O T Á Z K Y   P R O   Ž I V O T

Motto: Lidé mají sice Slovo, ne však pochopení. A to je přece to hlavní ve všech věcech. Když chybí pochopení, pak ani vědění nic nepomáhá! /Všudypřítomnost/

61. otázka: Lidské mínění a Boží vůle v zákoně zpětného působení…/15.3.13/

61. otázka: Lidské mínění a Boží vůle v zákoně zpětného působení…

 

Každý průměrný čtenář ví, že takovou nějakou přednášku Abd-ru-shin napsal. Ne každý bude vědět, že jsou to přímo konkrétní věci z jeho života. Tato přednáška je zajímavá právě tím, jak je praktická, respektive, že vychází z konkrétních situací v životě a srovnává je se zpětnými účinky, které jsou úplně jiné, než lidské hodnocení zmíněných situací. A viníci /z pohledu lidí/, jsou ukázáni před Božími zákony jako nevinní. Jejich kritici a soudci pak zase jako viníci. Když si to čteme, připadá nám to ,,jasné“ a myslíme si, že bychom jednali jinak, než popsaní lidé. No snad ano, ale musela by to být úplně stejná situace, pak bychom si to snad uvědomili. Ale, co kdyby to byla situace jiná, poznali bychom vůbec její podobnost?


zf

Vsuvka na základě reakcí na můj příspěvek: Protože se zdá, že mnozí chápou můj příspěvek jako nějakou obžalobu skupiny čtenářů, nebo snad snahu vyvolat ve čtenářích tohoto fóra soucit k mé osobě či nevoli k těm, co mi ,,ublížili“, musím zdůraznit – TOTO NENÍ NÁPLNÍ, ANI CÍLEM MÉHO PŘÍSPĚVKU. NIC TAKOVÉHO NECHCI!!! VŠE JE NAPSÁNO A UVEDENO Z PRAKTICKÉHO PŘÍKLADU JEN PROTO, ABYCH UKÁZAL, ŽE NELZE HODNOTIT DRUHÉHO BEZ ZNALOSTI JEHO POHNUTEK. JÁ MÉ ,,SOUDCE“ NESOUDÍM A ANI SE NA NĚ NEZLOBÍM!!!


