171. Dementní inkarnace. /30.12.16/

171. Dementní inkarnace.

Byla mi položena následující otázka: ,,Právě jsem se setkal se člověkem silně mentálně postiženým a vede mne to k úvahám, jaký vůbec má smysl inkarnace, když je člověk úplně ochromen a odřezán od vnějšího světa, protože jeho přijímací a zpracující orgány nefungují?“

ZF: Otázka je sice prostá, ale protože důvodů k takové inkarnaci a současně množství a charakter postižení je mnohostranné, není odpověď jednoduchá. Dovedu si představit různé důvody a různé možnosti, současně si musím připustit, že mnohé si asi ani představit nedovedu, takže má odpověď bude vždy částečná a prosím, aby byla takto i brána.

Důležitým aspektem této otázky je, co vlastně takový postižený vnímá ze světa kolem. To bude jistě záviset na míře jeho postižení. Lehčí formy, které jsou často čtenáři posuzovány jako něco pozitivního, protože prý takový člověk není tak ochromen rozumem a přijímá prý citem. Nevím, nemohu to posoudit, bylo by nutné zkoumat jednotlivé případy. Pracoval jsem nějakou dobu v instituci pro postižené a neměl jsem dojem, že by to byly nějaké lepší duše, které jsou jen omezeny v projevu. Naopak jsem měl často dojem, že jsou to duše nevalného charakteru, ale nechci zevšeobecňovat…

Také mám dlouholetého známého s dcerou silně mentálně postiženou – vydává jen skřeky, pomočuje se, maximálně se dokáže s oporou chvíli potácet a kymácet, její mimika není vůbec příjemná a projev nijak laskavý, spíše naopak. Jednou jsem seděl nějakou hodinu s ní za zády a zapomenul na ni/nebyl jsem duchovně bdělý/, pak jsem z toho vzpamatovával několik dnů. Zevně kromě skřeků a šklebů v obličeji nic ,,špatného“ nedělala, ale co z ní vycházelo, to mne notně potlouklo.

Také jsem nějakou dobu pracoval pro jiné lidi, kteří měli v rodině postiženého, ne ale tak silně. Dokonce chodil do práce, kde něco zametal, apod. Když ho člověk pozoroval na ulici – byl jediným ze všech lidí, který se neustále usmíval. To by sice potvrzovalo čtenářské teorie o tom, že to jsou bezmála nějaké ,,lepší duše“, když je rozum tak netýrá. Jenže…když jsem pak nesčetněkrát s tímto mužem mluvil, dojem naivní jednoduché duše byl pryč. Vlastně ano, byl prostoduchý/snědl třeba s chutí žrádlo pro psa, protože si myslel, že to nachystali pro něj/, ale jinak byl taky plný rozporů a pořád na cosi z minulosti vzpomínal, pořád to rozebíral a nehnul se dopředu ani o chlup. Tak to jen na doplnění pár informací do širokého spektra pojmu ,,mentálně postižený“.

Berme tedy zjednodušeně, že v těchto případech je skutečně rozum omezen a dává duši více prostoru, ovšem za předpokladu, že vnímací orgány ještě víceméně slušne fungují. Protože já se domnívám, že pokud jsou hrubohmotné přijímací a vnímací orgány nefunkční, je duše odstřižena od vnějšího světa jak v přijímání podnětů, tak v projevu od ní ven. Sice můžeme namítnout, že ve spánku také duše nepoužívá vnější hrubohmotné orgány a má plno prožitků, kterým říkáme sny. To je jistě pravda, ale to nejsou přímo prožitky interakce s jejím skutečným vnějším hrubohmotným světem, tudíž to nejsou prožitky přímo vázané na současnou inkarnaci. Nevím, jak je tomu u stavů kómatu, jestli je to podobné, jako při spánku, nebo jiné, takže se k tomu nemohu vyjádřit. Domnívám se, že v případě nefunkčních vnímacích orgánů sice duše cosi prožívá, ale ne přímo kontakt s tímto světem a interakci s lidmi. V tom případě nabývá význam její inkarnace jinou hodnotu. Může být spíše prostředkem pro prožívání zúčastněného okolí, než samotné duše. Rodiče péčí o takto postižené dítě mohou jednak mnohé odpykat, ale také se naučí novým ctnostem – trpělivosti, jistému odříkání, nesobeckosti a dalším jistě užitečným schopnostem a životním postojům. To vidím u toho známého, on celý svůj život přizpůsobil své postižené dceři, myslí vždy a ve všem jen na ni. Pro duši samotnou ale nebude mít velký užitek vnější dění, takže zůstává jen prožitek snad jisté bezmoci, omezení, ochromení.

