O T Á Z K Y   P R O   Ž I V O T

Motto: Lidé mají sice Slovo, ne však pochopení. A to je přece to hlavní ve všech věcech. Když chybí pochopení, pak ani vědění nic nepomáhá! /Všudypřítomnost/

43. otázka: Musíme zachraňovat ty druhé duše…/8.12.12/

43. otázka: Musíme zachraňovat ty druhé duše…

Mezi čtenáři je rozšířený postoj, že se od nás očekává jistá misionářská činnost na poli záchrany ostatních duší. My musíme pomoci těm ostatním nešťastným duším, aby i ony mohly být zachráněny. Dokonce jsem často slyšel výroky typu, že musíme mít více dětí, abychom sem dovedli ty světlé dušičky… Skutečně je to od nás očekáváno? Máme zachraňovat druhé? Současně jsem se ale setkal i s jistým přezíravým postojem k těm, kteří nechtějí číst Poselství, tedy nechtějí být zachráněni. Zatímco ti, kteří se chovají, jako, že by snad i mohli začít číst, jsou námi vyzdvihováni nad ty předešlé. Je to správné, nebo snad ne? Máme takto třídit lidi?


Z.F.:

Určitě máme pomáhat druhým, to je jisté, ale už není tak jisté, jestli to, čemu říkáme ,,pomoc“ je skutečně pomocí. O tom jsem se již zmiňoval ve své reakci na otázku o hlásání Slova. Žádná pomoc nemá být vnucováním, dokonce ani podbízením, ale má vycházet z reakce našeho srdce na volání duše druhého. Mnohdy však druhý člověk po ničem nevolá, je spokojený se svým životem, ale my se domníváme, že je potřeba mu pomoci a jej zachránit. Tady však potom není rovnováha a je to z naší strany plýtvání silami, a pokud dokonce nabízíme Poselství, pak je to ještě horší, jak jsem se o tom již zmínil dříve. Duchovně se má pomáhat jen hledajícím a to ještě těm, ve kterých není přílišná dogmatičnost a zaujatost, nebo přímo kritický postoj. Takové lidi bychom měli ponechat jejich životní cestě, časem se ukáže, jestli v nich nějaká touha je, nebo ne. Tou naší pomocí je často jen jistá ,,příležitost“, tedy to, že když někdo má touhu se na něco ptát, my jsme vždy ochotni odpovídat. Tady bychom si mohli vzít příklad z výroku – dávám, ale neucházím se… Ovšem potom je tu i pomoc vnějšího, pozemského druhu – i ta by měla být vždy poskytována ve smyslu rovnováhy a prosby, tedy ani tady bychom nikomu neměli vnucovat druhým svoji představu, že toto musí být takto a ono zase jinak, podle našich zvyků a představ. Současně bych však chtěl zdůraznit, že pokud je nějaká situace, která asi nebude nahodilá, a my se v ní ocitneme – téměř vždy tu bude nějaká forma, kterou můžeme a máme pomoci. Kdysi, když zde probíhaly velké povodně a lidé se snažili o různé humanitární pomoci, jsem se setkal s názorem čtenářů, že nás se to netýká, my přece pomáháme ,,duchovně“. Takové názory příliš připomínají duchovní pýchu, vnitřní postoj vycházející z mylného názoru, že kdo čte Poselství je něčím více, než ten, kdo jej nečte. Nebudeme z hlediska zákonů stvoření hodnoceni podle toho, jestli čteme Poselství, zúčastňujeme se pobožností, jezdíme pravidelně na slavnost, nebo budujeme prostory pro obřady. Jediným kritériem je a vždy bude zralost duše, ušlechtilost vnitřních postojů v každé situaci a to jsou věci, které sice lze i cíleně a naučeně předvádět navenek, ale v krizových situacích nikdy nefungují. Pak člověk teprve ukáže, jaké je jeho nitro. Pomáhat bychom měli jen tehdy, když nás k tomu povede dobrota srdce a druhý člověk o to stojí. Měli bychom si tedy především umět ujasnit naše skutečné vnitřní pohnutky, které nás k pomoci vedou. Ne vždy je to to, za co se to vydává. Ovšem pokud nás skutečně vede dobrota srdce, touha druhému pomoci, pak bychom se neměli nechat svést ani pochybovačným rozumem, ani kritikou okolí. Píši z vlastní zkušenosti, ne jen z teorií a filozofií. Tak jsem i u nás v ulici, kde je cca 10 rodinných domků, vždy nabídnul pomoc, když k tomu byla příležitost, např. zařizoval jsem si internet a stálo mne to mnoho úsilí, tak jsem i druhým nabídnul, jestli se nechtějí přidat, apod. Zde mluvím o pomocích pozemského druhu, protože na duchovní touhu jsem zde vůbec nenarazil a proto ji nikomu nenabízím, každý ji má sám hledat, já jsem jen připraven jí kdykoliv poskytnout. Ale vraťme se k tématu…tak jsem si myslel, že svým konáním mohu být druhým jistým příkladem ochoty, ale ne naivním truhlíkem, kterého každý zneužije a využije. Domnívám se, že nic jiného se od nás nečeká. Nikdo po nás nechce, abychom zachraňovali svět, jako misionáři obcházeli domy a kladli lidem vtíravé otázky. My máme žít – ne mluvit – ve smyslu Poselství. Tím bychom byli jiní a druzí by se potom, až potom, co bychom je zaujali zevním jednáním, až potom by se zajímali, kdeže jsme se k takovým postojům dopracovali. My máme ,,hlásat Slovo“ jedině svým životem – tedy být ušlechtilými, morálně silnými, mlčenlivými výraznými osobnostmi – jen tak budou lidé u nás hledat pomoc, kterou jinde nenajdou. Pokud budeme nabízet pomoc tím způsobem, jak to činí různá náboženství, pak se postavíme mezi ně a co hůře i Poselství postavíme na úroveň náboženství – což autor nechtěl. Je to jistě těžké, jsme obětí zvyků ve společnosti, v rodinách, ale i zvyků z předchozích inkarnací, které v sobě stále neseme. Proto nenaplňujeme příkaz, že vše má být nové. To však především znamená nové vnitřní postoje, ne to, že zevně vytvoříme nové schéma a budeme vypadat všichni stejně, nebo alespoň dost podobně. Zkuste se nezaujatě podívat po čtenářích a zjistíte, že mnozí se snaží právě o to, vytvořit, nebo přijmout jednotnou podobu ,,čtenáře Poselství“, tedy, že nás každý pozná, jako vyčleněnou skupinu. Samozřejmě, že máme být jiní, ale každá sám ve svém druhu, ne ve skupinové formě. A tak i každá pomoc, kterou chceme poskytovat a dávat musí mít náš osobní rys, vycházet z našich schopností, předností a také různých situací, ve kterých tato potřeba vyvstane. Naše pomoc tedy vůbec nemusí být v tom, že mluvíme o Poselství, ale mnohdy pouze v tom, že jsme vnitřně otevření a připravení, již to nás může přivést do situací, které naši pomoc potřebují. Ovšem může mít nesčetné podoby a projevy. To, že bychom si přáli, aby to bylo ve formě sdělení zprávy o existenci Poselství se někdy může naplnit až po velmi dlouhé době, ve které nás okolí bere spíše jen za slušné a dobré sousedy a lidi. Měli bychom si ale dát pozor na to, abychom to s tou ochotou nepřeháněli, a to není tak jednoduché. Vrátím se ke své snaze být takovým v naší ulici. Nedávno jsem se od sousedky dozvěděl, že jsem ,,až moc ochotný, což znamená, že mám asi houby na práci“ – bylo to řečeno vulgárněji. No a tak jsem si uvědomil, že naše snaha být ochotní a připraveni pomáhat je jistě výborná, ale její míra se musí korigovat podle okolí. Nebylo by správné, aby si o nás okolí myslelo, že jsme hodní a naivní hlupáčci. Tím bychom nikomu nepomohli a nechtíc bychom snižovali i hodnotu všeho, čeho si vážíme. Jednou jsem od léčitele p.Hrabici slyšel zajímavý příměr – pomáhat neznamená vyplachovat opilcům jejich skleničky, aby nebyli nemocní… Když se vrátím k názvu otázky – zachraňovat máme sebe a druhým máme být ku pomoci, pokud jí jsme schopni. Máme-li měkkou povahu a jsme citliví, pak asi nebude dobré, když např. z dobroty srdce nabídneme, že si k sobě do domácnosti vezmeme člověka trpícího nějakou fobií, obetkaného temnými přeludy, apod. Musíme reálně zvážit, na co máme a co si jen přejeme. Pak to není pomoc, ale duchovní sebeobětování, nebo lépe řečeno obětování své duše a své duše by si člověk měl vážit, měl by ji ctít a starat se o ni. A když se ještě vrátím k přání čtenářů zaplavovat tuto zemi nádhernými dušičkami, které můžeme přivést jedině my, pak je v tom také buď naprostá neznalost lidí a to i čtenářů, nebo dobře skrytá duchovní pýcha…


