241.Za blahořečení šli na smrt…/20.1.2018/

241.Za blahořečení šli na smrt…

Tak nějak je pojmenována věrnost křesťanů umírajících v římském Koloseu v dávné minulosti. Je nám na tom i v samotném Poselství ukázán model, kam až věrnost má umět dojít. A je k tomu i dodatek, že my to máme o tolik jednodušší…

Je snadné v sobě hýčkat přesvědčení o sobě samém, že bych klidně ,,položil život za víru ve svého Boha“. Je to snadné proto, že se neumíme vžít do takové situace.

Jenže ,,síla přesvědčení“ souvisí s každým přesvědčením, aniž musí být směrováno k Bohu. Síla přesvědčení ukazuje na sílu ducha jít svou cestou bez ohledu na vnější protitlak. A takovéto protitlaky, i když zatím nenamířené přímo proti víře v Boha“ se začínají stávat každodenním bojem, protože svět je rozdělen. Za Abdrushina mělo dojít k rozdělení na kozly a ovce. To třídění se mělo odehrát na základě vnitřních postojů jednotlivců k Božímu řádu. Chápeme to především jako děj duchovní, ale očekáváme i jeho naplnění do zevních forem. Když sledujeme dnešní svět, je zřejmé, že ve všech státech dochází k rozdělení na dvě skupiny. Ale na rozdíl od našeho ,,očekávání“ to není skupina čtenářů a skupina nevěřících. Když se ale na věc zkusíme podívat s odstupem a nadhledem, najdeme v dnešním rozdělení vnitřní princip, který odpovídá původnímu záměru, ale má dnes jinou formu. Jen je nutné sledovat jádro dnešních dvou skupin a toto jádro neznají ani členové těchto skupin.

Máme tu tedy, zevně pozorováno, jednu skupinu, která říká, že vývoj světa jde dále a nelze tedy zůstat u nějakých staromódních názorů, ale člověk musí ,,jít s dobou“. Při povrchním pohledu bychom mohli říci, že je to správný názor, vždyť ve stvoření je vše v neustálém pohybu a i dnes přece máme jiné oděvy, jiný způsob dopravy, jiné vyjadřování a dokonce i jinou konstituci těl…. Jistě bychom neměli být strnulí, ale měli bychom se stále pohybovat po vývojové křivce, že?

Druhá skupina říká, že nechce nic měnit a že chce být ,,věrná tradicím“. Z povrchního pohledu bychom to mohli hodnotit jako strnulost, nepohyblivost a zpátečnictví. Jistě si přitom vzpomeneme o jaké ,,tradicích“ se nejčastěji hovoří. Mluví se o křesťanské tradici, ale většina obyvatel je nevěřící, takže to nemá přímou spojitost s Ježíšem a Jeho učením. Pak tu máme ,,tradice“ lidových krojů, místních pokrmů, apod. To samozřejmě nemá nic společného s nějakým duchovním pohybem.

Obě skupiny, nebo spíše obě cesty, lze hodnotit povrchně tak, jak jsem naznačil a jak je také chápou vyznavači Temného slunce /Sluníčkáři/, nezralá inteligence/studenti/, přezrálá inteligence /rozumářští profesoři, filozofové a vědátoři všech druhů a barev/, vzorná mládež revolty/dredaři, feťáci, apod./, aktivisté všeho druhu, včetně ekologických fanatiků, všichni excentrici /emancipované ženštiny, ukřivděné ženštiny, homosexuálové, pedofilové, vyznavači třetího pohlaví, transvestité a všichni jim podobní. Zkrátka lidé, kteří chtějí ,,JINÝ SVĚT“, ale ne nějaký podle řádu vesmíru, ale podle své, jen ke své úchylce vztažené, představě.

Tato skupina ,,inovátorů světa“, která chce vše nové, to nechce podle Božího řádu, ale naopak proti němu. Jsou to žáby vztekle, nadšeně i pošetile kvákající na měsíc, který se zrcadlí na hladině malé špinavé louže jejich přání.