Když jsem si nedávno tuto přednášku opět četl a přemýšlel o ní, uvědomil jsem si, že mám také jedno velké prožití, které vlastně do této kategorie zapadá. Tak bych se s Vámi o ně podělil, aniž bych zde kritizoval protistranu, jde mi jen o ukázku, že vnější věci mohou být jiné, než vnitřní pohnutky a že můžeme velmi lehce druhému ublížit, aniž bychom to snad přímo plánovali, jen z pouhého nadšení pro věc, ze zápalu,… snad i z víry?
Před mnoha lety jsem poznal člověka, který stál v čele skupiny čtenářů. Vždy jsem si jej vážil, protože to byl člověk, který měl velikou snahu pochopit Poselství a žít podle něj. Tato snaha byla hlavním a vše prostupující náplní jeho života. Věřím, že v tomto smyslu byl pro mnohého čtenáře vzorem a příkladem. Jenže, jak už to tak mezi lidmi, ale i mezi čtenáři bývá, je spektrum našich názorů a postojů velmi různorodé a tak i tento člověk se stal neoblíbený mezi jinými čtenáři téže skupiny. Nakonec odešel do ústraní a již nestál v čele žádné skupiny, ale stále se intenzivně věnoval hlubokému studiu Poselství. Protože žil ve vzdáleném městě, viděl jsem jej sporadicky po několika letech a spíše neplánovaně. Proto jsem byl dost překvapen, když se jednou u nás se svou paní objevil. Mezi rozpravami o Poselství se zmínil, jestli bych mu, až to bude nutné, nevypravil pohřeb. Docela mne to překvapilo, nepřipadal mi až tak o mnoho starší, vypadal velmi čile a vůbec ne nemocně. Vzal jsem to tedy spíše jako nějaký vzdálený příslib, spíše na rovině vzájemného porozumění, než jako skutečnost. Pro neznalé musím zmínit, že v organizovaných skupinách čtenářů se koná pohřeb čtenáře jako náboženský obřad s přesně daným průběhem. Tento zmíněný člověk dokonce sám tyto obřady pro odcházející čtenáře vykonával. Já sám jsem sice přečetl jakousi maličkou brožurku o tom, jak to probíhá, ale nikdy jsem se toho neúčastnil a tak má představa byla a vlastně i je, trochu mlhavá. Říkal jsem to dotyčnému, ale on byl tak zklamán z různých zážitků ve skupině čtenářů, že jim již nedůvěřoval a raději chtěl oželet tento daný obřad a chtěl jej raději nahradit pohřbem bez ,,posvěcení“, ale vykonaný někým, komu důvěřoval. Jak jsem uvedl, bral jsem to jen jako cosi velmi, velmi vzdáleného a dotyčného jsem poprosil, aby on mně vykonal tento přátelský akt, když odejdu dříve, než on. Velmi mne překvapilo, když za nedlouho mi volala jeho paní, že manžel v následujících dnech odejde, což se také stalo, a připomínala mi můj slib s vypravením jeho pohřbu. Byl jsem úplně šokován, ale ani mne nenapadlo, že bych svůj slib mohl vzít zpět. Nemám rád veřejné vystupování, a protože byl ten člověk znám, dalo se očekávat, že to bude akce s velkou účastí, což mi bylo dost nepříjemné. Nicméně, dal jsem slib příteli a to bylo pro mne svaté. Po zkušenostech se skupinou čtenářů jsem se obával, že to bude od nich bráno, jako něco nežádoucího, oni očekávali, že obřad budou vykonávat povolaní z jejich řad, protože onen člověk byl dříve mezi nimi jako vůdce. Obával jsem se, že se jich to dotkne, že budou dotčeni a že možná dokonce budou považovat mou aktivitu za snahu předstírat moje vůdcovství, či to, že přebírám roli povolaného, jímž jsem nebyl určen. Svěřil jsem se se svými starostmi jeho paní s dotazem, jestli bychom jim to snad neměli nějak vysvětlit dopředu. Řekla mi však, že to není nutné, pohřeb je civilní, nenáboženský a ona nikoho z nich na něj nezve, konec konců oni způsobili svými útoky a kritikami mnohé trápení v jeho životě, tak by o jejich účast stejně nestál. S tímto vědomím jsem se tedy chopil obřadu pohřbu, s přesvědčením, že to není náboženský obřad, ale jen má služba tomu člověku v okamžik, který je pro něj velmi významný a v němž mou pomoc nějak potřebuje. Ani na okamžik jsem se vnitřně, ani vnějším postojem nestavěl do jiné role. Jak jsem uvedl, obřad podle Poselství