225. Poselství obsažené v jednom slově /4. 11. 2017/

225. Poselství obsažené v jednom slově

Čteme léta Poselství v upřímné snaze pochopit, poučit se a změnit se. Není to lehké a chce to mnoho úsilí. Ale nejen obecného úsilí, ale i nekonečné studium textu, který nám stále znovu ožívá před očima a vytváří nové pojmy, nové pochopení.

Proto může být pro člověka zvláštní, když čte, že poselství Ježíše a Poselství Grálu je vlastně totéž. Přitom Ježíš nic nenapsal a těch několik málo výroků, které se nepřesně, mnohdy dokonce zkřiveně zachovalo, můžeme jen obtížně srovnat s širokým a obsáhlým poznáním Poselství. A aby to bylo ještě obtížnější, dokonce nám Abdrushin toto ještě vystupňuje výrokem, že: ,,…kdyby člověk přijal jediné slovo Kristovo, nepotřeboval by mne a Poselství…kdyby přijal jedinou větu Kristovu, vedlo by ho to nahoru ke Světlu…žádný člověk nepotřebuje celé učení Kristovo, stačí mu jediná věta…“ /Vzpomínky na Abdrushina – O.E.Fritsh/.

Vzpomenul jsem si na oblíbený román pana P. Coelha – Alchymista. Zde je pasáž o největším učení Alchymistů, které obsahuje celé vědění světa a přitom se dá napsat na pouhý jeden malý smaragd… Když je Alchymista zjevil /nakreslil do písku/ svému učni, je tento zklamán. ,,Je to jen pár čar, žádný text, žádná moudrost?“ A Alchymista mu vysvětluje, že je to ,,Řeč světa“, která se nedá chápat rozumem, je to ,,jako let krahujce“… Ale pozdější učenci ve snaze to pochopit napsali nesčetně mnoho složitých knih, kde se snažili slovy a rozumem popsat nepopsatelné…

Toto přirovnání jistě nechci nijak připodobňovat k Poselství, s tím nemá nic společného, ale přesto vystihuje ,,podstatu našeho problému“ docela přesně. Čím to je, že Poselství mezi námi žije již desítky let, četlo jej dostatečně velké množství lidí a jistě mezi nimi byli tací, pro které se stalo náplní jejich života. A přece se to nikde neprojevilo. A bereme-li Poselství jako výtrysk Slova Božího, pak by se to projevit jistě mělo. Vždyť z ,,výtrysku Slova“ vzniklo celé stvoření. Problém tedy nebude v Poselství, ale v tom, co jsme si s ním ,,počali“.

Zdá se tedy, že nám cosi uniká a že jsme jako ti Alchymisté, kteří po generace hledali, bádali, zdánlivě nalézali a přece málokdy nalezli Řeč světa. Nalezli moudrost, snad i to, jak proměnit olovo ve zlato, ale ten ,,let krahujce“ byl pro ně jen letem dravce, ale ne pohybem Ruky, která utvořila svět…

Nevím jak vy, ale já bych chtěl překročit tento čtenářský Rubikon a zažít v Poselství dotek Božího prstu, ne jen více jak tisíc stran moudrých rad a textů.

Jak tedy pochopit, že jediné slovo Kristovo může nahradit tisíc stran Poselství?

Je znám pojem Akášický záznam, jako vyjádření nehmotných /či jemněji hmotných/ obrazů dějů, které zůstávají ve stvoření zachovány a mohou být znovu vyvolány, i když děj je minulostí. Také je ze záhrobní literatury zřejmé, že duch zbavený těla vnímá své okolí, ale i děje zcela jinak, než my dnes v pozemském těle. Jistě se nemůžeme ani trochu přirovnávat k Abdrushinovi, ale něco málo z principu, který popisuje o sobě, může i náš duch. On píše, že vidí současně všechny děje i jejich důsledky, naráz v jediném okamžiku. Náš duch může také vnímat mnoho dějů současně i s jejich vazbami. Je to děj nesrovnatelně menší proti Němu, ale současně nepochopitelně větší, než jsme nyní schopni s mozkem. Tím jsem jen chtěl vaši pozornost obrátit k jinému chápání, než zažíváme nyní. DOTEK BOŽÍ je bleskovým otevřením do mnohotvarého náhledu, do nesmírného množství dějů probíhajících na nesčetných místech současně. Kdyby člověk – tedy lidský duch, mohl skutečně prožít takový ,,DOTEK“, pak by prožil, možná v jediném okamžiku, velikost Božího díla, Jeho velikost a moc v nejširších souvislostech, bez jediného slova, jako burácející mnohotvarý obraz. A protože Bůh je vše a z Něj vše vychází, rodí se a formuje, pak i jediné Jeho slovo obsahuje VŠE. Každý, kdo by se Mu dokázal otevřít, získal by tolik, kolik je jeho podstata schopna vstřebat. Je to v prvé řadě pojem ,,otevření se“, ve druhé pak je to stupeň zralosti, který dokáže extrahovat přesně tolik, kolik jeho stupeň umožní.

