O T Á Z K Y   P R O   Ž I V O T

Motto: Lidé mají sice Slovo, ne však pochopení. A to je přece to hlavní ve všech věcech. Když chybí pochopení, pak ani vědění nic nepomáhá! /Všudypřítomnost/

83. otázka /lépe řečeno úvaha/ – novoroční zamyšlení o cestách citu a rozumu /1.3.14/

83. otázka /lépe řečeno úvaha/ – novoroční zamyšlení o cestách citu a rozumu

zdenekfritz

V prvé řadě bych při této příležitosti rád poděkoval všem, kteří navštívili či navštěvovali v uplynulém roce toto fórum v prosté potřebě na rozšíření svého pohledu na život, svět, spolubližní i sebe sama. Takoví lidé přicházeli a snažili se číst a reagovat bez předsudků a věcně a to musím hodnotit jen kladně. Budu rád, když si tento určitý nadhled a vstřícnost zachováme i do nového roku – pak nám takováto setkání a dotyky mohou být inspirací a ne trápením. Takže díky všem, kteří to dokázali.
Rád bych se, na prahu nové etapy naší cesty zamyslel nad často opakovaným, ale stále pro nás všechny problémovým tématem: ,,…co s Poselstvím, jak jej co nejlépe využít pro svůj vzestup, ale i pro dobro světa?“.

