160. Revoluce ducha, nebo těla? /2.12.16/

160. Revoluce ducha, nebo těla?

 

Dotaz D. V.  a  M. Š.:

Rádi bychom se dotkli tématu, které se stalo opět aktuální v důsledku výsledku volby amerického prezidenta. V tisku i mezi přáteli se setkáváme s různými názory.

Téměř všichni v této souvislosti mluví o nedostatku sociální spravedlnosti – zdá se, že polovina společnosti (nejen v Americe či ve Velké Británii) cítí sociální propad a jisté (někdy silné) opovržení ze strany politických elit. Nu a v důsledku přímé volby se nyní tato polovina mohla nepřehlédnutelným způsobem projevit. Naprosto jasně se ukázalo, že politici jsou odtrženi od reality (nejen ve Spojených státech, ale vlastně všude), vedou si své vlastní války gangů pro své vlastní obohacování a vůbec jim nejde o blaho společnosti, ale především o naplnění vlastní kapsy (připouštíme, že snad existují nějaké výjimky, ale moc jich asi nebude). Ve zprávách čteme, že bohatí bohatnou a chudí chudnou a rozdíly jsou největší za 100 let. Jedno procento nejbohatších lidí kontroluje polovinu světového bohatství. (Jako bychom opět spěli k feudalismu.) Přitom celkově (aspoň v Evropě a v Americe) jsou naše společenství stále bohatší, ale lidem se tvrdí, že různé sociální programy, které v minulosti fungovaly, je třeba odbourat, protože teď už na ně nejsou peníze, a to třeba i v Německu nebo ve Francii, kde jsou ekonomiky docela silné. Ale přece žaludky lidí jsou stejné jako třeba před 30 lety, cena potravin za toto období dokonce podstatně klesla, takže „nakrmit člověka“ stojí mnohem méně než před těmi 30 lety, a přesto se musí sociální programy odbourávat, protože nejsou peníze? Kam asi tedy to zvýšené společenské bohatství odplouvá?

Situace je tedy taková, že na jedné straně se relativně malá skupina lidí topí v bohatství (často nakradeném, zvláště v našem českém prostředí – ale samozřejmě ctíme čestné výjimky), a na druhé straně čím dál tím víc lidí klesá do nezaviněné chudoby způsobené třeba tím, že továrny, ve kterých pracovali, byly přemístěny do Číny, kde je levnější pracovní síla, a oni přišli o práci. A to jsou potom třeba ti, kteří hlasovali pro brexit v Anglii nebo pro Trumpa v Americe.

Tento problém není jen ve Spojených státech nebo ve Velké Británii. Řadu chudých lidí, kteří přišli o práci v důsledku likvidace továren, kde pracovali, máme i u nás. To jsou, jak se eufemisticky říká, „ti, kteří neprofitují z naší ekonomické transformace“.

Někteří z našich přátel tvrdí, že volba Trumpa za prezidenta Spojených států je v podstatě revoluce dělnické třídy proti elitám vedoucím společnost, ať už to jsou republikáni nebo demokrati, a lze ji považovat za dělnickou revoluci v Marxově smyslu. Jeden z moudrých mužů kdysi pravil, že velká většina revolucí je způsobena zpupností mocných – stále utahují šrouby, až ti ponížení a utlačovaní se vzbouří – píšeme o tom podrobněji dále. To tedy teď máme ve Spojených státech a zdá se, že se to možná rozšíří po celém světě.

Setkali jsme se ale také s názorem, že hnací silou takových revolucí je především nespokojenost snoubená s nejasnou představou o budoucnosti. Tato představa je zaměřena na krátkodobý mlhavý cíl – mít se dobře, a to má pouze omezený pozemský dosah. Lidé většinou hledají perspektivu a východiska jen v okruhu svých představ o životě. Nu a proto by tyto události mohly vzbuzovat oprávněné naděje pouze v případě, že by hnací silou změn byly vysoké duchovní potřeby velkého množství lidí. Ty však nejsou očividně k dispozici. A tak tedy jakoby se s tím nedalo nic dělat.

Jak se na to díváte Vy?

