151. Očista…a nová cesta /31.8.16/

151. Očista…a nová cesta

zdenekfritz

Očista…

Blíží se den 7. září, který byl ustanoven Abdrushinem jako den Čisté Lilie, den ženství, den čistoty v širším slova smyslu.
Aby zde mohla Čistota působit, musí být nejprve odstraněno temno, tedy musí nastat očista… Proto tento den jistě souvisí s očistou našich končin ode všeho, co jde proti Božímu řádu, proti Jeho vůli.
Všichni čtenáři jistě touží po tom, aby zde konečně vládl Řád, nastal mír a harmonie. Otázka, kterou si při této příležitosti musíme zákonitě položit, zní: ,,Mohu tomu nějak napomoci? Stačí, že věřím v Boha, modlím se a usilovně čtu Poselství? Nebo snad mohu udělat ještě něco více?“
Ano, to jsou jistě správné otázky, protože, pokud se ohlédneme až ke vzniku Poselství a následně na celý ten časový úsek, kdy tady Poselství je – nezdá se, že svět byl nějak výrazně změněn k lepšímu. Musíme si tedy položit další zásadní otázku. Jestliže se prodaly tisíce knih Poselství, jestliže tisíce lidí četlo Poselství a snažilo se ze všech sil podle něj i žít…jak je možné, že se to nikde neprojevilo? Přece věříme, že lidská vůle je nyní podvázána, ochromena a že není schopna vzdorovat samotné Vůli Boha a přesto se tu temným projevům stále velmi dobře daří. Když se podíváme jen na zevní, dobře pozorovatelné děje, pak musíme se smutkem konstatovat, že se mnohé špatné věci od doby napsání Poselství ještě mnohem více rozvinuly, že se tedy temno rozrůstá a sílí. To však je opakem našeho očekávání. Masový rozvoj narkomanie a konzumenti již i mezi dětmi, konzumní způsob života, masové ničení přírody, snaha o rušení stabilizujících národních hodnot, jako je národní cítění, rodina, to vše nahrazováno rozvojem sexuálních úchylek, degradace školství, ještě hlubší pokles křesťanských církevních hodnot a mnohé jiné – to vše ukazuje na rozklad lidstva a pád do duchovní smrti – nic tedy zevně nenasvědčuje nějakému znovuzrození lidstva a vybudování lepší společnosti. Ba naopak, stojíme na prahu třetí světové války a současně v probíhajícím dění intenzivní likvidace bílé rasy, která měla být v Tisícileté říši rasou vůdčí. Přesto je tato bílá rasa neustále degradována, je pomlouvána a vytváří se umělý postoj, že by měla ustoupit jediné správné rase – jakékoliv barevné. Ovšem právě tak je upřednostňována homosexualita před normálním vztahem žena/muž. To vše jde prudkým tempem PROTI přírodě a tím i proti Božímu řádu.
Máme tomu mlčky přihlížet, nebo snad chodit na manifestace a křičet spolu s ostatními hněvivá slova? Nebo máme raději sedět doma u svíčky, číst si Slovo a čekat, že Bůh sám to vyřeší? Máme snad vytvořit politickou stranu a pokusit se zvrátit dění touto cestou? Nebo se máme raději izolovat, nic z toho ošklivého dění nesledovat, protože každému citlivému člověku je z toho špatně. Sledováním politiky, nebo jen společenského a světového dění padá na člověka úzkost a malomyslnost, pak nemá světlé myšlenky, ale spíše jen strach. Je tedy lepší se zavřít ve svém bytě, na své zahrádce, promlouvat k bytostníčkům při péči o květiny a vše ostatní ignorovat?