Tento prožitek může být pro duši jednak odpykáním, ale také ,,zkušeností“, kterou potřebuje zažít. Dovedu si představit, že i zralejší duše by dobrovolně zvolila takovou inkarnaci, aby si zažila tyto stavy, protože došla k tomu, že je vnitřně potřebuje prožít, aby ve svém vývoji rychleji pokračovala dále. To je ovšem jen jedna možnost z mnohých a je naznačena např. v románě Verunčina tři světla v postavě ,,hlupáčka Petra“.

Věřím, že duše ,,uvažuje“ jinak, než my v těle pod tlakem přání rozumu. Uvažuje a přeje si v nějakých pojmech, než v konkrétních přáních předmětů a vztahů. Takže jejím přáním může být postoupit dále v poznání, nebo naučit se nějakou dovednost, nebo zažít nějaký stav mysli. A z těchto pojmových přání pak může vyplynout potřeba příslušného prožití. To pak dovede duši ke kýženému výsledku. Že k tomu je nutné nepříjemné prožití, bude pro zralejší duši méně podstatné, než nyní pro nás. Také nevíme, jak dotyčný člověk prožívá svůj stav postižení, asi to bude méně nepříjemné, než pro nás při pohledu zvenčí.

Obecně se postižení chápe jako karmické odpykání, méně pak jako dobrovolné břemeno pro pomoc druhým. Nyní k tomu přidávám ještě možnost dobrovolného přijetí takové zátěže za účelem zrychlení vývoje ducha. Nicméně si myslím, že případů tohoto druhu nebude mnoho.

K té variantě odpykání jistě patří i zpětné vyrovnání za přehnané pěstování rozumu, respektive jakési ,,zbožštění“ rozumu, což jistě u některých lidí, kteří jsou hrdí na svou chytrost a rozum, je dost reálné. Protože člověk považoval svůj rozum za jedině podstatný, dokonce sám sebe považoval za rozum, prožívá pak nepříjemně a bolestně, že to není pravda.

Když člověk přijde o zrak, o sluch, o končetiny – do jisté míry si zvykne, ale jistě by si moc přál, aby viděl, slyšel, chodil. A tento prožitek ztráty, ten smutek, absence něčeho, to jistě může být odpykáním a poučením i v případě mentálního postižení. Záleží na tom, jak to člověk v sobě zpracuje, jestli to příjme s pokorou, nebo vzdorem. V případě vzdoru se to ani nestane odpykáním a je to jen trápení bez užitku. Utrpení se nemůže změnit v požehnání.

Pokud jste četli knihu o jasnovidce paní Pilchové – Putování duší, pak si snad vzpomenete, jak duše, která se provinila, prochází různými těžkými inkarnacemi na pomalé cestě k lepšímu postoji ke světu. V těchto inkarnacích je jí v jednom případě hned při porodu utržena hlava. To je pak celá tato inkarnace. V další inkarnaci je duše mentálně postižena a je v roli, že jí rodiče pohrdají a musí žít ve stáji, jíst s prasaty, apod. Tam ji také nalezne nějaká žena, která pak tomuto mentálně postiženému pomáhá k alespoň trošku lepšímu životu. Ta žena je karmicky spojena z minulých inkarnací s tímto nyní postiženým. Pak je to užitek pro oba a pro oba nejen odpykání, ale i nějaký posun dále.