zdenekfritz

Mnozí jsou přesvědčeni, že oni již ví, jak na to, ale fakt, že Poselství je tu již desítky let a oslovilo tisíce lidí, ale přitom se to nikde nijak výrazněji neprojevilo, tento poznatek ukazuje, že se někde musela stát chyba a tato chyba že pokračuje dále, napříč všemi skupinami i jednotlivci z řad čtenářů. Protože pokud je Poselství spojnicí se Živým Slovem-tedy s živým dějem Boží všudypřítomnosti a čtenáři by dosáhli tohoto spojení – pak by se to zkrátka MUSELO projevit a nezůstalo by to nepovšimnuto. Je tedy nasnadě se k tomuto tématu stále vracet a stále hledat, jak přistoupit ke Slovu, tak, aby k proměně došlo, neboť jsem se dočetl něco takového – vy jste mé Poselství přijali, ale nevpustili jste je do svého ducha, ale jen do záhalů duše. Kdybyste je pustili do ducha, byli byste ihned zcela proměněni….
A to se nestalo ani u tehdejších učedníků a neděje se to ani u nás, protože každý v podstatě zůstáváme stejný, jen hlásáme ideály vyčtené z knihy, jistě se podle nich snažíme i žít, což se nám více, nebo méně lokálně podaří, ale v celku jsme to pořád my, vylepšení, ale vlastně v podstatě stále stejní. K oné velké proměně, kterou po nás chtěl Bůh skrze Abdrushina…nedošlo. Tak tedy hledejme dále, jak lépe, jak účinněji…jak jinak, než včera, protože je vidět, že ono ,,včera“ nestačilo.
Za těch pár let, co se po této pozemské pláni snažím, díky Poselství, pohybovat vědoměji, jsem potkal více čtenářů a měl možnost poznat jejich tužby a úsilí. Myslím, že mohu říci, že velká většina se poctivě snažila žít ve smyslu Poselství, ale v jejich snaze byly velké rozdíly. Jsou mnozí, kteří mají své přesvědčení, že jen čtením Poselství a jeho propagací v rozhovoru se spolubližním, je již v podstatě naplněno to, co od nás Bůh očekává. Oni nějak detailně Poselství ani neznají, a kdyby se měli pokusit napsat, co si z něj zapamatovali-nebyl to dlouhý zápis. Jiná skupina se zaměřila na vnější aktivitu, nějak spojenou s pojmem Poselství a jsou přesvědčení, že tím ,,slouží Světlu“ a naplňují to, co je od nás očekáváno. K této skupině jsem se řadil i já a proto zde mluvím především o sobě, není to myšleno jako kritika někoho, něčeho, ale jen rekapitulace našich snah. K těmto vnějším aktivitám patří šíření literatury, pořádání veřejných přednášek, jakási osvěta v mnoha podobách, a ne na posledním místě-pořádání obřadů pobožností a slavností. Protože všechny tyto aktivity souvisí s Poselstvím a mnohé dokonce přímo s tím, co konal sám Abdrushin, je pochopitelné, že je člověk pociťuje, jako ,,požehnané“ a k požehnání vedoucí. Při nich má člověk dojem, že čím více jich vykoná, tím více žije v Poselství, ve Světle a v požehnání. I já jsem to tak bral. Vnějšími vlivy jsem byl z těchto aktivit vytržen. Bral jsem to tak, jak by to i mělo být, tedy že tyto vnější věci jsou jen zrcadlením vnitřní činnosti a služby vlastního ducha, který se může projevovat v různých vnějších projevech. Je tedy vcelku jedno, jestli si nějaké vnější projevy odebereme, na vnitřním životě se to nemůže nějak markantněji projevit… Ovšem časem jsem vlastním prožíváním zjistil a říkám se smutkem zjistil to, že když zmizelo všechno to vnější, zůstalo toho uvnitř nějak podezřele málo. Je to tedy výrazem toho, že vnější aktivity spojené s pojmem Grálu vůbec nemusí znamenat ,,duchovní činnost v Grálu“, jak si to myslíme. I v jedné přednášce jsou zmínky o tom, že vše vážeme na to vnější, a ono je to vlastně i logické, protože všichni jsme zatíženi nerovnovážným mozkem a prokletím přebujelého rozumu – všichni jsme tedy-pozorováno z nadhledu-rozumáři. Na vnějších činnostech tohoto druhu však nemusí být nic špatného a mohou být užitečné, nebo i chvályhodné, ale nelze je stavět do roviny s ,,činností ducha“ jen proto, že se při nich mluví o Poselství a pojmech s ním spojených. Tyto aktivity nemohou nahradit ,,znalost a pochopení“ Poselství – to je nutné si uvědomovat.
Další skupina upřednostňuje to, čemu říká ,,cítění“. To by jistě bylo ve smyslu Poselství, ale když se zamyslíme nad tím, co tito lidé takto pojmenovávají, pak z toho téměř vždy vyplyne, že jsou to chtěné a cíleně vyvolané pocity. I to je logické-věříme v Poselství a chceme podle něho žít+jsme lidé rozumu a z toho vznikne manipulace, kdy rozumem udáváme směr podle přečteného tomu v nás, co považujme za ducha. Vzpomeňme však, na výrok Abdrushina-nevpustili jste Slovo do ducha, ale jen do záhalů duše – a tomu říkáme ,,cítění“. My už neumíme oddělit chtění rozumové od chtění ducha, ani pocity od citů. To, co je nějak spojené s Poselstvím považujeme automaticky za cítění a city, ale neuvědomujeme si, že Poselství je psáno i pro rozum a rozumem se dá přijmout, dají se vyvolat příjemné pocity i z toho, že ,,máme naše Slovo“, apod. No a na konec je tu menší skupinka čtenářů, kteří se snaží ,,pochopit“ Poselství ve smyslu přednášky Malí bytostní, tedy skládat pojmy k sobě do nějakých celků. To je jistě výborné, ale přesto, že oni znají Poselství mnohem lépe, než všichni ostatní, dovedou ho lépe vysvětlit, odvodit si souvislosti…ani oni jakoby nepřešli tu čáru, za níž je teprve pojem ,,přijali jste Slovo do svého ducha“.
Co je tedy správné?
Snad po sté jsem nedávno četl tuto pasáž:
Ve vašem nitru stojí oltář, který má sloužiti k uctívání vašeho Boha. Tímto oltářem jest vaše schopnost cítění. Je-li tato schopnost cítění čistá, má přímé spojení s duchovnem a tím i s rájem. Pak jsou chvíle, kdy i vy můžete plně procítiti blízkost svého Boha, jak se to často stává v nejhlubší bolesti a největší radosti!
Jeho blízkost cítíte pak stejným způsobem, jak ji trvale prožívají v ráji věční čistě duchovní, se kterými jste v takových chvílích těsně spojeni…..

