O T Á Z K Y   P R O   Ž I V O T

Motto: Lidé mají sice Slovo, ne však pochopení. A to je přece to hlavní ve všech věcech. Když chybí pochopení, pak ani vědění nic nepomáhá! /Všudypřítomnost/

86a. Velikonoce 2014 /15.4.14/

86a. Velikonoce 2014

zdenekfritz

Dnes nepředkládám téma k dikuzím, ale dovolím si zde položit inspiraci k Velkopátečnímu zastavení a zamyšlení. Je to vyjádření mého postoje, popis mé cesty a snad to někomu může být posilou, inspirací, nebo jen natočením pohledu jiným směrem…

zdenekfritz

Setkání s Ježíšem
Kdysi dávno, někdy mi to připadá, že to snad bylo v jiném životě, ale ukazuje se, že vůbec nemuselo, neboť všechno se vším souvisí…jsem četl scifi knihu s názvem Setkání s Rámou. Příběh se mi líbil, ale až dnes v něm nacházím i duchovní symboliku, která mi tehdy zákonitě musela unikat.
Někde ve vzdáleném vesmíru je detekováno jakési vesmírné těleso. Vyslaná loď zjistí, že to, co vypadalo, jako menší planeta je technického druhu, že je to jakési obrovské vesmírné plavidlo, neznámá mimozemská loď. Zdá se, že je neobydlená a vše funguje zcela automaticky. Nejen rozměry plavidla, ale veškeré vybavení vnější i vnitřní je lidem zcela neznámé a nepochopitelné. A loď stále letí dál a dál směrem ke slunci. Na přítomnost bádajících lidí nikdo a nic nereaguje. Vnitřní prostory jsou tak veliké, že je nelze propátrávat jinak, než nějakým létajícím prostředkem. Několik dnů či týdnů se lidé snaží pochopit maximum z tohoto úžasného díla, ale je jim to velmi vzdálené a nepochopitelné. Nakonec musí Rámu, jak ho nazvali, opustit, protože zjevně míří do slunce a tam jistě zanikne. Tak jen zdáli sledují jeho let… V určitém momentě se kolem něj však vytvoří jakési neviditelné ochranné pole a on nepoškozen prolétne korónou slunce a zmizí kdesi v hlubinách vesmíru…
Tento příběh ve mně vyvolává myšlenky na zcela jiný děj, kdy k nám z velikých, nepochopitelných dálek přišel veliký zachránce…obhlíželi jsme Jej, snažili se po svém, svým rozumem, pochopit a nějak uchopit to nepochopitelné a obrovské v Něm. Chtěli jsme nepojmenovatelné pojmenovat a zařadit do svých pojmů. Ani jsme si přitom nepovšimnuli, že naše chápání nic nepochopilo a Ježíš, živá část Života byl pro nás jen jakousi odrůdou mimořádného člověka. Člověka nenáviděného či milovaného, nazývaného i Bohem, ale přesto příliš polidštěného…to proto, že rozum nemůže víc pochopit a nezralý duch snad jen může vzdáleně vycítit, že je to něco velikého, ale ani on nechápe. To vše je jen odlesk ze vzdáleného zablesknutí, ale není to pochopení, ani přiblížení, neboť to může být až při určité zralosti a poznání. Tak Ježíš odešel do nepochopitelného Světla, aniž jsme dokázali využít bohaté studnice milostí, kterou nám otevřel svým bytím, radou i příkladem. A jako ten obrovský nepochopený Ráma v knižním příběhu zmizel v záplavě slunečního světla, tak i Ježíš zmizel ve šlehajících plamenech Otce a nám tu zůstaly jen otázky, dohady a nesprávné závěry…
Protože však Ježíš, Láska Boží, přišel mezi lidské vyvíjející se duchy s posláním Zachránce a Spasitele a protože ve stvoření neustále působí zákony dávání a braní, rovnováhy a vyrovnání, tak tím pro nás automaticky vyvstala povinnost se k tomuto aktu postavit. Zaujmout stanovisko, vnitřní postoj, neboť tím zaujímáme postoj k Bohu a to je příkaz pro každého sebevědomého tvora, on musí najít vědomý postoj k Bohu, jinak nemůže vědomě existovat. Je to podmínka a zákon. Přesto, že zavraždění Ježíše se stalo před dvěma tisíci lety, vůbec nic se nezměnilo na tom, že každý sebevědomý tvor musí k tomu zaujmout správné stanovisko. Nic nezmizelo, nic neskončilo, doba nehraje roli. V Poselství bylo zaslíbeno, že my, jako lidstvo jsme dostali úžasnou příležitost k uzavření kruhu hrůzy a viny, který