242. Boží volba… /26.1.2018/

242.Boží volba…

Jako každý věřící bych rád v každé situaci věděl, jak se mám zachovat, aby to bylo podle vůle Boží…

Jenže život a všechny situace, které nám přináší, jsou příliš mnohotvárné a proto pro nás obtížně identifikovatelné. V Poselství to vše zní tak snadno a vše je přesně definované, jednoznačně vymezené, jenže situace z našich životů tam popsané nejsou. A to je pro nás docela jistě problém, protože nežijeme v nějakých vzdálených světech a obecných popisech principů, ale ve zcela konkrétních situacích, velmi hmotných, velmi emotivních a mnohdy velmi osobních. Je na nás zřetelně vidět, že ty věty v Poselství jsou sice krásné moudré, ale jako by pro nás byly totéž, co moudré věty a krásné obrázky, které kolují po internetu. Přiletí to k nám a my to prostě ,,přepošleme dál“. Tak můžeme přecitovat nějakou moudrou radu z Poselství a pak ji přeposlat někomu dalšímu. Inu, je to pěkné… A tak přeposíláme a přeposíláme, aniž se s daným identifikujeme. Je jistě příjemné předat cizí moudrost druhému a člověk má takový příjemný pocit, jakoby i on pak měl svůj podíl na této cizí moudrosti. Jenže život a vývoj ducha chce po nás ,,vlastní moudrost“ a ne zdánlivou účast na nějaké cizí. A tak před nás klade rozhodnutí a volby, abychom prokázali, jestli nás Poselství ,,naučilo samostatnosti“ a osobnímu postoji. To přece má být výsledkem a ziskem pozemské pouti a to se pak přidá k jiným ziskům z jiných životů a tak se formuje ,,svérázná osobnost“. Ale je tomu skutečně tak?

Doba nás dohnala a celý svět se dělí na dvě skupiny. Ano, ještě mezi nimi zůstává menší skupina ignorantů, kteří zkouší ,,nemít názor“, nezúčastnit se, nezařadit se a myslet si, že jsem něco ,,jiného“, lepšího, stojícího už kdesi v oblacích. Ale, upřímně, moc to nejde a půjde to stále hůře, protože kvas doby každého někam natlačí. Jsou to příliš velké síly, než aby se dalo zůstat ,,nedotčen“ děním světa, v němž žijeme. A tak se třídíme. Je zřejmé, že Poselství z nás ,,nedokázalo“ udělat jiné lidi, než jsou ti kolem nás. A tak se nakonec stejně připájíme k jedné ze tří jmenovaných skupin a to přesto, že si snad myslíme, že ,,stojíme ve světle kdesi nad tím…“ Každé to velké a dramatické dění ve společnosti a lidstvu se nyní tvrdě staví před každého a nutí jej k ,,postoji“. Tlačí a křičí, domáhá se odpovědi:

Jsi pro homosexualismus, ne proti němu?

Jsi pro inkluzi, nebo proti ní?

Chceš otevřít hranice a přijímat imigranty, nebo jsi proti?

A nyní v posledních dnech je vše přebito a přeřváno otázkou:

Jsi pro Drahoše, nebo pro Zemana?

Ale není to jen zvídavá otázka, zní to spíše jako záludná otázka inkvizitora, kdy je dopředu jasné, jakou kdo má dát ,,správnou“ odpověď a ta nesprávná se ihned trestá zavržením.

Mí rodiče a já s nimi, tehdy jako dítě, jsme prožívali něco velmi podobného. Tehdy zněla otázka: ,,jsi pro vstup spojenecké armády na naše území?“ Správná odpověď byla všem tehdy taky známá /jako dnes/ a přesto někteří odpovídali podle svého přesvědčení a byli pak vyloučeni ze Strany a tím museli zažívat různé problémy.