My se domníváme se, že účinnou hnací silou revoluce může být i nespokojenost spojená s nespravedlností ve společnosti, něco, co bychom snad mohli nazvat touha po elementární spravedlnosti. To ale přece také není málo! Touha po spravedlnosti je přece v lidském duchu silně zakotvena! Neměli bychom asi stát nečinně tam, kde dochází ke zjevným špatnostem a nespravedlnostem, byť je to například jen v rovině hmotné, jako je drancování a rozkrádání veřejných prostředků mocenskou „elitou“. Mlčet k nějaké špatnosti znamená nést za ni svůj díl zodpovědnosti. Naše ruce samozřejmě k rozkradačům na vládní úrovni nedosáhnou. Ale většina revolucí, jak se zdá, je způsobena jakousi zpupností mocných, kteří, když se dostanou ke svému dílu, jakoby nemohli (a ani nechtěli) přestat, a když vše přesáhne tu rozumnou míru, dojde k revolučnímu výbuchu.

Z tohoto hlediska je pro nás poučná kniha Okultní kancléř, která vypovídá mnohé o tom, jak v Německu začala Hitlerova diktatura. Všichni se ale zaklínají demokracií. Mnozí citují bonmot připisovaný Churchillovi:

„The democracy is the worst system of governing I know but anything else is an unmitigated disaster.“ Tedy: „Demokracie je nejhorší systém vlády, jaký znám, ale cokoliv jiného je naprostá pohroma (nebo i katastrofa).“

My si v té souvislosti připomínáme jiný citát, který nám přijde v dnešni době trefnější.

Jakýsi Jean Bodin píše v Les six livres de la Republique z roku 1576, že

„Demokracie je nejhorší státní zřízení, protože je reálné nebezpečí, že se k moci dostanou hlupáci nebo prospěcháři.“

K tomu napsal někdo tento komentář:

„Netušil tehdy, že po více než 400 letech se jeho vize dokonale naplní v jedné zemi ve střední Evropě, kde se spolu tyto dva druhy za pomoci demokracie spoji v jednu ohavnou mutaci obyvatel teto země.“

Začínáme mít ten pocit (a nedávno to velmi pěkně vyjádřila v Lidových novinách jedna naše soudkyně Nejvyššího soudu), že u nás (ale nejen u nás) máme (cituji)

„společnost, kde peníze nesmrdí a která je ovládaná partou mafiánských oligarchů prostřednictvím politických loutek a ohlupujících médií.“

Náš bývalý pan prezident Klaus kdysi veřejně prohlásil, že také nerozeznává čisté a špinavé peníze. Nu a ryba smrdí od hlavy.

 

Ale abychom zase přišli k našemu předmětu. Domníváme se, že nespokojenost řady lidí v naší společnosti nevyvěrá ze závisti, ale, jak píšeme výše, z touhy po elementární spravedlnosti, byť jen na úrovni hmotné. Ano, skutečně asi platí, že řada lidí hledá perspektivu a východiska jen v okruhu svých představ o životě. Ale i na úrovni hmotné je třeba tuto spravedlnost vyžadovat! Můžeme se zeptat na Váš názor na tuto záležitost?

Důležitá je ale i druhá část toho výše uvedeného názoru, který zde pro úplnost zopakujeme: Tyto události by mohly vzbuzovat oprávněné naděje pouze v případě, že by hnací silou změn byly vysoké duchovní potřeby velkého množství lidí. Ty však nejsou očividně k dispozici.

Opravdu se zdá, že vysoké duchovní potřeby velkého množství lidí nejsou očividně k dispozici. Každodenně se přesvědčujeme o nadvládě rozumu. V přednášce Boj čteme:

„Co mohou poskytnouti rozumáři, je zřetelně již obsaženo ve slově rozum. To jest omezení chápavosti, zúžené jen na čistě pozemské, tedy na nejnepatrnější část vlastního bytí.

Je lehce pochopitelno, že to nemůže přinésti nic dokonalého a vůbec nic dobrého lidstvu, jehož bytí probíhá hlavně těmi částmi stvoření, které si rozumáři sami uzavřeli.“ (Podtrženo námi.)

To by pak samozřejmě vysvětlovalo onu zákonitost, o které píšeme nahoře a která by se mohla snad zformulovat tak, že jakékoliv změny ve společnosti, které nejsou vedeny vysokými duchovními potřebami lidí, jsou předem odsouzeny k nezdaru nebo k úspěchu jenom částečnému. Nu a s touto perspektivou tedy musíme (prozatím) na této Zemi žít. Je ale možné, že úplně zbídačení lidé se začnou zabývat duchovními potřebami, podobně jako židovský národ v Egyptě? Nebo naopak v boji o materiální přežití jejich duchovní potřeby vyhasnou úplně?

