253. Týden Páně /17. 4. 2018/

253. Týden Páně

18. duben 1875…kolik času již uběhlo od tohoto významného dne? Lidsky pozorováno, mnoho, více, než celý jeden lidský pozemský život. Z pohledu dějů ve stvoření je to snad jen okamžik. Ale okamžik jistě velmi důležitý.

Vzpomínka… Říkáme, že vzpomínáme věcí minulých, vzpomínáme, že se sem před 143 lety zrodil nejvyšší vyslanec Světla a bereme to jako děj minulý. Já si však myslím, že každý děj ve stvoření a tím spíše velký děj spojený s obraty světů, musí být doveden až do konce, pak jej teprve lze považovat za ,,minulý“, uplynulý. Do té doby je však stále ještě probíhající. Zrození Abdrushina není jeden děj, ale část velkého děje soudu, a proto tento děj nelze z celku vytrhnout a brát ho jako samostatný. Pod tímto úhlem pozorováno, můžeme předpokládat, že každý neukončený děj je v neustávajícím opakování uzavírání kruhu stále oživován. Tak i takové velké nedokončené děje se každoročně v den, který nazýváme vzpomínkou, znovu uvádí ve zvýšený pohyb a tlak ve smyslu původního předurčení.

V tomto případě bylo původním předurčením zrození Vyslance rozpoutat soud, který měl provést očistu ode všeho jdoucího proti řádu stvoření. Následně měl být vybudován nový systém, v němž mělo dojít k dokončení vývoje lidských duchovních semen. Nedílnou součástí bylo i ,,přinesení Slova do hmoty“, tedy vyvolání duchovních a jemnohmotných dějů, které ve svém zakončení měly být spojeny až do nejhrubší hmoty ve slovu Poselství. Část mise mohla být dokončena, protože pro ni nebyl lidský duch nutný, a proto jeho selhání tuto část nemohlo ovlivnit. Další část, spojená s ději očisty a vybudování Nové Říše, společnosti a pozemského systému, však nemohla být dokončena pro selhání lidského ducha, který při tom měl pomáhat. Proto nelze považovat ,,děj zrození Světla na zemi“ za uzavřený a nemůžeme na něj pohlížet jako na vzpomínku.

Každého roku je proto oživováno původní předurčení, s požadavkem na splnění. Tento ,,požadavek“ je směrován k nám a stále se stupňuje.

Při pozorování současného dění ve světě je jistě na místě si klást otázky ,,kam kráčíme“, tedy jestli lidstvo kráčí požadovanou cestou, nebo ve vytrvalé pýše jde tvrdošíjně a stále jen k sebezničení.

Čtenáři mnohdy vystupují v rolích suverénů, kterým je všechno jasné a citují různé výroky z Poselství jako ,,důkaz, že to tak je“. Nicméně každý nový společenský, politický a světový děj ukáže, že čtenáři nejsou v názorech na tyto děje nijak dále, než ostatní a že se, stejně jako ostatní ,,nevědomí“ dělí na ,,sluníčkáře“ a ,,ty ostatní“. Nevidím nikde žádného zvláštního rozdílu, snad jen v pojmenováních postojů, ale v obsahu rozdíl není. A stejně jako ve společnosti nevědomé, tak i ve čtenářské, vyvstávají tytéž otázky a tytéž postoje: Je pan Babiš záchranou národa, nebo jeho zkázou? Je Zeman vulgárním ruským agentem, který táhne zemi na východ, nebo je to sice hulvát, ale člověk, který nechce nechat národ ovládnout cizími silami? Nebo je to snad ,,chytrák“, který to vše na nás jen ,,hraje“ – jen pro svůj prospěch? Je pan Drahoš skutečným slušným člověkem, který chce POMÁHAT národu, nebo je to jen loutka, nástroj cizích zájmů, který nakonec zemi zaprodá?