Náhle jsem si uvědomil toto – k Bohu nejde dojít dokonalou znalostí Poselství, diskuzemi o něm, jakkoliv moudrými. K Bohu nejde dojít pořádáním přednášek, stavbou chrámů, ani žádnou vnější činností. K Bohu se dá přiblížit jen v cítění…
Je tedy zbytečná naše snaha o pochopení Poselství, je to jen rozumové zaujetí nás ,,polepšených rozumářů“? Určitě ne! Pochopil jsem to tak, že ani lidé, kteří poselství Ježíše přijali dobře a čistě, nemohli vystoupit výše, než do úrovní odpovídajících jejich poznání. Je to logické, abych někam mohl dojít, musím znát cestu, znám-li jen její část, dojdu jen tam a pak hledám, kdo by mi poradil. Je tedy jistě správné se intenzivně snažit o pochopení Poselství z čehož vyplyne poznání. Musíme si však uvědomit, že to nestačí. Jen naše cítění může vystoupit až nad naše myšlenky. Toto cítění však potřebuje směr, kterým se má ubírat a tento směr mu ukazuje poznání. Je tedy nezbytné obojí, jedno bez druhého nestačí k uskutečnění té veliké cesty, po které toužíme, o kterou usilujeme.
Proto bych chtěl na tomto místě zdůraznit tento fakt. Naší snahou pochopit souvislosti světa a našeho bytí dle Poselství si utváříme své poznání. Nesmíme však ustrnout jen na tom, pak by se to lehce mohlo stát jen rozumovým hloubáním. Musíme současně rozvíjet své cítění, kterým se budeme snažit najít spojení s Bohem a to je možné ve smyslu přednášky Všudypřítomnost. Bez pochopení souvislostí a bez pochopení existence a podstaty Syna Člověka nám ale nepostačí jen cítění, ale potřebujeme k tomu i vědění a poznání.
Vnější a zevní aktivity spojené s Poselstvím jsou jistě pěkné a mnohdy užitečné, ale neměly bychom je automaticky přiřazovat a chápat jako ,,duchovní činnost“ i když v nich nějaké cítění může, ale také nemusí, být obsaženo. Ač to snad bude znít paradoxně, ani pobožnost nemusí být tak docela duchovní činností. Jak to mohu říci? Pobožnost i slavnost je v něčem blízká modlitbě a o té nám bylo napsáno, že chtěná a plánovaná modlitba bývá málokdy naplněna city. Tak i na pobožnost se člověk plánovitě připravuje a plánuje si její prožití, doslova to tlačí do roviny, kterou považuje za správnou, tedy do své představy. Toto intenzivní plánované chtění však není samovolným výtryskem ducha, ale snahou přitlačit rozumem ducha k Bohu. Samozřejmě to není tak jednoznačné, bývá to směsice plánovaného chtění i touhy duše a bývá to namícháno v různém poměru, podle toho v jakém stavu se právě nacházíme. Proto se klidně může stát, že výtrysk touhy z ducha člověka může být intenzivnější při nějaké nenaplánované činnosti, nebo snad i zevní nečinnosti, než při naplánované zbožnosti.

zdenekfritz

Proto bych rád tento rok uvítal předsevzetím a výzvou, abychom při našich snahách o lepší a hlubší pochopení Slova, ani na okamžik nezapomínali rozvíjet své cítění. To je v nás zakrnělé kvůli dědičnému hříchu, a proto vyžaduje naši zvláštní pozornost, zvláštní péči. Nepůjde to ,,samo“, protože již ,,nejsme jako děti“ a do všeho se nám plete plánování rozumu i našeho rozumového světa a rozumového chápání. Snažme se též oddělit emoce v nás, kterým říkáme city od skutečného cítění. Rozpoznat, kdy k nám promlouvají naše vlastní myšlenkové formy, a proto nám připadají tak správné, od skutečného cítění.
Oživit a rozvinout toto nejvyšší umění člověka – to Vám rád přeji do nového roku, kdy to jistě budeme velmi potřebovat. Zdeněk Fritz

O.J.

