214. Poselství… /11. 9. 2017/

Poselství

Stálo sedm svící v kruhu kolem rudé nádoby, v níž tepalo srdce Boží…

Uhněteny jednou rukou z vroucího vosku bytí do stejného tvaru, stojí vzpřímeny a mají stejné poslání.

Zapáleny jedním ohněm, jednou rukou…a přece hoří každá jinak. Ano, všechny mají plamen, který žhne, spaluje a svítí, ale jeden je vyšší, druhý nižší, tento se zas mírně třepotá… Při opětovném povolání ke službě, tedy, když jsou znovu zapáleny, některé ne a ne vzplanout.

Jaké podobenství je poselstvím těch svící? Co nám asi chtějí říci?

Svíce, která hoří větším plamenem, shoří dříve, ale osvětlí větší prostor. Svíce, která nechce opětovně vzplanout, asi neměla být zhášena…

Jsou mnozí čtenáři, kteří působí mezi jinými čtenáři – jsou tam spokojeni, protože jen tam ,,jim rozumí“, jim přitakají a je pochválí. Světlo jejich svíce září jen na ,,jejich oblíbence“. Když někdo, stojící v hluboké noci, pohlédne jejich směrem…neuvidí nic.

Jsou jiní, kteří září do ještě menší vzdálenosti, protože jejich oblíbenci jsou ti nejbližší – jejich rodiny.

Protože obě skupiny si ,,světlo šetří“, dlouho jim vydrží, ale svět z nich nebude mít velký užitek.

Jsou další, kteří mají svá oblíbená místa, tam, kde vítr nefouká a déšť nezhasíná plamen. Jen tam jejich srdce hoří, jen tam planou…a kdo si za nimi dojde až tam, tomu snad posvítí pod nohy…

Zralý člověk miluje celé lidstvo…protože se už neváže na jednotlivce. Mohli bychom říci, že zralá svíce si už nešetří svůj plamen pro ,,někoho“, pro ,,něco“ a ,,někde“, ale září naplno do temné noci. Ona je majákem, který je vidět, ale sám lodi nehledá. Stojí uprostřed bouří, v temnotách a prostě jen svítí…

Ta svíce, která plane hodně, dohoří dříve, než ty šetrné. Ale mnoho poutníků uzří její plamen a změní svou cestu – nedojde však většinou k té svíci, nebude ji hýčkat v dlaních, ale půjde za jejím světlem a dojde jednou ke Světlu. Snad si nikdy nevzpomene na tuto svíci, ale odlesk jejího plamene bude zářit v jeho vzpomínkách a bude ohřívat zkřehlou duši. Že ta svíce zde zhasme dříve? Nevadí – tady zhasne, aby jinde vzplanula, ale zde po ní zůstávají osvětlená místa ve vzdálených srdcích a její služba se tak stala službou v lidech pro Boha, kterému vše náleží a každá probuzená duše se k Němu navrací…

I svíce má svůj vývoj a svá dětská léta. Kdy vstoupí na práh dospělosti a stane se samostatnou – to se u svíce těžko pozná, tak, jako někdy i u člověka. Až hvězdy uhasnou a nastane temná noc, pak člověk volá Světlo na pomoc… A tehdy, až tehdy, uprostřed temné noci, za prudkého vichru, bičována proudy mrazivé vody, teprve tehdy se pozná, jesli svíce dozrála ke službě. A protože dopředu to těžko poznat, není radno zhášet svíce před temným večerem… Tak i člověk by neměl ,,zapomenout“ na to, co pracně duchovně získal, neměl by odložit své hledání a nahradit je měkkou pokrývkou mámení hmoty. Protože návrat na osvětlenou scénu je pro nezralou svíci těžký a pro ještě méně zralou nemožný. Už nevzplane, i když ji ruka s ohněm vytrvale pomáhá. Knot již nenasaje žhoucí vosk, protože ten už ztuhnul a knot je suchý, jako troud. Znám čtenáře, kteří své ,,čtení“ na ,,chvíli“ odložili. Z pohledu věčnosti to byl okamžik, kratší, než záblesk létavice. Z pohledu Závažnosti však je to Hora, jejíž vrchol je tak vysoko, že se skrývá v mracích. Kdo chvíli stál, už stojí opodál…to říká přísloví. Je nutné je však doplnit…stojí opodál, ale neví o tom, protože jeho ,,opodál“ je nyní jeho ,,světlým kruhem“. Vidí jen jej, a že je to jen světlé místo v trávě kolem jeho nohou, to už nemůže rozeznat.

Tak přemýšlím o podobenstvích, které mi zaplápolalo sedm svící.

Co mi vlastně chtěly říci? Mně? A já Vám? A Vy dál? Bratříčku, jsme jedné krve, ty i já…říkají zvířata Mauglímu v Knihách džunglí a vedou jej ke spolupráci a pochopení zákona džungle – Božího řádu.

My všichni ozařujeme a tím i formujeme tento svět, tuto část, která nám byla svěřena. Je na nás, jak budeme využívat svůj plamen…pro sebe…pro druhé…pro stvoření. To podle stupně zralosti.

Mysli na svůj plamen, je tvůj, ale slouží i jiným, ty jim ale sloužit nemáš. Chceš rychle hořet, nebo pomalu doutnat? Jsi atom stvoření, nebo hmota lidí? Kdo je ve tvém středu a s kým tvoříš kruhy? Kdo jsi? Víš to, domníváš se, že to víš, přečetl sis to a opakuješ to, někdo ti to řekl? Proč zíráš na plameny kolem a chceš se jim podobat, když máš hledět jen k Srdci a pro něj svítit ze všech sil. Jsi žhoucí svíce, nebo jen nositel dočasné baterie?

Těžké otázky mi předložily svíce, které planuly kolem rudé misky, v níž tepalo Sdce Boží…

Ano, chápu, nejsou to jen zvídavé otázky, je to poselství pro otevřená srdce.

-ZF-