K těmto ,,starým otázkám“, přicházejí nové. Je správné, že USA, Francie a Anglie provedly útok raketami na Sýrii, nebo je to zločinné napadení jiného státu, bez souhlasu OSN, na základě zinscenovaných důkazů? V televizi tvrdí, že všech 100 raket zasáhlo cíle – včetně skladů a výroben chemikálií, přesto však není patrno, že by tam nyní někdo byl nějakými chemikáliemi zasažen. Myslím tím ty chemikálie, které by rakety svými zásahy musely uvolnit do ovzduší z rozstřílených skladů. Rusové hlásí, že Sýrie sestřelila 77 raket ze 103 vypuštěných, ale v televizi tvrdí, že všechny rakety dopadly. Kde je pravda? Nebo nás to nemá zajímat? Je jedno, kdo má pravdu? Není to ,,naše věc“, tak budeme ,,neutrální“ = nemám na to názor? Vše nasvědčuje, že je velká snaha vyvolat jadernou válku. Ta snaha však nepřichází ze ,,zlého Ruska“, ale od ,,hodné Ameriky“. Pokud se touha USA naplní a rozpoutá jadernou válku, pak se to jistě bude ,,dotýkat i nás“, minimálně v radioaktivním spadu, pokud ne přímo v zásahu raket. Máme se tím zabývat, nebo to ,,Bůh vyřeší“ a my se máme starat jen o šíření Slova?

Takové otázky přináší ,,Týden Páně“, do kterého vstupujeme.

Chceme jistě všichni žít správně, podle vůle Boží. A ten ,,život“ znamená i cosi konkrétního, protože zde nejsme na pozorování světa, ale na prožívání dějů.

Abdrushin nám svým zrozením, kromě naznačených dějů, přinesl i cosi dalšího. Je to pokyn, výzva, podmínka: ,,Žijte podle vůle Boží, chcete-li přežít soud“.

Čteme tedy Poselství, snažíme se pochopit slova a věty, snažíme se ,,plnit příkazy“ – toto nedělej, toto dělej, toto je správné a toto je špatné. Žel, k našemu zklamání, není tam nic o Babišovi, USA, volbách, Drahoších, Zemanech, Sýrii…a tak jsme opět zmateni a opět nevíme, co vlastně máme dělat. Mnozí utečou do ,,světa Grálu“, tedy do mluvení o větách z Poselství a dění kolem ,,přenechají soudu“, jakoby oni s tím neměli nic společného, jakoby oni už byli ,,součástí toho světa Grálu“, o němž mluví. Já si to ale nemyslím. Onen ,,svět Grálu“, pokud to budeme chápat v našich rovinách uvažování, je vlastně správný život v Božím řádu, jak často říkáme ,,život v Boží vůli“…a do toho máme daleko. Přečetli jsme si o tom, poctivě chceme žít správně, ale prostě v praxi neumíme ty věty z Poselství převést na situace v životě. Proto jsme si vytvořili pár schémat, která se snažíme splňovat v domnění, že toto je ten ,,život v Boží vůli“. Kdysi bylo dáno lidstvu Desatero. Chápeme to přibližně tak, že když někdo podle něho žije, žije v Boží vůli. Podobně to pak můžeme aplikovat i na Poselství. Boží vůle řídí celé stvoření, je to nesmírně rozvětvené dění, které bychom jistě nedokázali ani částečně pochopit. Desatero je jen sbírka několika základních příkazů, které mají umožnit člověku, aby se v určité části svého vývoje vyhnul nejhorším přešlapům. Můžeme říci, že Desatero pochází z vůle Boží, ale nelze je chápat, jako celkový pojem ,,Božího řádu ve stvoření“. Tak i Poselství nám otevírá možnosti vlastních závěrů a prožitků, ale dává nám k tomu ,,osnovu“, hranice a rámec, ve kterých se můžeme pohybovat, abychom ,,nešlápli vedle“. Abdrushin nám musel podat několik zásadních vysvětlení k Desateru i různým citátům z Bible…na tom vidíme, že slovní statický popis pohyblivých dějů je problematický a každé jednotlivé slovo, jinak chápané, může mít za následek zcela jiný smysl pojmu.

Vázat se tedy na slova a věty, navíc nehovořící o mé situaci, bude velmi obtížné a mnohdy mohu dojít i k nesprávným závěrům. My potřebujeme poznat vůli Boží jinak, než ohýbáním a skládáním slov…i když jsou to slova moudrá a pravdivá, jsou to slova, ne děje.

