255. A tisíc let je jako jeden den…/7. 6. 2018/

255. A tisíc let je jako jeden den…

 

Dostal jsem následující dotaz:

Z Vašich stránek jsem vyjmula – ,,… Bude však trvat nejen tisíc pozemských let, nýbrž ještě daleko déle. “

Mám k tomu dotaz:

Jak dlouho bude asi 1000letá říše trvat.

Že by, 1 den duchovně = 1000let pozemských; tedy 1000let bylo myšleno duchovně???

Tisíc let je přece jen jako den před tím, který vám ji milostivě zaslíbil.

Zde nevím jak si větu vyložit:

Pánem zaslíbena říše je říše 1000letá a pro Pána je 1000 let určitě méně jako jeden den, takže je to ,,potvrzení“ předchozí věty, že 1000letá říše bude trvat déle než 1000 let?

---

Děkuji za dotaz. Přes zdánlivou jednoduchost a vlastně i jistou paradoxnost /…tati, kolik let trvala třicetiletá válka?/, je odpověď obtížná…

Zmínka o výroku, že ,,tam nahoře“ je tisíc našich let jako jejich jediný den nemluví o čase, ale bohatosti prožívání. Navíc je naše představa o různém čase taky mylná, protože pojem času je konstantou a mění se jen ,,pohyb v něm“. Můžeme říci, že je různé naše ,,vnímání času“. Každý z nás bude vnímat čas trochu jinak a to žijeme ve stejném prostředí. Dokonce každý z nás vnímá čas různě v různých situacích. V nepříjemné činnosti se ,,čas vleče“, v příjemné ,,uletí rychle“. O prožívání mnoha let v krátkém okamžiku snu ani nemluvě.

V přednášce Strnulost máme zase zmínku, že jsou místa, kde je vše ještě pomalejší, než u nás zde, což vede logicky k závěru, že tam je vnímání času jiné, než zde.

Kdybychom otrocky použili to srovnání 1 den nahoře se rovná tisíci letům tady a propočítali to, pak dojdeme ke koeficientu rozdílu mezi ,,nahoře a dole“ 365 000 /to je počet dnů v tisíci letech/. Jestliže tady u nás nám sám Abdrushin sdělil, že jedenkrát ročně se otevírá brána na vrcholu stvoření a tou do stvoření vytryskne Boží síla, pak si musíme položit otázku, jak často se to tam odehraje, když tady je to jednou za rok. Den má 86 400 vteřin a to je 86 400 000 milisekund. Podělíme-li to koeficientem 365 000, pak nám vyjde číslo 237 milisekund, což je asi ¼ vteřiny. Takže pokud bychom výrok o jednom dnu tam a tisíci letech tady vzali doslovně – došli bychom k závěru, že tam se vylévá síla 4 x za vteřinu…a to je pochopitelně nesmysl…

Země je příliš zhutnělá a pohybuje se pomaleji, než by měla. Také my jsme strnulí a zhutnělí a i náš duchovní pohyb je menší, než měl být. Po očistě se Země měla vznést do vyšších úrovní a měl nastat rychlejší pohyb. Z toho ovšem vyplývá, že v Tisícileté říši by bylo jiné vnímání času, než máme my dnes.

Vjem času se tedy zdá být velmi relativní a mnohdy i dost individuální… Proto bych na něčem tak ,,nekonkrétním“ nerad stavěl nějaké závěry.

