10. otázka. Proč je zde tak málo lásky?
Častý vyslechnutý dotaz: Čím to je, že všichni mluví o lásce a přitom je jí tak málo? I mezi čtenáři PG vznikly různé skupiny a jejich členové nemají rádi členy druhé skupiny a mluví o sobě nepěkně. Jak je to možné? Vždyť všichni říkáme, že věříme PG, čteme stejnou knihu a věříme stejným myšlenkám, máme stejné, nebo podobné názory a při tom se nemáme rádi. Já to nechápu, jek je to možné?
zf
Tato otázka úzce souvisí s otázkou na to, jak být šťastný a proto i má odpověď se bude v mnohém prolínat s mou odpovědí na tuto otázku. Nesčetněkrát jsme četli, že Bůh je láska. Protože jsme kdysi dávno vyšli na dlouhou pouť za sebeuvědoměním jako nevědomé duchovní zárodky, můžeme říci, že jsme lásku nepoznali, jen jsme ji tušili. Při našem dlouhém dozrávání jsme v mnohých a mnohých situacích měli v různých podobách prožívat malé i větší útržky lásky, abychom se postupně vypracovali k intenzivnímu plnému a vědomému chápání pojmu Láska – je to ta láska, která je projevem Všemohoucího Stvořitele, ta, která o něm vypovídá a zrcadlí Jeho dokonalost a velikost. K takovému zažitému poznání je pro duchovní semeno zapotřebí dlouhé doby a mnoha a mnoha různorodých prožití. Velkým problémem se pro nás stal dar svobodné vůle, který nám byl dán. Na jejím základě můžeme vyhodnocovat každé prožití dle vlastního rozhodnutí – můžeme tedy jednu věc vyhodnotit pozitivně, ale i negativně. Z těchto jednotlivých hodnocení vzniká časem ucelený postoj člověka. Ten může být více, nebo méně vzdálený správnému, a z hlediska stvoření, chtěnému postoji. Stále si málo uvědomujeme tu malost našeho druhu, která vytváří velký protiklad – náš druh je tak slabý, že se pod tlakem Boží síly nemůže vyvíjet a musí odejít do větší vzdálenosti, aby k vývoji vůbec mohlo dojít. Tato větší vzdálenost od zdroje znamená zmenšení tlaku, zmenšení síly, což nám umožňuje jednat i proti zákonům stvoření, tedy proti vůli Stvořitele. My jsme tedy úplně na pomezí možnosti duchovního vývoje – nemůžeme zůstat výše a níže ztrácíme oporu. Když se na to podíváme správně, musíme užasnout, že nám vývoj byl vůbec umožněn – je to vlastně ohromná milost a je to též obtížná věc. S jistou nadsázkou bychom mohli snad i říci, že je to určitý experiment, jestli to vůbec půjde. My jsme totiž ti první, kteří tuto cestu započali, a stále je ještě možné, že se ukáže, že nejsme schopní ji zdárně dokončit. Ale vraťme se k otázce. Tak málo lásky je zde proto, že jsme se tam mnoho vzdálili od Boha, který sám je Láska. A proč není láska mezi náboženskými sdruženími a dokonce ani mezi čtenáři PG? Ze stejného důvodu. Přečtené a opakované věty z PG ještě neznamenají, že je naše nitro takové, jako jsou tyto jen citované výroky. To, že svou nelásku k jiným vysvětlujeme ,,svatým rozhořčením“, posvátným bojem za čistotu Slova, apod., nás neomlouvá, protože bylo řečeno: ,,Má jest posta a já dám odplatu“, my nejme soudci, tato role nám nebyla přidělena. Každý sám má hledat cestu k Bohu a k lásce, ostatní má nechat v klidu jít jejich cestou vývoje, která přece není jeho cestou. Pokud se s ostatními nemůže spojit k míruplné spolupráci, má odejít a jít svojí cestou, vždyť ho ke společenství nikdo násilím nenutí. Cesta k Bohu je přece vždy jen a jen cestou osobní a to bez ohledu na to, jestli jdeme v davu, nebo sami. To, že je tu tak málo lásky je důkazem, že jsme vzdáleni od poznání Boha, bez ohledu na naše slova – naše činy nelásky mluví o jiném.