J.P.:

K otázce té, že bychom měli třeba i přivádět na svět další duše, a vše kolem této otázky je totéž jako nutit či nenutit lidi číst a uznat Poselství Grálu, no to už jsme myslím probrali. Říká se tomu neházet perly sviním, proč někomu vnucovat svůj názor, pokud sám nedospěl k přesvědčení? Každý má právo na svůj názor a já musím jen respektovat svobodu druhého. Ani s ním nijak neopovrhovat.


Z.F.:

Párkrát jsem se setkal s případy, že dva manželé, kteří spolu žijí, jsou naprosto různého životního zaměření. Tím chci říci, že jeden usiluje o duchovní hodnoty a druhý jimi pohrdá, vysmívá se jim, ignoruje je, nebo je v nejlepším případě toleruje, jako nějakou slabůstku druhého. Zde pak čtenář ve snaze zachránit druhého v tomto vztahu setrvává s přáním, že partnera nějak ,,předělá“, když to nebude možné vnějším způsobem, udělá to v myšlenkách. Může to pak vést k tomu, že čtenář si Poselství chodí číst někam na WC, aby nevyvolával hádky a rozbroje. Myslí si, že tím dělá spasitelské poslání, protože světlé síly nakonec toho druhého předělají – tedy pomohou mu. Tento způsob ,,pomáhání“ mi nepřipadá ve smyslu Poselství, a to hned z několika pohledů. Jednak by mi asi nepřišlo možné, abych si vážil člověka, který by pohrdal něčím, co je pro mne tak důležité, no a potom bych vlastně násilím udržoval vztah, kde si jeden druhého nemůže vážit. Ale i při pozorování z jiné strany mi to nepřijde správné. Bůh nám dal svobodnou vůli a nijak nezasahuje do našeho rozhodování, takže ani my nemáme právo chtít druhému vnucovat naše pojetí toho, co je správné a co ne, a to ani v myšlenkách. Znásilnění zůstane vždy jen znásilněním, ať je viditelné, nebo ne. Pokud jsem to správně pochopil, nikdo po nás nechce sebeobětování, tím, že člověk v sobě přemáhá své vlastní cítění a přesvědčení nikomu nepomůže a jen ublíží sám sobě…

 

  • Kalendář příspěvků
    Září 2018
    Po Út St Čt So Ne
    « Srp    
     12
    3456789
    10111213141516
    17181920212223
    24252627282930