Co říkáte, co je správné? Kladete si tyto otázky? Někteří určitě, jiní jsou si zatím jisti svou ,,vírou“ a vše ostatní je pro ně jen špinavost, ovšem ti ani nečtou tuto úvahu, protože i ona by jim kazila náladu…
Já si stále kladu tyto otázky. Chtěl bych být radostný, ale dění kolem mi k tomu nedává mnoho materiálu. Chtěl bych být užitečný, ale tento svět o to nestojí. Mohu klidně říci, že ani ke čtenářům nejde najít otevřenou cestu. Jsou rozděleni podle příslušnosti k té či oné skupině, podle druhu vydání Poselství, podle osobností, ke kterým vzhlížejí, podle odporu k jiným, nebo příklonu k něčemu. A nezlepšuje se to, naopak pokračuje další a další tříštění, vyhrocování…
Nicméně k nějakým postřehům jsem dospěl. Vycházím-li z přednášky 21. srpen 1932 /zveřejním ji celou v závěru/, pak docházím k názoru, že nám chybí dvě věci. Možná je to jen jedna věc s dvěma oddíly. Každý má povinnost si sám dělat své závěry, a to i z této přednášky, proto nechci nic citovat, ale napíši jen svůj závěr, jak to chápu já.
Člověk se má neustále věnovat obranným myšlenkám. Po zkušenostech, a to letitých, se čtenáři vím, že obecně je mezi nimi nechuť k nějakému myšlení, protože to je přece ten rozum a to je přece veškeré zlo. Raději se tedy věnují různým pocitům a vjemům, které nazývají cítění, protože v Poselství je cítění označeno jako to jediné správné. Takže ,,myšlení“ my čtenáři moc neuznáváme a nepěstujeme, a přece v této přednášce je zdůrazněno, že všichni duchovní pomocníci a bojovníci mohou zde vybojovat boje na odstranění temnot JEDINĚ POMOCÍ NAŠICH MYŠLENEK. Těch myšlenek, kterými my vlastně pohrdáme a myšlení se spíše vyhýbáme.
Takže podle mne je prvním bodem k našemu působení vůbec pochopit a připustit, že myšlení není nic špatného a že Poselství po nás nechce, abychom je nepoužívali. NEJDŮLEŽITĚJŠÍ JSOU VAŠE MYŠLENKY, říká Abdrushin…
Druhým bodem je ale pochopení, jaké myšlení to má být. Ono totiž nestačí ,,jen myslet“, to dělá kde kdo, ale je to naopak na škodu. Myšlení správným způsobem je pak cestou pro působení neviditelných pomocníků. Toto správné myšlení musí být spojeno s pevným bojovným postojem proti negativním účinkům temna. Tady je opět problém, protože čtenáři chtějí být pacifisty, kteří odmítají násilí a tím i boj. Avšak bez boje nemůže být temno poraženo, už slovo ,,poraženo“ to objasňuje. Temno nemá být přemluveno, nemá se před ním člověk skrývat, ale má se proti němu bojovně postavit. Jde prvořadě o vnitřní postoj, ten může někdy vykrystalizovat i do vnější situace přísného výroku, nebo jen v přesvědčení vysloveného názoru. Ale hlavní je pevný, neotřesitelný vnitřní postoj – stojím proti temnu jako nástroj Boží moci, On přese mne provede to, co On chce – porážku temna. Ve zmíněné přednášce vyzývá Abdrushin povolané, že MUSÍ NEUSTÁLE MYSLET NA NEPŘÁTELE KOLEM NICH. Jistě se nesrovnáváme s tehdejšími povolanými a jejich úkoly, ale tyto všeobecné postoje jsou v soudu univerzální pro každého procitlého lidského ducha, který chce SLOUŽIT SVĚTLU /Bojovníky Světla máte být všichni, od prvního do posledního…/Zející rána/ . Čím bychom jinak chtěli sloužit Světlu v Soudu, snad tím, že si čteme Poselství, nebo že chtěně neubližujeme ostatním? Že organizujeme pobožnosti, na nichž se cítíme být tak trochu již spaseni? Tím nejsme nástroji pro pomocníky, aby oni zde mohli provést boj proti temnu a očistu. Bez našeho myšlení, nemohou pomocníci nic vykonat. Pomocníci však naleznou spojení s našimi myšlenkami jen tehdy, pokud jsou tyto ve smyslu očistného dění. Takže druh našeho myšlení musí být nějak usměrněn. Jak, napíši dále.
