O T Á Z K Y   P R O   Ž I V O T

Motto: Lidé mají sice Slovo, ne však pochopení. A to je přece to hlavní ve všech věcech. Když chybí pochopení, pak ani vědění nic nepomáhá! /Všudypřítomnost/

74. otázka: Láska k Bohu? /13.9.13/

74. otázka: Láska k Bohu?

Proč ten otazník? Asi každý čtenář by Vám na takovou otázku odpověděl, že on samozřejmě lásku k Bohu má, ostatně, jako každý čtenář Poselství, vždyť by to ani jinak nešlo. Mně to tak samozřejmé ale nepřipadá. Narodil jsem se v ateistické rodině, kam oko pohlédlo a ucho slyšelo, všude v naší rodině i u všech příbuzných nebylo možné zaslechnout či zahlédnout něco duchovního, nepočítám-li vtipy o duchách… S takovýmto základem jsem se musel sám v sobě těžce propracovávat k pojmu Bůh. Určitou dobu jsem i Poselství četl sice nadšeně, ale ,,náboženská“ rovina mi zcela unikala, nebo lépe řečeno, ignoroval jsem ji. Mohu tedy z vlastní zkušenosti říci, že i Poselství se dá přijímat s určitou mírou nevíry v Boha. A právě nad tou mírou víry a příklonu k pojmu Bůh bych se zde rád zamyslel. Možná právě můj zdánlivý handicap výchovy bezvěrci mi dává určitý nadhled nad náboženskými zvyky, kterým říkáme ,,víra“. Tím chci říci, že člověk vychovávaný v náboženských zvycích je sice příjme jako něco běžného, ale to ještě ani zdaleka neznamená, že je skutečně vnitřně vstřebal, přijal a prožil. A to se týká i čtenářů. Jisté je, že míra lásky člověka k Bohu určuje jeho hodnotu ve stvoření. Pojďme se tedy zamýšlet nad těmito pojmy a hledejme cesty, jak více a lépe milovat…