Jak se na toto všechno díváte Vy? A vidíte nějaké východisko?

D. V.  a  M. Š.

---

Reakce ZF:

Srdečně Vás zdravím přátelé a děkuji za dotaz.

Můžeme pozorovat zevní neblahé následky rozhodování těch, kteří chtějí řídit celý svět, ale nechtějí být poslušní řádu stvoření. Sami se tak staví do rolí bohů a to se každému vždy vymstilo. Likvidace průmyslu, zemědělství, výchova dětí k pohrdání základními pojmy přírodního řádu, devastace pojmů jako je rodina, národ, stát, hranice, osobnost člověka – a to vše samotnými vůdčími představiteli národů – to vše je jasný sebezničující děj. A je jedno, jestli si to škůdci dokážou nějak obhájit vlastním prospěchem, nebo snad i věří utopistickým fikcím o novém světovém řádu/který nepodléhá řádu stvoření/ a o novém člověku. Ve svých důsledcích je jedno, jestli to dělají z vychytralosti, nebo hlouposti – výsledek je tentýž a jeho dopady padnou na tvůrce zlořádu, ale i oběti… Přemýšlet o jednotlivostech těch mnohých nesmyslných dějů je vyčerpávající a nevede k cíli. Dojdeme vždy ke stejnému závěru – jsou to šílenci. Šílenci – hlupáci, nebo šílenci – ďáblové. Rozdíl je však jen v dopadu na ně, ale pro zbytek světa je jedno čím jsou, ale co dělají proti řádu světa a tím i proti míru, spravedlnosti a zdárnému vývoji lidského ducha ve hmotě.

Je smutné, že se státy jako USA, Německo, Švédsko, a další zničí. Lituji těch lidí, kteří to nezpůsobili a nechtějí to. Ale současně je to pro ně příležitost – postavit se proti těmto ,,nápadům“ a tak vlastně, ve svém důsledku, bojovat o svou duši. Jestli při tom pozemsky zahynou, to není nejpodstatnější…

Lze snadno pozorovat zvláštní jen. Je to jev opačný od historických událostí. Vždy platilo, že stát a národ mysleli především na sebe a jejich cílem byl jejich rozvoj, jejich bohatnutí – většinou na úkor jiných. Nyní nastává podivný princip sebezničujících tendencí. Ať je to USA, Německo, nebo EU, všude se tlačí do popředí snahy zničit svůj národ ve prospěch nějakého fantasmagorického ideálu. Ale jde to ještě dále. Samotná rasa pohrdá sama sebou. Bílá rasa se sama kritizuje, znevažuje a hází pod nohy rase barevné. Silně to připomíná duševní nemoc, kdy se člověk chce ničit, vykusuje si kusy masa z těla, apod. Jeho existence pak může pokračovat jen tak, že je neustále v poutech, aby si neublížil. Toto lidstvo, nebo jeho převažující část, tak ukazuje, že není schopna existence a musí být zničena. Takoví lidé nemohou existovat v Božím řádu, má-li opět fungovat správně. Je jen otázkou, kdo k těmto lidem patří. Protože zjednodušené třídění na ty, kteří razí tyto myšlenky a na ty, kdo k nim mlčí – je příliš zjednodušené.

V mnohém se měnící se situace na zemi začíná podobat spíše nízkým úrovním onoho světa. Včetně zvýšeného působení principu pokušení a vyžití v mnoha formách. Bohatí okusili moc a zjistili, že mohou dojit chudší a méně mocné, mohou rabovat zemi a vše beztrestně. To je to pokušení. Vyžití spočívá v zesilujícím se principu nemorálního života, ke kterému moc, postavená na bezpráví, vždy vede. Života bez omezení zákony. Na tom je postavena tzv. imunita zákonná a imunita podplacená. Na rozdíl od onoho světa nedovolí stále se zhutňující hmota tak rychle reagovat, takže dopady se posouvají a současně přicházejí ty předešlé, hlavně v bytostných dějích/např. propady země a jiné živelné děje/.