Třetím bodem je, že my musíme být spojeni se současným děním, protože jen to, co je prožito se všemi hloubkami i výškami, jen to je spojeno s duchem a pak může tento duch pomocí myšlenek mozku vytvořit kanálky na spojení pomocníků s ději, ke kterým má být přivedeno jejich působení. To znamená, že pokud chceme, aby pomocníci porazili různé negativní děje v lidské společnosti, pak musíme mít tyto děje osobně prožité, musíme s nimi být v nějakém spojení. Toto spojení musí být konfrontační, tedy my musíme stát v bojovém postoji proti různým negativním jevům, které jdou proti Božímu řádu. Z tohoto našeho bojovného dotyku vzniká třecí plocha, kam pomocníci zasáhnou. My tedy musíme být spojeni jednak se světlými pomocníky a pomocnými proudy, ale současně musíme mít i jisté spojení s ději, které mají být jimi poraženy. Tady je, podle mého názoru, jeden ze zásadních problémů. Mnoho čtenářů se izoluje od světa, protože je ošklivý a hledá jen spojení s příjemnými proudy. Tím v nich samých nemůže nastat bojové pole a pomocníci tedy nemohou temno přemoci. Čtenář se cítí příjemně, protože si ,,pochutnává na příjemných proudech“, ale pro svět nemá jeho postoj žádný užitek.
To však neznamená, že čtenář se má neustále zabývat všemi těmi negacemi světa a jim věnovat své myšlení! To jistě ne. Měl by se však zabývat světovým a společenským děním do té míry, aby věděl, co se děje, proč se to děje a jaký je mechanizmus těchto dějů. K tomu potřebuje co nejpravdivější informace. Nestačí se tedy letmo kouknout na televizi, nebo do novin, protože tyto zdroje jsou nyní nejvíce využívány temnem pro manipulaci lidstva. Člověk tedy musí věnovat přiměřenou energii a čas, aby si opatřil informace z jiných zdrojů, kde je větší naděje, že se tam alespoň dozví jiné informace, které jsou temnem cíleně skrývány. K takovým zdrojům dnes jistě patří internet. I tam je jistě manipulace a lež, ale současně jsou tam informace, které mocní a temní světa před člověkem skrývají a které NEJSOU ve sdělovacích prostředcích. S těmito informacemi však musí čtenář zapojit i své cítění, aby si rychle udělal určitý obraz o daném ději. Má-li tento obraz, pak k němu může zaujmout vnitřní postoj – podporující, nebo obranný. A tento postoj, spojený s neustálým všeobecným postojem proti temnu v myšlenkách – to teprve vytváří prostředí pro pomoc ze Světla. A to se, podle mého, neděje. A proto taky nedošlo k žádnému výraznému omezení moci temna, ale naopak ono stále více sílí. Nyní se nacházíme ve zlomové situaci. Moc temna je již tak velká, že hrozí zcela reálné nebezpečí změn všech pozemských podmínek pro rozvoj ducha. Pokud nevyvoláme my svými obrannými postoji, neustálým bojovným myšlením a současně informovaným postojem pomocnou reakci, pak budou podmínky země tak změněny, že zde bude pozitivní rozvoj ducha velmi, velmi ztížen. Dojde-li k jaderné celosvětové válce, dojde-li k totálnímu zaplavení Evropy muslimskou kulturou a zvyky, bude zevně jakákoliv duchovní aktivita krutě potlačována násilím. A to takovým zvráceným násilím, které si ani neumíme představit, natož mu vzdorovat. Málokdo z nás je tak duchovně silný, aby v takové atmosféře nepodlehl negativnímu myšlení anebo dokonce i odpadnutí od ideálního směřování. Tak jako Abdrushin říkal povolaným, že kdyby oni měli správný bojovný postoj a myšlení, pak by se boj odehrál v