ZF

Dnes 7. září, kdy hledáme cestu k čistotě a pojmu ženství si dovolím Vám předložit pár slov i o pojmu ,,Hledání cesty k Lásce“. Jsou to slova z mé vlastní touhy a mého vlastního usilování.
Mnozí již zralí duchové při své misi zde na této temné pláni zbloudili a selhali, především těch téměř 144000 povolaných /…a možná i slůvko ,,téměř“ je zbytečné/. A pak ten vysoký posel, Světlonoš Lucifer. Je tedy vidět, že pobyt v takové vzdálenosti od zdroje světla, tedy od vrcholu stvoření je nebezpečný a je snadné z cesty sejít. Vnímám to tak, že kdo už nemiluje Boha nade vše, ten již nežije v proudu nezkalené síly a začne tvořit vlastní cesty, které ho však vedou jinam. I zde je to tedy o velikosti a vroucnosti lásky k Bohu. U Ismaele, čteme, že vždy splnil – protože jeho láska k Bohu a Jeho Synům je bezbřehá. Zatímco u Lucifera čteme, že princip lásky nahradil principem pokušení a také, že v něm povstalo chtění vědět všechno lépe a dělat si to po svém… a to my přece dobře známe. Všechny naše výroky, pořekadla, písně a moudré citáty o důležitosti lásky jsou tedy jistě namístě, ale přitom celá historie ukazuje, že jsme nikdy lásku neuměli realizovat, ale jen jsme o ní snili, toužili po ní, volali ji a …nikdy ji v její vlastní formě nepřijali.
Čteme Poselství, přemýšlíme o něm, hledáme v něm, diskutujeme o tématech, skládáme si věty a slova do smysluplných celků, abychom tomu porozuměli. Přeme se o význam jednotlivých výroků, někdy se snad i hádáme, jindy se necháme ovlivnit názorem druhého a opět jindy vnutíme svůj názor jiným. Zajímavé, někdy i výborné…ale to vše se dá dělat i rozumem a Poselství je psáno i pro rozum. Jak je to tedy s tou naší láskou? Ne nadarmo je první přikázání v Desateru o vztahu k Bohu, můžeme říci o lásce k Němu. Dalo by se asi říci, že kdo by skutečně a zcela naplňoval a žil první přikázání, ten by ostatní ani nepotřeboval. Ve své lásce, kterou by zcela žil, by nemohl udělat nic nesprávného a porušit další přikázání, a to, ani kdyby je snad neznal. Problém je, že my stojíme na své vývojové cestě poprvé, tedy není to nějaké opakování, kdy se dalo na něco vzpomenout, vyvolat něco z minulosti. Duchovní zárodky vyšly na svou vývojovou cestu a v sobě nesly předpoklady, které teprve měly rozvinout. Takže v nás byl předpoklad k rozvinutí lásky, ale ne láska hotová, na kterou si stačilo vzpomenut, odněkud ji již hotovou vytáhnout. Když jsme ji do dneška nerozvíjeli, tak ji neznáme a nemůžeme v sobě pro ni vyvolat ani reálný obraz. Jako si křesťané vytvořili ,,svůj“ obraz Boha, který odpovídá jejich přáním, a před ním se sklánějí a k němu se modlí, tak jsme si my všichni vytvořili svůj obraz lásky. Proto můžeme po tisíciletí opěvovat lásku, stále milovat a přitom a přesto jít ve vývoji dolů.
Co dělá zamilovaný člověk? Stále myslí na svého milovaného, hledá, čím by mu udělal radost, jak by ho příjemně potěšil, čím by ho obdaroval. Myslí na to dnem i nocí, zcela ho to naplňuje. Milujete takto Boha? Já ne, ale rád bych, vím, že je to důležité a chtěl bych to. Přemýšlením se Boha milovat ale nenaučíme, ani diskuzemi a asi ani náboženskými obřady. Vzpomeňme opět na zamilovaného, on miluje samovolně, nemusí se k tomu nutit, nedělá to v určitou hodinu, ale zcela samozřejmě a neustále. Tryská to z něj a formuje se teprve potom do slov a skutků.