Druhá skupina, ač má plno nesprávných zvyků i názorů, ač nehledá velikost Boží, přesto tuší, že jen v ,,řádu a pořádku“ je jejich záchrana trvání. Ona tradice, kterou chtějí zachovat a kterou vlastně ani nechápou, je nejstarším monumentem stvoření. Je to Řád vesmíru, Řád stvoření, jediná neměnná konstanta, se kterou se ,,nesmí hýbat“, ale je nutné ji dodržovat. Oni to neví, nechápou, neví nic o Bohu, ale ,,ví“, že ,,tradice musí být zachována“, jinak s námi ,,bude Amen“…budeme zničeni.

Pod tímto úhlem pozorováno se lidstvo třídí na ty předpověděné kozly a ovce, jen to má jinou, velice jinou podobu. Kdo je pozorný a jde do hloubky, ten v tom onen původní princip může najít – je to bod dobra se zlem, ducha s rozumem, pýchy s pokorou…

To vše, co se dnes kolem nás děje, je bojem ,,na život a na smrt“, ale o těla a o pozemské životy jde až ve druhé řadě. Je to boj o duše, a proto je zcela zásadní. Když dnes bojujeme za ,,normální svět“, za ,,tradice“, bojujeme na podporu Božího řádu, je to tedy duchovní boj v duchu, s průmětem i do zevní roviny. To bychom si měli stále uvědomovat.

Dnešní služebníci Lucifera, různí vyznavači Temného slunce, idealisté, neomarxisté, a jiní dobře vědí, že nejlepší skupinou pro ovládnutí je mládež. Jednak proto, že nemá životní zkušenosti, pak také, že je v nich přirozený odpor ,,ke starému“, který se dá nasměrovat ,,správným“ směrem. No a pak tu máme i manipulační pole školní výchovy, kde se dá snadno a bez kontroly prosadit jakákoliv demagogie a ideologie. Tím se mládež snadno a často stává nástrojem zla s přesvědčením, že šíří dobro a lásku proti starým, hloupým zpátečníkům. A tito staří hlupci jsme pro ně my, jejich rodiče, babičky, dědečci a další příbuzní. My, staří hlupáci musíme být jimi, mladými, perspektivními a světa znalými, poučeni, přesvědčeni, nebo s pohrdáním odsouzeni…

A tady nastává problém. Vždyť jsou to naše milované děti, vnuci, pro které jsme snesli mnohou oběť a měli jsme s nimi plány i slibná očekávání. Oni přece nejsou našimi nepřáteli…jsou to přece ty ,,naše milované děti“… i když se k nám chovají podle a pohrdavě. Co je vlastně správné? Ustoupit jim ,,pro klid v rodině“? Nebo se vždy vyhnout ,,ožehavým tématům“, raději mlčet a mluvit o banalitách, abychom si je nepohněvali?

Abdrushin nás vybízí, ať stojíme odvážně proti světu, máme ukázat, čího Ducha jsme děti…. Tyto výroky jsme vztahovali k rozhovorům, výrokům a postojům vztaženým k náboženství, víře, ale ne k ,,věcem kolem nás“, jako je politika, apod. Byl jsem svědkem, jak se čtenář vyhoupnul do kabiny náklaďáku, aby udělil poučení šoférovi, protože pronesl Boží jméno nadarmo… V těchto situacích jsou někteří odvážní a chápou to jako boj o víru.