Zkusím to tedy zrekapitulovat. U těžkých mentálních postižení bude mít inkarnace spíše význam pro zaangažované okolí a postižený člověk je pak prostředníkem pro jejich prožívání. Myslím, že toto by mohl být poměrně častý případ. Jestli duše tuto roli přijímá dobrovolně, jako pokání, nebo je jí vnucena, to bude různé. Také může dobrovolně tuto roli převzít v lásce k těm, kteří se pak o ni budou starat, protože jim to pomůže, ať v odpykání, nebo pokroku. Další možností bude odpykání nějakých špatných postojů a činů z minula.

Jako méně časté se mi jeví případy, kdy duše přijímá dobrovolně toto postižení, protože se tímto způsobem chce rychleji posunout ve svém individuálním vývoji.

Mohli bychom zmínit ještě jeden aspekt. V uvedené knize o inkarnacích byla lékařská péče na mnohem nižší úrovni, než dnes. Hlavně v rovinách genetiky. Dnes se poměrně dobře dá zjistit dopředu, jestli dítě bude postižené a často se pak provede potrat. Tím duše, které by takto mohly odpykávat a uzrávat se k inkarnaci nedostanou. Možná se pak musí vtělit u jiných rodičů a bez postižení, které je ovšem nemine a přijde k nim později. Ať už nehodou, nebo chorobou. Zde tedy může pokročilejší lékařství ,,zamíchat kartami“ a vyvolá jiná řešení, aby bylo dosaženo výsledku.

O tom, že duše odřezaná od vnějšího světa přesto užitečně prožije tuto svou inkarnaci, protože cítí – mám pochybnosti. Jack London napsal román Tulák po hvězdách. Je to o člověku, který byl neustále ve vězení svazován, jako prostředek mučení, protože člověk se pak začal dusit a velice trpěl. On se naučil ,,unikat duší z těla“ a tak unikal svým mučitelům. Přitom prožíval různé děje v různých krajinách a situacích. Můžeme tedy říci, že žil ,,plný duchovní život“, přesto, že jeho tělo bylo ochromeno. To by byl podobný případ, jako u postiženého. Jenže když se člověk pak probíral těmi jeho zážitky, uvědomil si, že to vše vlastně nijak nesouviselo s jeho skutečným životem a se současnou inkarnací. Na takové prožitky vůbec nepotřeboval pozemský život. Proto si dovolím pochybovat o tom, že duše uvězněná v těle tím nijak netrpí a že vlastně duchovně plnohodnotně žije. Taky v Poselství lze nalézt zmínky o tom, že duch, aby zde mohl skutečně hodnotně ,,prožívat“ a tím uzrávat, potřebuje zdravé tělo. Proto inkarnaci mentálně postiženého nedokážu brát jako plnohodnotnou, nebo dokonce jaksi ,,lepší“, protože je bez rozumu. Jistě má svůj význam, může být velmi užitečná v tom smyslu, jak jsem uvedl.

Reakce pan J.B.