jsem nikdy nezažil a tak jsem neměl s čím srovnávat. Zesnulý měl vše připravené dopředu, takže jsem vlastně měl jen přečíst to, co on sám sepsal. Vše jsem důkladně zvážil a vzal v potaz jeho přání, ale i možné námitky skupiny čtenářů. Vynechal jsem z projevu pár detailů, které by se snad někoho mohly dotknout, jako např. to, že jsem měl požehnat rakvi. Necítil jsem se oprávněn někomu žehnat a tak jsem to vynechal. Obřad proběhnul a bylo na něm dost lidí. Po pár dnech mi volal vedoucí skupiny čtenářů a vyčetl mi, že jsem se dopustil hříchu a znesvětil náboženský obřad ustanovený samotným Abd-ru-shinem. Když jsem mu vysvětlil okolnosti a své pohnutky, řekl, že jsem se stal ,,obětí své dobré vůle“, ale oni že to nemohou nechat bez odezvy. Nesmím tedy vystupovat tak, aby to působilo, jako že s nimi mám něco společného a oni nebudou prodávat mé knihy, aby ukázali, že se distancují od mé osoby. To, že uvalili klatbu na mé knihy, kterými jsem se snažil ukázat lidem cestu k Poselství mne ranilo velmi silně a vše jsem pociťoval jako krajně nespravedlivé a kruté. Dlouhé roky jsem jim nezištně pomáhal s šířením Poselství a jinými aktivitami. Nebyl jsem tedy někdo neznámý, který se projevil jen tímto jediným činem, ale byla za mnou léta obětavé práce i osobních setkání, kdy mohli poznat mé nitro. Celé měsíce jsem se velmi trápil a trpěl, vzalo mi to kus života a zdraví. Znovu a znovu jsem se zabýval otázkou, co jsem udělal špatně a jestli jsem se skutečně dopustil něčeho hříšného. Neobjevil jsem však na svém chování nic proti zákonům stvoření, nic jsem nedělal pro svou domýšlivost, ale vše jen jako nezištnou pomoc příteli, který mne o to poprosil v těžké chvíli. Při všem jsem měl na mysli, že nikomu nechci ublížit. Mí soudci nehodnotili mé nitro, ani mé pohnutky, ale jen vnější děj. Z jejich pohledu jsem pošpinil to, co jim je svaté, protože takovýto obřad může vykonat jen k tomu povolaný a určený shůry, což jsem já nebyl. Mé zdůvodnění, že se o takový obřad nejednalo, nevzali vážně, protože podle nic to mělo vnější formu toho náboženského obřadu, jak oni jej znají a chápou. Po čase, když jsem se na vše dokázal dívat již bez bolesti a s určitým nadhledem jsem si uvědomil, že oni skutečně jednali, rozumově vzato, naprosto správně. Chtěli zachovat čistotu své víry a s tím souvisí i čistota obřadů. V jistém smyslu je to situace podobná ději, když zákoníci chtěli zničit Ježíše za to, že léčil o sabatu, kdy byla každá činnost náboženským zákonem zakázána. Zákony stvoření, zákony Boží jsou jistě závazné pro každého tvora, ale protože stvoření je živé a stále se v pohybu mění se, zraje, formuje se, tak i projevy těchto zákonů jsou živé a nemohou být jako strnulé dogma, vždy a pro každou situaci v pevné kamenné formě. U všeho záleží na obsahu, motivaci, úmyslu v prvé a podstatné řadě, vnější formy je potřeba hodnotit za spolupůsobení citu, který pomáhá odhalit vnitřní podstatu dějů. Pokud budeme hodnotit jen podle vnější formy, bez ohledu na vnitřní motivaci, můžeme se lehce dopustit bezpráví i když si myslíme, že konáme právo a spravedlnost. Když se na celou situaci dívám dnes, vůbec se na zúčastněné kritiky a karatele mé osoby nezlobím a odpouštím jim. Nicméně, za správné to brát nemohu a myslím si, že všechna to velká bolest a ty měsíce trápení, které jsem prožil, jim nic povznášejícího ve zpětném působení nemohly přinést. Měli bychom se tedy vždy snažit odhalit nitro všech věcí, protože podobně jako my, tedy duchovní podstaty, jsme ukryti ve vnějším těle, tak jsou i naše pohnutky skryty pod vnějšími formami. Ale vždy jde o podstatu, o jádro. Náboženský zápal provedl v historii lidstva ty nejhorší zvěrstva a to za provolávání, nebo alespoň myšlení na Boha. To by nám mělo být mementem, abychom snad nedělali něco podobného. Žádné pravé náboženství nevede tímto směrem…


