99. otázka – Nezištné dávání /5.12.14/

99. otázka – Nezištné dávání

O.J.

Dobrý deň pán Fritz,

chcel by som sa Vás splať, ako chápete význam nasledujúcich Pánových slov v širšom kontexte. V prednáške „Probuďte se!“ je veta „Nezištně dávat, pomáhat, kde je třeba, a mít porozumění pro utrpení bližního a jeho slabé stránky, znamená přijímat, protože to je prostá, pravá cesta k Nejvyššímu!“. Teda Abdrushin uznával nezištne dávať. Ako potom chápať toto nezištné dávanie v kontexte zákona nutného vyrovnania, kde má byť dávanie a prijímanie v rovnováhe? Ako máme chápať, že nezištné dávanie je vlastne prijímanie? Je jasné, že keď mi niekto poďakuje za dobrý skutok, ktorý bol vo forme dávania, tak prijímam, alebo keď sa mi to karmicky vráti ap. Ale Pán píše, že nezištné dávanie, znamená prijímanie vo všeobecnosti. To nieje celkom jasné vzhľadom na zákon vyrovnania. Ďakujem.
S priateľským pozdravom,
Ondrej Janíčko

zdenekfritz

Děkuji za otázku. Zkusím odpovědět příkladem. Pokládáte mi otázku a očekáváte ode mne odpověď, která Vám má být k užitku…převedu-li to do ,,řeči stvoření“: vysíláte současně i všeobecnou prosbu o pomoc ke své snaze o duchovní vzestup svého ducha…I kdybyste takovou či podobnou otázku nevyslovil, Vaše touha po poznání a pochopení je stejným voláním, stejnou ,,prosbou“ vyslanou do stvoření, a to i v případě, že není vyslovena a k někomu konkrétnímu namířena. Já Vám na otázku odpovídám ,,nezištně“ – to neznamená jen bez chtění po zisku /jak napovídá slovní obrat/, ale především v touze pomáhat /což je souznačné i s pojmem sloužit/, bez ,,požadavků“ na odměnu /ta ovšem přichází automaticky ve smyslu zákona zpětného působení, ovšem já to nedělám pro ni, ale pro Vás a na ,,odměnu“ přitom ani nepomyslím/, protože mou motivací je ,,pomáhat“ a ne ,,z toho něco mít“ – dokonce ani očekávání odměny smazání zlé karmy a odpykání. Příklad-pomáhat ze záhrobí může jen ten, koho k tomu vede touha druhému pomoci, ochránit jej, apod., smazání viny nesmí být důvodem. Já Vám tedy odpovídám proto, že Vám chci pomoci a nic za to nečekám – proto je to ,,nezištné“. Já tedy nezištně ,,dávám“, ale, co za to ,,dostanu“? Mnohé – jednak tím vstupuji do zákona pohybu – tím, že ze sebe vydávám, co ve mně je, tím v sobě ,,uprazdňuji“ místo pro přijímání něčeho dalšího, co se kolem již vznáší, ale do mne dříve vstoupit nemůže. Už mnohokrát jsem zažil, že teprve vyslovením/dávání/ určitých myšlenek, které jsem měl, jejich formulací a utříděním, přišlo, jakoby samo od sebe, nové, lepší pochopení/při­jímání/. To je vlastně zevně zpozorovatelný důkaz, že při dávání probíhá i přijímaní. Tím se mi dostává ,,odměny“, vyrovnání za mé dávání. Tato rovina bude fungovat i v případě, že příjemce se zachová nesprávně, tedy nějak zneváží přijímání. Ovšem, my již bychom měli být natolik vědomí, že budeme ,,dávat“ tam, kde lze očekávat, že příjemce se nebude chovat úplně protismyslně – tedy, že za daný dar v něm vznikne alespoň obecná radost. Pokud však žadatele znám natolik, že mohu reálně předvídat pohrdnutí darem, výsměch, lhostejnost, apod., pak bych ,,házel perly sviním“ a sám znevažoval hodnotu smyslu daru. Nebudu tedy například odpovídat někde, kde mne za mou, ze srdce v dobrotě míněnou, odpověď bude někdo napadat, urážet, nebo pomlouvat. To je tedy určitá další podmínka ,,nezištného dávání“. Pokud ji respektuji, pak dávám jen takovým lidem, u nichž po obdarování vznikne něco hodnotného, což je nutné chápat v obecné rovině. V prvé řadě je takovouto obecnou pozitivní reakcí radost. Radost jako všeobsáhlý cit, který nemusí být konkrétně směrovaný k něčemu a někomu. Takováto nezosobněná radost míří ve své čisté podstatě ke všemu stejnorodě dobrému. Současně přitahuje podporující síly ve stvoření a tak roznáší požehnání. Protože já, jako darující jsem svým chtěním napojen na obdarovaného /i kdyby mne osobně neznal/, proudí toto požehnání, kromě všeobecného směrování ,,k dobru“, také po vláknu, které jsem svým přáním pomáhat vytvořil, i ke mně. Ke mně tedy proudí dobro /tedy to správné obsažené ve chtění /a požehnání /tedy spolupůsobící síly stvoření/. Tím se mi dostává vyrovnání, za mé ,,dávávání“.
Je tu ještě další rovina, úzce spojená s předchozí. Pomáhám-li skutečně ze srdce, pak mám radost z toho, že pomáhám a že naplňuji touhu svého srdce. Tato má radost se spojuje s radostí obdarovaného podle zákona stejnorodost, ať už se osobně známe či ne.