Chtěl bych, jen snad v krátkosti, zareagovat na článek pojednávající o lidech, kteří jsou v dnešních životech „omezeni“ vůči nám ostatním „zdravým“, demencí a podobnými handicapy, třeba i autismem, apod. Nejsem ani lékař ani psychiatr, nebo jim podobný“ odborník“ na tyto choroby, proto je můj postřeh pouze laický. Je nejvíc pravděpodobné, že musel-li člověk přijmout život s takovou zátěží, půjde asi ve většině případů o důsledek dřívějšího provinění proti řádu Ducha. Ale to lze vyčíst z Poselství, nebo z jiné „podobné“ literatury, obecně vzato. Další postřeh je ten, že zřejmě podle povahy a hloubky provinění té určité duše, se formuje navenek fyzicky nám viditelné postižení, nebo jeho projevy, od těch mírnějších až po ty nejdrastičtější, což lékařská věda popisuje jako je třeba mongolismus, atd. Vždy asi dle hloubky pádu takového ducha, kterému je následně „přiděleno“ odpovídající tělo. Ale uvědomíme-li si náš dnešní duchovní stav a míru pádu i viny na nás lpící, je docela možné, že pro tyto a jiné duše může být takový (z našeho pohledu) neblahý a omezující stav „velkou milostí k odvržení překážející viny, kterou si onen „neúplný“ člověk uvědomí, až toto tělo odloží a bude volný. Je totiž možné, že stávající „nízký“ stav duchovnosti této Země umožňuje a může dávat právě ony mosty k inkarnaci poškozeným duším. Ale s tím rozdílem a s  jejich vědomím, že je jim přiděleno „poškozené tělo“, mozek, aby se již nemohly zatížit novou vinou a starou vinu tímto stavem, ač ne plně vědomým, smyly …a mohla tak duše pokračovat dále v duchovním vývoji bez zátěže. Samozřejmě, jak sám zmiňujete, v „cestě“ těmto komplikovaným inkarnacím stoji dnešní technické zázemí a vyšetření, které odhalí již krevním rozborem, či odebráním plodové vody tzv. genetické vady, apod. V otázce dobrovolného přijetí takového poškozeného těla a dočasného stavu u zralého ducha, který by tímto chtěl vynutit očištění pomocí nesobecké lásky pečovatelů, nebo bylo toto splněním samotným, říkám upřímně, nevím…ale u Boha je vše možné:-). Ale k tomuto případu mám osobní příběh, totiž můžu říci, že jsem znal ženu, tady z Brna, se kterou jsem se v jisté době scházel (starší paní), z důvodů její velké znalosti Poselství a jejího vlastnictví materiálů, které jsem jinak nemohl získat pro lepší pochopení Poselství (jsem ji za to velmi vděčný). Tato měla postiženého syna (vozíčkáře), jehož pozdější ochrnutí mu nakonec přivodilo smrt (v cca 35 letech). Ten byl mimořádně duchovně otevřený, zapálený pro myšlenky Poselství a sám rozepisoval některé přednášky od Abdrushina, svými vhledy. Především přednášky o Praduchovních úrovních, o  selhání Hory po Abdrushinově smrti, apod….. Z jejího vyprávění o něm, jsem cítil ohromné přesvědčení, lásku k jejímu  synovi a skrze něj i lásku k Poselství, Bohu. A  právě v tomto případě bych věřil, že tento duch, podle toho co jsem o něm věděl, mohl vzít na sebe dobrovolně život vozíčkáře s předčasným úmrtím, aby tak svým nadáním a vírou pomohl jak vlastní matce, tak sestře…a asi mnohým dalším, co se s ním stýkali a co jej poznali. Já sám osobně bych tyto duše nepovažoval za „méně hodnotné“, i když nesou v sobě omezení. Však život na zemi je jen kratičkým úsekem v pouti  ducha stvořením, epizodou, kterou se učíme a doplňujeme své nedostatky ve vzdělání směrem k Věčnosti lásky Stvořitele, který nám to vše dopřává. Ale je to jen můj osobní pocit, prožití…

S pozdravem, všem krásný Nový rok 2017 přeje Jaroslav B.

Reakce č.2 pan J.B.

Dobrý den, jen bych chtěl dodat, co mne později napadlo k otázce projevů vtělování výše uvedených lidských duchů s postiženími na Zemi. Že i dnešní nezdravé životní prostředí, voda, vzduch, půda a plody, které z ní příjímáme v potravě, léky, očkování, chemické ošetřování půdy, vody a jejich rezidua kolující v přírodě… To vše v mnohém negativně ovlivňuje metabolické procesy našich organismů, které se dědí generacemi, čimž mohou velkou měrou ovlivňovat zdraví plodu a tím přes vyzařování krve (Abdrushin) ovlivňovat druh vtělujících se duší. Dá se předpokládat, že pokud to i v této oblasti nebude lepší, tak i tímto způsobem „podáváme „pomyslnou ruku tzv. poškozeným duším do oblastí, které by se jinak na Zemi nemohly projevovat. Kdybychom Zemi udrželi čistou, jak správným duchovním usilováním, tak vyšším porozuměním přírodním silám a zdrojům z nich… Pak by nás Země ve zpětném projevu odměňovala zdravými těly v harmonickém souladu s duchovním usilováním ke stupňům poznání Světla.

S pozdravem Jaroslav B.