neviditelné úrovni a na viditelné, pozemské úrovni by vůbec nevzniknul. Tak stejně by mohli čtenáři vytvořit pole působnosti pro mocné neviditelné bojovníky a zevně by nedošlo k válce, ani vymazání bílé rasy z povrchu země, ani k dalším devastačním plánovaným projevům, jejichž konečným projevem by byla jistě i likvidace Poselství. Ovšem chce to změnit mnohé naučené stereotypy, které si neseme z minulých inkarnací jako životní postoje. Ať již je to odpor k boji /myšleno vnitřní bojovný postoj/, nebo křesťanský postoj – Bůh je všemohoucí a proto to vše zařídí, stačí v Něho věřit, modlit se a číst Slovo. On už udělá zbytek… Právě kvůli takovému, mezi čtenáři rozšířenému, postoji se nedá nikde vypozorovat vítězství Světla – my jsme to Světlu neumožnili. Uvažujete o tom…
II. díl
S tím neustálým myšlením na tento nutný úkol je to sice jednoduché, ale pro nás hůře pochopitelné. Abdrushin sice na jedné straně říká, že člověk má neustále myslet, že jej obklopují nepřátelé, ale jinde zase uvádí, že toto ,,myšlení“ se neprojevuje promýšlením konkrétních slov a vět, ale člověk má neustále zůstávat ,,u věci“…přednáška K 6. prosinci 1932 /uvedu ji celou v závěru/.
Je tedy dobré toto myšlení/nemyšlení trochu objasnit.
Člověk prochází různými situacemi a prožívá v nich různorodé stavy mysli, pozitivní, negativní, radostné, bolestné… Z těchto prožitků si časem vytváří svůj vlastní obraz děje k nějaké dané, ale i podobné situaci. Tento obraz je jednoduchý a dal by se snadno popsat, ale pro druhého člověka by jeho popis přinesl zcela jiné chápání a jiný pojem. To proto, že vnímání jednotlivých prožitků je osobní a obraz z toho vzniklý je také zcela osobní. Obrazy druhých lidí mohou mít třeba podobný vzhled, ale jiný obsah. Ten specifický obraz může být také pojmenován jako nějaký pojem, výrok. Uvedu příklad. Dávno po Ježíšově odchodu se stoupenci křesťanství chtěli setkat s posledním žijícím učedníkem, který Ježíše osobně zažil. Všichni se těšili, jak jim bude dlouze a barvitě popisovat různé zážitky s Mistrem. Jenže když přišel na setkání, reagoval na jejich vroucí přání jediným výrokem: milujte se… Byli velmi zklamáni. Jenže z pohledu učedníka jim řekl vše. Pro něj se pod touto jedinou větou skrývalo tisíce malých i velkých prožitků a ty všechny jsou v duši vryty, i když na ně člověk přímo nemyslí. To vše je spojeno do jediné věty, nebo do jediného slova, či to nějakého obrazu. Ten pak vysloven, vyvolán v mysli, automaticky oživí to vše dříve prožité. Ovšem – oživí to jen v tom člověku, který si tento obraz sám vytvořil.
Čtenář vážně se zabývající Poselstvím, který znovu a znovu hledá odpovědi na své otázky a prožitky svého života srovnává s poznatky z Poselství si tak vytváří takový živý obraz. Aby však byl skutečně ,,živý“, musí s ním stále pracovat, musí jej oživovat. Jistě si většina čtenářů svou důvěrou v Poselství a láskou k Bohu vytváří obraz spojený s Poselstvím. To je správné, ale má to často jeden zásadní nedostatek. Protože se zcela podvědomě, nebo vědomě a cíleně, chceme vyhnout nepříjemným věcem, oddělujeme ten příjemný obraz vzniklý z Poselství, od nepříjemného světa kolem nás. Tím nechtíce vytváříme to, co nám Poselství samo zapovídá. Izolujeme Poselství od života a Poselství se nám stává posvátnou relikvií ukrytou do zlatého oltáře, který otevíráme při zvláštních příležitostech.