Jak nejlépe VYUŽÍT ,,Týden Páně“, do kterého jsme vstoupili? Celý týden číst pořád Poselství? Nebo konat každý den pobožnosti? Scházet se a debatovat o pojmech z Poselství pod baldachýnem výroku ,,kde se dva, tři sejdou v mém jménu – jsem s nimi“… nebo brouzdat internetem, navštěvovat stránky čtenářů a mezi nimi hledat osvícení?

Týden Páně jistě předkládá požadavek ,,přiblížení se Vůli Boží“.

Četba Poselství je jistě skvělá a správná, ale ,,naprogramovat si“, že budu tento týden ,,číst od rána do večera“, když je to výročí…to asi nebude ono.

Sejít se se stejně smýšlejícími a vyměnit si názory na věci, které hýbou mým nitrem-to je jistě správné, ale v nekonečných debatách ,,neuslyším volání Pána“, protože se budu příliš soustředit na svůj hlas a hlasy druhých.

Pobožnost, jdoucí ze srdce je jistě skvělá, ale naprogramovaná a naplánovaná má se srdcem málo společného.

Uslyšet přímo ,,Hlas Páně“, ano, ty by bylo skvělé, ale…ono nám to moc nejde a tak musíme hledat další možnosti.

Poznat Boží vůli ve stvoření – to nám radí Poselství. Jenže, co to znamená v praxi?

Pozorujeme krásu květin a říkáme si – krásně to vytvořili bytostní, sláva Stvořiteli. Pozorujeme hory, lesy, louky, mraky na nebi a za vším ,,chápeme“ bytostné projevy vůle Boží. Možná slyšíme někoho nadávat, nebo támhle někdo něco ukradl…a říkáme si – ty to schytáš…Boží zákon ti to spočítá… A budeme mít pravdu, ale… Pomůže nám něco z toho, abychom si odpověděli na otázky, které jsem předložil na začátku této úvahy? Před pár dny nastřílely tři státy – USA, Anglie a Francie 100 raket do Sýrie, o které nám roky vykládají, že ji musíme zachránit z područí Islámského státu. A  pozor, ty rakety nestřílely na Islámský stát, ale na Syrský národ. Co s tím mám já dělat? Mám se tím zabývat, nebo ne? Mám hledat, co je pravda – to, co říká Rusko a Sýrie, nebo to, co říkají u nás v televizi? To je jedna z mnohých otázek, které před nás staví ,,dnešní doba“. A určitě budeme muset dát nějakou odpověď, třeba jen tu, že mne to nezajímá.

Temno musí sloužit Světlu, dokonce i ve svém temném projevu…něco takového se dočteme. Jak si to ale srovnat s děním kolem nás? Slouží nespravedlnost tohoto světa, který už trestá bez důkazů, falšuje důkazy a lže zcela veřejně a bezostyšně, slouží toto vše Světlu? Čím a jak?

Já bych řekl, že dnešní doba je dobou ,,snímání masek“. To, že nás vlády obelhávají, jistě není nic nového, ale nové je, že to vyplouvá na povrch a stává se to zjevným…ALE, ne pro každého. Kdo se nezajímá, nebo uvěří politiky ovládaným televizím a novinám, ten k žádnému prohlédnutí nedojde.

Snímání masek může být děj ,,vynucený Světlem“, ale ,,prohlédnutí“ je už na našem rozhodnutí.

To je však jen část našeho úkolu. Prohlédnutí je nutné, aby člověk nežil v bludu a nevědomosti. Jenže ,,řešení postojů v různých situacích“ je i potom obtížné. Mám jít ,,na barikády“ za dobrou věc? Mám se hádat s pošetilci v mém okolí, kteří v zatvrzelosti zničí svět, aniž by to skutečně chtěli? Zase ty otázky…

Tady by to chtělo ,,znát Boží vůli i v těch konkrétních jednotlivostech“. My vlastně nedokážeme rozpoznat, jestli jsou ti lidé hnáni tlakem Světla k tomu, aby se vzájemně zničili – pak je máme nechat se vybít, nebo jsou zmanipulováni a my jim máme pomoci k prohlédnutí. Zjednodušený pohled – kdo čte Poselství je dobrý, kdo ne, je špatný – to už neobstojí, protože i my jsme nuceni ,,snímat masky“ a pod nimi se ukazuje, že schéma čte/nečte nemluví o vztahu ke světu a tím ani ke stvoření a tím ani k Řádu a Soudu.