https://youtube.com/watch?v=TLUgEXI9RYI%3Frel%3D0

Abdrushin, lépe řečeno Syn Člověka spustil očistný děj soudu. V jemnějších úrovních děje probíhaly, ale na zemi je brzdila hutnost obtížené hmoty, proto se zpětné účinky nemohly dostavit v plné síle a hlavně času. Jenže ten čas byl důležitý, děje musí na sebe navazovat a nic nesmí být přeskočeno. Pohyb stvoření se nezastaví. A protože se nezastaví, pak vše sice proběhne, ale když se to zde zbrzdí, dojde k jiným závěrům, jiným naplněním i když konečný výsledek ve velikém ději bude splněn. Jenže ten veliký děj  – očista pozdějšího stvoření a jeho vřazení do rytmu pohybu Božího řádu – to je z hlediska stvoření děj veskrze pozitivní, ale pro nás může být změna projevu naprosto devastační. Takže všechny děje můžeme pozorovat ze strany stvoření – tady je vše v pořádku a spěje k nápravě, nebo z hlediska našeho a tady je vše pro nás špatné. Abdrushinem vyvolaný děj třídění nemohl v plném dopadu proniknout nehybnou hmotu a duše zazděné a zkamenělé v tělech tím byly zasaženy také jen okrajově, ne dost silně, aby došlo k jejich zvýšenému pohybu/včetně toho negativního/ a tím i k jejich třídění. Schovali jsme se před tímto dějem do svých betonových těl, jako do bunkrů. Paprsek třídění nezasáhnul duše v jádru – v duchu, protože bylo chráněné hutnými záhaly. Zevní děje také neměly potřebnou intenzitu, protože tu měla vyvolat síla komety, která nemohla být, pro naše selhání, dostatečně rychle přitažena k jádru Abdrushina. On zde již není a proto sem k němu už ani neletí. Nyní přichází další vlny síly s tímtéž nábojem, ale již z větší vzdálenosti. Hmota se však neproduchovnila, lidské duše v tělech se také nezduchovnily. Principy však fungují stejně, ale mohou zasahovat duše jen v rovinách, které v nich ještě trochu žijí. Negativní roviny – závist, vydírání, násilí a mnohé další mohou být zesíleným pohybem oživeny, protože ony jsou ještě pohyblivé, ale duchovní hodnoty v člověku jsou příliš slabé a zakrnělé. Proto na jejich místě může být oživeno jen něco nižšího, co ale pojmově ještě s duchovními hodnotami souvisí. Pojmy, jako rodina, vlast, národ, ale i spravedlnost a řád jsou oživovány ve skupinách obyvatelstva, které nejsou tak spoutány blahobytem a svody vykořisťování druhých lidí. V dnešních dějích se zrcadlí mnoho a mnoho pokřivených základních principů – správné dělení na kasty se zvrhlo na dělení na ty, kteří vykořisťují a na vykořisťované. Pojem rovnováha a spravedlnosti proto pociťují jen vykořisťovaní, protože oni jej prožívají, ale bohatí jej zneužívají a to je něco jiného, než skutečné ,,prožití“. Prožití může zasahovat do hloubky a dotýká se hodnot ducha. Využívání a zneužívání se dotýká sklonů v duši a může člověka vést do nízkých úrovní onoho světa, ale naopak touha po spravedlnosti a rovnováze jej může vést vzhůru. Ano, pojmy jsou pokřivené a proto ani tato touha už není čistá a je smíchaná se zlobou a nenávistí, ale i bojovným pudem. Přesto však, pokud by se udržela v mezích pozitivních, byla by duchovní silou pozitivní. Proto se v těchto snahách a bojích chudých proti bohatým mísí několik věcí dohromady a mohou být posuzovány různě. Přesto však jejich nejzákladnější jádro je pravé a míří k řádu a spravedlnosti. Jestli se přitom lidé nechají ovládnout zlobou a nenávistí, to už je další věc. A že jednotlivci mezi nimi se jen vezou na této vlně, ale v nich samých je jen ta zloba a nenávist – to je jiný případ.

