod obalem hybnou podstatu“. Tento pokyn je mnohoznačný a netýká se jen ducha, jako takového, ale jakékoliv podstaty jakéhokoliv pojmu. Hledání podstaty všech dějů, ale i osobností, se tak stává důležitou součástí sebe uvědomování člověka. Vždyť ,,hmota je vždy jen přechodný obal“ a pod ním se skrývá samotná podstata. A to nejen u člověka, nebo zvířete, ale i přírody, planety, vesmíru… Člověk by v této době už měl být zralý, že by součástí jeho přirozené existence měla být potřeba odhalovat podstatu všeho, co potká. Ve všem by vnímal jádro, zdroj. Tím by odhaloval ,,pravdu“, ve smyslu podstatu. Kdyby to skutečně dělal, nemohl by ho tento pokřivený svět nikdy zmást, jak se to dnes děje. On by vždy odhalil, co se skrývá za vnější formou. Naše současnost se projevuje velmi intenzivní snahou lhát, mystifikovat, zamlžovat a skrývat své úmysly za štít známých pozitivních pojmů. Tedy skrývat nečestné jednání za vnější volání po morálce a slušnosti. Díky mnohem pokročilejším technologiím pro šíření informací, než kdy dříve v minulosti, se tak celá naše současnost jeví jako jeden velký protiklad. Protiklad opačných vnějších forem proti jiným vnitřním úmyslům a chtění.

Odhalit podstatu klamavé formy k pravdivé skutečné podstatě se tak stává velice důležitým příkazem pro každého, kdo nechce být zmaten temnotou a nenápadně odvlečen do rozkladného procesu. Díky mystifikaci vylhaných forem se pak člověk stává radostným podporovatelem sil, které jej samotného chtějí zničit.

Dnes se lže všude, ale hlavně tam, kde je možnost ovlivnit člověka a následně národ a lidstvo. Sdělovací prostředky jsou tak ideálním prostředkem pro ovlivnění mas. Dnes ,,oblíbená slova“ sdělovacích prostředků jsou například lidskost, soucit, tolerance, pochopení….avšak vedou k úplně opačným cílům. Zde bychom si stále měli připomínat pasáže z přednášky o selhání ženství, hlavně ty o líbezné písni, kterou však hrají ,,…špinavé a žádostí zkroucené ruce“ /Úkol lidského ženství/… To je přesně princip dnešního světa a hlavně sdělovacích prostředků, novinářů a politiků.

Další sférou manipulací jsou zvláštní prostředky, u nichž logika myšlení nehraje výraznou roli. Tam nehrozí riziko odhalení podstaty přemýšlením, protože je možné lidi vést naučenými slovními obraty a speciálními pojmy. Příkladem jsou především náboženské skupiny, sekty, společenstva. Ta mají své ,,pojmy“, které jsou brány nábožensky, nepozemsky. Každé náboženství má svou sbírku takových výrazů, které u jejich věřících automaticky evokují ,,vyšší, nadpozemské dobro“. Jsou to slova a slovní pojmy jako Světlo, vzestup, záře, záření, spása, pokání, odpuštění, apod. Při použití těchto obratů už věřící neuvažuje, protože tyto formy jsou mu důvěrně známé a má je podvědomě spojené se svou vírou a tím vlastně i vzdáleně s Bohem. Proto jsou věřící velice snadnou kořistí a je proti nim tato metoda manipulací dávno úspěšně používána. Vznik zfanatizovaných sekt není proto nijak nepochopitelný, ale málokdo si uvědomuje, že proti každému věřícímu /tedy i nám/ je snadné tuto metodu použít…a to Temno dobře ví.

Člověk si neustále vytváří pojmy a ty mu pomáhají jako mechanismy při cestě životem. Dokonce tyto pojmy souvisí s obrazy, které jsou řečí ducha…

Bude-li mít člověk pojmy nesprávné, stane se jeho orientace v životě velmi nesnadnou a omylnou…

Temným silám je to pochopitelně známo a proto se v současné době Soudu zaměřily na pokřivení pojmů. Často si říkám, že je to tak okaté, že si toho prostě musí každý všimnout. Ale poté zjišťuji, že lidé jsou už tak povrchní, nebo záměrně od reality izolovaní, nebo také tak spjatí s dogmatickým chápáním svých naučených pojmů, že si vůbec nevšimnou prostého faktu, že včerejší obsah nějakého pojmu je dnes zaměněn za obsah zcela jiný, až příliš často přímo opačný. Zůstává tedy vnější obal řečeného, ale podstata a cíl jsou opakem. Například slovo ,,soucit“ /a slova pojmově podobná/ jsou naplněna obsahem – podřízenost, sebemrskačství, pohrdání sebou a svou rasou, obětovat se sebezničením – což nám už Abdrushin definoval jako hříšné rouhání…

Kdo jiný, než čtenáři, kterým bylo ukázáno, o co v této, pro nás zkázonosné, hře Lucifera jde, by měli mít ,,jasno“. Avšak…jak jsem již mnohokrát psal, čtenáři patří, podobně jako mnozí jiní věřící, k těm ,,naivním dětem“, které si hrají na svém pískovišti své dětské hry a svět kolem nich je nezajímá – je přece až za hranou pískoviště, je ošklivý a někdo ho jistě brzo dá pryč…..