jsme roztočili touto vraždou Syna Božího. Zástupci národů lidstva měli přijít k Abdrushinovi s poznáním a uznáním všech dějů a zákonů stvoření, ale i s přijetím zodpovědnosti za tento zločin. V dějích spravedlnosti Boží bylo zakotveno, že jen touto formou a příslušnými slovy, větami a reakcemi pokory a uvědomění jsme mohli dosáhnout rozuzlené této ohromné viny. Žel, nestalo se tak a proto nová doba přináší jedinou možnost – každý procitlý duch si musí sám najít cestu k Ježíši a sám se postavit s plným přijetím odpovědnosti do Zákona a přijmout to, co zasluhuje. My neznáme své dlouhé cesty životy, a proto nevíme ,,co zasluhujeme“, je zbytečné nad tím hloubat, člověk se má v plné pokoře sklonit a vědomě přijmout… A přece se mi to jeví tak, jako by čtenáři Poselství většinou došli k tomu, že jich se tyto děje spojené s Ježíšem už netýkají, když věří v Poselství a čtou Poselství. Je zde také důležitý prvek, který si, asi ne všichni, plně uvědomujeme. Tím, že celý akt ukřižování, ale i Ježíšova poslání přijaly křesťanské církve jako ,,svoje“, je tak ostatními, tedy nečleny církví a ateisty tak i brán. Jen církve celé generace vykládají tyto události, dělají z nich závěry, poučení a doporučení. Vše působí, jako by to všechno byl jejich majetek. Kdo se necítí být přitahován církevními společenstvími, ale naopak je jimi snad přímo odpuzován, ten má nevědomky určitý odstup i ode všech rituálů s tím spojených. Tím se ale taky příliš nesnaží najít si svou cestu k Ježíši a dějům s Jeho pobytem zde spojených. Vnitřně nás neláká se přehrabovat ve všech těch zmatcích, nesprávných závěrech i dohadech podávaných jako neměnná dogmata. Proto jsem po všech setkáních a rozhovorech se čtenáři přesvědčen, že jen málokterý došel k potřebě jít mnohem více do hloubky ve svém vlastním vztahu k Ježíši. Důvodem je, mimo uvedeného zmateného a odpuzujícího přivlastnění Ježíše církvemi i to, že se cítíme být vázáni více k Imanuelovi, jakožto druhému Synovi Božímu. Snad si i říkáme, nebo to tak alespoň v nás setrvává, že to přece stačí, znám-li jednoho Syna podrobněji skrze Poselství, nepotřebuji pátrat ve starých zmatcích, abych získal nejasné poznatky o Synovi druhém, když Oni přece stejně tvoří jednotu a jsou jako dvě paže jednoho těla…
V jistém smyslu by to tak snad i být mohlo, ovšem spasitelskou misí Ježíše sem mezi nás, se vše změnilo. Tím je On spjat se vším vývojovým děním našeho druhu /což nebylo původně ve vývojovém plánu/. A my jsme spjati svým hříchem s Jeho posláním zde a tím i jistým způsobem i s Ním. Jsem přesvědčen, že každý čtenář, který chce pokračovat ve své vývojové cestě, se musí, zákonitě MUSÍ setkat s Duchem Kristovým. To samozřejmě lze skrze Slovo, živý vesmírný děj, ale musí zde vzniknout i zcela osobní a PROŽITÝ vědomý postoj každého lidského ducha k Ježíši a Jeho spasitelskému činu.
To vůbec není tak jednoduché, jak si čtenáři myslí. Až na řídké výjimky, kdy lidský duch toto setkání již prožil v dřívějších inkarnacích či pobytu na onom světě, jsou čtenáři velmi vzdáleni tohoto postoje a vůbec potřeby k takovému postoji dojít. Chci Vám to demonstrovat na svém příkladu.
Kam oko pohlédlo, tam v naší rodině, ale i v nejširším kruhu příbuzných, mohlo nalézt jen ateisty. Tehdy ještě nebyla ve zvyku nějaká konfrontace víry a nevíry, tak jsem se nějakým věřícím vůbec nesetkal a tento pojem mi byl úplně cizí, vzdálený. Proto má cesta k věcem duchovním musela vést jinudy. Přes léčitelství a psychotroniku jsem poznával, že je něco více, než mne doma učili. Člověk, který mne do těchto oblastí zavedl, měl nějaký příklon ke křesťanským pojmům a tak mne vedl k tomu, abych se na cokoliv nejasného ptal pana Ježíše, a ten mi vnitřním hlasem odpoví. Toto mne sice dovedlo k pojmu ,,Ježíš“ i k