Některá náboženství správně vytušila, že je důležité lásku k Bohu prožívat a ne jen o ní přemýšlet a hovořit. Některé křesťanské skupiny došly až k jakési téměř fyzické lásce k Ježíši, kterého chápou, jako zviditelnění Boha-je to tedy jejich forma lásky k Bohu. Zde našly výroky o nevěstě Ježíšově, což bývá chápáno jako církev, zcela osobního tvaru v osobní lásce těchto představitelů /častěji i představitelek/ církve. To jeden z příkladů V indickém pojetí je hledání spojení s Bohem v touze také zosobněno, jak o tom píše např. známý Rámakrišna. Ten patnáct let nedělal nic jiného, než neustále hledal spojení s matkou Kálí, což je v jejich chápání jedna z podob božství. Po celodenním úsilí o spojení každý večer plakal a v zoufalství volal: ,,Další den uběhl, ó matko, a zase jsem tě nenalezl…“ Patnáct let, každý den takto hledal osobní spojení s láskou Boží. Neberme nyní v potaz jejich chápání božství, ani to, že zaměnili Boha s Jeho vůlí…. Zmiňuji to jen proto, abych ukázal na příkladu, jak velké úsilí věnovali někteří lidé, aby nalezli živé spojení s Boží Láskou. Není to tedy tak jednoduché a samozřejmé, jak se předpokládá, chce to veliké úsilí. Památné je podobenství Rámakrišny, který připodobňoval touhu po království nebeském /což je v jistém smyslu touha po Bohu a hledání Lásky/ k úsilí tohoto člověka – berme, že v jedné místnosti je zloděj a v druhé poklad, o němž on ví. Cožpak může dělat něco jiného, než neustále myslet na to, jak se k tomu pokladu dostat? A můžeme zde zmínit i výrok z Poselství – musíte žíznit po Slovu, jako žízní hynoucí na poušti… Pokusíme-li se o představu – takový člověk skutečně nebude a nemůže myslet na nic jiného, než na vodu. Nikdo ho k tomu nemusí nabádat, ani mu radit a vysvětlovat, že by měl na vodu myslet, ne, on žije jediným přáním – pít vodu.
To vše jsou malé příklady, kterými chci načrtnout jediné – touha po Bohu, touha po Lásce, po spojení … to vše musí být živý děj, který v člověku neustále a nepřetržitě vře a tlačí, volá, kypí a pozvedá vše v něm k jedinému cíli. Žijete tak, toužíte tak, máte v sobě takou vroucí a přirozenou potřebu? Ne naplánovanou, ne chtěnou, ale samovolnou, jako třeba dýchání, na ně také nemusíme myslet a přece je neustále vykonáváme. Uprostřed našich povrchních životů obtěžkáni naprosto zbytečnými nutnostmi, které jsme dobrovolně přijali, nebo do kterých nás nutí společnost a naše okolí…v tom všem a při tom všem by v nás neustále měla bouřit takováto touha po Bohu. To chápu jako jedinou možnost spásy našich duchů. Umíte to, žijete tak? Já ne, ale chtěl bych, snažím se o to již léta a přece…jak nepatrný výsledek. I já si připadám jako Rámakrišna, který každý den plakal, že se opět nenaučil milovat. Co s tím? Někdo snad řekne, že má přání jsou příliš maximalistická, prostě se snažíme…jsem jen vyvíjející se duchové, nedávno jen zárodky ducha… Vidíte, no a já si myslím, že mé, někdy mi vyčítané přehnané požadavky, jsou ničím proti tomu, co se od nás skutečně očekává, abychom vůbec mohli být zachováni.
Láska k Bohu-to je vše a v tom je také vše obsaženo-všechna úcta, všechno toužení i hledání, snaha Jemu porozumět. Ale to přece děláme, ne? Čteme Poselství každý den, snažíme se mu porozumět, modlíme se ráno i večer a taky před jídlem, jednou, možná i vícekrát týdně chodíme na pobožnosti, nebo hledáme nějakou jinou formu obřadu. Pořádáme přednášky a šíříme Slovo, aby byli spaseni i jiní…tak je to dobré, ne? Tak mne možná někteří z Vás označí za pesimistu, nebo nespokojeného maximalistu…i kdyby to udělali všichni, já vnitřně VÍM, že naše láska je nedostatečná, že nestačí to, co jsem zde vyjmenoval a že musíme hledat cesty, jak ji mnohem a mnohem více rozvíjet. Nesmíme se cítit být zachráněni proto, že čteme Slovo. Nezapomeňme a jako memento si vždy připomínejme tento Abdrushinův výrok: ,,Především se braňte vzniku onoho blaženého pocitu, který mnozí nazývají pokorou, ale který neznamená nic víc než uklidňující vědomí, že jste se svým jednáním zalíbili Bohu a nyní od něho můžete očekávat dík, odměnu. To je duchovní pýcha, jedno z nejhorších nebezpečí, jemuž podléhá většina všech věřících, aniž o tom ví, protože tuto pýchu skutečně považuje za pokoru.