Lidský duch je slabý, a proto podléhá téměř bez boje a s chutí jakémukoliv předhozenému svodu. Z toho vyplývá, že člověk, který se dostane k moci na jakékoliv úrovni, nižší někde v malém kolektivu, vyšší na úrovni řízení podniku, obce, vlády malé země, pak vlády velké země – je vystavován stále větším pokušením, které jsou přímo součástí mechanizmů řízení společnosti, států a světa. Drtivá většina lidí je pak pohlcena těmito svody, nedokáže odmítnout nabízenou příležitost. Ta menšina je pak pociťována jako jinorodá, nebezpečná a je vystrnaděna, nebo chycena do nějaké nastražené pasti a zlikvidována. Celá lidská společnost žije v tomto kvasu, v němž je z pozemského hlediska dominantní síla mocných a hlavně síla svodů – ty ovšem působí i na kohokoliv ve formách jeho vlastních slabin. Z hlediska vyššího principu tu nejde o to, která skupina má větší moc/z hlediska stvoření je stejně nepatrná/, z pozice řádu stvoření je jím předkládána příležitost k prožití a přiklonění se k pozitivnímu principu, i když je méně výhodný. Z řečeného samozřejmě vyplývá, že mnoho z těch, kteří se dnes cítí vykořisťováni, a je to pocit oprávněný, by po změně své pozice na bohatější, propadli témuž démonu vykořisťování druhých a ztráty citů. Z tohoto hlediska je zřejmě lepší patři k třídě vykořisťované, než k té druhé, ale je současně pro nás lepší, když tento hybný moment zůstane nenaplněn a tak neustále tlačí na duši a vede ji k činnosti. V současném stavu společnosti i ve stavu lidského ducha nebude však tento jev směřovat ke skutečnému ,,duchovnímu rozvoji“, hledání duchovních hodnost, ale povede k boji o hodnoty ,,morální, rodinné a národní“. Tedy o hodnoty nižší, související více s hmotnými formami. Ano, je tu reálné nebezpečí, že boj o ,,lepší“ hodnoty se může velmi lehce zvrhnout v pudový boj o přežití, v nenávist, zahořklost a podobné. Tady se těžko dá rozpoznat, co v člověku pod vnějším tlakem nabude převahy. Je to ale zcela jistě třídění lidí a tím i třídění duchů v tělech. Další vlna toho třídění, které kdysi spustil Abdrushin. Ducha člověka se to tehdy moc nedotklo, protože duch je slabý a spí, tak dnes míří vlna k duši člověka. Ale duše je plná sklonů, špatných návyků a pokřivených pojmů, proto je reálné nebezpečí, že směřování ,,lidi toužící po hodnotách řádu a spravedlnosti“ se může u nich změnit v touhu po majetku druhých a moci nad nimi. Právě to, že ona vysoká touha po hodnotách ducha/nehmotná/ se dnes už manifestuje v nižších projevech, vázaných na hmotu, přináší mnohem větší nebezpečí pohlcení hmotou. Ale už Abdrushin říkal, že více jak polovina lidí sem nepatří a od té doby sem jistě nepřichází zralejší duše – kdo by je sem taky přitahoval? Takže nemůžeme posuzovat stav lidstva podle jeho převažující části, která není schopná překonat svůj stín.

V nejzákladnějším principu jistě platí napsané – že jen motivace vysokými duchovními hodnotami může lidstvo vyvést ze zkázy. Potíž je ale v tom, že my nejsme schopni vnímat skutečné nitro lidstva a tak tu může/ale nemusí/ být podobný princip, jako řečené, že mnozí žijí ve smyslu Poselství, aniž je znají. Tak podobně, v nižší úrovni bytí, mohou být mnozí, kteří usilují k duchovním hodnotám, aniž ví, že jsou to hodnoty ,,duchovní“. Pojem ,,duchovní“ byl pro ně příliš svázán s pojmy církevními, které jsou tak pokřivené a mnohdy až protichůdné k hlásaným ideálům. Proto se každý s protiklady konfrontovaný, těmto pojmům vyhýbá a jsou pro něj falešné, nebo jen dětinské.

Pochopitelně neznám odpověď na Vaši otázku – jestli lidstvo sražené v prach začne toužit po něčem vyšším, nebo se bude jen snažit v tom prachu ukrást něco druhému vedle něj. Že tedy v tom prachu ještě více zvlčí a skutečně se nakonec ,,v prach obrátí“, …a to nejen tělesně, ale hlavně v duchu…To záleží na tom, jak mnoho lidí, pod tlakem bolestného prožití, procitne v duchu a jak mnoho se nechá ještě více uchvátit falešným principem.

V tomto chaosu světa není pro lidstvo mnoho naděje…

Ale pro člověka, který našel Poselství samozřejmě naděje je, spočívá v opravdovosti, jakou jeho duch Poselství do sebe nasál – i to je však těžké poznat, protože se oblékáme do plášťů výroků z Poselství, do aktivit souvisejících s knihou Poselství. Hodnoty našich duchů obnaží až skutečné prožívání, ne tato hra, kterou hrajeme světu i sobě.