V jednom scifi filmu se lidská posádka dostala na jinou planetu. Byla v nesnázích a nalezla jakési záhadné zařízení, které vypadalo jako hlásná trouba. Jeden z nich se přiblížil a zařízení mu k sobě přisálo na nedlouhou dobu hlavu. Omdlel, ale později se probral. Jevil známky geniality, řešil nesmírně složité úkoly, ale vlastně jim ani nerozuměl, jen je zprostředkoval, projevil. Přitom ale jeho vlastní osobnost byla tímto obrovským přílivem moudrosti ničena, protože on ji nedokázal zpracovat ani unést…

Tak podobně by probíhal dotek Božího prstu, jen množství přiměřené a přizpůsobené momentální schopnosti ducha, by do něj beze škody mohlo vejít /kdyby se dokázal otevřít/. Ale i toto malé množství /oproti možné velikosti/ by obsáhlo velikost poznání z Poselství. Proto by jediné slovo Kristovo, jako Boží dotek, mohlo při skutečném otevření se, dát člověku, tedy spíše lidskému duchu, tolik, kolik by on sám byl schopen získat z Poselství. To zdůrazněme – v tom doteku bychom neprožili ,,celé Poselství“, ale jen takový dílek z něj, který je náš duch v jeho momentálním stavu zralosti schopen přijmout.

Toto prosté vysvětlení nám současně odhaluje zásadní čtenářský problém. Nám chybí dotek Božího prstu a ani desítky let trvajícím, poctivým čtením se k němu nepropracováváme. Čtení je důležité, přemýšlení je důležité, hledání souvislostí je důležité, vytváření nových pojmů je důležité…ale bez dotyku Božího prstu, tedy bez spojení mého ducha s Božím projevem, mi to nedá dostatečné duchovní prožití a tím ani dostatečný duchovní skok. Ke spáse se musí člověk znovuzrodit, což znamená jeho naprostou vnitřní proměnu. My však jdeme jinou cestou. Pomalý zápas se svými sklony, pomalé přemáhání svých přání, snaha zápasit se svými myšlenkami, pomalé chápání jednotlivých pozemských vět v knize Poselství. To je cesta protlačování zvenčí přes rozum k duši. To vše nám pomáhá pomaloučku měnit své názory a postoje, ale nic z toho nedokáže zlomově změnit stav ducha, jako naší podstaty. A přece k tomu mělo dojít, to od nás bylo očekáváno a Abdrushin o tom hovoří – nepustili jste Slovo do svého ducha, ale jen do záhalů duše….

Hledejme proto, každý sám pro sebe, jak změnit svou ,,práci se Slovem“ tak, abychom naplnili příkaz otevření svého ducha Slovu.

To nebude přemýšlení, dokonce ani skládání slov a vět, ani výpisky, citáty, diskuze a přednášky, ale ani příjemné pocity uspokojení, vnímání energií, apod. Vzpomeňme na Alchymistu: …to se nedá popsat slovy, je to jako let krahujce – je to Řeč Světa a tu může slyšet jen duch.  Lidský duch zbloudil, pokřivil celé své vnímání a chápání, stojí proti toku a proudu řádu stvoření. Kdyby se v tomto stavu dokázal zcela ,,otevřít“, je velmi pravděpodobné, že by zažil velice tvrdý úder, který by ho zranil. Abdrushin píše, že kdybychom si uměli představit tvrdost v Tisícileté říši, ještě bychom ji nechtěli. Také píše, jaká tvrdost a nekompromisnost je ve vyšších světech, tvrdost, kterou bychom vůbec nechápali, připadala by nám nespravedlivá, možná i nesmyslná. Ale oni, ti vyšší jsou už tak vyvinutí, že jejich chtění je v souladu s řádem, každý jejich sebemenší poryv ducha jde v souhlasu s řádem, proto tvrdost nepociťují. Jenže to není náš případ. Proto očekávání čtenářů, že když se ,,otevřou“ proudům stvoření, budou cítit příjemnou lásku Boží…je falešné. Tímto přáním si zablokovávají skutečné dění ve stvoření a otevírají se jen stejnorodým jemnohmotným /spíše jemněji hrubohmotným/ vlnám v nichž cítí to, co si přáli.