Potom je ten náš vnitřní obraz sice krásný, ale vlastně umělý a neživotný, a to v i případě, že se při něm skutečně a opravdově zachvíváme radostí. Tomu obrazu chybí spojení se skutečným světem, ve kterém žijeme, který jsme sami stvořili a sami zkazili. Do tohoto světa však, ne náhodou, přicházíme, jsme s ním spojeni a musíme jej prožívat, jinak neuzrajeme ani neodpykáme. Pokud by však náš obraz byl spojen nejen s pojmy stvoření, ale i s naším světem, pak by vytvářel tu potřebnou cestu pro duchovní bojovníky kolem nás. Pak by skrze naše myšlenky spojené s těmito obrazy mohli působit zde v nehutnější hmotě, se kterou jinak nemohou najít spojení. Pokud bychom měli v sobě takový obraz, který neustále doplňujeme a oživujeme novými zjištěními z Poselství, posilujeme jej svou touhou po Boží blízkosti, ale současně i spojujeme v poznání s tím, jak chápeme nesprávné řízení světa námi lidmi a naším temnem – pak bychom splňovali to, co chtěl Abdrushin už po svých povolaných a co chce Světlo po každém čtenáři…
Pokud člověk udržuje na pozadí svého myšlení, konání neustále takový živý obraz, pak nemusí myslet na všechny věty z Poselství, nemusí myslet na svou touhu, nemusí ani konkrétně přemýšlet o dění ve světě. Jen stále vnímá svůj obraz, za ním se skrývá vše, co jsem uvedl. Jeho myšlenky pak míří jen k tomuto obrazu, ale vlastně tím současně míří k tisícům jiných myšlenek, životních postojů a názorů, které všechny tento jeho obraz stvořily. Člověk má s tímto obrazem spojen i určitý postoj, odvážné přesvědčení, že Bůh je nade vším a že On vždy zvítězí. Je to i postoj, že já smím být Jeho nástrojem, aby zlo bylo nadobro poraženo a rozprášeno. Takový obraz a postoj vytváří přímou cestu pro bojovníky Světla, ale je ještě nutné je dovést až k podstatě, jádru problému. Na to je pak nutné, abychom i my byli více obeznámeni s tím, jak konkrétně zde temno řídí svět, co stojí za různými ději, kdo a proč, ale i jak chce zničit Boží řád na zemi i ve vesmíru. Pak teprve naše myšlenky povedou pomocníky až k jednotlivým dějům a oni tam budou moci zasáhnout zcela konkrétně. My jim neradíme, co mají dělat, ani jak, ale dovedeme je až k těm, kteří ničí Boží řád. To stačí, kdyby toto dělali všichni čtenáři, pak by temno nikdy nezískalo takovou moc, jakou má.
Jenže nám musí být napřed jasné, co je dobré a co je špatné, kdo je dobrý a kdo jen lže. Pokud se však čtenář o svět nezajímá, pak mu ,,jasno“ není. Buď ,,nemá názor“ na situace, nebo je zneužit tímto prolhaným systémem a přidává se k temnu, aniž by to tušil. Dnes totiž temno používá zcela běžně pojmy lidskost, láska, soucit, pomoc bližnímu, tolerance a ohleduplnost na to, aby dosáhlo svých rozkladných cílů. Neznalý čtenář slyší jen tato krásná slova, ale protože není dost informován, nechápe, že je dnes používá temnota, aby se ukazovala ,,lidumilná“ a vytvářela svůj klamný obraz.
Takovýto neznalý čtenář pak nemůže být pomocníkem světlým bojovníkům, protože i on sám vytváří nesprávný obraz, nebo je izolován od světa a proto od něj ke světu nevede cesta, po níž by bojovníci došli, až k cíli s nímž mají bojovat.