JS

Mohl bych, pane Fritz začít otázkou, i když předem vím vaší odpověď. Změnilo se na Slově Poselství, po vaší exkomunikaci byť jediné písmenko? Voda teče, čas plyne, tak nějak začíná nějaké pořekadlo, nepamatuji si již přesné znění, jen smysl jeho. Možná bych položil druhou otázku, ale jako u první, odpověď je nasnadě. Udělal byste to pro přítele znovu? Nemyslím hned po telefonátu s vedoucím představitelem, ale dnes, zkusím odpovědět za vás, myslím, že ano. Neboť co se stalo? Nic jenom se odhalily charaktery a detaily.
Pokusím se vcítit do vaší situace, jak bych se zachoval, byl-li bych o totéž požádán. Určitě bych se snažil přesvědčit zúčastněné, aby využili oficiální podobu pohřbu. Neboť se tady jedná o úkon Grálu, který má přesná pravidla, obřadník-pověřený, žena v bílém s růží – vybrána, oblečení obřadníka-jasně určeno, slova a úkony -dány. Byl jsem asi přede dvěma léty při pohřbu dle způsobu Grálu, mě a mnoha lidem osoby velmi drahé, požádán obřadníkem, abych se ujal funkce spolupracovníka. Ve smyslu podrž, podej, přečti v obřadní síni, plus podej, podrž, u hrobu, kde se akt dokonal. A jelikož ona osoba byla velice známa a milována, tak se pohřbu zúčastnili lidé z obou znesvářených skupin čtenářů. I když, jak jsem zdůraznil, jsem byl na požádání obřadníka pouhým (podržtaškou), přesto jsem cítil vůči mé osobě, jak určité rozpaky, tak i nějakou snahu se chtít najednou se mnou kamarádit.
Ale abych dokončil tu myšlenku-být ve vaší situaci, ve stejných podmínkách jako vy a zemřelá osoba, jako vám i mě by byla velmi blízká, pak asi ano. Asi proto, že je to pouze hypotetické, a moje zkušenost, na rozdíl od té vaší byla úplně jiná.
Je tady však asi jiná věc, a nebudu chodit kolem horké kaše, jak je to tedy s otázkou legitimity?
Víme a předpokládám, že tady na tom fóru, snad všichni, že kdysi bylo jedno mezinárodní HNUTÍ GRÁLU, jako záštita čtenářů Poselství. Mělo jedno v Tyrolských alpách,na Hoře Vomperbergu vedení, kde na vrcholku byla jedna osoba, Světlem vyvolena a nejvýše povolaná .
Odtud se delegovaly pravomoci, a povolaní byli uvádění do svého povolání.
Jenže dnes je situace hodně jiná, nedobrá a nešťastná, leč ze Světla předvídána a popsána,(nejdříve nastane třídění mezi povolanými a nositeli kříže).
Stalo se tedy,máme dnes skupinu, která se vydělila, skupinu co zůstala, a hodně jiných malých seskupení, jen pro upamatování, třeba skupina která si vyrobila kříže s kamenem a svého času se hrdě postavila před osoby v HG nejvýše činné a požadovali odevzdat všechny klíče ode všeho. No nepochodili. Nebo třeba skupinka čtenářů, kteří se dnes řídí pokyny od (Pastierikovců), kde se vzali tak tu byli, a mnohého odvedli a odloudili.
Ale každá ta skupina bude mít svoje struktury, vedení a nařízení. A tak rovněž může svého člena exkomunikovat, jak se to stalo vám, poruší li nějaké stanovy a nařízení.
Když to přeženu pro potřebu lepšího dokreslení, tak budu ve skupině (Bernhardtovců), spáchám přečin a budu vyloučen. A jelikož jsem osoba společenská, přejdu ke skupině (Šprikovců), ti mne přijmou, a rádi a ještě budou říkat, podívejte, jací oni jsou škaredí, a my jsme ti spravedliví. A jelikož jako dítě jsem byl velmi zlobivý a něco mě z toho zůstalo i v již starším věku, udělám zase něco nepatřičného, přečtu kamarádovi na pohřbu slova, která si přál a sám napsal, no a je to tady, zase mne vyhodí, pak si teda vyrobím kříž s kamenem, taky budou rádi, jelikož už to dávno říkali, že tam nemají co dělat, no a když ztratím kámen, nebo něco jiného, co se jim nebude líbit, můžu i pak třeba dál být vyhozen od Pastierikovců, a už mě nenapadá co provedu tam.
Pravěčný je Láska. My nebudeme posuzováni záporně, pokud jsme konali v lásce.
Organizace je nutná, nenapadá mne jiné řešení, když čtenář Poselství prožíváním čteného dojde k touze, aby mohl s Pánem uzavřít novou smlouvu – zpečetěním Světlu, jak by se to dalo jinak udělat.
Dalo asi – viz některý příklad, ale kde je legitimita činu? A dal někdo právo šéfům jedné skupiny nechat vás tehdy vystoupit z rozjetého vlaku?
Nechám tomu otevřený konec, nerad bych vnucoval své, jako jedině správné, i když se to tak úplně nedá,viz. pane Fritz prezidentská volba o pár otázek níže. Duch přece neustále něco volí, chce, preferuje a odmítá… JS