přečtení/ně­kolikerému/ Bible, ale dnes vidím, že Ježíš mi zůstal úplně vzdálený a já se k Němu tímto nijak nepřiblížil. Poselství mi později mnohé vysvětlilo a zdálo se, že i tomuto ,,rozumím“. Nicméně mne to stále znovu dovádělo, při různých nahodilých příležitostech, k ukřižovaným symbolům v kostelích i lukách a tam k nějaké nostalgii, ale i k jakémusi nejasnému pocitu zmatku. Potom jsem nějaký čas pracoval v zaměstnání, kde jsem se stýkal s mladým mužem, praktikujícím křesťanem, který mne, přes různé vzájemné rozpory v chápání pojmu víra, bral jako věřícího křesťana/tehdy jsem se již zabýval Poselstvím/. On mi jednou povídal, že se snaží vzdát Bohu díky i tím, že si vyhlédne nějaký zanedbaný kříž, kdesi u cesty, a opraví jej, natře, zrekonstruuje. Ta myšlenka se mi líbila a tak jsem jednou poblíž naší chalupy, kdesi na Rýmařovsku, chtěl jeden takový kříž s plechovou, velmi zkorodovanou postavou Ježíše zrekonstruovat. Tehdy k nám zrovna přijel známý, také čtenář a já jej poprosil o pomoc. Kříž se zdál dost vysoký a přístup k němu, přes příkop u silnice, vše ještě ztěžoval. Nakonec ani šesti metrový žebřík nestačil, abych se k Ježíši dostatečně ,,přiblížil“. Po delším snažení můj známý pronesl větu, která se mi od té doby léta vrací: ,,… chtěl ho sundat, ale bylo již pozdě…“. Tak to bylo další setkání s Ježíšem… Pak zase jindy jsem rozvážel po Olomouci obědy starším lidem. V průjezdu jednoho starého činžovního domu byla socha ukřižovaného Spasitele a jsem jí denně pohladil přibitou nohu a poprosil Spasitele za odpuštění. A opět jindy mne to při psaní knih, článků, ale i při fotografování nutilo vždy znovu připomínat tento náš hřích a snažil se, alespoň čtenáře volat k hlubšímu prožití těchto pojmů. To vše probíhalo posledních dvacet let, postupně a lokálně, bez nějakého plánování, snad i bez pochopení širších vazeb, spojitost toho všeho se mi vynořuje až dnes. Od nedávna jsem do své každodenní modlitby, ve které jsem vždy vzpomínal i Ježíše, přidal, jaksi samozřejmě a bez naplánování, akt snímání Ježíše z kříže a Jeho návrat na nebesa. Chápejte to správně, je to symbolický děj, ne ve smyslu, že chci něco odpykávat, ale v tom, že chci Ježíše osvobodit z tohoto našeho falešného uctívání. Vlastně z kříže nesnímám samotného Ježíše, ale naši falešnou představu.
Cílem tedy není můj únik od zodpovědnosti ani snaha se vyvázat z hříchu, vyčerpat karmu a podobná osobní přání. Mou snahou je, aby již Ježíš nebyl žádným způsobem vázán na tyto potupné kříže, samozřejmě On sám tam není, ale naše představa, naše myšlenky se Jej tam stále snaží navrátit. A co my víme, jak to vše vlastně do důsledků funguje, vždyť například naším falešným postojem k Boží Lásce se nám podařilo i vysoko stojící prastvořenou Marii z Bílého zámku spoutat tak, že se do tohoto zámku nemohla po určitou dobu navrátit. Je tedy obecně nutné napravovat, osvobozovat a narovnávat pokřivené. Proto snímám naše představy Ježíše na kříži a vracím Jej tam, kde Jej milují opravdově, bez znetvořených představ, protože jsou již zralí…pro nás ať raději zůstává jen vzdálenou hvězdou na nebi, která pozvedá naše zraky a vede naše srdce vzhůru. Pro nás by bylo asi ,,zdravější“, když už si ty kříže tak přejeme, je mít prázdné a Ježíše vnímat kdesi vysoko v nebesích.
Za těch dvacet let jsem bolestně prožil dvacet Velkých pátků, kdy jsem nejen pociťoval naši, ale především svou vinu, ale trpěl i tím, že vše kolem, včetně mnohých čtenářů nemělo pro tento den pochopení. Jako by bylo toto utrpení Ježíše-námi způsobené-všem lhostejné. Jedni se radovali, jiným to bylo jedno a další si mysleli, že když ,,mají Imanuele“, Ježíše nepostrádají. Ale nyní mne všechny tyto dvacet let trvající vnější i vnitřní snahy mne dovedly k vnitřnímu stavu určitého smíření. Už se netrápím svou vinou, už ji nezkoumám. Nevím kolik jsem z ní odpykal a kolik zůstalo, už necítím potřebu se tím zabývat. Přijal jsem zodpovědnost a postavil se vědomě před toto znamení hanby, jak nám radí Poselství, a snažím se ,,pochopit svého Spasitele“, ale ještě více Jej chci milovat, bez požadavků, představ a přání-zcela prostě-jen milovat.