Já tu dobu prožil, i když jako jinoch, ne dospělý, ale přesto, že tehdy byla hrozba státní policie i vězení, nikdy jsem nezažil tak strašlivou nenávist, jaká je nyní mezi lidem. A navíc, lid stál proti výkonné moci, ale dnes už není rozdíl mezi politikem, profesorem, hercem, lékárníkem, dělníkem. Všechny stavy, všechny profese jakoby zachvátil jediný spojovací prvek – nenávist. A ta rozdělila národ vedví. Už mnozí lidé, hlásící se k ,,nové vlně“ veřejně přiznávají, že jim nejde o nového prezidenta, ale jen o odstranění toho starého, protože se jim nelíbí. A je to zvláštní, v dějinách bylo mnoho despotů, tyranů, kteří vraždili tisíce a miliony lidí, ale nevím, jestli bychom našli takovou společnou nenávist k někomu, kdo nic konkrétně tak špatného neudělal. Různé politické námitky proti němu spíše zní jako záminky a tak zůstává jen jediné – nenávidí ho pro jeho osobnost. Nenávidí ho, že prostě existuje. A to je velmi zvláštní důvod u ,,myslícího člověka“. Vždyť výroky pana Zemana nejdou vůbec proti národu a lidu této země a přesto ho ,,polovina“ tohoto lidu nenávidí. Jejich důvody jsou tak nízké a osobní, že je až nepochopitelné, že je může sdílet tolik lidí. To jestli je starý, nebo nemocný, jaký je nebo není elegán, že je ironický a někdy i vulgární, apod., jistě nemůže být důvod k nenávisti, takže se za tím musí skrývat něco jiného, o čem ani sami tito lidé nevědí. Jejich osobní nenávist, nevraživost, která je cíleně pěstována a bičována médii, už nemá žádnou logiku a rozhodně neodpovídá proklamované ,,změně“, která má vést ke ,,slušnosti a morálce“. A situace už jsou tak neuvěřitelně paradoxní, že jen úplně zaslepený a proudem dění uchvácený člověk v nich nevidí jejich podstatu.

Pan Drahoš, představitel ,,slušnosti a dobra“ kritizoval minulého prezidenta, že se nezúčastnil besed s ostatními kandidáty. Na to po prvním kole zareagoval pan Zeman souhlasně a dohodnul rozhovory ve všech čtyřech televizních stanicích s tím, že budou moci národu jeden každý vysvětlit, jak chtějí vést a podporovat tuto zemi. Člověk by řekl, že pan Drahoš bude jásat, vždyť toto si přál a vyčítal Zemanovi, že mu to neumožnil. Ovšem, nestalo se. Pan Drahoš velmi váhal a nakonec slíbil jen dvě setkání ze čtyř a to si ještě vymínil, že to musí být v takové televizi, která je mu nakloněna a musí mít dopředu otázky, aby se na ně mohl připravit… Na první setkání v televizi Nova, které mělo sledovat víc, jak 1,5mil diváků nepřišel, ale šel raději na setkání s herci a umělci do Zlínského divadla. Budiž, ale povšimněme si jednoho zajímavého momentu.

Pan Zeman je označován za člověka neurvalého, hrubého, který nemá vychování. A tento nevychovaný člověk odpověděl na otázku kolem pana Drahoše, že o něm nemůže mluvit, když tam není, že by to bylo neslušné. V téže době pan ,,slušný“ na pódiu divadla obklopen stádečkem umělců sklízel ovace jako nový prezident, kterým však přece ještě není, za společné kritiky Zemana, zesměšňování jeho osoby i činnosti. Posměšné scény mají ukázat toho starého hrubiána v tom pravém obrazu lásky a pravdy. Vyvrcholením těchto oslavných a současně pomlouvačných hymnusů byla píseň Lásko, kterou mu za aplausu zpívala paní Rotrová. Přiznám se, že něco tak pokřiveně převráceného mi vyrazilo dech. Sejít se ke společným pomluvám a tvrdit, že toto je láska, je jako výsměšný smích z Pekla. A poslední veřejný střet obou adeptů, tedy Hulváta a Slušného, kdy Hulvát odpovídal ukázněně na položené otázky, bez emocí, výhružek, urážek a vulgarit, ale Slušný celou dobu nedělal nic jiného, než protivníka napadal a napadal – to bylo jak panoptikum ,,převrácení“. Kdy Hulvát se chová slušně a Slušný naprosto jako hulvát naplněný nenávistí. Je tedy zřejmé, že poznat svět nebude tak snadné, jak citovat vyčtené citáty.