zf

Děkuji panu JS za příspěvek. Rád bych ale uvedl, že mi opravdu nešlo a nejde o vyjádření nějakého svého zklamání, natož pak dotčenosti k někomu. To, že jsem napsal, že se dokáži vcítit do role těch, kdo mne odsoudili a na jejich místě bych klidně před nějakým rokem jednal stejně, to jsem myslel zcela vážně a upřímně. Na nikoho se nehněvám, necítím se vůbec nějak postižen a vlastně ani od nikud vyhozen. Dokonce si myslím, že to ani dotyční v tomto smyslu tehdy nemysleli. Chtěli jen vyjádřit nějakým činem svůj nesouhlas s mým jednáním. Z jejich pozice se zachovali slušně, mohli být mnohem radikálnější. Tím však neříkám, že to považuji za správné, každý hodnotí správné a nesprávné podle svých stanovisek, podle svého chápání pojmu spravedlnost a proto to nikdy nebude spravedlnost absolutní, ta je jen v Bohu, ale u nás vždy jen relativní, tedy více, méně osobní. Beru to tak a proto nejsem nijak dotčen, ublížen, ale s pochopením všem zdálky kynu. Protože však mám již jiné postoje, necítím potřebu být osobně spojen se všemi takovými mechanismy, a proto píši slovo ,,zdálky“. Vítám však tuto zkušenost, která mi dovolila získat určitý nadhled a dokonce se dívám na postoje ve čtenářských skupinách s mnohem větším porozuměním a bez odsuzování. Je to logické, tím, že nejsem osobně zaangažován, mohu být neosobní, tedy věcný. To jsem uvnitř čtenářské skupiny nikdy neuměl. A vlastně bych ani nechápal, o co jde, kdyby mi to někdo vykládal, jako nyní já vám. Je to nádherné, ale nečekám, že to všichni pochopí, ani já jsem dříve nemohl! Nicméně, znovu důrazně opakuji – toto vůbec nebylo obsahem mého zamyšlení. Chtěl jsem pouze na příkladu ukázat, jak je důležité hodnotit lidi podle jejich nitra, jejich chtění, motivace a ne podle jejich činů, Hodnocení podle činů může být velmi zavádějící, o čem se můžeme dočíst v PG. Vztahuji k tomu výrok, že některé činy, které zavrhujeme, mohou být vnitřně čisté… Svůj osobní příklad jsem použil proto, že jej mám skutečně prožitý a ne jen odněkud vyčtený, ale ten příklad je opravdu jen pomůckou pro mé upozornění – hodnoťme vždy podle nitra! To je však obtížné, mnohý čtenář se domnívá, že umí tzv.,,vyciťovat“ a přesto dělá mnohé chyby, umí to jen velmi, velmi málo lidí a ti o tom ani nemluví. Chtít hodnotit druhého znamená jej skutečně ,,znát“, jednak proto, že známe jeho názory, postoje a reakce a jednak proto, že nám to umožní se lépe napojit na druh jeho vyzařování, které z jeho osobnosti vychází. Nedělejme tu chybu, že jedním pocitem ohodnotíme nějakého člověka, kterého neznáme. Vždyť i lidé, které známe léta, nás často překvapí a zdá se nám, že jsme je snad ani neznali, proto pozor na soudy druhých.
Proto bych nerad, aby se tu v tomto fóru odehrávali nějaké boje mezi jednou, druhou, nebo nějakou další skupinou čtenářů, jakož i boje mezi těmi, kteří skupinami, ale i jednotlivci nějak pohrdají. Chtěl bych, abychom se tu společně zamýšleli nad základními principy, aby nám to usnadnilo orientaci v sobě i ve světě.


Reakce pan JS-3

/pozn.: to není pan JS, ani pan JS 2, ale jiný pán/:
Dobrý večer pane Fritzi,
reaguji na otázku z Vašeho fóra č. 61, kde se zmiňujete o vykonání služby příteli.
Jsem velmi rád za váš postoj, který jste zaujal k této situaci. Jistě, rána, kterou jste utrpěl, musela být velmi hluboká a bolestivá, ale je to přece jenom prožití, které se Vám dostalo a z prožití se formuje poznání. Toto poznání musí být jako celek a proto Vám přikládám ještě trochu jiný pohled na Vámi prožitou situaci.
