O T Á Z K Y   P R O   Ž I V O T

Motto: Lidé mají sice Slovo, ne však pochopení. A to je přece to hlavní ve všech věcech. Když chybí pochopení, pak ani vědění nic nepomáhá! /Všudypřítomnost/

31. otázka: Reakce na odchod /úmrtí/ blízkého člověka./4.9.12/

31. otázka: Reakce na odchod /úmrtí/ blízkého člověka.

 

Nedávno mi jedna mladá žena položila zajímavou osobní otázku, která mne docela překvapila. Před více než dvěma lety zemřela má maminka, se kterou jsem byl v každodenním kontaktu. Měli jsme se velmi rádi a byli si blízcí. Nicméně jsem přes toto úzké pouto došel k názoru, že by pro ni bylo lepší, aby již odešla někam na onen svět. Jevilo se mi to tak, že už pro ni tento pozemský život není přínosem, i když netrpěla a chtěla i nadále žít, zdálo se mi, že už jen zírá na televizi, nikam nechodí, s nikým se nestýká a život jí již nepřináší nic nového a tak ji vlastně ničím neobohacuje. Když chápu náš pozemský život jako školu, kde se máme mnohému naučit, připadá mi, že když už nám nic nepřináší, je pro nás užitečnější zde zemřít a někde jinde v jiných podmínkách dostat novou příležitost se učit. Takže jsem odchod maminky přijal s porozuměním, bez reptání, ale přesto mi bylo smutno a bolelo mne to. Dodnes je mi smutno a maminka mi chybí, nikdy jsem však nezalitoval toho, že zemřela. No nyní se vracím k tomu dotazu – žena se mne několikrát ptala, proč nejsem šťastný, že maminka zemřela, když říkám, že to bylo správné. Podle ní by bylo správné cítit štěstí. Tak Vám vážení čtenáři tohoto fóra pokládám podobnou otázku a prosím Vás o reakci na ni. Myslíte, že by člověk měl, pod řečeným úhlem a v těchto souvislostech, cítit štěstí, když mu někdo blízký zemře? Nebo je to reakce nesprávná a vykalkulovaná? Rád Vaše reakce zveřejním, samozřejmě anonymně, budete-li chtít. Napište sem, nebo mi pošlete e-mail, ať se zde nad tím můžeme společně zamyslet. Vaše reakce a názory mne zajímají. Děkuji.


DODATEK 30. 8. 2012. Reakce na Vaše odpovědi. Děkuji Vám všem za Vaše reakce. Pro mne bylo vše přínosné a já věřím, že nejen pro mne. Pokud bych měl vypíchnout pár myšlenek, které vyplynuly z toho všeho, pak bych asi napsal, že: Každý vnímáme podobnou situaci jinak a děláme si jiné závěry. To je sice pochopitelné, protože jsme každý jiný, ale přece jen někdy překvapivé, protože by člověk očekával, že když všichni čteme tutéž knihu, budeme docházet ke stejným závěrům. Myslím však, že u tohoto tématu jsme se víceméně shodli… Nicméně ani po přečtení všech Vašich odpovědí jsem nedošel k nějakému zásadnímu postoji ve smyslu, že kdyby člověk byl zralý, tak by v případě smrti blízkého: a)cítil štěstí /protože věří v pokračování života/, nebo b) cítil smutek /protože mu prostě ten blízký chybí a uvidí ho až kdoví kdy, nebo také už vůbec ne, pokud půjde každý jinou cestou. Nebo je přesvědčen, že tento, jemu blízký se bude na onom světě trápit více, než zde na zemi. To je poznání o spravedlnosti Božích zákonů, které však přece jen může přinášet smutek, když vidíte, že někdo, koho máte rádi, jde cestou, která mu přinese bolest, nebo časem i něco horšího. Dívat se na takovou cestu nikdy asi nebude veselé/. Takže nevím, jestli by někdo vyšší a zralejší v této situaci cítil podle a), nebo podle b). Osobně se domnívám a to slovo zdůrazním, že je to spíše b). I četbou životopisů jsem dospěl k tomuto názoru. Samozřejmě by se člověk v takovém smutku neměl utápět, ale měl by se potom řítit pokynem – Vaše láska patří světlu a těm, kteří k němu usilují.


Reakce1
Pan Filip Jendrichovský:

Reakcia na otázku číslo 31.
Keď mne zomrel otec 20.8.2004, tak som prežíval jedine radosť. Tú radosť mne vliala istota, že existuje to, čo Origenes nazýval predexistencia a poexistencia duše. Radosť mne vlialo vedomie, že smrť je narodením do sveta záhrobného. A radosť mne vlialo tiež to, že som smel naživo vsebe prežiť Abdrushinovú prednášku Zosnulý.


