237. Láska? /27. 12. 2017/

237.Láska?

Proč ten otazník?

Důvodů je více. Jeden je, že je nutné se snažit odhalit podstatu tohoto pojmu, protože nám zůstal neznámý. Otazník je tedy výzvou k hledání. Ale je také poukázáním na nepochopení tohoto pojmu. Bůh je Láska. Bůh je Bezbytostný, bez formy pro nás zřejmé, ukrytý ve své Říši, zcela jiného, nám nepochopitelného druhu – je pro nás nedostižným pojmem. Z tohoto nepochopitelného pojmu se Jej snažíme pochopit jen v některém z Jeho projevů. A je-li pro nás Bůh, přes všechno naše nekonečné opakování toho slova, stále velkou neznámou, co se týká Jeho podstaty, pak totéž můžeme říci o pojmu Láska.

Známe to slovo, cítíme, že je krásné a používáme ho rádi všude tam, kde chceme mít něco pěkného…

Bůh se ztělesnil do svých dvou základních projevů: Vůle a Lásky. Toto zformování nastalo vysoko v nám nepochopitelných Božských úrovních. Až při vstupu a ztělesnění těchto pojmů do stvořených forem můžeme mluvit o tom, že se můžeme pokusit o naše přiblížení k nim. Oba druhy ztělesnění přišly až na zemi v tělesných schránách a daly se tak lidstvu poznat…

Přemýšleli jste někdy, čím to může být, že jen Láska zanechala stopu v lidských dějinách až do dneška, ale Vůle lidstvo zcela minula? Jen těch pár čtenářů Poselství vzpomíná na vtělení Vůle, ale miliony lidí vzpomínají jen na zrod Lásky na zemi. Čím to může být?

Vůli Boží chápeme jako Jeho zákon, tedy něco přesněji definovaného, určeného a popsatelného. Zákon je vždy přísný a požadující. Je nutné ,,poslouchat“ a to u neposlušných vyvolává odpor. Avšak Lásku, tu chápeme jako emoce, pocity, snad city. Všeobecně jako něco abstraktního, co není tak přesně dáno. A protože to není přesně definováno, dá se to různě vykládat a dokonce do toho vkládat své představy a přání. Vše, co se nám líbí, co bychom si dobrého přáli, to vše zasuneme do slova Láska. A protože Vůle nás nikdy moc nepřitahovala, zákon a Řád neznáme. Protože neznáme Zákon, neznáme pravidla a tím i slovo ,,dobré“ je pro nás ,,nedefinované“. Pak je snadné zasadit do slova Láska i to, co se nám líbí, podle nás je ,,dobré“, ale do pravidel to nepatří. Láska se tak stala obalem našich přání bez ohledu na to, jestli jsou ve Vůli Boží. Boží projevy Láska a Vůle jsou oba neoddělitelnou součástí pojmu Bůh, my si však chceme paradoxně z nich oddělit jen to, co chceme a to druhé ,,nechceme slyšet“, uznat ani se tím zabývat. Tak jsme si po generace zachovali ,,náš pojem láska“, protože v něm se skrývají všechna ta naše různorodá přání. Pojmy Vůle a Zákon jsme odmítli o to více, čím jsme byli ,,chytřejší“ = pyšnější. Proto nás vtělení Zákona nezajímalo a ani na něj nechceme nijak vzpomínat…

Věřící jásají, že Boží Láska tu přetrvala přes všechna lidská protivenství a dokonce zapustila kořeny i v materialismu, což vidíme na zachování vánočních svátků. Je to však skutečná přísná Boží láska, která se zachovala ve vánočních obyčejích? Nebo jsme si jen po generace hýčkali a zachraňovali naši příjemnou představu milujícího, nic nežádajícího, sebe obětujícího se Boha? Boha takové lásky, která se nechá i pošlapat a zničit, jen aby druhý byl spokojen. A není nakonec tento skrytý princip hnacím impulzem dnešních Sluníčkářů, kteří chtějí celou křesťanskou civilizaci obětovat, jen aby se ta muslimská cítila spokojená? Obětovat svého ,,spasitelného Boha“, aby vyznavači jiného ,,dobyvačného Boha“ byli spokojeni. Protože ,,bůh křesťanů“ je chápán jako ten, kdo ustoupí a nechá se i zabít pro druhé, zatímco Alláh je bohem boje a požadovaného dobytí světa.

A tato křesťanská představa ,,vládce, který všemu ustoupí“ je dnešními ,,křesťany“ i jejich vůdcem ještě více zdůrazňována, když své symboly sundávají ze zdí a své chrámy přenechávají ,,bohu boje“.