Není to pouhý pohled, nebo nějaký názor, ale nejspíš skutečnost, kterou jsem slyšel zčásti přímou i nepřímou.
Na zmiňovaném pohřbu bylo účastněno více přítomných, kteří viděli i slyšeli. Jak jistě víte, co člověk to názor, a právě v tuto chvíli nastává dlouhý řetězec problémů, které následně končí většinou nedorozuměním. Jedni z účastněných, kteří mi přímo pověděli, že na celém aktu pohřbu, neshledali vůbec nic, co by bylo porušením přímo úkonu Grálu. Jejich slova zněla. Pohřeb-rozloučení bylo to velmi krásné a důstojné, nebylo použito nic z úkonu po způsobu Grálu. Pohřeb se nám jevil jako veřejný, přesto velmi pěkný, asi takto bychom si představovali veřejná rozloučení s blízkými. A pohled jiného ze zúčastněných je asi v tomto smyslu: ,,Pobuřující, neopravňující vykonávat obřady po způsobu Grálu, jak jste si to mohl dovolit!„.
Jeden se dopouští chyby jako druhý a tak vzniká jeden velký problém, který se už nedá vůbec zadržet.
Prvního člověka přepadnou silné emoce, ješitnost mu nedovolí, aby se nad sebou zamyslel, že se s ním něco děje a neváhá se se svým emočním zážitkem svěřit, komu jinému, než dalším. A ti zaujímají vážné postoje ,,přece to tak nemůžeme nechat“ a trestají. A jde to pak jako lavina, dál a dál.
Pokud mohu říci svůj názor tak stanovisko, které k Vám zaujali, bylo velmi nepřiměřené. Jsou i jiné způsoby jak k takovým to situacím přistupovat a řešit a také vyřešit, důstojným a hlavně lidským způsobem a přitom zůstat nadále přáteli.
Tím to bych chtěl poukázat na jednu velmi důležitou věc a to na člověka samého. Všichni jsme lidé, lidé, kteří jsou zde za účelem vývoje, tedy duchovního vývoje. To znamená, že nejsme vůbec dokonalí, ať máme zde na zemi postavení jakékoli. Jsme pouhý človíčkové, kteří se stále učí životu, jak myslet, mluvit, jednat i pracovat v plné odpovědnosti za všechna svá konání svého žití v tomto stvoření. Skutečné dokonalosti teprve musíme dosáhnout vývojem. Pokusme se nedívat takto pouze na sebe, omlouvaje své vlastní chyby, ale i na ostatní kolem nás s pochopením, i oni se učí správně životu a jen právě tyto chyby jsou nejlepšími učiteli každému z nás. Když vidím, jak jiný člověk chybuje, tak to vůbec není impuls k pohoršení se nad jeho jednáním, ale přináší mi toto jeho jednání něco velmi cenného, a to je /zrcadlo/ tedy obraz toho, co se ve mě ještě schovává. A také opačně, já jsem zrcadlem pro toho druhého. Z toho vyplývá, jak si můžeme vzájemně pomáhat při výuce v životě. Proto zde na zemi, ale i ve všech úrovních nejsme sami. Proto ty všechny situace každý den. Nemluvě o vyrovnání karmických vláken z minula.
Když se takto dívám každý den kolem sebe, tak přestávám vidět chyby jako chyby, ale rozlišuji na správné a nesprávné. Postrádám možnost kritizovat, protože pak už není co kritizovat. Samozřejmě není to až tak jednoduché, snadno se padá do starých kolejí, když nejsme bdělí. Je to velmi dlouhá cesta, ale stojí za to po ní jít.
Jeden člověk mnohými životními situacemi prošel, má je hluboko prožité. Jiný ne! Ale zase ten druhý prožil jiné životní situace a toho prvního teprve ty stejné, anebo podobné situace třeba čekají, aby je teprve prožil a opačně. Tudíž se nedá říci, že jeden stojí výše a druhý ne. Alespoň z našeho pohledu, protože vůbec nedokážeme přehlédnout všechny životy těch druhých, abychom mohli porovnávat. S pozdravem JS