Proto není nikde vidět, ani znát, že tu tisíce lidí v přesvědčení uvěřilo v Poselství a snažili se podle něj žít. Pokud člověk zůstává izolován od světa, může jistě rozšiřovat své poznání, jeho láska k Bohu může sílit, ale na dění ve světě je jeho život bez většího vlivu.
S tím vším souvisí i pojem ,,služba“. Nejen učedníci, ale každý skutečný čtenář má nějaký úkol, poslání a tím i službu, ve které to má naplnit. Na rozdíl od běžného člověka, který má nějaký karmický úkol ke své osobě, snad i rodině, má čtenář, a to každý, i úkol k lidstvu, zemi, ke karmě lidstva. Je tedy nutné si vytvořit obraz svého ,,poslání“ a tímto obrazem pak žít. Labutí panny žijí svou činností, svou službou a v tom jsou …šťastné, pějí nádherné písně, což je výron jejich štěstí ze služby. Takové štěstí v naší temné době životně potřebujeme a dá se získat jen službou. Nikoliv ale službou organizaci, jiným čtenářům, hledajícím, pobožnostmi – to vše jsou lokální a časově ohraničené děje. Život v obraze služby musí probíhat v každém okamžiku každého dne, tedy neustále. A to souběžně s normálním životem, ne v izolaci, askezi. Na pozadí jakékoliv činnosti musí probíhat vnitřní život služby Světlu, spojení se stvořením, cit souznění. Abdrushin důrazně napomíná povolané, aby žili ve své službě, jen to dává štěstí, naplnění a vlastně i spojení se všemi proudy, které působí ve Vůli Boží. Toto je cesta i pro nás dnes, jak zažívat radost i v této neradostné době. Radost ze služby totiž není závislá na vnějším dění, ale na vnitřním zaměření člověka.
Co konkrétního si představit pod zmíněným ,,obrazem“?
Samozřejmě něco zcela individuálního a ne od někoho okopírovaného. Musí to být spojeno s člověkem, který si tento obraz vytvořil, musí to odpovídat druhu jeho osobnosti, ale musí to současně odpovídat požadavku pojmu obránce, bojovníka, zprostředkovatele. Na první pohled se zdá, že to platí jen pro muže, ale tuto roli musí zastávat každý skutečný stoupenec Poselství, tedy i žena. Vzpomeňme na vysokou prastvořenou – Vasithu. Je to žena, ale druh její činnosti je i pozitivní. Dřímá v ruce kopí, její zrak proniká hluboko do nitra všech přicházejících a třídí vše, s čím přijde do styku. Obraz této prastvořené by klidně mohl být modelem pro obraz, který si v naší těžké době vytvoří žena – strážkyně, pomocnice. Za ta léta, kdy jsem potkal vícero čtenářů, jsem nabyl dojmu, že většina žen inklinuje jednostranně jen k obrazu zahradnice, vychovatelky dětí a snad i víly pobíhající po rozkvetlé louce. S takovým vnitřním obrazem se ale nebude moci stát zprostředkovatelkou cesty pro pomocníky, kteří jediní ještě mohou pomoci odvrátit od země to nejhorší. Chápu, že ženě je bližší příroda, zahrádka a děti, ale stojíme ve vrcholné fázi soudu a rozhoduje se každým okamžikem o osudu budoucnosti čtenářů na zemi, o budoucnosti vývojové možnosti pro rozvoj ducha na zemi. Je to situace mimořádná a vyžaduje i mimořádné postoje. Žena, která se snaží takto pomáhat, nepřichází o svou ženskost, neznamená to přechod k mužskému směrování. Ženský princi chladné, vznešené čistoty, odstup od všeho špatného, rozhodnost, přísnost, ostrý postoj k nesprávnému a falešnému – to vše se dá vnořit do obrazu bojovnice za čistotu. Bojovnice, která stále zůstává ženou, ale její postoj je ostrý jako meč.