To my, čtenáři, ale přece neděláme – …to si můžeme říci. Avšak není i naše pojetí ,,požehnaných Vánoc“ trochu jednostranné?

Ta radost, že se narodil Ježíš Kristus, je u křesťanů s jejich chápáním, či nechápáním spravedlnosti Boží, pochopitelná. Ale my, kteří už ,,víme“, že ukřižování Ježíše byla jen a jen sprostá a obludná vražda, odmítnutím Boha a rouháním nejhoršího druhu, my už nemůžeme oba děje – ,,zrození a zavraždění“ chápat odděleně. Ony jistě oddělené jsou, ale jen při pohledu ,,shůry“, neboť zrození Ježíše byla milost Boží – shora přicházející, ale Jeho zavraždění byl hřích lidstva, ze spodu drze křičící. Z našeho pohledu oba děje do sebe zapadají a musíme si je vždy uvědomovat současně. Proto se z lidského pohledu nemůžeme ,,radovat ze zrození Ježíše“, aniž bychom SOUČASNĚ neplakali nad svým zločinem.

Vždyť si to zkusme představit nějak pozemsky, to se dá živěji procítit.

Sousedům se narodil chlapec, mimořádně nadaný, hodný, slušný, ale nám šel na nervy. Všechno uměl, všechno znal a tak jsme si často před ním připadali jako pitomci. No ano, byl hodný, chytrý, pomáhal, ale nám šel strašně na nervy… A jednou už jsme toho měli dost a tak jsme vzali sekeru a šli ho zabít. Prošlo nám to, nikdo nás nezavřel, dokonce nás jiní sousedi i chválili /…taky jim šel na nervy, svatoušek jeden…/ a tak když soused vzpomíná na jeho narozeniny, vždy se přidáme…a jsme šťastní a veselí? Divné? Já bych se tedy hlavně styděl, litoval bych až k zoufání a sousedovi se všemožně snažil pomáhat, abych to aspoň trochu napravil, ale narozeniny jeho dítěte bych tiše probrečel…určitě bych se neradoval…

Abdrushin nám předložil obraz následujících dějů. Lidstvo těžce zhřešilo, tím, že zavraždilo Syna Božího. Tak vznikla ohromná karma, která od té doby na lidstvu spočívá. Ta karma nezačala až při vláčení Ježíše městem, nebo Jeho přitloukání hřeby, ale v okamžiku, kdy se ,,odevzdal do našich rukou“. Tím se odevzdal do chodu zákonů, které jsme spustili my. Když v zahradě Getsemanské na dotaz těch, kteří Jej přišli zatknout, řekl ,,Jáť jsem“, tím začal děj, který se nám musel tvrdě vrátit. Dal se nám do rukou se všemi důsledky z toho vyplývajícími. A důsledky známe – kdo mečem zachází-mečem schází… V zákonech Boží milosti je i odpykání po předchozím poznání a uznání své viny. Tak byla vetkána i možnost symbolického odpykání zrůdného činu lidstva do přesně stanoveného děje. Zástupci lidstva měli přijít k Synovi Člověka s poznáním a uznáním lidské viny, s touhou po odpykání a ptát se ho stejně, jako tehdy Ježíše. A On by jim odpověděl stejnými slovy ,,Jáť jsem“, čímž by se kruh KARMY LIDSTVA UZAVŘEL a teprve POTOM MOHL nastat možný VZESTUP LIDSTVA. Je zřejmé, že k tomu nedošlo a proto se mezi LIDSTVEM A JEŽÍŠEM VZNÁŠÍ CELÁ KARMA, vzniklá Jeho zavražděním.

Lidstvo však už nemůže předstoupit před Syna Člověka a v pokoře Ho žádat o možnost odpykání. Proto zbývá jediná možnost. Každý jednotlivý člověk, který pochopil, uznal svou vinu a chce ji odpykat, musí sám předstoupit před Syna Člověka a vyslechnout Jeho ortel – jinak pro něj nemůže nastat vzestup.

Na naší cestě k Ježíši leží naše vina! My přece nemůžeme předstoupit k loži Jeho zrození, když před námi stojí hora viny, kterou má odpykat každý člověk…/list.1935/

Proto nelze jednoduše a radostně čekat na den 29. 12. a napochodovat do středu Slavnosti Lásky v očekávání Boží milosti, protože my přece ,,věříme a čteme“. Křesťané taky ,,…věří a čtou“ a přesto si nemyslíme, že jsou spaseni…a proč tedy sebe bereme jinak, než zbloudilé lidské duchy, jimiž jistě jsme?