Při podrobnějším pohledu na svět, zjistíme, že se vše dělí na dvě skupiny. Tento efekt prochází celou zemí a zasahuje různorodé národy a proto i naši zemi. Co je to za skupiny? Když se na ně podíváme z nadhledu a pokusíme se vyloučit všechny podružnosti, zůstane nám cosi prostého. Jedna skupina chce zachovat staré a druhá touží po změně a chce všechno úplně ,,nové“. Jenže tady vyvstává problém. Kdyby ono ,,nové“ bylo návratem do Božího řádu, tak bychom se mohli jen radovat a honem se přidat. Jenže toto ,,nové“ kráčí pryč od všeho přirozeného, od všeho normálního a jásá nad každou pomateností a zvrhlostí. To ,,staré“, které má být nahrazeno novým, má v sobě mnohé špatné, ale nese i stopy lepšího z dob čistě žijícího lidstva. Nové však vlastně nemá co nabídnout. Protože nevychází z Božího řádu, nemůže přinést nic jiného, než zase jen nějaké ,,jiné“ staré. Takže může zaujmout jen nějakou excentrickou ,,novotou“, aby to staré už nevypadalo ,,jako staré“. A když se na to podíváme zcela zjednodušeně, pak to nové přináší jen ,,opak starého“. V knize Malý velký muž je vykreslen nějaký indián, který nastoupil jakousi válečnou cestu ,,převráceného“. Jezdil na koni tak, že seděl zády dopředu, umýval se prachem, sušil se ve vodě, atd. Dělal to velmi důsledně a s velkým zaujetím – ostatní ho ignorovali, byla to ,,jeho cesta“. A toto je princip ,,nového“ v lidské společnosti. Ženu a muže nahradit třetím pohlavím, výchovu dětí rodiči k rodinným hodnotám, nahradit výchovou společností k politickým záměrům, svazek žena a muž, jako základ rodiny a prostředí k přivedení dítěte na svět nahradit homosexuálními svazky, které musí získat dítě uměle…a tak dále, a tak dále. A když se zamyslíme nad každou větší událostí v lidských společenstvích, nalézáme tam toto třídění. Není tedy divu, že ono se promítá i do volby prezidenta/nejen u nás/. Mnoho politiků, mediálních lidí, společensky známějších lidí, institucí, říká, že jim jde o ,,změnu“, chtějí odstranit ,,to staré“, někteří to i zosobní a řeknou ,,toho starého“. Chtějí ,,to nové“ na což slyší mládež, představující si pod tím ,,radost až do rána a žádná povinnost“, jiní si přestavují jiné věci, při nichž se budou mít lépe a hlavně budou mít více svobody a žádnou odpovědnost. Opak je však pravdou. To nové, které nás vleče hlouběji do EU přinese stupňující se omezování svobod a vnucování nesmyslných ,,převráceneckých“ plánů. Nevím, jak dopadl ten indián, ale dovedu si úplně živě představit, jak to bude probíhat zde, půjdeme-li touto ,,novou cestou k novému člověku“, která je už dávno naplánována v Kalergiho plánu. A bude pláč a skřípění zubů, ale dnes, pod návnadou ,,dobra, lásky a slušnosti“ je stádo radostně hnáno přesně určeným směrem. V tomto stádu jsou lidé všech druhů, barev, vyznání, bezvěrci i čtenáři, kteří jásají jen proto, že jim někdo ŘÍKÁ, že na konci je dobro a láska… O míře zaslepenosti vypovídá snaha samotných čtenářů mi ukázat ,,pravou cestu lásky“, když mi píší, jak oni volí pana Drahoše, protože volí slušnost a úroveň. Další čtenář, mne dokonce poučuje, že ani nerozumím řízení státu a opět nechybí slova o slušnosti, řeči srdce a cítění. Email je hromadný, s mým plným jménem, aby všichni viděli, jaký je ten Fritz nemorální, zkažený a bez úcty. Uvědomil jsem si přitom, že politický pojem ,,Pražská kavárna“, který označuje skupinu lidí, kteří se cítí být víc, než zbytek národa a proto mají právo o všem rozhodovat jen oni, že tento pojem není nijak vzdálený pojmu ,,čtenář Poselství“ /nechť mi čtenáři, kterých se to netýká, prominou, nejsme všichni stejní, mluvím jen o jednom druhu tzv. Čtenářů/. A vlastně to ani není nijak podivné. My jsme přece stejní lidé, jako ti ostatní, proto se manýry a zvyky světa kolem nás přenáší i do našich řad. Pouze tam působí mnohem paradoxněji, protože jsou ve větším protikladu k tomu, k čemu Poselství vede. Takže vlastně existuje i jakási ,,Čtenářská kavárna“ a čtenářští Makronové, Kiskové a jiní představitelé směru EU ve formátu čtenářských postojů. Dnes dokonce i s používáním stejných výroků, které však jsou už jen frázemi a temnými stíny původních pojmů a já je proto už nepoužívám. Mnoho ,,umělců“, jejichž charakter, vyjadřování a skutky jsou velmi pochybného druhu, dnes pořád mluví o tom, jak ,,to cítí“ a že jedná ,,podle svého srdce“, všichni se odvolávají na lásku a přitom jsou k bližnímu jako supi.