zf

Vážený pane JS, děkuji za vyslovení podpory mé osobě, a to nejen dnes, ale ještě více v době, kdy mne to bolelo. Děkuji i všem jiným bezejmenným i jmenným. Nicméně, musím znovu opakovat-nešlo mi o to vyvolat účast všech, kteří měli se mnou soucit, nebo mi jen věřili, nešlo mi o kritiku nějakých lidí, nešlo mi o bolestýnský pocit a touhu nechat si pofoukat svou bolístku, nešlo mi ani o to, že bych vzpomínal na staré zážitky, vyžíval se v nich a chtěl je znovu vyvolat. Nikoliv vážení, já opravdu necítím žádnou křivdu a nepotřebuji pochlácholit, ani podpořit. Celý příběh jsem vám skutečně povyprávěl jen a jen proto, že jsem jej chtěl použít jako prostředek na ukázání prostého poznatku z Poselství: člověk není schopen podle vnějšího děje pravdivě posoudit nitro druhého, a proto by se při svých soudech měl vždy snažit je buď vůbec nevynášet, nebo, je-li to pro něj z nějakých důvodů nutné, pak by měl důkladně a dokonale prozkoumat celé pozadí děje, než začne konat proti bližnímu. A říkám-li pozadí, pak mám na mysli především veškeré pohnutky dotyčného, především, jak to vlastně ,,myslel“, protože on se mohl na věc dívat naprosto jinak, než já. Neměli bychom zapomínat na výroky druhu, že vnitřní čistota mnohý čin povznáší do jiného druhu a pak můžeme čisté mylně považovat zvnějšku za nečisté. Snad bych k tomu ještě dodal pár výroků, kdy Abd-ru-shin nabádá své povolané, že chyby, které vidí na druhých a vytýkají jim je, vůbec nejsou chybami, ale jen vývojovými stupni na jejich cestě. Také jim říká, že by mohli děkovat, kdyby takové chyby měli, protože to vypovídá o nějaké vnitřní hybnosti, zatímco zdánlivá ,,bezchybnost“ jen o ustrnutí. Toto však zde nezmiňuji, jako svůj příklad, ale pouze za ukázku toho, že je skutečně těžké hodnotit druhého.
Jestliže mi zde jeden z diskutujících položil otázku, zda bych dnes jednal stejně, pak na to odpovím. Ano, slib je pro mne závazný a ani po těch letech jsem nedošel k tomu, že je to něco, co by mi z hlediska zákonů stvoření bylo vytýkáno. Nicméně, na základě všech těch prožitků, bych jistě nějakou změnu udělal. Snažil bych se ještě více zdůraznit, že tento obřad nemá nic společného s tím, co organizovaná skupina vnímá jako posvátný úkon, který má svá přesná pravidla. Náboženské cítění každého jednotlivého člověka je jistě něčím významným a cenným a jistě by nebylo správné se jej nějak bolestně dotýkat. Dnes, když už z prožití vím, že vše je hodnoceno a pociťováno velmi osobně a věroučně, bych se pokusil pojmout obřad tak, aby sporné momenty zbytečně nevydráždily jiné lidi. Chápu totiž, že jejich zloba, nenávist, či jiné negativní reakce by přinesly do světa mnohem více zla, než je nutné. A právě proto, že pro mne tento pohřeb nebyl náboženským obřadem toho druhu, jak jej chápe skupina čtenářů, není pro mne nijak problematická představa, že bych změnil, vynechal či upravil problematické věty, či slova, nebo snad i gesta. To vše jsou pro mne v takovémto případě /tedy není to daný úkon/ prostředky, ale nikoliv fundament. Jistě bych nezměnil celkový obraz, který vychází z vědomí toho, že se nám Poselství stalo smyslem života nejen zde, ale povede nás i po odchodu z této bojovné pláně. To by byla zrada, nejen k tomu člověku, kterému jsem dal slib, ale hlavně by to byla zrada ke slibu, který chovám ke Stvořiteli. Není však pro mne již tím nejzásadnějším, jestli Mu svou lásku, úctu a víru vyjádřím přesně týmiž slovy, která dal Abd-ru-shin. A přesto si všech úkonů, obřadů a forem s ním spojených vážím stále stejně, o nic méně a věřím, že mají zůstat zachovány a nezměněny – to jen, aby mi někdo nepodsouval jiné závěry, než mám. Avšak v určitých situacích, jako byla tato zmiňovaná, může být pro člověka důležitější obsah, nitro, náplň a důvěra k osobě, která mu má být v damou chvíli oporou. Pak se to samozřejmě nesmí nazývat stejně, jako by se to jmenovalo v případě jiném. Tady se v této chvíli nebavíme o ,,legitimitě“, která zde byla zmiňována, ale o důvěře člověka k jiným lidem. A jestliže člověk ztratí důvěru v jiné lidi, pak ani jejich legitimita tuto důvěru nevrátí a člověk pak hledá jiná řešení. Ta již nebudou tak vysoká, nebudou legitimní, nebudou náboženským úkonem s tím skutečným ,,oprávněním“. Budou však spojena s důvěrou, přátelstvím, službou a láskou. V lidské společnosti to bude věčným dilematem, jestli si v daném okamžiku vybrat uznanou legitimitu, nebo takové ty ,,obyčejné“ lidské hodnoty, jako je srdečnost a přátelství, pokud tyto dvě veličiny stojí proti sobě /což by ovšem neměly/. Ani náboženství nemůže být jhem, knutou a zbraní. Pokud jej tak člověk začíná pociťovat, pak jej buď opustí, nebo hledá jiné, jemu srozumitelnější formy.
Chcete nějaký maličký příklad? Proč ne. Před mnoha lety jsme s ženou přijeli do Rakouska, na místo, kde je pohřben Abd-ru-shin. Je to, nebo alespoň bylo, místo veřejně přístupné, i když spravované organizovanou skupinou čtenářů. Naplněni posvátným cítěním, v pokoře a údivu jsme se přibližovali ke stavbě pyramidy, ve které jsou ostatky uloženy. Daleko jsme však nedošli, tvrdě a bez jakéhokoliv citu jsme byli pokritizováni nějakou čtenářkou, že se nesmíme přiblížit s igelitovou taškou, to je přece znesvěcení… Nejen, že nám dotyčná pokazila tuto slavnostní chvíli, ale pokazila nám celý několikadenní pobyt. Z takových zdánlivých maličkostí, které se tváří, jako pravá víra, až příliš často vznikají ,,svaté války“ všeho druhu, kritizování, odsuzování a mučení bezvěrců, odpadlíků a mnohé jiné fanatické lpění na čistotě víry, apod. Tam, kde člověk nadřadí dogma nad prosté lidské cítění, ohleduplnost a slušnost člověka k člověku-tam to není skutečná víra i kdyby si to člověk stokrát namlouval.