Je to dlouhá cesta a vede mne po ní touha, protože rozumem se po ní jít nedá. Poselství mi pomáhá pochopit, jaký to má smysl, ale to chtění, usilování musí být ve mně, to nemohu jen převzít z Poselství. Chce to snahu, píli a touhu… Pro většinu lidí neplatí model lotra na kříži, který jediným procitnutím smazal své hříchy a ,,ještě dnes byl v nebi“. Pro drtivou většinu vede velká Cesta mnohým prožitím, mnohým pochopením, mnohým nevědomým postojem, který však, pro čtenáře, může být motivován Poselstvím, aniž si to člověk plně uvědomí. Je to cesta dlouhá a bez vytrvalosti nemá konce.
Mluvím zde jen o cestě k Ježíši, o Imanueli, Synu Člověka se zde nezmiňuji, protože předpokládám, že skutečný čtenář se snaží k němu usilovat. Jen jsem vlastním prožitím došel k názoru, že naše cesta k Ježíši není ani zdaleka tak přehledná a jasná, jak by být měla. A to není správné-je to trhlina, mezera, překážka na cestě-tím i možnost pádu. Nedávno mi jeden čtenář psal, že se bojí těchto křížů a postav na nich, prchá před nimi. Když k nim přistoupí a chce poděkovat, nebo se omluvit, nedokáže to a prchá. Jsem přesvědčen, že každý čtenář, který to myslí vážně se svým osudem, Poselstvím a svým vztahem k Bohu, bude muset překonat svou nechuť, strach a všechny ostatní, věky nachytané, postoje…a postavit se zpříma před svého Spasitele se vší zodpovědností, která k vědomosti patří.
Kdy jindy s tím začít, než o velikonocích, kdy tato hrůza vznikla. A o kterých jiných velikonocích, než o těch, tak mimořádných v letošním roce, kdy se ,,oslavuje“ vražda jednoho Syna a současně i zrození druhého. To obé na stejné temné zemi, ve stejném nechápajícím lidstvu. Možná chce leckterý čtenář promarnit ze strachu, odporu, nebo nedostatku odpovědnosti tuto příležitost a tak, jako ateisté a lidé konzumu přijmout tyto dny jen jako oslavu jara. Možná chce z milosti nám zjevené k našemu pochopení a tím i možnosti ke změně postojů nevyužít nic a vyměnit velké Velikonoce Pokání a nastoupení nové Cesty za malé velikonoce králíčků, kuřátek a jiných bytostných tvorů či snad za svátky rodinných návštěv, popíjení a pojídání sladkostí. Avšak Veselé velikonoce, ani rodinná setkání a diskuze o vnoučatech nám zcela jistě ani v nejmenším nepomohou k uzavření kruhu karmy vyvolané ukřižováním, ani králíčci a kuřátka ve své bytostné čistotě – oni totiž nejsou zapleteni do naší karmy. A nechceme-li o této naší karmě slyšet ani o Velikonocích, pak jednou, někde jinde, slyšet zcela určitě budeme. O tom, že Velikonoce mají pro nás stále stěžejní význam svědčí, mimo jiné, i slova Abdrushinova z r. 1932, kdy sděluje, že Velký pátek je vrcholem duchovního soudu…
Samozřejmě nic nenamítám proti rodinným setkáním, ani radosti z jara, mláďat, jen by to nemělo vytěsnit a vést k zapomenutí, či překrytí tohoto velikého duchovního děje.
Chcete-li o těchto, tak zvláštních, Velikonocích nastoupit cestu ke Spasiteli, pak Vám k tomu gratuluji, jako k významnému kroku na cestě ke Grálu…
Setkání s Ježíšem totiž leží na cestě ke svatému Grálu a nedá se obejít, přeskočit, podlézt, ale jen jím zmužile projít.
Přeji Vám k tomu hodně odvahy a vytrvalosti…a přidám posilující myšlenku z knihy Lao-ć:
,,Jak hluboká je tvá lítost, tak veliká je i milost Boží…“

 

  • Kalendář příspěvků
    Červen 2018
    Po Út St Čt So Ne
    « Dub    
     123
    45678910
    11121314151617
    18192021222324
    252627282930