Jenže…svět to vidí jinak a každý je pro něj kořistí, která buď bojuje, nebo je bez boje pohlcena a přeměněna na užitečný nástroj…

Inu  ,,být nástrojem“ není nic špatného, ale hodně bude záležet na tom, kdo ho drží v ruce a čí hlava vede ruce, které ten nástroj použijí /…nezapomeňme na ty ,,…špinavé a žádostí zkroucené ruce“/. A toto je úlohou každého, kdo už nechce být vlečen k díře, kterou nazýváme ,,nálevka rozkladu“. Rozeznat ,,komu sloužím“ patří k základním předpokladům ,,služby Světlu“. A přiznejme si to na rovinu – uprostřed soudu a zkázy nespočívá ,,služba Světlu“ v pořádání přednášek, diskuzím se stejnorodými, návštěvám poutních míst, ani jiné příjemné činnosti. Služba Světlu znamená ochranu skutečných lidských hodnot, odpor ke všemu, co jde proti Božímu řádu a hledání správných postojů v každodenní činnosti v tomto lidsky naprosto pokřiveném světě. Sloužit, třeba i v dobré vůli s nejlepším chtěním, principům, které pohrdají Boží vůlí – není pochopitelně službou Světlu, ale naopak Temnu. Zdá se to být zcela jasné a srozumitelné, ale právě pro naprostou pokřivenost pojmů se člověk může stát velice jednoduše vykonavatelem nějakých zdánlivě /pojmově/ morálně vypadajících dějů, ale ve skutečnosti pomáhá pravému opaku.

Toto vše každodenně vstupuje do našich životů při běžných činnostech a kontaktech s okolím. To tvoří většinu našeho prožívání v průběhu celého roku. Pár okamžiků Slavnosti, kdy vzpomínáme Velkého ducha a chceme od Něj sílu, nelze odtrhnout od našeho celoročního života.

Tak jako nelze vstoupit do nějakého posvěceného prostoru v domnění, že jen svým poctivým chtěním jsem nechal své zlozvyky, myšlenky a názory za dveřmi a do prostoru jsem vstoupil jako ,,tabula rasa“, čistý, nepopsaný list. Ať jdeme kamkoliv, naše povaha, názory a postoje jdou s námi. A tak i ten svět kolem nás, do nějž jsme spravedlivě a zákonitě vstoupili, nese v sobě vše a my jsme i toto ,,vše“ přijali do torny, kterou musíme nést svými pozemskými dny. Navíc jsme do ruksaku dostali, jako milost, jako dar, i Poselství a vědění, které dává pochopení. A toto pochopení říká, že pod vnějším světem mrtvých forem se skrývá svět života. Každý, kdo chce ,,obživnout“, se musí spojit s tímto ,,světem pod povrchem“.

To je odhalování ,,podstaty světa“, podstaty jevů, podstaty lidí, podstaty jejich projevů – to je odhalování ,,ducha světa kolem nás“. Kdo si toto osvojí, pro toho se toto stane přirozeným a základním postupem každodenního bytí, každodenního řešení situací, každodenního setkání s lidmi, ale i jejich projevy, což nejsou jen jejich činy a slova, ale i gestikulace a skryté směrování – ten se stane ,,odhalovačem podstaty“. Ten snímá závoje a žije v realitě, skutečnosti, žije pravdivě, bez lží, kterými jej svět chce spoutat a roztrhat. A tento postoj hledání podstaty jej v dalším kroku povede ke hledání Řádu věcí a tím i projevů Ducha. Pak jej hledání Ducha prostoupí jako přirozenost jeho dnů a stane se něčím, co není ,,nábožensky odděleno“, ale je to základní životní princip pro věci duchovní, pozemské, společenské, ale i politické a lidské. A když se mu toto vše stane samozřejmým, pak ve dnech vylití síly Ducha svatého nebude pro něj tento děj ničím umělým a násilně, jednostranně chtěným, bude pak zcela přirozeně mířit svou touhu k Duchu. Celý pozemský rok se mu tak stane ,,hledáním ducha“ věcí, které jej vede k hledání ,,síly ducha“, to nakonec vykrystalizuje v nalezení ,,doteku Ducha o Letnicích“.

Z jednorázového, vyčteného a vlastním chtěním vynuceného ,,otevření se Duchu“, se to stane přirozeným, neustálým hledáním řádu světa, za kterým již správně tuší projev Ducha…

Pak se Letnice stanou jen korunou jeho celoročního života a ne jen jednorázovým náboženským úsilím.

My jsme sem nepřišli prožít život v ,,kostelních rituálech“, kdy i pouhý pohled ze dveří kostela je zakázán, protože pošpiňuje vznešenost věřícího. Přišli jsme, abychom v prožívání lidsky zvráceného světa poznávali v neustálém protikladu dokonalost Božího řádu. To je konfrontace a jen v ní vyniknou rozdíly a poznají se skutečné hodnoty. Proto musíme vše i to vysoké a cenné, prožívat v protikladech lidského světa, abychom skutečně a do všech nuancí prožili rozdíly. Pouhou četbou se ke skutečnému prožitku, ale tím ani hodnoty, nedostaneme…