247. Blaničtí rytíři…/7. 3. 2018/

247. Blaničtí rytíři…

 

V myslích některých lidí žije krásná legenda o Blanických rytířích, kteří skryti v nitru hory Blaník čekají na těžkou dobu národa, aby vítězně vyjeli a porazili zlo ohrožující naši zemi.

Zdá se, že zlo naši zemi začíná ohrožovat velmi zřetelně. Hrozba světové války, hrozba islámských útoků, hrozby z EU, která nás chce spolknout a udělat z nás cosi jiného, hrozby různého druhu….

A rytíři nikde. Na co ještě propána krále čekají? Snad až bude ještě hůře?

Možná o nás neví, když jsou kdesi v hlubinách hory… Snad by je měl někdo zavolat! Ale jak? Snad přes Facebook, nebo Twiter? Ta báje je z doby, kdy nic takového nebylo, takže, jak měli být tehdy zavoláni?

Jsou taková pořekadla, třeba: Nouze naučila Dalibora housti, nebo, jedno ještě významnější: Když je nouze nejvyšší, je Boží pomoc nebližší…

Zdá se, že vnitřní bezmoc, utrpení, nouze a bolest jsou tím nezvučným a přece burácejícím hlasem, který má moc pronikat až k Božímu trůnu. Proč by potom nemohl proniknout do nějaké hromady kamení?

Jenže u tohoto příslibu Rytířů je řeč o národu, ne o jednotlivci. Takže národ musí volat o pomoc…

Dělá to tento náš národ? Nezdá se. Mnoho lidí má hlavní ,,problém“ v tom, jaký si mají koupit mobil, nebo auto a nic jiného je nezajímá. Nejen, že je to nezajímá, ale oni si cíleně zacpávají uši před vším nepříjemným, co by jim kazilo dobrou náladu. Hlas těchto lidí je němý a jejich uši ucpané.

Další reptají, ale jsou proniknuti pocitem bezmoci, který je ochromuje…co my zmůžeme proti politikům našim a ještě spíše těm zahraničním? Udělají si, co budou chtít, rozkradou všechno, k čemu se jen přiblíží a nám lžou od rána do večera. Hlas těchto lidí je ochromený beznadějí a nihilismem, je slabý a udušený v nich samotných. To není volání o pomoc, jen reptání, brblání a někdy tiché zatínání pěstí.

Jiní lidé, obelháni, zmanipulováni a opojeni sami sebou už ani nevidí nebezpečí, ale vnímají ho jako cestu ke štěstí. Hlas těchto lidí je hlasem fanatického sebevraha a moc se neliší od džihádistů opásaných bombami, když s radostí běží zničit svět….

Národ je němý! Proto nemůže volat o pomoc. Může maximálně jen reptat, bít se navzájem v bratrovražedných sporech, udávat se a snažit se někomu zaprodat.

Jen jednotlivý hlas jednotlivého člověka – občana – vlastence, ještě volá, ale jemu není předurčeno vyvolat Rytíře pro národ, ale jen pomoc pro sebe.

Kde ses to ztratil, Národe Český? Tvá mysl obrostla tukem, tvůj hlas pozbyl síly a nakonec i ztichnul. Jen tvé břicho volá po naplnění a tvoje hlava přemýšlí o zábavě. Ale mysl a duch už spí spánkem poražených.

A mrtví vlastenci se probouzejí v obrazech z minulých, slavných dob, volají, varují, v rukách zbrocených vlastní krví pozvedají své chrabré činy….ale jen mlčení je jim odpovědí.

Hrdý duch Národa Českého se vynořuje z klína historie, bojovníci, Husité, pozvedají zbraně, staví kolové palisády, bijí sudlicemi do štítů a jejich hrubé hlasy křičí: Do zbraně Bratři, budeme se bít za svobodu…

Ticho…duchovní ticho, jinak řev reklam nepřetržitě volá k zábavě a zapomnění.

Národ židovský musel dlouhá léta trpět pod bičem Faraónů, než se v něm probudila vůle a touha, žít jinak a lépe. Potom, ano teprve potom, mu byl poslán pomocník, který ho vyvedl k jinému životu. Pomohlo to? Reptali, byli nespokojení a ve slabé chvíli zapomenuli na všechnu pomoc a vše vyměnili za zlaté tele. Nejsme jiní! Jen nás ještě bída netiskne k zemi, máme se dobře, zdá se, že až příliš dobře, ale přesto reptáme a požadujeme stále pohodlnější život.