V ostrém kontrastu je také přeposílání emailů s moudrými výroky moudrých o lásce, přeposílání samotnými čtenáři. Těmi čtenáři, kteří jiného čtenáře veřejně urážejí, dokonce ho veřejně nazývají pacholkem… Jsou to tedy dva světy – svět ,,představ o dobru“, se kterým se rádi identifikujeme, když nás to ,,nic nestojí“, než jedno kliknutí a pak mít ten báječný pocit. Svět ,,virtuálního dobra“ a svět náš, ve kterém nám nevychovanost a hrubost už vůbec není cizí, když nám už jde o ,,můj názor“.

Ba ne, čtenáři vůbec nestojí mimo tento svět, jak si rádi namlouvají, ale kopírují jeho mechanismy, aniž jsou si toho vědomí…

Obraťme však list.

Název úvahy je o ,,volbě Boží“ a nemíním to obrazně.

Vyjděme z přání čtenářů /píši to přece nyní pro nás a o nás/ a představme si, že jejich sen o lásce a slušnosti, ve formě předkládané světem, se naplní. Zkusme, a bude to pro některé čtenáře, zdá se, skoro neřešitelný úkol, ale pokusme se připustit, že skutečně pan Drahoš je nastrčená figurka. Člověk, který bude díky své měkkosti a ,,slušnosti“/…o té si ale dovolím pochybovat/ využíván lidmi, kteří jsou již dnes politicky dost znemožnění. Dejme tomu, že se naplní obavy takových pošetilců, jako jsem já a skutečně nový prezident bude dělat to, co slíbil, podporovat cestu do tvrdého jádra EU, schvalovat přijímání imigrantů, rychlé přijetí eura a ostatní věci, které má EU v plánu. No připusťme, že se jim všechno ,,povede“ a bude to u nás velice rychle vypadat jako dnes v Německu a Francii a bude to pokračovat dále a dále. Já bych si to nepřál, určitě ne. Když ale jdu do lékárny a slyším lékárníka, kterého roky znám a beru ho jako slušného, obyčejného člověka, jak se těší, jak ten ,,starý už vypadne“, když mi přijde několik poučných emailů od dlouholetých čtenářů, v nichž všichni vášnivě píší o tom, že jejich srdce bije jen pro ,,slušného kandidáta“, pak si musím položit otázku:

,,Co potřebuje tento lid a národ nejvíce?“ Odpověď je prostá – prožití skutečnosti, ne dohadů, odhadů, přání a iluzí. ČLOVĚK POTŘEBUJE PRAVDU. Ale ne Pravdu z Poselství, které stejně nikdo nerozumíme a vykládáme si ji, jak se nám zlíbí, ale pravdu, jako realitu světa. A tak docházím ke smutnému zjištění: my potřebujeme imigranty, muslimy, multikulturalismus a všechno ostatní a potřebujeme i pana Drahoše, aby ukázal, kdo je, nebo třeba není, za ním a co skutečně představuje. Já budu rád, když všechny informace a celé jeho vystupování se nakonec ukáží jinak a on bude opravdu bojovat za práva tohoto národa. Až se to stane, slibuji, že také veřejně uznám svůj omyl.

Ale obávám se, že i kdyby došlo k naplnění všech přání EU/chalífát EU, perverznosti všeho druhu, pohlcení státu do struktury Kalergiho Evropy, atd./ a pan Drahoš nás nijak před tím nechránil, nebo náš zánik dokonce podporoval, obávám se, že ani to nepomůže k prohlédnutí vyznavačů Temného slunce, kteří to ,,cítí v srdci“, opět mi pak nějaký čtenář napíše, že za to nemohl Drahoš, protože on o tom nerozhoduje a hlavní přece je, že máme slušného pána, aby svět viděl, že jsme slušným národem…

Takže k tomu nadpisu. Přál bych si, aby tu nebyla válka, náboženské boje, prznění dětí výchovou a jiné výdobytky PANEVROPSKÉHO PLÁNU, ale vypadá to, že MY TO VŠECHNO MOC POTŘEBUJEME, že všechno takové zlo potřebujeme prožít, až do poslední krůpěje. Musím se tedy dopracovat k postoji, že nechám blouznivé, aby si splnili svůj sen, a nebudu jim v tom ve svých myšlenkách bránit, i když pak bolest, jimi vynucená, bude padat i na mne. A z toho mi vyplývá – jestli nás Bůh ještě nezavrhnul, musím připustit, že On nám to vše dopřeje, ne proto, že je to správné a pan Drahoš, nebo kdokoliv jiný tohoto proudu, je světlý, slušný a hodný, ale proto, abychom to mohli prožít a případně někteří něco pochopit….

Musím se s tím naučit žít. A vidím nyní na sobě, jak těžké to muselo být pro všechny, kdo přicházeli s vyšším a širším rozhledem, když nás nakonec museli nechat jít po cestách, které jsme si tak moc přáli, když oni viděli konce těch cest…

Přesto bych si i při tom všem dovolil mít jednu, snad neskromnou, prosbu. Když už se všichni ,,nějak“ hlásíme k Poselství, neotravujme si vzájemně život výčitkami, veřejným osobním pranýřováním druhých čtenářů, kteří si dovolí mít jiný názor, než mám já.

Jak jsem naznačil – přeji každému splnění jeho přání a nenutím ho, aby věřil tomu, k čemu jsem došel já dlouholetým studiem. Přejte mi můj názor, jako ho přeji vám. Já nebudu s nikým, kdo má opačný názor, diskutovat, abychom se mohli hádat a toho druhého přesvědčovat. To je podle mého snaha vstupovat do vývojových cest druhého a k tomu nemáme vzájemný ,,mandát“. Každý ať si vytvoří svůj názor a život mu pak ukáže, jestli byl správný, nebo ne.

A když budu vidět, že ostatní lidé, a třeba i ostatní čtenáři, ženou tento svět do zkázy, v níž se zatvrzelými budu trpět i já, chci se na to naučit dívat neosobně, věcně a s nadhledem, jako na děj, který vede k očistě stvoření…a to je nakonec to hlavní.

Nebude to lehké…naučit se ,,nemít lidem za zlé, že chtějí zničit svět i mne“, ale ,,myslí to přitom dobře“… nebude to lehké.