Muž si samozřejmě snáze vytvoří obraz bojovníka, i když znám více čtenářů, kteří si výroky z Poselství o dětskosti vyložili nesprávně a snaží se situovat do role dětsky naivního prosťáčka, jehož nástrojem není meč, ale květina. To ,,nejodvážnější“ u těchto mužů je zorganizování nějaké přednášky, v níž jiný muž poučuje druhé, jak mít čisté myšlenky, nebo něco podobného. Tito muži odchází od své mužské role, přesto, že si myslí, jak citlivě ji naplňují v liteře Slova. Muži přestávají být skutečnými muži a je to již obecně známé. Inklinují k ženským přáním /tetování pro krásu, ne jako bojovný znak bojovných kmenů/, módní oblečení, účesy, apod. Protože ,,čtenáři“ jsou taky ,,jen lidé“, týká se jich odklon od bojovné mužnosti pochopitelně též. Bojovnost ve smyslu odvážného hrdinství je nahrazována ,,rytířskostí“, pod níž se skrývá takt a vybrané společenské chování /podržet ženě dvéře, apod./. Konzumní lidé hledají odvahu alespoň v adrenalinových zábavách, což se pro čtenáře jaksi ,,nehodí“ a navíc je obtížen představou, že boj je hrubost a proto není pro ,,duchovního muže“ vhodný. Vzpomeňme, že na vrcholu všeho myslitelného jsou rytíři, kteří mají meče, a sám Parzival je popisován v šupinové zbroji a Jeho projev je přirovnán k meči. To vše naznačuje určitý směr, jen si ho připustit.
Onen obraz, živý obraz, který si člověk vytvoří svými životními postoji, pak stojí před duchovním zrakem člověka v každé situaci, při každé činnosti. Člověk pak může mluvit, konat, přemýšlet, ale současně stále vnímá, na pozadí všech svých činností onen obraz. A ten obraz je spojen se vším tím, o čem jsem se zde snažil načrtnout zjednodušený model. Pak je člověk neustále pomocníkem na očistném procesu a jeho život se stává službou Světlu. A taková služba přináší člověku vnitřní náplň, dává smysl jeho životu a v neposlední řadě přináší radost a spojení. Nestojí to za přemýšlení, nestojí to snažení, nestojí to za vyzkoušení?
Tato Slavnost Čistoty může být bodem obratu pro každého z nás. Tím pak může ještě nastat v současném světovém boji převážení k hodnotám lidství. Ať již čeká tuto zemi osud jakýkoliv, my stále ještě můžeme změnit mnohé. Jen nesmíme stagnovat, říci si, že se s tím nedá nic dělat, nebo že Bůh všechno zařídí či snad, že my to dělat nebudeme, protože jsme příliš čistí a tak bychom se světem znečistili.
Přemýšlejte o tom…pokud to se službou Světlu a stvoření myslíte vážně.

Reakce pana JK
Dobrý neskorý večer pán Fritz. Práve som dočìtal Vašu poslednú úvahu na tėmu Očista. Často premýšlam nad buducnosťou ľudstva, nad tým, akými cestami sa uberá. Dosiahnuť v tomto čase a priestore trvalè šťastie, ktorė človeka vnútorne naplní je náročná úloha. Pri spôsobe života, ktorý ako ľudstvo vedieme to proste nieje možné. Človek sa má sám namáhať, aby mu bolo Posolstvo vložené do cesty. Musí vnútorne sám chciet zmenit seba a svoj život, pochopiť, že ten doterajší spôsob života nebol správny a tento postoj ho dovedie k Posolstvu. Veľa čitateľov Posolstvo propaguje, niekomu daruje, niekomu, kto nieje pripravený, alebo aj vnúti. Tak sa môžme stretnúť s nepochopením Posolstva, branim ho dogmaticky, alebo dokonca aj zneuzitím kvôli osobnému prospechu. Sám som daroval Posolstvo, s tým, že bude aspoň prečítané, ale ani to sa nestalo. Nemôžeme sa preto čudovať, že dnešné ľudstvo je v stave agónie, najmä biela čast populácie.