Svatá Bída a požehnané Utrpení mohou ještě někoho probudit. Někoho, v kom je ještě ,,otevřeno“ a alespoň trochu ,,připraveno“. Tyto snad ještě hlas Bídy osloví, ale pro mnohé ani to není nadějí. Bída v nich vyvolá jen další reptání a zlobu, pro kterou budou hledat ,,viníka“. A viník, ten se vždy najde, pokud neexistuje, tak se vykonstruuje, jak to vidíme denně ve sdělovacích prostředcích.

Bída a utrpení jsou tedy nadějí jen pro některé. A když se tito přece jen probudí, budou se rozhlížet po Rytířích, kteří je mají zachránit…  Ale Blaník opět mlčí…

Zaslíbení zůstalo nepochopeno i těmi několika, kteří v něj ještě věří.

Kdo jsou to ti bájní rytíři, kdo jim velí a koho, nebo co mají chránit?

Pomoz si a bude ti pomoženo… Jen zmužilému štěstí přeje… Modli se k Alláhovi, ale velblouda přivaž… Tak k nám promlouvají různá přísloví, v různých jazycích a dokonce i pro různá vyznání. A přece mluví touže řečí. Stvoření, příroda, svět a tím i Bůh pomáhají jen těm, kdo se sami snaží. Ne těm, kdo přijali prapor dnešní falešné ,,demokracie“, jejímž mottem je: …nedělej nic, jen se všeho vzdej….i svého života, víry a přesvědčení. Pro tyto je ,,pomocí“ jen to, že se sami zničí, aby už nebyli nehybným mrtvým zbabělcem, překážejícím živému pohybu vesmíru.

Kdo tedy jsou ti bájní Blaničtí rytíři? Je to někdo konkrétní, nebo snad jen symbol, fikce, utopie?

Každý z nás, koho probudil hlas soudu a začal se rozhlížet kolem sebe, uvidí jen mrtvé hromady hlušiny, hory prázdných řečí, valy z nabubřených frází, příkopy plné falešných pojmů…zjistí, že on sám je obezděn obrovskou horou, která mu brání vzhlížet ke hvězdám…

Možná se ulekne, možná sebou začne zmítat, jako moucha lapená v sítích Moderního člověka, možná podlehne beznaději a bude v tichém koutku prolévat hořké slzy beznaděje. Nebo ulehne do měkkého lůžka svého ,,spaseného já“ a bude se opájet krásnými obrazy své budoucí velikosti v Boží milosti… Nikdo z nich nepotká bájného Rytíře z hory Blaník.

Ale přece je ještě naděje. Až spící procitnou ze sladkého spánku do chmurného temného rána, kde je přivítá Bolest a Malost, pak, snad…někteří odvážně pohlédnou do zrcadla svého nitra a v něm spatří pravdivý obraz pokřiveného světa kolem nás. Ano, zrcadlo převrací obraz a tak může toto osobní zrcadlo ukázat svět, jaký skutečně je, protože dnes je náš svět jen převrácenou skutečností.

A až s hrůzou a studem spatří sebe a svět, pak pochopí, že hora, v níž po věky žije, jej odřezává od skutečného Světa. Pochopí, že spása pro něj je v jediném – prosekat se z hory ven do nového dne. Toto poznání před něj postaví nový, velký úkol – ty sám se musíš stát Rytířem bez bázně a hany, který mečem svého přesvědčení proseká z Hory starých zvyků cestu ven, do skutečnosti, kterou zatím nikdo pořádně nezná, jen o ní sní za vlahých teplých nocí.

My sami se musíme stát Blanickými Rytíři – jeden každý sám za sebe a přece všichni i za národ, jehož synem i dcerou se přechodně stal. Protože naše Země a náš národ jsou lénem, Otcem milostivě propůjčeným. A každý z nás se bude jednou zodpovídat z toho, jestli se o tento propůjčený dar správně staral. Chránil jej před zlem, bojoval v něm za Pravdu Boží a tak se stavěl pod zástavu, která byla národu propůjčena. Kdo se nyní a v tomto národu osvědčí jako Rytíř národa, ten pomáhá ve velkém světovém dění Rytířům stvoření.