Dobrý večer pán Fritz,

veľmi pekne ďakujem za vašu nádhernú a poučnú úvahu k novému roku. Máte úplnú pravdu v tom čo píšete. Chcel by som nadviazať na túto Vašu úvahu. A to tím, že je veľmi obtiažne dneska mať čisté cítenie. Rozum všetko prehlušuje a tento rozum sa mal napraviť tlakom Svetla v Tisícročnej ríši. Až po správnom usporiadaní mozgu by bolo naše citenie tak silné ako by malo byť. Moje skúsenosti so snahou o lepšie cítenie vyšli naprazdno. Vo chvíľach keď som sa mal rozhodovať v otázkach na ktoré sa núkali dve protichodné rozumové voľby, ktoré logicky boli obe odôvoditeľné som sa pokušal vec rozriešiť citením. Trávil som v sústredení nejakú chvíľu aby som jasne niečo citil nejaký cit. No zistil som, že to bola len tupá námaha a z takehoto rozumového chcenia som žiaden cit nevydoloval. Jednoducho rozumové chcenie o lepšie cítenie nefunguje. Jasné cítenie má väčšina z nás dobre zahrabané. Myslím si, že cesta nevedie cez sústredenie sa na lepšie cítenie ale sústrediť sa na prežívanie.
Domnievam sa, že k vytúženej blízkosti Božej sa dostaneme skorej snahou o prežitie ako snahou o cítenie. Hovoria o tom aj tieto Pánové slová z prednášky Očenáš:
„Prožijete-li však v sobě první tři věty modlitby, povedou vás ke stupňům Božího trůnu. Dospěje-li duše k tomu, aby je prožila, jsou cestou k tomuto trůnu. žádná jiná cesta, tam nevede. Tato však jistě!“

Teda to čo je dôležité je prežívanie. Kdo len pasívne čaká, že niečo bude cítiť, že sustredením a rozumovým chcením vycíti Boha, tak koná proti zákonu nutného pohybu. Len v pohybe môžeme prežívať a vyciťovať. Je preto veľký rozdiel medzi čitateľmi, ktorí si skladajú Posolstvo ako ste spomínali, že je to v zmysle prednášky Malý bytostný a tými ktorí sú pohodlní a povrchní. Tí čo skladajú sa pohybujú a prežívajú a to im umožňuje aj cítiť a niečo trvalé pre celé bytie a vzostup si odniesť zo sebou. Je to v zmysle Pánových slov „Přijměte nejdříve správně mé Slovo, snažte se je v sobě prožít, pak se jistě všechno obrátí!“ Aj vonkajšie aktivity a pobožnosti vidím pozitivně, pokiaľ ich človek prežíva a nie len povrchne alebo tupo absolvuje. Preto je veľmi dôležite sa stále pohybovať a prežívať čo má na začiatku cesty najväčši význam v trvalom zaoberaní sa Slovom a snahou o jeho prežitie. Myslí, že hlbšie prežitia blízkosti Boha sa dajú dosiahnuť len postupným budovaním prežití ktoré pre povolaných začalo v hlbokej minulosti a pre nás ostatných začinajú štúdiom a pochopením Posolstva Grálu. Musíme brať v úvahu, že nám na rozdiel od povolaných chýbajú celé tisicročia duchovných prežití. Povolaní, ktorí niečo videli, či už obraz Syna Človeka alebo iné, mali už v minulosti osobné prežitie či už s Božími Synmi alebo inými vysoko duchovne povolanými. My sme len na začiatku našej cesty duchovného prežívania preto nemôžeme očakávať hneď tie najvyššie prežitia ale musíme postupne začať so Slovom.
O tom svedčia Pánove slová „Prožívání je nyní pro lidstvo jediná záchrana, vzestup, vítězství!“

S priteľským pozdravom,

  1. J.

K.F.

Dobrý den pane Fritz

Jenom pár vět k novoročnímu zamyšlení. Zřejmě takové vyciťování, jak nám ho předkládal Pán ve svém Poselství nemáme, a těžko říci jestli někdy mít budeme, neboť jsme příliš připoutáni k zemi, a všemu pozemskému. Snad ti co znají celé Stvoření, si dokážou vytvořit obrazy, a přes tyto obrazy mohou mít nějaké vyciťování. Přesto musím říci, že Poselství je pro nás velmi důležité, bez Poselství bychom nevěděli nic o celém stvoření, nic o zákonech Božích, nevěděli bychom nic o Slavnostech Grálu, ani o Pobožnostech, a musím říci, že o Slavnostech Grálu ti zúčastnění mají přece jenom nějaké vyciťování, než při všedních dnech. Proto si myslím, že Slavnosti i Pobožnosti jsou pro nás důležité, už proto, že tímto aktem uctíváme našeho Pána, a taky proto že naše mysl je po tento čas někde jinde než tady na Zemi. Pokud nemáme to správné vyciťování, pak bychom se měli podle slov Pána snažit jenom o dobro v každé situaci, a čistou mysl v každé situaci. K tomu chci přidat Pánova slova.
Kdo v sobě přechovává pevné chtění k dobru, a snaží se o čistotu svých myšlenek, ten již našel cestu k nejvyššímu, tomu bude všechno ostatní přidané, tomu není třeba ani knih,ani duchovního namáhání,ani osamocení,uzdraví se na těle i na duši.
Myslíme-li jenom dobře, a chceme jenom to dobré, pak se mění i naše osobnost a tak dostáváme pomoc ze světla, která je viditelná na našem duchu, už není, jaký byl, ale jeho stav se změnil k dobrému. Duchovní cíl je vždy to, co v sobě skrývá povzbuzující hodnoty, hodnoty věčnosti nic pomíjejícího.
Máme se tedy ptát, jaké přinášíme hodnoty? To ví každý sám, to jsou taky slova Pánova. Poselství je pro nás záchrana, neboť Slovo nesmí zůstat nepoužito.
Přeji všechno dobré pro příští dny K F