Reakce JP


Dobrý večer pane Fritz,
stále nemám zpracovanou otázku, která mně napadla při té Vaší příhodě, jak jste se loučil na pohřbu. Jestli je správné přesné znění rozloučení podle předpisu, nebo naše dobrá vůle.
Přeji Vám dny J.P.


zf

Dnes je situace v mnohém složitější, než byla dříve. Dříve byl jeden Abd-ru-shin a jeho Poselství. Kdo v tom nalezl, co hledal, přidal se, někdo jiný byl proti, nenáviděl, udával, nebo se naopak snažil podle toho žít, ale zjišťoval, že to není tak snadné, jak to vypadalo. Takže to vlastně vše bylo o vztahu k Poselství a jeho autorovi. Ovšem dnes tu sice stále máme Poselství, ale některé věci souvisí spíše s jeho výkladem a ději, které v samotném Poselství buď vůbec nejsou /pohřeb/, nebo jsou zmíněny jen okrajově/pobož­nosti/. A zde do toho vstupují organizované skupiny čtenářů a ony nám předkládají formu toho či onoho, jako Abd-ru-shinem danou. Nikdo z nás dnes nemá možnost si osobně ověřit, jak věci probíhaly za Abd-ru-shina a proto je to celé postavené na tom věřit lidem, kteří nám to předkládají jako fakt. To by ještě nebylo tak těžké, ale začíná to těžkým být v okamžiku, kdy zjistíme, že skupin je více a každá z nich tvrdí, že jen její představitelé jsou oprávněni a mají tzv. ,,spojení se Světlem“, což je výraz, který všemu dává teprve skutečnou mimozemskou a vysokou hodnotu. Takže některé věci už nejsou o tom, rozhodnout se pro Poselství, ale jsou o rozhodnutí pro tu, či onu skupinu čtenářů. Rozhodnout se pro jednu, však znamená pohrdnout druhou, protože ony tu druhou neuznávají a jejich náboženské akty označují za neregulérní, protože nemají spojení s vyššími principy, úrovněmi, atd. Protože však obě skupiny dodržují vnější formy obřadů stejné, je rozhodnutí o to těžší. Obě skupiny říkají jako samozřejmost, že člověk přece jasně ,,cítí“, že oni to spojení mají. Jak jsem již uvedl ve své vzpomínce na společnou návštěvu Vomperbergu, kde část lidí ,,cítila“ světlo a druhá temno-není tak jednoduché určit, jak to vlastně je. Já to vnímám tak, že to, co nazýváme ,,cítěním,“ je vlastně jen projev zákona stejnorodosti. Zkrátka, někde se nám ,,líbí“ více, ,,cítíme“ se tam příjemněji a pak to označíme, že toto místo je lepší a jiné horší. Pozorováno z nadhledu je to však jen vyjádření našeho příklonu k něčemu, s čím jsme více stejní. Jestli si to potom nazveme světlejší, nebo jinak, jsou jen slova ale ve skutečnosti to tak vůbec nemusí být. Protože pravidla obřadů /jako je i pohřeb/ jsou vázána jen na tyto skupiny, je tím dáno, že chce-li člověk zachovat formu těchto obřadů, měl by se obrátit na ně. Ne snad, že by ony musely mít monopol na jejich vlastnictví, ale připadá mi to tak, že člověk, který by prováděl stejným způsobem a se stejným chtěním i úmyslem tyto obřady – nechtíc by se dotýkal něčeho, co je jiným posvátné a to by nebylo správné. Proto jsem ve své úvaze zmiňoval, že pokud bych snad někdy měl být v podobné situaci, vždy bych se snažil, aby vnější forma nepřipomínala obřad, který pod tím míní organizované skupiny čtenářů. Tím se vyvolává pro ně dojem, že jim někdo kazí a znesvěcuje něco, co je jim posvátné.
Vrátím se k otázce. Za Abd-ru-shinova života bych určitě neváhal odpovědět, že vždy nejlepší je obřad jím daný. Dnes bych to jistě doporučil také, ale pokud jsou někteří lidé tak zklamáni z prožitků se čtenáři, že by jim obřad připadal jako přetvářka, pak by bylo jistě čistější a pravdivější, kdyby pohřeb měl jinou, neoficiální formu, byť inspirovanou myšlenkami z Poselství. Vždy bych se přikláněl k pravdivosti a poctivosti postojů více, než k dokonalé vnější formě, pod níž je však rozervanost, rozpory, ne-li dokonce nějaké ublížené a nepřátelské myšlenky. Myslím si, že hlavní pro kvalitu všeho je čistota vnitřního postoje. Ale i vnější formy by se neměly stát zbraní, kterou se my, uznávající stejné hodnoty, vzájemně trápíme. Pak by pro nás bylo lepší, neumíme-li to jinak, vynechat to, co nás rozeštvává a soustředit se jen na takové formy, které nepřinesou více zla, než dobra.

 

  • Kalendář příspěvků
    Červen 2018
    Po Út St Čt So Ne
    « Dub    
     123
    45678910
    11121314151617
    18192021222324
    252627282930