Nelze tedy sedět a modlit se v očekávání příchodu Rytířů zachránců, jako symbolu Boží milosti. Je nutné se odvážně postavit do své úlohy ,,pilíře Božího řádu“, který musí každý sám budovat i v této bažině, kterou jsme my sami vytvořili.

Každý čtenář se nyní v soudu má změnit ze snílka, blouznivce, lapače energií, uctívače idolů do hrdého, pevného Rytíře. V našem národu je obrazem tohoto rytíře Blanický rytíř, v jiných národech to může být jiný symbol, ale všechny tyto formy jsou jen vzdálenými obrazy Rytířů Grálu, kteří jediní ,,hájí Boží věc“ s neotřesitelnou věrností.

Přijměme tuto historicky nabízenou roli Blanických rytířů do svých srdcí a naplňme své dny úsilím o prosekání cesty z temné hory tohoto pokřiveného lidského světa do Božího slunce. Přijměme tu roli s plným vědomím služby, která jediná osvobozuje a dává šerým dnům světlo naděje.

Postavme se pevně a bojovně proti všem těm ,,moderním nápadům“ zvrhlého světa a konečně pochopme, že vše kolem je řízeno ne Boží vůlí, ale Luciferovým plánem. Stačí sledovat, co bude na konci všech těch moderních vizí pseudodemokracie, oslavy homosexuality, náboženského fanatismu, deformace přirozeného vývoje dětské duše, a mnoha dalších perverzností – na konci toho všeho je jedině zkáza a zničení nejen civilizace, ale i lidského duchovního vývoje… Stůjme proti tomu všemu se zdviženým mečem s plným vědomím, že ochraňujeme ,,normálnost“ Božího řádu a tím se stavíme do řad Jeho bojovníků a služebníků.

Kdo se nepostaví bojovně proti temnu, ten mu jen přidržuje dveře, aby mohlo snáze vstoupit do našich životů. A že při tom ten, co dveře přidržuje, cudně odvrací svou tvář, není výrazem jeho jemnosti a ušlechtilosti, ale jen zbabělosti…

Kdo nechce být nyní Rytířem Pravdy, ten bude automaticky služebníkem Lucifera, jako představitel ,,Nového člověka“, jehož neúnavně sestavují ,,genetičtí inženýři“ mnohých národů světa v laboratořích svých pokřivených a temných myslí.

Zde už není na výběr, i když se dnes ještě dá schovat za široká záda Ignorace společenského dění. Blíží se den, který každého neúprosně donutí – ,,chceš jít s dobou, být inteligentním a moderním člověkem, /Lucidemokratem/ se znamením Réova slunce na klopě? Obklopen řvoucím davem Herců Divadla Naruby?“ Nebo ,,chceš být davem odsuzovaným, pomlouvaným, haněným a onálepkovaným xenofobem, fašistou, ruským švábem a vším špatným, co si dav vymyslí /jinak ale, z pohledu shůry – člověkem zásadovým, spravedlivým a tím i Blanickým Rytířem tohoto národa/?“

Je čas přemýšlet o Blanických Rytířích, o své cestě, o svém přesvědčení, protože ono známé ,,Morituri te salutant“/…jdoucí na smrt tě zdraví/, se může, jako mnohé dnes, proměnit v pravý opak.

Jako křesťané, jdoucí na smrt v nelidském a zrůdném Cirku Říma, kteří fyzicky šli na smrt s vírou a touhou v jediného Boha a tak vlastně došli ke svému duchovnímu vzkříšení, tak se může dít i dnes.

Kdo vytrvá v tomto pomateném a zrůdném Cirkusu EU i světa, ten může dojít ke vzkříšení ducha.

Proto Blanický Rytíř dneška klidně pronáší Morituri te salutant ke řvoucímu davu, protože on ví, že je z ducha a že svou věrností k Pravdě a národu nekráčí ke smrti, ale k životu, ať už jeho tělo potká cokoliv.

Jste na to připraveni? Jste s tím vnitřně srovnáni? Nebo je pro Vás stále ještě Morituri te salutant hrozbou?

---