Soud probíhá v mnohotvárných projevech, tlacích a odezvách. Když by člověk chtěl jím správně procházet, měl by to vše nějak poznat, aby se do toho vřazoval v každé chvíli správně a vědomě. Nestačí pro vědomé působení říci – Tvá vůle se staň a ,,nechat to na Něm“, ale máme být vědomí. Na to potřebujeme poznat ,,pohyby soudu“, abychom se pohybovali s nimi a ne proti nim.

Vycítit Boží vůli je nejvyšší umění a současně základní nezbytnost, abychom se ve zcela pokřiveném světě dokázali stavět k dějům správně. Dobrá vůle tady už nestačí a pouhá víra taky ne.

Znovu vzpomenu jedné pasáže ze životopisu Efezus, kde probíhalo velké živelné dění a k němu bylo uvedeno, že bytostní se zcela přizpůsobili pohybům bouře a pohybovali se souhlasně s nimi. To je, podle mého, základní princip i pro nás. Sladit se s děním soudu, tedy vycítit ,,co se děje“ a přidat se k tomu. To ale nezvládneme pouhým přemýšlením, dokonce ani čtením Poselství, tady bude nutné použít cítění a jím se spojit s neviditelným řízením Soudu.

Je tedy, podle mne, nutné pozorovat dění kolem nás s velkou ostražitostí, sbírat informace, ale vyhýbat se zdrojům, které už se zjevně znemožnily, jako např. Česká televize a různé noviny. Pozorováním dění si poskládat svůj vlastní názor na to, kdo jak lže a kdo se snaží o záchranu hodnot. Při tom je nutné se nenechat zmást slovy, frázemi, výroky jakkoliv ,,ušlechtilými“, ale poznat podstatu a druh chtění, které danou věc prosazuje. Není to až tak obtížné, jak se zdá, protože ,,masky padají“, ale jisté úsilí to jistě chce. Tímto úsilím si člověk utvoří svůj vlastní, pravdivější obraz o skutečnosti. To však nestačí. Musí současně hledat svým duchem spojení s proudy ve stvoření, které jsou řízeny Boží vůlí, a v nich teprve člověk vytuší, co se od něj očekává v dané věci. Tím se teprve potom pro něj otevírá cesta ke sjednocení s Řádem stvoření.

Týden Páně je jistě dobou pro vzdání díků Stvořiteli za Jeho nepochopitelnou shovívavost, při níž nám dal tolik příležitostí k prozření, jež jsme ale nevyužili. Je to jistě doba pro vděčnost. Je to doba pro pokoru a uznání svých chyb. Je to doba k prohlédnutí falešného lidského světa. Je to také doba k novému postoji při aktivním hledání své role v Soudu.

Týden Páně nemá být dobou nostalgických vzpomínek, ale právě naopak obratem k aktivnímu hledání skryté podstaty Soudu v mé vlastní osobní rovině ve smyslu otázek: ,,co já mám dělat v Soudu? Jak mohu být užitečný a čím mohu přispět k nápravě všech věcí?“

Je zvykem u hledajících, ale i u nás, se odvolávat na Lásku. Mluvit o ní, toužit po ní, ,,publikovat“ ji: …Bůh je přece láska… Abdrushin však říká, že nejprve musí přijít rány soudu, očista, než může přijít Láska, která by rány zmírňovala. Naše hledání Lásky v Soudu je tedy trochu předčasné, Soud je především o třídění a očistě. Zaměřme své úsilí raději tímto směrem, než abychom jen snili o jakési příjemné Lásce, která nás zachrání.

Týden Páně je jistě dobou usilovného hledání Vůle Boží v Soudu. Hledání niterné doprovázené úsilím o prohlédnutí pozemské. Tím pak následujeme Pána na Jeho cestách, samozřejmě jen v rámci naše druhu a směru našeho vývoje.