zdenekfritz

Vážený a milý pane FK.
Z Vašich slov ,,cítím“ jistý obranný prvek a zdá se mi, že se snažíte hájit posvátnost pojmů, které já snad nějak snižuji. Pokud jste mé přání skutečně pochopil takto, pak je namístě, abych se vší důrazností uvedl věci na pravou míru. V žádném případě jsem nemluvil proti pobožnostem, slavnostem a čtení Poselství – to bych mluvil sám proti sobě. Že jsem uvedl postřehy, že i v těchto aktivitách nemusí být vždy vnitřně duch, může potvrzovat sdělení jasnovidných lidí, kteří viděli, jak na pobožnosti jeden opravoval /v myšlenkách/ auto a jiný dělal zase jiné věci… Ovšem mluvil jsem v tomto případě hlavně o sobě, já nedokážu být neustále ani při těchto významných příležitostech tak soustředěný, jak bych být chtěl. Ale o tom stejně má úvaha nebyla. I kdybychom věřili, že každý čtenář je 100% bdělý a 100% vyciťuje při všech pobožnostech o všech nedělích, při všech slavnostech a při každém čtení Poselství, pak bychom součtem /já si tu práci dal/ došli k tomu, že z celého jednoho roku by používal svůj cit jen z necelých 5%. To mi ale nepřipadá mnoho, když uvážím, že jsem duch a projev ducha je cit, pak jsem ,,žil“ jen z 5%. A o tom byla má úvaha, to bylo mé přání. Abychom se snažili v těch jiných situacích, tedy v běžných dnech používat mnohem více svůj cit. Používat jej pro řešení běžných každodenních situací, včlenit jej do svého běžného života, jako třeba dýchání. Jistě, že je to obtížné, jinak bych k tomu nevyzýval a na to nepoukazoval, jen bych spokojeně konstatoval, že už to provádíme. Já to tedy neumím a já se to chci učit, chci na to zaměřit svou pozornost a hledat způsoby, jak tomu napomoci, protože se mi zdá, že tak, jak jsem to dělal doposud, to nestačí. Pokud jsou ostatní čtenáři smířeni s tím, že to jinak nejde, pak je to samozřejmě jejich názor a já jim ho rozhodně nechci vymlouvat. V žádném případě nikomu nechci brát to, jak on řídí svůj život, co jemu připadá správné a dostatečné a co ne, to bych se snažil řídit cesty druhých a to skutečně nechci. Jen si myslím, že když se smíříme s tím, že to lépe nejde – tak to ani lépe jít nemůže. Já věřím, že můžeme i za současné situace v tomto světě i společnosti dosáhnout lepší kvality cítění a více je používat ve svém životě. Věřím v to, i když to ještě neumím, ale hodlám se o to i nadále snažit a to jsem chtěl popřát i druhým, protože je to, podle mne důležité. Nic víc a nic méně jsem nechtěl-jen popřát, ne přemlouvat, ne přesvědčovat, ne snižovat snahy druhých. Nikomu nic neberu, naopak, chtěl jsem jen něco ,,přidat“. Prosím tedy, aby mé přání bylo takto bráno. ZF

 

  • Kalendář příspěvků
    Září 2018
    Po Út St Čt So Ne
    « Srp    
     12
    3456789
    10111213141516
    17181920212223
    24252627282930