116. Pohřeb a hrob… /20.7.15/

116. Pohřeb a hrob…

zdenekfritz

Na základě různých postřehů z poslední doby bych se rád vrátil k tématice pohřbu. Tentokrát se nechci zabývat tím, jestli je ,,lepší“ pohřeb do země, nebo kremace, jako jsem se tím zabýval např. v otázce číslo 3.
Chci se zde zamyslet nad tím, jestli je vůbec nutné vykonání pohřbu. Jestli je obecně nějak užitečné pořízení hrobu a vykonání pohřebního obřadu.
Víme, že mnohé v našich životech přebíráme od svých rodičů, vychovatelů, přátel, sdělovacích prostředků i jako nějakou formu tradice, nebo zvyku. Jistě nechceme být ,,stádovým zvířetem“, tedy tuctovým člověkem, který už ani nepřemýšlí, co a jak dělá, protože je vlečen zvyky, módou a ,,stádovostí“. A právě proto, že nechceme být ,,stádoví“, je nutné všechny ty naučené zvyklosti v našich životech podrobit zkoumání a zvážení.
Mezi čtenáři jsem se v poslední době setkal se dvěma, pro mne ne úplně běžnými postoji.
Jeden názor je, že člověk čtenářský, který chce ,,být pohřben“, si tím vytvoří nějaké pouto se zemí. Je to jeho osobní pouto k zemi, pozemskému životu, a protože se člověk málokdy zná natolik, aby mohl s jistotou říci, co si bude myslet a co bude chtít, až odloží tělo a mozek, může to skrývat jisté nebezpečí připoutání k zemi. Za druhé je tu možnost, že pozůstalí budou chozením na hrob oživovat své vzpomínky na zesnulého, a tak jej více přitahovat k sobě. A ještě jeden důvod jsem k tomuto názoru vyslechnul. Tím, že existuje hrob, vzniká ,,společenská povinnost“ k němu pravidelně docházet. Dotyčný to chápe tak, že by existencí hrobu donutil pozůstalé k návštěvě hrobu i za cenu, že by se jim nechtělo a dělali to z povinnosti a společenského zvyku.
Druhý postoj je ten, že když už čtenář své milé pohřbí do hrobu, nedá na tento hrob jejich jména ani žádnou jinou identifikaci směrem k nim. Důvod tohoto počínání jsem se od dotyčného nedozvěděl, ale mohu jen tušit, že jím může být snaha nepřipustit fakt smrti milovaných lidí. Tím, že se na hrob nedají jejich jména, je to, jako by tam ani pohřbeni nebyli a tím, skrytě a v hloubi duše, si člověk vytváří útěchu, jako by ani milovaní nezemřeli. Tímto postojem však může podpořit snahu zesnulých zůstat zde na zemi, možná dokonce nevědomky plní jejich naléhání, aby tu mohli zůstat.
K prvnímu názoru. Je velmi nepravděpodobné, že by se člověk připoutal k hrobu, a to i proto, že naše kultura a společnost se smrti vyhýbá a je pro ni něčím špatným s čím ,,nechce nic mít“. V člověku tedy není příklon k hrobu, ale naopak odstup a odpor, něco takového nevytváří připoutání, ale spíše odpuzení. Pokud je člověk k něčemu připoután, pak jsou to požitky, vášně a sklony a lidé. Požitek z hrobu, ani vášeň k němu můžeme těžko u někoho i jen předpokládat. Sklon je ovšem možný ve velmi zvláštní úchylce člověka, který by miloval pohřbívání, rakve, apod., jako jsem to kdysi viděl v nějakém dokumentu…ten člověk byl však majitelem pohřební služby. U jiného člověka to příliš nepřichází v úvahu. Pokud však má člověk nějaké pozemské sklony a vášně, pak bude jistě k nim připoután a vůbec na to nebude mít vliv způsob jeho pohřbu a další nakládání s rozpadajícím se tělem.
Odmítnutím hrobu proto, aby na něj pozůstalí nemuseli chodit a nevzpomínali na odešlého, podle mne moc nevyřeší. Pokud pozůstalí budou chtít vzpomínat, pak to udělají v každém případě, a to i kdyby jim to dopředu umírající zakázal. Když nebudou chodit na hrob, udělají si pietní místo doma, fotografii, svícen, vázu s květinami. To vše je jejich právo a jejich volba, není na mně, abych měnil svůj život/a smrt/, jen proto, že oni se chtějí, nebo se snad jen mohou připoutávat. Nemyslím si, že by se člověk měl trápit tím, co budou dělat pozůstalí, až on odejde. A už vůbec bych nechtěl ,,své věci a rozhodování“ měnit jen proto, aby oni se nechovali třeba nějak nesprávně… Pokud je v lidech potřeba ,,předvádět svou lítost“ nad odchodem svého milého veřejně, pak si najdou nějakou jinou příležitost i bez hrobu. Znám osobně paní, jejíž manžel ji prosil, aby po jeho smrti nechala spálit tělo a popel rozhodila v přírodě, na místě, kam rádi chodili. Po jeho smrti paní svůj slib nedodržela a urnu s popelem má doma, dokonce si ji vozí na chatu, když tam jede. Z toho je vidět, že nemá moc smysl se trápit tím, co budou mí pozůstalí dělat…je to jejich věc, já jim ale musím ještě za svého pozemského života vysvětlit své postoje a názory. Také svou vůli, co se týká obřadu, hrobu, apod. Jistě není správné se těmto věcem vyhnout a nechat pozůstalé v nejistotě, zmatku, nebo v jejich naučených postupech, protože se ode mne nedozvěděli nic jiného. Pohřeb jistě není nějaká ,,legrace“, ale proto se před tím nemohu schovat, ale musím k tomu přistoupit odpovědně a odvážně, a to ještě v době, kdy pozemsky žiji a jsem při smyslech. Tedy ne v těžkých bolestech, bezvědomí, komatu, pod vlivem utišujících prostředků, apod. Mnohem dříve, ještě v době, kdy nejsem nemocný a jsem při síle a ve zdraví. I to patří k odpovědnosti života. Pohřeb je též pozemským výrazem rozloučení, možností smíření a odpuštění. Jistě budou lidé, kteří teprve pod dojmem pohřebního obřadu dokážou odložit své křivdy a mohou pohlédnout za odcházejícím mnohem smířlivěji. Zrušením obřadu se také zruší tyto příležitosti, které třeba ani jinak nastat nemohou. Pak je tu ještě jedna rovina, kterou zmíním u druhého postoje.