“ Takovýto pocit jsem mnohokrát zaznamenal u mnohých čtenářů, takže domnívat se, že je míněn jen k příslušníkům nějakých církví, by bylo pošetilé. Všechny výroky jsou vždy všeobsáhlé, a proto si z nich má vzít osobní ponaučení každý lidský duch, protože my všichni máme stejné slabosti, jen v jiných podobách. Nikdo by se tedy neměl stavět mimo a nad jakýkoliv výrok v Poselství mířicí k lidskému duchu.
Čtěme Poselství, přemýšlejme o něm, hledejme odpovědi, diskutujme, ale současně v sobě neustále rozvíjejme touhu po Bohu, jen ona nese ducha vzhůru. To však může jen každý sám v sobě, je to nepřenosné a vlastně i nesdělitelné. Není na to žádné schéma, žádný návod. Ani já se zde nesnažím Vás o něčem přesvědčit a poučit Vás o lásce a o tom jak milovat, ale mohu Vás jen inspirovat. Láska se nedá vysvětlovat, nemůžeme druhé poučovat, jak mají milovat, můžeme jim to jen ukázat. Rád bych Vám zde nakreslil obraz své touhy, rozlil své srdce to těchto řádků, ale není to možné. Mohl bych Vás jedině obejmout, mohli bychom spolu plakat a tiše a mlčky pohlížet k východu, ale vysvětlit… to nemohu. Ale mohu volat, že naše láska je příliš malá, tak malá, že ji nelze shora vidět.
Mám pro to takový svůj obraz. Vidím veliký, nedohledný skalní masiv. Kámen je tvrdý, hladký a zdá se být nezdolný. Ve skalním masivu je hluboká a tmavá soutěska, na jejímž nesmírně hlubokém dně žijeme my – ztracení. Vzhůru nevede žádný chodníček, žádná kamzičí stezka. Je jen jedna možnost – stát se písní, jednoduchou, prostou melodií, která se vznáší vzhůru, odráží se od stěn, rezonuje, ale především stoupá… Zdá se být osamělá, bezvýznamná, nehledá nic, ani se nesnaží být slyšena druhými, celé její bytí je soustředěno do jediného děje, jen se vznášet vzhůru. A teprve až vystoupá nad skály, může se přidat k jiným, něžně a tiše znějícím flétnovým melodiím… Toto osobní a individuální toužení po Bohu, hledání lásky je tichá píseň srdce, nejsou to hlasité a hřmotné činy, není to spasení jiných, nejsou to činy vyvolených a povolaných, není to hledání slov na ohromení ostatních, je to píseň beze slov, v níž šeptá, tišeji než tiše, vlastní duše jediné slovo …můj Pane.
A při všem tom vnějším usilovaní nikdy nesmíme zapomenout a přeslechnout tuto tichou píseň svého srdce. A když budeme bádat, hloubat a diskutovat, měli bychom si vzít příklad z Krišny: … Nebylo to pátrání houževnaté, jednostranné chtivosti vědění, která by byla činná jen v jednom směru a nad to neživá a strnulá. Bylo to uctívající poznání milosti, moci a dobroty Nejvyššího…
Nevím, jak se naučit milovat…můžeme jen hledat přirovnání k tomu, co trochu známe – když je člověk zamilován. Stále myslí na druhého, chtěl by pro něj udělat jen to nejlepší, ničím ho nechce zranit ani zklamat, chce mu dělat jen radost. Váží si jej a má k němu úctu. Chtěl by být stále s ním a nechce se od něj odloučit ani na okamžik…. Zkusme tedy alespoň tyto naše malé a lidské poznatky použít při hledání lásky k Bohu…a berme to jako začátek dlouhé cesty, na jejímž konci září, dosud nepochopený, pojem Láska.