Z osobných skúseností môžem povedať, že v mojom okolí sú nečitatelia, ktorí majú triezvejší názor na dianie okolo nás ako čitatelia Posolstva. Nemajú síce tak slušné vystupovanie, nechodia na pobožnosti, ale sú názorovo pevní a hlavne cítiaci nebezpečenstvo, ktorému budú čeliť.
Skutočne je potrebné sledovať dianie okolo nás a vo svojom vnútri sa pripravovať na nadchadzajúce udalosti, s ktorými budeme skôr či neskôr konfrontovaní. Je potrebné, aby príležitostne zobral čitateľ na seba rolu detektíva a dopátral sa objektívnej skutočnosti. Rozum má byť predsa sluha a nie pán. A udržovať krb myšlienok čistý tiež neznamená bezmyšlienkovitosť. Muž je vo svojich prejavoch činnosti hrubší ako žena ale tiež má v sebe aj niečo jemné; žena citlivejšia, jemnejsia inklinujúca k opatere v sebe nesie aj málinko toho mužského, ináč by nemohli tvoriť pár navzájom sa doplňajúci. Žena tiež môže a musí byť bojovníčka, podporovať muža v boji za správnu vec. Dnes je žial žalostný pohľad na mužov aj na ženy, ako sa snažia vymeniť si úlohy, ktoré im ani nepristanú. Presvedčenie o Pravde Posolstva Grálu, poznanie Zákonov Božích je nutné konfrontovať s udalosťami dnešnej doby. Skúmať, pátrať ako pozemská „pravda“ obstojí pred Pravdou večnou. Je nutné sa namáhať, premýšlať nad tým a hlavne nechať priestor čistým myšlienkam obrany aby sa prejavili. Tiež si myslím, aby muž bojovník aj pozemsky vjadril svoje odhodlanie byť obranca Pravdy, národa, rodiny. Fyzicky náročná práca, technika boja holými rukami, zaobchádzanie so strelnou zbraňou. Blížime sa do bodu, kedy skutočný bojovník bude nútený ovládať tieto zručnosti, ak bude chciet bránit to čo mu je sväté.
So srdečným pozdravom a prianím všetkého dobrého JK.

P.S.:
Dnes je už odvážne o problémoch doby aj otvorene hovoriť, nieto ešte vykonať správny čin. Veľa bežných ľudí od problému radšej utečie, miesto toho aby ho riešili a vyriešili, a to sa týka problémov osobných ako aj spoločenských. Na riešenie problému treba odvahu a to je to čo chýba aj čitateľom Posolstva. Človek odvážny sa môže cítiť ako baran medzi vlkmi. Je ale bdelý a ide za svojím presvedčením, lebo inak ani nemôže, nechce.

zdenekfritz

Dobrý den pane JK.
Děkuji za Vaše postřehy. Potěšilo mne, že jsou ještě mezi čtenáři ,,normální“ lidé. Připojuji se k Vašim postřehům na téma, že jsou mezi lidmi nevěřícími, nebo i materiálními, lidé mnohem otevřenější, nedogmatičtí a tím i normálnější a tím i pro svět použitelnější, než náboženští blouznivci, mezi které žel, patří až příliš často i čtenáři Poselství.
A právě pro tento fakt je dobré neustále podporovat tu hrstku normálních, aby se jim nezdálo, že jsou sami a tím vydědění, nejen od blouznivců Sluníčkářů, ale dokonce i od čtenářů. Proto je nutné, aby každý, kdo najde sílu k odporu a postavení se proti duchovnímu příšeří, které se určité síly snaží budovat a posilovat, aby každý takový dal těm slabým najevo, že je možné vzdorovat a bojovat. Tím i jim dodá sílu, naději a inspiruje je. ZF