Existuje jedna Sci-fi kniha s názvem Nonstop. Posádka vesmírné lodi, která letěla nesmírně dlouho ke vzdáleným místům ve vesmíru, se vrací k Zemi. Postupně dojde k velké degeneraci posádky a oni už ani nechápou, že letí vesmírem, všechna okna na lodi jsou uzavřena a oni si myslí, že žijí ve zcela uzavřeném a izolovaném světě. Že mimo něj už nic neexistuje. Při jejich mutaci dojde k tomu, že se jejich život velice zrychlí. Aniž to chápou, jejich loď doletěla dávno k Zemi a krouží kolem ní. Lidé ze Země zjistí, že posádka žije tak rychle, že prožije několik dnů, zatímco pozemšťan jen jeden a proto lidem z lodi říkají ,,Motáci“. Ten název je proto, že se pozemšťanům ,,motá hlava z rychlosti žití posádky lodi… Proč to zde vzpomínám? V knize je vylíčeno, že obě skupiny s rozdílným vnímáním času se nemohou pochopit, protože jejich vnímání je příliš rozdílné. Přitom ,,čas“ byl pro obě skupiny stejný, ale ti lidé jej vnímali zcela rozdílně. Kdybychom si do této modelové situace vnesli myšlenku Tisícileté říše a zeptali se jich, jak dlouho trvala/po jejím uskutečnění/, každý by tvrdil něco úplně jiného, přesto, že by byli ve stejných hmotných tělech a byli by vzdáleni jen pár kilometrů od sebe… Podobně je pro nás nyní asi těžko uchopitelné, a reálně i představitelné, že se někde má žít s jiným vnímáním času. Pro entity tam kdesi nahoře je tam život ,,normální“ a přirozeně rychlý. Možná, když pozorují nás, připadáme jim jako úplně zpomalený film.

Tak i výrok o duši, která bloudí v temnotě a teprve po stovkách let nalezne slzy, vyvolává otázku – stovky let, jak je vnímá ona, nebo stovky let, jak je vnímáme my zde na zemi?

Porozumění vychází vždy až z prožití, proto si myslím, že jiné vnímání času, které dnes nemůžeme skutečně prožít, je pro nás dnes mimo realitu a nemá smyslu se tím hluboce zabývat.

Vezměme si to ,,prakticky“, protože jen praktické využití jakékoliv myšlenky i pojmu má pro člověka význam – využitelný význam. Jinak je to jen ,,teorií“ hodící se k filozofování, ale pro život je to bez využití.

Takže prakticky. Co se stane, když se v našem uvažování o ,,délce Tisícileté říše“ budeme mýlit? Může nám to nějak ublížit? Může to vytvořit bariéru, nebo nás to někam svést? Já si myslím, že ne. Pořád o ni budeme usilovat, budeme se snažit žít, co nejlépe v Božím řádu a tak se do ní dostaneme. Tam pak zjistíme, jestli skutečně má trvat tak konkrétní dobu, nebo to byl jen pojem, který vůbec nebyl myšlen ,,časově“, ale jen obsahově.

Jsou však jiné úvahy k tomuto pojmu, které nám mohou cestu docela zkomplikovat. Psal jsem o tom vícekrát, ale musím to zmínit znovu. Připusťme, pro tuto chvíli jen hypoteticky, možnost, že předčasným odchodem Syna Člověka došlo k něčemu velmi zásadnímu. Vždyť On sám napsal, že On měl vybudovat celý systém řízení Tisícileté říše na Zemi a pak teprve měl odejít. Když se nad tím zamyslíme, není to jen o zřízení pozemských zákonů, systému řízení všech zemí a lidí na planetě, ale především o předchozí očistě a nastolení obecného řádu stvoření, který jsme na určitou dobu odklonili. On měl, podle původního zaslíbení, přijít bez inkarnace, měl se zjevit ,,na nebesích“ a jen se k Zemi přiblížit bez vtělení. Jestliže toto muselo být změněno, znamená to, že bez vtělení části samotného Boha na Zemi tu není možná změna. Logicky – pro tak velkou zásadní změnu planety a obyvatel zcela prostoupených špatným systémem musí přijít ohromná síla, aby to vše vyvrátila z kořenů, roztříštila a odvrhla. Ta základní síla proudí z vrcholku stvoření a směrem dolů se její účinky zeslabují. Pokud by zde, na konci, měla být silnější, musela by se zesílit už na vrcholu. Jenže pak by tam byla tak silná, že by tam vše spálila. Proto ten děj musel proběhnout až zde dole. A tím hybatelem musela být částečka Bezbytostnosti až sem přesunutá. Pro řízené přebudování hmoty, jinak pro paprsky i pomocníky neuchopitelné a neovladatelné /viz zmínky o tom že pomocníci nemohou zasáhnout bez lidské pomoci/, se musela síla spojit s hmotou. Takže vtělená Bezbytostnost se sama ve svém těle spojila se hmotou, podobně, jako se náš duch skrze obaly a pozemské tělo s hmotou spojí a ji ovlivní. Proto ON sám byl zakotvením Světla. To Světlo je část Boha a to zakotvení je spojení Světla se hmotou uvnitř Jeho těla. Tím se do hmoty mohly dostat síly, které by se jinak nikdy se hmotou spojit nemohly. A Povolaní díky svým schopnostem, předurčením a přídavku praduchovní jiskry se měli stát zprostředkovateli těch vyšších sil k lidstvu, ale i do dění soudu. A jestliže toto vše se nepodařilo, pak se jistě stalo něco velmi zásadního. Bůh je Slovo a Slovo je děj. Když Bůh zaslíbil Tisíciletou říši, pak vzniknul děj a ten, ani naším selháním, nezmizel. Jestliže se však změnily podmínky na Zemi a již zde není prostředí pro splnění, pak nastane ,,jiné řešení“. Je to jako se samotným Abdrushinem, který popisuje, že pokud Světlo /a to je přece Jeho vlastní podstata v Něm/ nenalezne zde dost věrnosti a ochrany, bude se muset vznést do takových výšin, kde nalezne to, co tady nebylo.