 

Pro lidstvo je však už jen jediná naděje v prožívání rozporu mezi protichůdnými rovinami – bohatí/chudí, opravdoví/virtuální, mezi hlásaným soucitem a prožitým nevděkem, mezi proklamovanou lidskostí a projeveným bezbřehým odpouštěním jedněm a bezcitností k druhým… Vlastně se lidstvo nyní dělí na dvě základní skupiny, a to bez ohledu na bohatství, národnost, barvu pleti. Jedna skupina si uvědomuje, že je nutný řád, pořádek, bez nějž nastává chaos. Jde o řád nepolitický, nenáboženský – je to, řekněme ,,přírodní řád“ a pojmy jako rodina, vlast, národ, hranice státu, hranice mezi pohlavími, hranice mezi etniky, hranice dané barvou pleti – to vše je v tom řádu obsaženo, aniž by to muselo být konkrétně pojmenováno. Člověk prostě ,,cítí“, že toto je ,,normální“ a to druhé ne. Drhá skupina propaguje všechno ,,nové“, což je opakem stávajícího, láká je ,,boření hranic všeho druhu“ a to ve vlastní podstatě znamená postavení se proti Řádu a tím i postavení se proti Bohu. Není důležité, že oni si to neuvědomují a že se snad dokonce domnívají, že v Boha věří. Jde o základní principy, ne o lidské pojmy a výtvory. A v těchto základních pojmech žádné ,,nové názory“ nemohou jít proti ,,starému Řádu“.