Jsou tu však další podmínky pro zdárné fungování těchto dějů.
Pokud v sobě budu mít nějaké předsudky, ať již k reakci obdarovaného /očekával jsem od něj vděčnost a on ji neprojevil/, nebo k nějakým vnějším dějům /ke kterým jsem si dopředu vytvořil příliš konkrétní očekávání/, vytvořím si tím energetickou bariéru proti vracejícímu se zpětnému působení a tím nemohu ,,přijímat“. To je také obsaženo v citaci jako pojem ,,mít pochopení pro slabosti bližního“.
Chci-li někomu pomáhat /dávat/, nemohu to ničím ,,podmiňovat“, ani ne tím, jakým způsobem on to příjme a využije – dávám, protože mne k tomu pudí touha mého srdce pomáhat, to je vše a to je také ta zmíněná nezištnost. V mém nezištném dávání tedy nesmí být snaha druhého převychovat, změnit k obrazu svému, změnit jeho názory, když on si je chce ponechat, a mnohé jiné snahy – já jen chci dávat a tím současně přijímám, abych opět mohl dávat /nic přece není jen mé, ale jen přijaté ze stvoření/  – to vše se pak děje samovolně v rámci samočinně působících zákonů – já jen toužím druhému pomoci – vše ostatní jsou jen důsledky tohoto chtění. Pozemským obrazem by mohl být děj, kdy stojím v řetězu lidí, kteří podávají potraviny ze zásobovacího náklaďáku dolů, lidem v zatopené lokalitě. Kdybych jim nepředal krabici s potravinami, kterou mám v ruce, tu by mi další v řetězu pomocníků nemohl předat další krabici. Jedině protože dávám, mohu přijímat. Současně mi děkují lidé pod vozem za mou pomoc, podávají mi ruce a někdo mi z právě obdrženého balíčku nabízí čokoládu, abych se posilnil při této užitečné činnosti. Je to možná, někdo jiný, než komu jsem potraviny přímo předal, ale je z toho davu obdarovaných. Cítím při tom radost a také pociťuji příval příjemné síly.
V každém případě mi při nezištném dávání zákony stvoření dávají odměnu, buď jen v obecných pozitivních účincích, nebo v lepším případě i v podílu na vděčnosti obdarovaného – to vše mohu přijímat, pokud se tomu sám svým postojem neuzavřu. To celé je pak naplněním koloběhu dávání a braní. Jak dalece se do toho děje ,,osobně a vědomě“ vřadí dávající a obdarovaný závisí výlučně na jejich osobních postojích /otevřenosti v nekomplikovanosti jejich povahy, nebo uzavřenosti ve smyslu předsudků, posuzování a odsuzování/. Odměnu také člověk nedostává přímo od druhého, ale od stvoření, což znamená, že to může mít i jiné formy, než očekávám. Každé dávání je podmíněno určitým upřímným otevřením se, aby ze mne mohlo mé chtění vystoupit v nějakém činu a toto otevření je současně vstupní otevřenou branou pro dobré síly kolem nás, které čekají na takové ,,pozvání“, aby mohly vstoupit. Dalo by se zjednodušeně říci: pokud člověk dává z dobroty srdce tam, kde tíseň nutí jiného člověka k upřímné prosbě o pomoc – pak je zákon naplněn a vše probíhá ,,automaticky“ a správně /nic dobrého se nemůže ztratit a musí se spojit se stejným a přinést to zesílené zase zpět/. Vše je v rovnováze a nikdo nezůstane nikomu nic dlužen, aniž by bylo vždy nutné osobní a konkrétní prošení i děkování. Je-li však člověk již poněkud vědoucí, pak ani vnější formu neignoruje a naplní i ji, aby vše bylo naplněno, jak má /je-li to technicky proveditelné, což nemusí vždy být/.
Když jsem kdysi byl na stavbě budovy určené k uctívání Stvořitele, nepříjemně mne překvapilo, když nějaký člověk, který přišel ,,nezištně“, tedy zřejmě v jeho pochopení tohoto pojmu ,,zadarmo“ pomáhat, vítal ostatní brigádníky slovy: ,,…ááá, taky se jdete odkarmit?“ Jistě to bylo myšleno i trochu jako nadsázka, nicméně mi to současně připadlo i jako vážně míněný popis situace. Vlastně to dobře vyjadřuje nepochopení citovaného výroku z Poselství. Toto už není nezištná pomoc, protože očekává odměnu ve smazání karmy…jsme lidé komplikovaní a většinou nejednoznační, takže i v tomto případě se tomu člověku mohlo dostat něco z vděčnosti druhých brigádníku k němu vyslané, také on mohl kromě očekávání smazání karmy pociťovat radost ze svého spolupůsobení na společném díle. Mohl cítit vděčnost a mnohé jiné, takže i on mohl přijímat, ale jistě si některé cesty k přijímání sám uzavřel svým postojem.
Ve zmíněném výroku z Poselství je tedy nutné se zamyslet nad významem slova ,,nezištně“ a také si uvědomit, že pojmem ,,přijímat“ není vždy myšleno zpětné působení od obdarovaného.ZF

 

  • Kalendář příspěvků
    Prosinec 2018
    Po Út St Čt So Ne
    « Lis    
     12
    3456789
    10111213141516
    17181920212223
    24252627282930
    31