Můžeme chápat existenci Tisícileté říše obdobně, protože jsou zde přímé vazby a souvislosti. Můžeme tedy předpokládat: Pokud zde pro Tisíciletou říši nebude připraveno použitelné prostředí, bude se muset uskutečnit v té výši, kde to možné je. Z této úvahy a souvislostí vycházím a tak dojdu k předpokladu, že je MOŽNÉ, že se tady Tisíciletá říše nemusí uskutečnit, ale jako děj se jistě někde uskuteční. Je přijetí tohoto dohadu nějak důležité? Já si myslím, že ano. Vysvětlím, proč. Většina čtenářů pevně věří, že se Tisíciletá říše MUSÍ USKUTEČNIT JEDINĚ NA ZEMI a jelikož tato říše je nutná pro pokračování vývoje lidského ducha, je dost možné, že se toto stane pro duši pevným dogmatem. Odejde po pozemské smrti do záhrobí, ale přesvědčení, že k Ráji může pokračovat jedině přes Tisíciletou říši a to ji povede ke snaze se znovu inkarnovat na Zemi. Pokud by se však skutečně Tisíciletá říše už na Zemi uskutečnit neměla, pak snahy čtenářů směřovat zpět k Zemi, by je ve skutečnosti od této říše trvale odváděly.

Je-li tu tedy, byť jen hypotetická, možnost, že by se tato říše už mohla odehrát jinde, pak je dogmatické lpění na myšlence, že to musí být tady, docela nebezpečné. A to na rozdíl od představ o délce trvání této říše.

Věřit v Tisíciletou říši je jistě nezbytné, ale ponechat v sobě otevřené cesty pro různé formy splnění tohoto zaslíbení, se rovná ,,otevřenosti ducha pro Boží hlas“.

Podle mne je tedy velice důležité číst a chápat Poselství jako ,,děj“, který žije, pohybuje se a mění neustále formy podle reakce okolí. Podstata zůstává nezměněna, ale forma, tvar, provedení a naplnění se může interaktivně měnit. A protože sám Abdrushin říkal, že všechno bude jinak, bylo by dost nebezpečné si vytvářet pevné formy v tomto, tak proměnlivém světě. Jsem přesvědčen, že to podstatné je zachovat si volného ducha, volný pohled a i Poselství vnímat, vážit si jej, milovat ho, ale volně, ne fanaticky jako člověk ,,posedlý láskou“, který se stává fanatikem a tím lásku spoutá do žárlivosti.