Využijme tedy této doby k přiblížení, vytušení, uchopení a pevnému postoji: Čelem k Temnu kolem nás, zátylkem ke Světlu, které přes nás může působit…

Na otázku Quo vadis, lidstvo, bude, žel, jen smutná a depresivní odpověď. Ale naštěstí máme i jinou otázku: Quo vadis, Domine /kam kráčíš, Pane/. A tato otázka nás od rozčarování z lidstva vede ke snaze najít ,,cestu Páně“ a jít po ní.  My musíme jít cestou Páně a nebude to cesta nijak radostná. Přišel plný radosti a touhy pomoci lidskému duchu, aby nemusel být zničen. Postupně však negativními zkušenostmi poznával, že lidský duch našeho druhu nechce, aby mu někdo pomáhal, protože odmítá cokoliv změnit na svém chování, které ho však do zkázy přímo vede. Neustálým zklamáváním došli oba Synové až ke znechucení lidstvem. Tak Syn Boží Ježíš při soudu své osoby už jen mlčel, protože mu bylo toto lidstvo hnusné a nestálo mu ani za odpověď. Abdrushin došel k podobnému, když požádal pana Schlaurotha, aby k němu už lidi nepouštěl, nechtěl je už ani vidět….

Tak i my, když jsme nalezli Poselství, byli jsme plní nadšení a optimismu. Nabízeli jsme knihu všem svým milým a známým a zažili první zklamání z jejich odmítnutí, často dokonce odsouzení. Zážitky přibývají a lidstvo kráčí do doby snímání masek – ukazuje, co v něm je skryto. A vskutku, je to něco mnohem horšího, než bychom očekávali. Už se nectí smlouvy, dohody, lže se, podvádí a manipuluje… Ale nezačalo to dnes, ani včera, dnes to jen vychází najevo. Vůbec bych nečekal, že nyní začne stavět lidstvo ,,kostely“ pro uctívání Satana /už se to děje/, ani že v nedalekém Brně budou připravovat v divadle hru, kde Ježíš bude znásilňovat muslimku….a přes mírný odpor části veřejnosti, je to prezentováno, jako ,,umění“, a proto to může přece ,,vyvolávat diskuzi“. Tedy, je to pořádku a nikdo ,,nemá právo proti tomu něco namítat“. Nečekal bych, že zažiji, jak nějací ,,umělci“ rozstříhají zástavu našeho národa s nápisem Pravda vítězí a nebudou za to přísně odsouzeni, ale naopak, bude se pro to hledat všemožné ospravedlnění. Ještě před nedávnem, když USA házelo napalmové bomby na obyvatele Vietnamu, ozýval se protest, v USA lidé protestovali, pálili vlajky Ameriky. A dnes, když totéž USA střílí rakety do Sýrie, kterou nám ještě před půl rokem ukazovali jako stát, který musí celý svět chránit, dnes v radě OSN většina států ani nic nenamítá, že USA rozpoutává války bez souhlasu tohoto OSN. Vše se tedy ukazuje v plné ošklivosti a už si lidé začínají klást otázky: nebyli jsme obelháváni i před těmito incidenty, nežijeme ve lži už léta? Co vlastně byla pravda? Tak dochází k trpkému prohlédnutí.

Ale dochází i ke znechucení z tohoto ,,lidstva“ a ze stavu tohoto ,,lidského ducha“. Víra v lidstvo mizí a zůstává snad jen víra v jednotlivého, konkrétního člověka.

Ale tak to mělo být, není to nic neobvyklého a nečekaného. My musíme prožít to, co prožívali Synové Boží. My musíme prožít to zklamání a znechucení z lidstva, které zažili oni. Jenže, na rozdíl od Nich, kteří nebyli lidstvem ani člověkem, bude pro nás toto prožití mnohem těžší. Při prožití znechucení lidstvem musíme prožít i to, že my sami jsme součástí tohoto lidstva a že i my jsme spolutvůrci toho hnusu, který prožíváme. Snad nás toto prožití přivede k živé pokoře a pomůže nám se zbavit vší zátěže ,,pokřiveného lidství“ a nalézt, nebo alespoň zatoužit, po naplnění toho skutečného a pravého pojmu. A čím více bude kolem nás lží, tím více bychom měli toužit po pravdě.

A budeme-li skutečně toužit po pravdě /pravdivosti/, pak snad začneme i více toužit po Pravdě. Pak můžeme touto touhou tápavě najít spojení s pohyby vůle Boží ve stvoření, s ději Soudu. Spojit se s nimi, přizpůsobit se těmto pohybům a v Soudu najít i Pána, který jej vyvolává.