Zkusme si představit Trnovou korunu utrpení surově naraženou na hlavu Spasitele… Těch trnů…a jeden každý ,,bolí a je hříchem proti Lásce“. Jsme poutníci světy a věky. Při všech těch nesčetných inkarnacích jsme zapleteni to nesmírného množství dějů – někdy snad lepších, ale až příliš často těch špatných. A když připustíme, že některé trny na KORUNĚ UTRPENÍ Ježíše jsme vytvořili my, pak tímto přiznáním jistě ,,neprohloupíme“, spíše naopak. Když právě v této době vzpomínek na Boží milost přijmeme odpovědnost za své skutky, i když si na ně nepamatujeme, pak právě to nám může ,,cestu do duchovního Betléma“ otevřít.

Vědomí, že k loži zrození Lásky se NEMOHU přiblížit, když jsem PŘED TÍM neočistil cestu k tomuto loži, tím, že jsem odebral z čela Posvěceného díl Jeho utrpení, to může být cestou k mému znovuzrození v duchu. Ten díl, který jsem mu Já sám na Jeho světlé čelo přibil… Nemám odpykávat vinu lidstva, ale svůj díl na této vině. Svůj dílek na Koruně utrpení Krista…

Proto symbolem Vánoc, pro probuzeného ducha, by měla být kajícnost.

Kajícník je ten, kdo poznal a uznal svou vinu a chce ji odpykat.

To vůbec není totéž, co pokora, kterou snad ještě uznáváme jako hodnotu ducha. Slovo kajícnost není moc populární mezi věřícími, například mezi čtenáři jsem jej slyšel snad jen jednou…a to není mnoho u těch, kteří ,,už ví“.

Pochod kajícníků z opery Tannhäuser je výborným obrazem čtenářů, kteří kráčí k Jeslím s Boží Láskou. Protože oni ,,už ví“, rádi a vděčně přijímají i důsledky svých hříchů, jen aby ,,očistili v soudu svá roucha v krvi Beránkově“. A tuto nevinnou krev, rudou, jako je žhavá síla Grálu, smývají svou pokorou, uznáním své viny a odložením svého pyšného Já, které je zpupně prohánělo mnohou inkarnací až do dneška…

A protože už znají ,,povahu pyšného lidského já“, nepropadnou svému snu o Boží milosti /sebe obětujícího se boha/, proto nejdou k ,,loži zrození“ s jásavými zpěvy, ale s tichým povzdechem: ,,…Otče, vím, že nejsem Tvé milosti hoden, dovol mi však, abych Ti jen ze srdce poděkoval…, víc nežádám…“

Tak vnáším možná něco nového do řad čtenářů. Nevím, jestli vítaného, nebo odmítnutého, ale vím, že správného. Přiblížit se ke Slavnosti Lásky, před kolébku z níž vytryskla Boží velkodušnost v rouchu kajícníka, ne ,,omilostněného“, ,,spaseného“, ,,dobyvatele v Božím jménu“, ale malého, bezvýznamného lidského tvora. Tvora, který chce jediné – ne být spasen, ne spasit svět, ne spasit druhé, ale jen a jen ve vší prostotě padnout na kolena před Božím majestátem…a plakat ve vděčnosti při vědomí své malosti a nehodnosti…

A jestli jste někdy viděli tu pasáž z uvedené opery pana Wagnera, pak se Vám snad vybaví ta skupina kajícníků v prostém hrubém rouchu, bez ozdob, bez sebe povýšenosti, se skloněnou hlavou, kteří zpívají pokorně, ale jásavě Alééélujááá…

Je to zástup duší procitlých k odpovědnosti, která jediná vede k Bohu…zástup hříšníků, pirátů, kteří nalezli, ale taky pochopili, že nejprve musí sami své břemeno odnést, než mohou být spaseni.

A jestliže před dvěma tisíci lety volal Jan Křtitel: ,,…upravujte cesty Pánu! Kajte se!“ Pak to dnes, ve vrcholu Soudu, platí o to víc…

Zástup hříšníků… a tak se ptám: Nepřidáte se?

 

Uvedenou skladbu přikládám. Ve mně vždy vyvolá tyto obrazy a proto je nedílnou součástí tohoto velkého Vánočního vzkříšení. Zrodu Lásky, při němž prosím o pomoc, abych dokázal očistit svou cestu k velkému Učiteli a Mistru a byl tak hoden Jeho odpuštění. Aby má cesta k Němu už byla volná a já se tak směl znovuzrodit v duchu a skutečně najít a prožít Boha v Jeho Lásce.

-ZF-

---