Proto vnímám celou světovou situaci jako ,,boj o Boha“ bez náboženských atributů a pojmenování. Je to boj většinou neuvědomělý, který vůbec vědomě neusiluje o duchovní hodnoty. Jak jsem výše zmínil, stav vývoje lidského ducha je na tak nízké úrovni, že už nemůže boj a třídění probíhat na skutečných ,,hodnotách ducha“, jak to bylo plánováno, ale probíhá jen na ,,hodnotách duše“. Nicméně zde bychom mohli najít příměr z pasáže o boji lidské duše na onom světě, duše slepé, která tím hrubším bojem a zoufalstvím se probojovává k cítění, které teprve je silou duchovní, která ji vede výše. Tak i zde na zemi je pro mne poslední nadějí pro lidstvo, že v těchto bojích o ,,hodnoty duše“, pod tlakem hroutících se falešných hodnot módy, majetku, zábavy, ke kterým je život člověka stále více připoutáván, že snad někteří procitnou a začnou toužit po jiném. Těžko to bude něco tak vysokého, jako je Poselství, k tomu vede celé schodiště složené z jednotlivých dílčích schodů. Ale jako se z hrubého úsilí může časem vyprofilovat čistší touha, tak i tito lidé zápasící o ,,morálku a spravedlnost“ mohou časem dojít k boji o ducha v sobě a tím i k touze po ,,Duchu světa“. Při tom budou muset nejprve prožitím poznat bezcennost všech ,,hodnot“ dneška, poznat prolhanost lidského světa, marnost naděje směřované k vůdcům. A až to vše poznají jako falešné, včetně pokřivených a dnes tak zneužívaných pojmů, jako je lidskost, láska k bližnímu, sebeobětování, poníženost k druhému/pokřivený pojem kdo do tebe kamenem – ty do něho chlebem/, apod. Až sami najdou pojem ,,spravedlnost“ a přitom nezatrpknou a nepřikloní se k těm, kdo ji hlásají, ale nectí – pak najdou cestu. Kolik jich bude? Mnoho jistě ne… A toto třídění probíhá všude, čtenáři z něj nejsou vyjmuti a jejich naivita, kterou považují za ,,dobrotu srdce“, jejich snaha ignorovat světové dění, protože oni mají cosi lepšího – to je jejich ,,slabina“ na které mnozí padnou, protože pojem Božské spravedlnosti a neosobní přísnosti je nám právě tak neznámý, jako jiným… V nás všech je příliš silně zakotvena představa ,,milujícího Boha“, který miluje své ,,ovečky“, své věrné. Ta neosobnost dějů je pro nás/pro mne samozřejmě též/ pořád ,,nepředstavitelná“, protože si po generace, mnohými životy neseme tu ,,naši představu“ a proto věříme ve své spasení, protože přece ,,čteme“… A jsme zmateni, že to nějak ve světě probíhá jinak, než jsme čekali. Lehce podléháme jiným svodům, ne moci a peněz, asi ani ne módy, ale svodům naší představy ,,krásného světa blažených lidiček“, kterou tak rádi kresli Jehovisté do svého časopisu Strážní věž. Ano – světová situace nás zastihla nepřipravené a těžko hledáme správný postoj. Stačí nám předhodit pojmy ,,lidskost“, ,,soucit“ a ,,soustrast“ a už se ženeme dělat to, co se po nás chce. Díky naivitě nevidíme ty ,,chtivostí zkřivené ruce, které hrají tu ušlechtilou melodii“, před kterými jsme varováni v Poselství a jen slyšíme krásná a ušlechtilá slova. Protože vidíme, že mnohé úplně nesouhlasí/např. chudáci imigranti, kteří se pak ale chovají požadovačně, výhružně a násilně/, dostáváme se do vnitřního rozporu a nejistoty. Věříme ideálům, bez nichž by se nedalo usilovat k něčemu lepšímu a vyššímu, ale současně se tyto ideály obracejí dnes proti idealistům. Čtenář je vlastně jakýmsi vzorkem tzv. ,,sluníčkáře“. Ne toho vychytralého manipulátora, který používá morálních pojmů k naplnění svých zištných cílů. To jsou dnes ,,vůdci sluníčkářů“ a jsou to zcela jistě nástroje Lucifera. Máme tu jiný druh sluníčkáře, který bývá označován jako ,,užitečný idiot“. To je ten, který skutečně věří, že slouží dobru, když otevírá dvéře Jezinkám, jež prosebně podstrkují své údajně zkřehlé prstíky pod zárubeň. Otevře dvéře a Jezinky jej odtáhnou z ochrany teplého domova a z ochrany silného jelena. To je idiot, který si nechal namluvit, že když někdo říká, že je chudák, pak mu musí otevřít dvéře i srdce, vše mu odevzdat, i svou duši, protože ,,dobro si to žádá“. My, čtenáři ctíme vysoké morální pojmy zastoupené zde v lidské společnosti slovy – spravedlnost, morálka, soucit. To je dobře, že je ctíme, ale musíme umět poznat, kdo a proč ta slova říká a jestli jsou pravdivá. Pokud toto neumíme, pak jsme jen užitečnými idioty, kteří slouží Luciferovi a při tom se objímají a šeptají slova o rovnosti a bratrství. I o tom je soud… Rozpoznat, co je dobro a zlo, patří k základním dovednostem ducha, aby mohl postupovat ve vývoji. Že se zlo může skrývat za slovy o dobru, že dokáže využít každé slabosti člověka, to je přece dávno známo. Jen si musíme uvědomit to, co se ukazuje v mnohé pohádce – slabostí dobrého člověka je jeho neschopnost vidět ve zlu skutečné zlo. V těchto pohádkách je často ukázáno, jak zlo využije toho, že dobrý člověk vidí vše kolem jako dobré, dokonce i zlu přisoudí dobré a charakterní smýšlení a to toho pak využije, aby ho zničilo. Toto pochopit v prožití je jeden z úkolů pro čtenáře v této době. Nebýt naivním idealistou, který je v Poselství zařazen k pojmům nebezpečný snílek a dívkám čtoucí červenou knihovnu. Každý člověk musí v této době stát pevně na zemi, ano jeho srdce má toužit po nebi a usilovat k němu, ale své okolí musí sledovat a třídit ostře a jasně, bez naivity, bez slabošských představ. V tomto případě má vše vidět ,,reálně“, tedy skutečně, tak, jak to je. Ale čtenář si slovo ,,reálně“ vykládá jako ,,rozumově“ a prchá od něj. On chce ,,cítit“, ale pak dopadne jako známého režiséra, který viděl dění, tak, jak je, ale pak se chtěl nechat vést cítěním. Tak jel navštívit tábory imigrantů, a když viděl, jak jsou nespokojení a že žijí ve stanu, pijí vodu z láhve, hned si k tomu postavil protiklad, že on žije v teplém pokoji a jí v kuchyni – hned ,,cítil“ jejich utrpení a úplně převrátil své názory na imigrantské dění, které před tím viděl opačně. Jak však život a dění jdou dále a podstata imigrantů/jejich jádro, ne příběh jediného jednotlivce/ se ukazuje ve zcela jiných skutečných a ne představovaných dějích – pak se náhle názory dostávají do střetu s realitou – do střetu s pravdou. A onen výrok ,,já jsem to tak cítil“ se stává čímsi pomýleným. Život mimo realitu není životem v Pravdě, ale životem v iluzi. Soud však probouzí každého a dovoluje mu odložit růžové brýle iluzí. Jestli je člověk odloží při pozorování okolí, nebo on sám si naivitou přivodí těžké prožití, aby teprve potom došel k tomu, že se mýlí – to je na něm…