Poselství je jako vztažení paže, která ukazuje k obzoru a naznačí, co je za ním. Ono není ,,sbírkou dogmat“, které se máme naučit nazpaměť, ale skutečně je, i přes svou konkrétnost, víc obrázkovou galerií, než trestním kodexem. Máme se snažit ho pochopit, máme se jím stále zaobírat, ale máme ho v sobě stále přetavovat do praktických věcí, postojů a názorů – osobních, ne vyčtených a zopakovaných. A já si myslím, že toto je tím zásadním problémem nás čtenářů a taky je to důvodem, proč za celou tu dobu od jeho vydání a přes všechny ty nadšené čtenáře, se nikde v praxi neobjevil žádný výrazný výsledek. Povětšinou se přeměníme na ,,dogmatické hlasatele“ a tím jednak na praktické úrovni ,,nemáme co předvést“, protože vykládání, mentorování a poučování – to dělají i náboženství a církve, čímž se k nim jen řadíme jako nějaká ,,jiná církev, která prý není církví“.

Ale přijít s novými objevy, vynálezy, převratným chápáním hmoty, člověka, zdraví…to neumíme. Pokud se o to snažíme, používáme metody vzniklé mimo Poselství – homeopatie, Bachovy esence, byliny, hledání duchovních příčin nemocí, atd. Nic nového a skutečného, praktického jsme my čtenáři do světa nově nepřinesli, a proto se naší pomocí svět ani nemohl změnit. Stali se z nás jen Hlasatelé Slova, jacísi novodobí Zákoníci, ale ne noví, zcela jiní lidé. A to vše, podle mne, proto, že jsme z úcty ke Slovu z něj udělali ,,Sbírku předpisů“, u nichž platí – čím je člověk dokonaleji a přesněji vykonává, tím je ,,lepším člověkem“. Celý ten život, var, kvas, proměny, formování, rozpad forem, znovu vytváření, celá ta živost stvoření – to vše je překryto příkazy – to musíš, to nesmíš, Pán pravil, tak je psáno, to se nesmí…atd. Tím jsme sešněrováni víc, než leckterý materialista.

Ke zmíněné větě o delší době trvání TŘ platí jistě také onen nutný ,,nadhled“ a nebrání výroků přesně ve slovní podobě, ale spíše v kontextu řečeného:

Máte nyní patřit k mým učedníkům, na nichž vybuduji tolik vytouženou říši, která byla kdysi zaslíbena tomu lidstvu, které se bude přiznávat správným způsobem k Bohu! Tisíciletou! Bude však trvat nejen tisíc pozemských let, nýbrž ještě daleko déle. Tisíc let je přece jen jako den před tím, který vám ji milostivě zaslíbil…

Jednak bych to chápal jako podtržení toho, co jsem zmínil – nelpět na časovém údaji, protože ten je ,,relativní“ – tady tak a jinde jinak. Současně bych to chápal i tak, že ,,život v TŘ“ je především životem v Božím řádu a ten se neomezuje jen na TŘ, ale trvá i po vystoupení z ní na všech dalších cestách.

 

A proto jsem přesvědčen o tom, že je nutné změnit přístup k Poselství. Ne je milovat méně, ale jinak – volněji, radostněji a najít v něm to zvláštní, co jsme ještě nenašli. Moudrého přítele, kterého si nesmírně vážím, ale mám k němu osobní vztah, inspiruje mne, ale nezotročuje. Není to idol jako zpěvák, ani jako Guru hledačů Absolutna. Je to moudrost, která poučuje svou velikostí, ale ne poučováním. Moudrost, která se umí proměnit v letícího ibise, který promlouvá křivkami svého letu, osvěžuje poryvy křídel a stává se tak inspirací pro touhu a duši, ne jen poučením pro rozum a ústa.

Zkusme hledat nový postoj k Poselství, vždyť to, že Poselství je zde desítky let a přečetlo jej tisíce lidí, ale přesto to není ,,nikde poznat“, ukazuje, že je nutné ,,něco změnit“.

---