Pokračuji ve své úvaze:
Většina čtenářů má ve zvyku opakovat citáty z Poselství. To bych zde samozřejmě mohl udělat také, ale já si myslím, že je lépe, když si Poselství každý čte a hledá v něm sám. To je duchovní práce každého jednotlivce. Zde chci rozvíjet lidské myšlenky, i když se vždy budu snažit je směrovat k Poselství a z Poselství.
Budu tedy pokračovat ve snaze hledat pomocné prostředky při hledání lásky k Bohu.
Zamilovanost mezi lidmi bude nejčastěji vznikat protnutím a vzplanutím osudových vláken obou duší. Druhou možností, méně prudkou, je postupné zjišťování kvalit druhé duše, získání důvěry a úcty na základě skutků.
Pokud bychom chtěli hledat nějaké modely pro rozvíjení své lásky k Bohu, mohli bychom použít i tyto dva zmíněné případy, samozřejmě v jiné formě. I naše láska k Bohu má svůj základ a zdroj kdesi v hlubinách minulosti. Je tu však podstatný rozdíl – lidské lásky z minulosti stačí jen oživit, ony měly kdysi již svou hotovou a ucelenou formu, avšak naše láska k Bohu bude vždy jen nerozvinutým začátkem, na nějž se budeme snažit stavět dnešek. Náš vývoj zdaleka není hotov a navíc šel nesprávně, proto ani předpoklad k lásce, který je duchovním zárodku uložen, nemohl být správně rozvinut. Proto při znovunalezení lásky skrze Poselství nebude následovat takový zášleh, jako je tomu v případech zamilovanosti lidské /člověka k člověku/. Pak tu máme tu zmiňovanou druhou možnost, láska postupně vznikající, formující se na základě prožívání úcty, objevováním kvalit druhého v různých životních situacích. I tento způsob je trochu podobný tomu, když poznáváme Boha v Jeho díle, i zde může člověk postupně v úžasu a úctě poznávat Jeho velikost, dokonalost a moc…a tímto poznáváním roste úcta k tvůrci něčeho tak úžasného a s úctou zesiluje i láska. Jsou tedy dvě cesty, jak rozvíjet lásku k Bohu, jednu jsme již začali v minulých životech a záleží na tom, jak daleko jsme ji dovedli, nebo jak hluboko jsme ji pokřivili. Tato cesta tedy již existuje a stačí ji oživit v mysli. Toto oživení však samo o sobě nestačí, protože jsme tuto lásku zatím příliš nerozvinuli, správně nezformovali. Je tedy nutné tuto lásku dále a neustále rozvíjet druhou metodou. Ovšem často, možná téměř vždy, zde budou mnohá pokřivení této lásky rozvíjené dříve, a proto je nutné tuto lásku očistit, odstranit z ní omyly. Forma musí být opravena, ale často i rozbita a znovu správně postavena.
Láska k Bohu vede ve svých důsledcích i k lásce k Jeho dílu, tvorům a bytostem, tedy také k lidem. Obráceně, tedy, když člověk má rád lidi, jej to k Bohu dovést nemusí, i když v sobě již lásku našel. Dokonce ani zdánlivá láska k přírodě člověka nikam výše nedovede. V tom se právě zrcadlí naše různé pokřivené postoje, že něco, co děláme a vypadá to ušlechtile, vůbec takovým nemusí být. Motivace našich vlastních pohnutek je nám mnohdy neznámá. Lidé horující pro přírodu, uvedení v Poselství, by asi těžko připustili, že jejich motivací je domýšlivost a požitkářství, …vždyť oni přece milují čistou přírodu, jak by to mohlo být nečisté?
Zde je jeden takový příklad, přímo od Abd-ru-shina: Pohleďte jednou správně na sebe! Co vy nazýváte důvěrou, je ještě z velké části samolibost vzhledem k tomu, že se domníváte být více než mnozí jiní lidé, poněvadž jste měli tu milost, že jste něco slyšeli, co jiným ještě zůstalo upřeno. Jak je člověk ještě malý, a jak sám sobe si připadá velký! Zejména když tomu věří, pro víru! Jak v něm potom září pocit povznešení nad svými předsevzetími, nad svým chtěním a nad těmi city, které on svému Bohu přináší vstříc. S jakým soucitem hledí na bližní, kteří jsou ještě daleko vzdáleni od této víry. Avšak všechen soucit je z největší části jen samolibost, duchovní domýšlivost, nebo ještě obojí silně smíchané. Zkoumejte se proto tak silně a bezohledné jak můžete…
Hinduisté věří, že ve všem je skryto věčné a nezničitelné Brahma, a proto musí každý člověk přistupovat, nejen ke každém člověku, ale i zvířeti a zemském útvaru jako ke ztvárnění Boha v mnoha podobách, tedy s úctou, pokorou, bez antagonistických myšlenek. My samozřejmě již víme, že tyto orientální nauky nedokázaly oddělit Boha od Jeho projevů a naprosto zabloudily v chápání podstaty člověka i jeho cesty. Nicméně, proč bychom nemohli svou pozornost také trochu zaměřit i tím směrem, který dovádí člověka k úctě a pochopení ke všemu stvořenému? A my, s Poselstvím v ruce, můžeme lépe chápat souvislosti a potom nás toto pozorování může vést k prohlubování lásky k Bohu…
Jsme příliš komplikovaní a složití, naše myšlenky, ve snaze najít pravdu, se mnohdy stáčí v bludných kruzích. Jiní zase nemyslí, aby si prý nenažhavili mozek, a říkají si, že už na to vyzráli, protože když nepřemýšlejí, nepodlehnou moci rozumu, jenže pak se zase nechávají vést pocity. I když jim říkají city, podle výsledku lze poznat, že ať už tomu říkáme jakkoliv, je to stejně dílo rozumu.
Snad by to chtělo něco tak prostého, jako to napsal spisovatel Kárlis Skalbe ve své povídce Chudý brahmín: Brahmína už nevzrušoval majetek, ani pocty. Ode všeho se osvobodil a oddal se světlu. Neměl zapotřebí hloubit jeskyně ani se dát zazdívat jako svatí. Nebyl přece ani mnich, ani svatý. Chtěl se jen dostat blíž ke světlu…