Proto by si člověk neměl dělat žádné své ,,představy“, budou velmi pravděpodobně falešné, protože všichni jdeme stovky a tisíce let jinými cestami, než je Vůle Boha. A na těchto našich cestách se cítíme dobře, proto je považujeme za dobré a požadujeme, aby výtrysk Boží milosti byl stejně příjemný, jak to máme naučeno.

Přece však výroky typu – hrůzou se chvějící bytostní/pod tlakem síly soudu/…nebo – pozemský člověk – při vyslovení tohoto pojmu zavane stvořením nelibost, která se tíživě snáší na lidstvo, a podobné – mluví o tom, že naše očekávání jak ,,v nebi zavládla radost“, protože se o cosi snažíme, je naprostým nepochopením přísného řádu stvoření. Radost může zavládnout v proudech stvoření jedině, když se dotkne stejnorodosti, tj. lidského ducha žijícího pevně a neúchylně v Božím řádu — a to není náš případ. To, že se snažíme, neznamená, že jsme znovuzrozeni, ale pouze, že bychom se chtěli změnit.

Zmínil bych zde ještě jeden výrok, který bývá často nepochopen. ,,Milióny lidí žijí podle Poselství, aniž by je znali“– to může vyvolat dojem, že Poselství není nutné studovat, protože je možné ho ,,žít“ i bez toho. A jak už to tak s námi bývá, je pak velmi blízko myšlenka, že já jsem ten, co ho žije a proto mi Poselství vlastně není třeba. Vím o něm, uznávám jej, nedělám nic špatného a tak vlastně určitě už ,,splňuji“.

Jak si vysvětlit tento výrok? Poselství je pozemská brána k obrovským mnohotvarým dějům ve stvoření. Jejich souhrn bychom mohli nazvat projev Slova Božího, taky ale můžeme říci, že je to brána K Vůli Boží, nebo dotek Božího řádu. Jako je Desatero jen určitý výsek z Božího řádu, tak lze ve správných postojích k životu, okolí, dalším lidem i událostem, zaujímat ,,správné postoje“ a tím V TĚCHTO BODECH být v souladu s Řádem stvoření. Oprávněně pak lze říci, že člověk žije ,,podle Poselství“ i když je nečetl. Jenže to není totéž. Poselství obsahuje obrovské výhledy do nekonečných dálav stojících vysoko nad naším nejvyšším chápáním. Tyto výhledy otevírají lidskému duchu daleké obzory, které by on sám, bez této pomoci, nemohl nikdy překonat. Život v určitém řádu, tedy zachovávání správných pravidel, bez uvažování a kalkulací, prostě sám ze sebe, vede lidskou duši jistě správným směrem k Ráji. Ale bez širšího poznání by se jí vedlo, jako ,,dobrým duším“ v době Ježíše. Došly by správně do SVÉ nejvyšší úrovně, ale jen do úrovně svého chápání-poznání. Proto ty uvedené ,,milióny lidí, žijících již podle Poselství i když ho neznají“ budou muset Poselství jistě ještě najít, Protože jedině Poselství je branou do Ráje i branou k věčnému bytí. A v něm taky čteme, že každý na svém vzestupu se musí setkat s ,,Duchem Kristovým“ ať už tady, nebo na onom světě. A Duch Kristův je souznačný s pojmem Živé slovo. Jistě ale můžeme navázat na začátek úvahy a spojit tuto myšlenku s tou vstupní o jediném slově Kristově, které nahradí Poselství. Jestliže by tedy člověk skutečně prožil dotek Ruky Boží a tak se znovuzrodil, prožil by i Poselství. Myslím si však, že výrok o miliónech lidí žijících podle Poselství /zde na Zemi/ aniž by je četli, nebyl míněn ve smyslu tohoto. Tyto milióny, které i bez širšího poznání už žijí harmonicky, se neprotiví Božímu řádu, a proto jsou mu otevřeny. A jsou-li otevřeny, pak jsou i připraveny je rychle přijmout i na pozemské rovině. Poselství bylo přineseno pro všechny, takže je nelze minout s výrokem, že já je ,,nepotřebuji“. Neustálou snahou o proniknutí do jeho podstaty se člověk probojovává se zajetí hmoty a tato nutnost je nezbytná pro každou duši spoutanou hmotou, což je každý na Zemi. Ale bez onoho prožité doteku Božího, je to cesta nesmírně dlouhá, klopotná a s velkým nebezpečím pádů do svých slabostí.

Hledejme tedy ze všech sil TENTO DOTEK, nechceme-li uváznout ve hmotě, přesto, že věříme v Poselství, čteme Poselství a šíříme Poselství…