Mnozí jsou v sobě přesvědčeni, že by za Boha položili život a víru v Poselství že by hájili proti komukoliv. Ale hájit své názory proti vlastním dětem, příbuzným a kamarádům nám připadá téměř nemožné. Vždyť by se na nás zlobili, zavrhli nás, přestali nás navštěvovat, nevolali by nám a my bychom se cítili tak sami…opuštění…

Každá doba a epocha má své ,,prověrky“ a je tedy docela dobře možné, že pro dnešní dobu je obhajoba svých názorů proti povýšenosti vlastních dětí podobným aktem, jako tehdejší odvaha ,,jdoucích na smrt“. Ano, je možné, že i takové věci nás ještě čekají /Muslim nám Poselství tolerovat nebude/, ale dnes je náš boj s ,,milými“ tím bojem, který před nás osud staví. A to, že je to pro nás tak ,,těžké“ ukazuje, že je velmi důležité to vybojovat.

Já nemám děti, takže vlastně nemohu procítit ten boj mezi ,,láskou k dětem“ a láskou k Bohu, projevené v ochraně země a lidu. Nicméně, něco z toho jsem taky prožil, protože jsem se rozešel se všemi příbuznými a z rodiny už nemám nikoho. S ostatními ,,známými“ jsem se rozešel též, takže vím, co je to být osamělý, vím, jaké je to cítit se opuštěn. Proto si mohu klást otázku, co bych dělal v situaci, že by mi příbuzní nadávali za mé názory k imigrantům, multikulturalismu, genderu, a podobně.

Protože toto téma tady už bylo naznačeno, mohu si jej ,,namodelovat“. Co bych dělal, kdyby mi nějaká vnučka, vnuk, teta začali nadávat za mé názory, označovali mne za xenofoba, zpátečníka, či snad dokonce fašistu? Říkám rovnou – vyrazil bych je ze svého bytu s tím, že je už nechci vidět, slyšet do doby, než pochopí svou pošetilost a to, že chtějí zničit stát, národ, rodiny. Že jsou škůdci a zločinci a proto s nimi nechci mít nic společného. Dojdou-li však k pochopení svých zkázonosných názorů, pak jsem vždy připraven je opět přijmout. Do té doby je můj byt, dům, telefon i sluch jejich bláznovství uzavřen… A řekl bych jim to ostře a rozhodně s plným vědomím, že zůstanu sám, opuštěn, ale i s vědomím, že takto hájím Boží řád a Bůh své věrné neopouští-na rozdíl od lidí.

Zní to tvrdě, ale takto, přesně tak chápu onen výrok ,,za blahořečení šli na smrt“ v dnešní době a v takové, zatím ještě spíše symbolické, formě. Žádný vyznavač Temného slunce, služebník Luciferův nemůže být mým bratrem, dítětem, protože on je dítětem zla, ale já chci být dítětem Světla – naše cesty vedou opačným směrem.

Není správné někomu vnucovat své názory, nebo vyhledávat cíleně spory, ale když nastane nějaká situace, kde se od nás očekává ,,postoj za Pravdu“, pak se to stává čestnou povinností pro každého probuzeného ducha.

A jestliže máte své přesvědčení o světě a silách dobra a zla, o tom, koho chcete za Českého prezidenta a koho považujete za Bruselskou loutku zla, pak je vaše přesvědčení vaším právem, které vám dal Bůh. Žádný ,,příbuzný“ nedostal právo vám váš názor upírat. A pokud tak činí, už nepatří do vaší duchovní rodiny, vy byste měli zachovat věrnost Bohu a s něčím takovým, alespoň vnitřně, uvolnit pouta, aby vás to nestrhlo sebou do rozkladu. Ten děj si každý musí nejdříve probojovat v sobě, musí být připraven pro svou lásku k Bohu opustit cokoliv, co láskou k Bohu pohrdá. Vzpomeňme ono podobenství o Abrahámovi, který měl obětovat vlastního syna Izáka, a uvědomme si, že nyní je totéž očekáváno i od nás. U každého to bude něco jiného, ale bude to něco, co si ,,nechceme nechat vzít“… Vyprázdněme svá srdce, aby v nich bylo dost místa pro naši lásku k Bohu.

Tak do boje! Proti čemukoliv a komukoliv, kdo jde proti Bohu.