ZF

Další příspěvěk:
Třetí cestou rozvíjení lásky k Bohu je Jeho poznávání v Jeho Synech. Bůh je pro nás neviditelný a ve své velikosti i nepochopitelný. Ve své dokonalosti a vzdálenosti i oddělenosti /je mimo stvoření a sám není stvořený/, nemá osobně s námi nic společného. To je pro nás těžko pochopitelné a představitelné, bez představy není obraz ani pojem, takže se potácíme ve vlastních představách vzešlých z napodobení vlastního druhu. Avšak Jeho Syn je ve stvoření a má alespoň schránu, která je z něčeho, našemu druhu trochu bližšího. To, že je Syn zakotven ve stvoření, jej přiblížilo všemu stvořenému z čehož povstala i úloha Syna Člověka – věčného prostředníka mezi Bohem a stvořením. Můžeme tedy poznávat Boha v Jeho Synu. Ten je ale viditelný, nějak pocítitelný a vedou k němu cesty záření, které se dají nalézt a prožít. To lze pochopit z př. Všudypřítomnost. Samozřejmě, dosažení zde popsaného spojení je vrchol, kterého zde na zemi a v této zatemnělosti dosáhne málokdo. Ale všichni se o to musí snažit. Je to těžké, velmi těžké, ale vzpomeňme to nesmírné úsilí různých i zde jmenovaných, než dosáhli spojení. Trvalo jim to celá léta neustálého velikého snažení. Jan Křtitel na poušti, Buddha Lao c a mnozí jiní´. Jsem přesvědčen, že taková snaha je nezbytná pro každého, i když formy a způsob se budou lišit podle druhu osobnosti a poměrů, ve kterých žije. Dnes nepůjdou použít formy, které oni použili, je jiná doba a jiné způsoby – i to je třeba respektovat. Lásce k Bohu se může učit od našich vzdálených pravzorů a vzorů – Ismaele a ostatních prastvořených. Mohli jsme se o nich dozvědět mnohé a tím můžeme navazovat myšlenkové i citové spojení s jejich obrazy. Tím se můžeme od nich stále učit, protože oni již Boha milují, ale my se to teprve učíme.
Zahrňme tuto touhu, toto přání do svého denního usilování, do svých modliteb, do svého životního plánu. I když je přímo neuvidíme a neuslyšíme, spojení existuje, my je tímto oživujeme a oni vstupují do našich životů a do srdcí. Pak se náš pohled na svět může časem změnit, všimneme si nepovšimnutého a procítíme neviditelné, naše láska bude růst vzhůru k Bohu.

 

  • Kalendář příspěvků
    Červen 2018
    Po Út St Čt So Ne
    « Dub    
     123
    45678910
    11121314151617
    18192021222324
    252627282930