Dnešní doba je dozajista tříděním, ale my jsme si k tomu udělali příliš zjednodušenou představu – že to bude třídění na lidi, kteří čtou Poselství a na ty, kteří je nečtou, no a ti budou zničeni. Jenže to třídění je neosobní, velmi věcné a třídí lidi ne, podle čtení, ale životních postojů ke každé situaci a ději. Jako byli Inkové zničeni jen pro svou naivitu, přesně tak mohou být zničeni i čtenáři – tento příměr, když jej promyslíme, je velmi výstižný. I oni se snažili žít podle Vůle Boží a dařilo se jim to, jen se nedokázali orientovat v realitě světa a postavit se proti zlu jako proti nepříteli. Totéž se děje i dnes a zasahuje to nejen čtenáře, ale i věřící různých církví, kterým je předkládán pojem soucitu, aby kvůli němu zničili to, co dostali od Boha, prý proto, že toto Bůh chce…

Ano, svět je v kvasu a varu. Neustále jsme zaplavováni informacemi, z větší části vylhanými, a tlačeni nějakým směrem – většinou špatným, ale označeným, jako dobrý a morální, lidský. Tato záplava manipulací unavuje a odpuzuje, jenže řešením není útěk do vnitřního světa idealistických představ. Jsme tu, abychom prožili tento náš pokřivený svět a poznali dobro a zlo. K tomu máme my, čtenáři tu milost, opřít se o Řád nad námi. Měli bychom tedy svět a dění kolem nás dobře pozorovat, prožívat, ale nepřehánět to ve spojování s ním. Tedy netrápit se tím víc, než je ta správná míra únosnosti/a ta je u každého trochu jiná/, ale současně jej prožívat. Abdrushin kladl na srdce povolaných, aby se vciťovali do utrpení bližního, aby nemuseli prožívat utrpení své. V našem případě a situaci této doby to znamená se vcítit do velkých dějů, ne, jak to udělal zmíněný režisér, se vcítit do vlny pocitů jen jedné skupiny. Když půjdeme do tábora imigrantů, ale i do Romské osady, jistě najdeme mnoho bídy, nespokojenosti, možná i bolesti – a máme hned ,,postoj“. Jenže když pak půjdeme k lidem, kterým Rómové ztrpčují život, k lidem znásilněným a napadaným imigranty – máme opačný ,,postoj“. A když budeme sami okradeni, zbiti a znásilněni – konečně máme ,,prožitý postoj“. Jen ten, kdo se snaží vnímat dění jako celek, vidět je z nadhledu a hlavně uvažovat, kam povede jednotlivé rozhodnutí, pak teprve může vnímat ,,skutečnost světa“ a nenechat se strhnout k sympatii s žádnou skupinou, která vždy vše musí vidět jen ze svého pohledu.

Proto můžeme filozofovat, přemýšlet a diskutovat o tom, co bude, ale i co je, jenže pokud se nenavážeme na celkový obraz, budeme popisovat jen jeho vytržený segment, který může být i opačný od skutečného velkého děje.

Sbírat informace z různých zdrojů, hodnotit je neosobně a věcně, prožívat situaci světa, ale nenechat se tím pohltit. Mít v srdci touhu po vyšším, ale současně přijímat realitu světa jako zaslouženou a být odhodlám přijmout dopady, ať jsou jakékoliv, i kdyby znamenaly mé osobní zničení. Protože, co my víme, jak jsme se provinili, jaké břemeno neseme, a jak na tom, z hlediska Božího zákona, vlastně jsme. Když budeme mít možnost pomoci Světu – pak to udělejme, bez ohledu na to, jestli se nám zdá, že je to snad zbytečné. Nehodnoťme lidi podle toho, jestli něco čtou a o něčem mluví. Pomáhejme univerzálně a nehodnoťme, jestli je ten či onen hoden. Nepomáhejme však těm dějům, které nesou plášť ušlechtilosti, který ale skrývá destrukci a jde proti řádu stvoření… Těžké, že? Nepůjde to snadno, ale jinou cestu nevidím.

Tak to vnímám já…