Člověk přichází na tuto zemi, aby se něco naučil, aby něco odpykal, ale také, a to si zdůrazněme, aby zemi něčím obohatil. Každým prožitým životem, a to i takovým, který nám může připadat bezvýznamný, přinese člověk něco do tohoto světa. Něčím jej obohatí, něčím jej změní. Po každém člověku zůstane v tomto světě jeho otisk, jakási šlépěj, stopa jeho osobnosti. Tato stopa je zákonitá a vzniká jeho myšlenkami, činy, city, akcemi a reakcemi, které vyvolá v druhých. Je to stopa jedinečná, a proto by neměla být popírána. Tečkou za touto větou, kterou člověk vepsal do knihy světa, je jeho pohřeb, hrob je epitafem a jeho jméno na hrobě je svědectvím ,,že tu byl“. Jistě si můžeme říci, že na toho člověka vzpomínáme, ať už je jeho jméno někde napsané, nebo ne. Neseme jej ve svých vzpomínkách a srdcích. To je jistě pravda, ale tím, že odstraníme jeho jméno, je to, jako bychom chtěli odstranit jeho stopu ve druhých lidech a v tomto světě. My sami si jej ponecháme ve své mysli, ale před světem jeho bytí, jeho cestu – zatajíme. V tom stručném nápisu jména, data narození a data úmrtí je v jedné větě načrtnuta čára pozemského života člověka. Jedna etapa, jeden díl jeho veliké a dlouhé cesty. Nemáme právo tuto jeho stopu popřít, jen proto, že pohled na jeho jméno na hrobě nám připadá příliš konečný a definitivní. Každému, co jeho jest. Přiznejme světu, že jsme hrdí na člověka, který je nám stále milý a že si jej vážíme. Hrob i nápis na něm je naším vyjádření úcty, díku, ale i vědomí, ,,že tu byl a jde dále“. Není to projev připoutanosti, ale vzdáním díku odešlému. Jestliže věříme, že Cesta vede dále, pak se netýrejme strachy, abychom se nepřipoutali, aby se on nepřipoutali, aby…protože právě strach připoutává, ale touha jít dále, osvobozuje…