Kéž nám k tomu Týden Páně pomůže…

A jako Jeho memento chci na závěr nechat zaznít Jeho slova:

Já jsem Syn člověka Imanuel Parzival Abdrushin Oskar Ernst Bernhardt, osmnáctého dubna jeden tisíc osm set sedmdesát pět, přicházející!

Jan Křtitel jej zvěstoval takto:

„Slyš mne, Jene! Já jsem Alfa i Omega, Začátek i Konec, Věčný, Všemohoucí! Já jsem ten já jsem. Beze mne není nic. Mám klíče od pekla i smrti, mám spoutat to, co je prokleto a uvolnit, co se polepšilo. Kdo vše překoná a vydrží až do konce, ten obdrží sílu, aby zůstal bojovníkem Světla. Toho učiním pilířem v chrámu svého Boha a nevyjde již ven. A napíši na něj Jméno svého Boha a jméno Nového Jeruzaléma, města mého Boha, které sestoupí s nebes od mého Boha – a mé Jméno, to Nové.“

A co my….?

-ZF-

---

P. S./aktualizace 18.4./:

Nejen děj spojený s narozením Abdrushina není uzavřen, ale i mnohé další děje spojené s oběma Syny jsou stále živé a v kruzích vrhají své neuzavřené principy zpět na nás. Tak i Ježíšovo zrození a Jeho smrt, tedy Vánoční a Velikonoční děje stále běží a každoročně nás volají k odpovědnosti. Ale nejen děje spojené s naším selháním jsou periodickým požadavkem. Slavnosti, ať již Svatodušní či Slavnost Lilie mají své vlastní děje, které probíhají nezávisle na nás. Náš problém je, že do těchto dějů vstupujeme s již zformovaným očekáváním. Tím pak vtiskneme přijímaným zářením svůj vlastní tvar a charakter. Pak už nevnímáme skutečné děje, ale jen záření stejnorodá s naším očekáváním, což jsou záření ze sfér vytvořených námi, lidskými duchy. Tak vtiskneme vysokým Božským dějům, lidský charakter. To nám tyto děje sice přiblíží a zdůvěrní, ale současně nás to vzdálí od těch vysokých, nepochopitelných a v jejich ostré čistotě vlastně i nepříjemně tvrdých záření. Tak strhneme Božské do lidského… Bylo by pro nás mnohem užitečnější přistupovat k těmto dějům neutrálně, respektive s prosbou, abychom mohli vytušit skutečné děje, ať už je to pro nás příjemné, či nikoliv. Tak bychom mohli vytušit skutečnost a ne jen své představy. Jako příklad může sloužit tato pasáž: Ani jediný ze všech lidí neslyší ve zvonění úzkostlivý zvuk, který strachem se chvějící bytostní snaží se současně vysílati jako poslední výstrahu před hrůzyplnou bouří!

My slyšíme ve znění zvonů požehnání shůry, ale nevnímáme v něm tvrdou výstrahu, hrozbu a varování. To proto, že si myslíme, že my žijeme podle Poselství a proto nebudeme Soudem trestáni. Když však člověk odloží tyto své představy a nechá na sebe působit dny Slavností, dny Velikonoční, a další, pak v nich s překvapením vycítí zcela jiné věci, než dříve. Nebude to zdaleka tak příjemné, ale vycítí, že je to opravdové, pozná tak skutečnou spravedlnost Boží a může poznat, jak vlastně působí.

Vnořme se do těchto dnů a dějů plni pokory s touhou po poznání skutečného charakteru těchto záření…a tak se budeme učit, jaká je Vůle našeho Boha a co skutečně probíhá ve stvoření.

A jestliže věříme, že děje stále běží, že ani zrození Abdrushina není jen vzpomínkou, ale probíhajícím děním, pak se nám otevírá něco velkého a krásného… Vstupme do dne zrození Pána s velkou, živou touhou, aby se i v nás zrodil a žil v našem srdci, v naší touze a důvěře v Boha.

Oživme v sobě Jeho zrození a tak se Mu přiblížíme více, jak kdy jindy….

---