Vloni jsem byl vnějšími okolnostmi doveden k nutnosti vrátit hrobové místo, kde jsou ostatky mých rodičů, pronajímateli a pronajmout si místo jiné. To hrobové místo bylo takové jednoduché, bez okázalostí a tak i dvě urny, kde spočíval popel z těl mých rodičů, jsem jen zakopal do hlíny. Nijak hluboko, jen tak pod povrch. Když jsem chtěl urny přesunout na nové hrobové místo, zjistil jsem, že dvě tůje, které v prostoru hrobu rostou, se tak rozrostly, že jejich kořeny zcela prorostly půdu a já nejsem schopen urny najít. Tak jsem stál před problémem, co s tím. Je správné nechat urny, kde jsou a tvářit se, jako by nic, nebo mám najmout nějaký stroj a rozkopat hrob, vytrhat kořeny stromů? K přemístění na jiné hrobové místo jsem dospěl právě proto, že jsem chtěl tůjím dopřát volný, nerušený růst.
Nevěděl jsem, co s tím. Nechtěl jsem se zachovat nevážně k ostatkům, ale hlavně k lidem, kterým kdysi patřily. Po pár dnech se mi náhle v mysli vynořila věta: ,,a jejich jména zůstala zachována“. Pochopil jsem -nejde přece o ta těla, ale o pojem. Pojem, který vyjadřuje cestu a bytí člověka. A tímto pojmem je především jméno člověka. Tak jsem na nové hrobové místo vyrobil jen prostý kámen, na němž jsou jejich jména a data. Cítím, že tím jsem jim vzdal úctu, potvrdil jsem jejich bytí a není vůbec podstatné, jestli kdesi v zemi jsou, či nejsou urny…

Každá gramaticky správná věta je zakončena tečkou. Bez této tečky nám připadá věta nějak nedokončená, nehotová a nedokonalá. Životní etapa zde na zemi má svůj začátek v porodu a konec ve smrti. K porodu a vstupu nového pozemšťana na krátkou scénu odehranou na pozemském jevišti patří uvítání člověka, což se rovná vzdání díku. Člověk vědomý vzdává díky Bohu, nevědomý má pak jen čistou radost. Obé je však stejného druhu a stoupá vzhůru. Toto vzdání díku za příchod nového světoobčana je přirozeným projevem. Stejně přirozeným projevem jistě byl původně i pohřeb. Protože jsme se vzdálili podstaty života a Božího řádu, vzdálili jsme se i smrti. Protože se jí bojíme, popíráme ji, a proto bychom chtěli nějak eliminovat i to, co s ní souvisí. Když však člověk ze strachu, nebo jen ze snahy vyhnout se nepříjemnému, nějak obejde ,,věci spojené se smrtí“, jako je pohřeb, hrob a další – jakoby neudělal tu tečku za větou. Cosi tu chybí a člověk to hluboko ve své duši cítí.
Tak se trápí pozůstalí v případech, kdy se nenajde tělo a nevykoná pohřeb, cítí tu neuzavřenost, nemohou jít dále, když se kapitola neukončila. Vykopávaly se před pár dny ostatky nějakého faráře, který byl kdysi pohřben bez úcty do společného hrobu. Dávají se do hrobu nového s jeho jménem. Většina lidí ,,cítí“, že je to dobře a přece bychom to mohli zpochybnit, když se přece jedná jen o rozpadající se hmotu. Jenže zde nejde o tu hmotu, ale o pojem, který vyjadřuje úctu a dík. Mnohé zde ve hmotě, které nám již připadá zprofanované, zpovrchněné, konané jen ze zvyku, má své správné kořeny, které mají své hluboké a chtěné opodstatnění. Neměli bychom se tedy nechat zmást tím, že je dnes něco zprofanované, ale měli bychom se snažit najít pravou hodnotu věcí a tuto hodnotu přiznat sobě i světu… ZF