Reakce2
Pan FK:
K Vaší otázce o úmrtí našich blízkých – každý z nás dostal tady na zemi nějaký čas, a tento čas bychom měli využít k přípravě našeho odchodu s tohoto světa i odchodu našich blízkých, člověk když umírá má, dle mého názoru, největší strach z toho, že nesplnil to, k čemu se zavázal, když sem přicházel. Vy jste s Vaší maminkou byl v častém kontaktu, takže víte, jak Vaše maminka žila a plnila vůli Boží. Ona už to teď ví, a pokud něco nesplnila, tak teď to plní někde tam nahoře, člověk nemusí být šťastný, když mu někdo blízký zemře, ale radost s toho mít může, protože ví, že se zemřelý někam posunul, a pokud ne, dostane novou příležitost při další inkarnaci. Víte, my lidé to děláme vlastně naopak, když k nám přichází nový lidský duch tak to slavíme, a když nám někdo blízký zemře tak jsme smutní a pláčem. Radost bychom měli mít když náš blízký odchází, protože víme, že si tady něco splnil, a tam nahoře v tom bude pokračovat, no a když k nám přichází nový duch nemusíme se u toho radovat, ale spíše přemýšlet o tom, jak mu pomoci, aby splnil to, co slíbil, když k nám přicházel. Radujte se, že Vaše maminka má hmotné úkoly za sebou a pracuje na dalších a příjemnějších.


Reakce3
Pan Jiří Sychra:
Za celou tu dobu co vnímám Slovo, Poselství Grálu jsem se setkal s hodně lidmi, kteří se rovněž snaží jako já, následovat Pánem ukázanou cestu. Nesetkal jsem se ani jednou s případem, že by odešel někomu milovaný člověka dotyční, či dotyčný, měli v očích slzy štěstí, že ta osoba je již na druhém břehu, tudíž někde blíže ke Světlu. Ve většině případů tomu tak je, ale byly to slzy dojetí, bolesti, smutku. A asi ani to tak nemá být, ne že by nebylo přáno odcházející duši vše dobré, bolesti jsou pryč, nové tělo je mladé pružné, vnímání Pravdy je na vyšším stupni-nezatížené hrubým rozumem. Ale je tady ten most, který jsme si vybudovali, most lásky, ten nezanikl smrtí ani z jedné strany. Tak že,je v nás takový rozporuplný cit,s bolestí přejeme vše dobré. Náhle už nemohu milované bytosti poskytovat ty malé drobnosti už ji nemám vedle sebe, něco, co bylo součásti mne, tady není. Je tam, ano, ale není tady. Vnímáme to jako prázdno, mezeru, která nejde zaplnit-snad časem. Mnoho věcí už nebudu dělat a mnoho věcí už bude navždy jinak. Je to tedy láska, která nám nedovolí zapomenout, a je to ona která nám nedovolí se ve Všehomíru navzájem ztratit, budeme o sobě vědět ať se i budeme nacházet na rozličných úrovních, a taky nám láska pomůže dostoupat jeden k druhému.
Oto horší je, když milovaná osoba, matka, třeba, která nás vychovala, sobě nedopřála, jen aby se její dítě mělo dobře. V naší nemoci probděla hodně nocí, a snad prosila o sílu Všemohoucího, když dítěti bylo nejhůř. Žel jak šel čas, hmotné převládlo, rozum zvítězil, Pravěčný byl, pokud úplně nezapomenut, tak dán až na některé jiné pořadí než je první.
Pak je bolest o to větší, neboť vy víte, že srdce měla zlaté, povahu mírnou, ale zde Pánovo slovo mluví jasně:Dnes už nestačí být, jak v době Ježíšově, jako děti, VY MUSÍTE MÍT VĚDĚNÍ, a vy víte, že takto vámi milovaná matka odmítala vědění o stvoření, víte, že na pokusy z vaší strany zasít trochu světla, byly odmítavé reakce, či dokonce zatvrzelost. A vy si uvědomujete (Vědění je jako příčle žebříku, nesmíte nic přeskočit, musíte krok za krokem, nebo se zřítíte), a vašemu milému-budiž matce- toto vše chybí. Jenom doufáte, že její odmítání nebylo tak zatvrzelé, a že na onom světě došla už k něčemu lepšímu, a že snad je jí dovoleno přijít do vašeho okruhu a dohnat zameškané. Použil jsem tady příkladu matky, neboť se toto týká i mé matky, matky mé ženy, a spousty jiných matek otců, bratrů…
A snad ještě jeden postřeh.
Starý již nemohoucí člověk (budiž zde opět ku příkladu zvolena žena,babička), který už nemá mnoho síly a život dožívá ve zdánlivé nečinnosti…
Tato babička třeba sedí na lavičce, vystavuje se sluníčku a jen zdánlivě nic nedělá.
Babička se v paměti probírá svým životem. To co bylo krásné, znovu oživuje, pomalu kousek za kouskem to prožívá a vysílá přitom do svého jemnějšího okolí vlny lásky radosti, obdarovává jiné duše ať už vtělené nebo na druhé straně.
To co bylo nehezké, to co jí udělali spolulidé ve zlosti, zlobě, jako příkoří, probírá, olamuje hroty, odpouští všem, vyrovnává účty, snad děkuje Pánu všech světů za vše těžké, co ji posílilo, za radosti které ji na vyrovnání poskytl.
Dělá taková babička mnoho dobrého. A humor na konec, je třeba babičkám a dědům porouchat televizi. Přeji vše dobré, pane Fritz JS


Reakce 4
Paní LK:
Děkuji za podnětnou otázku.

Většinou, když se v duchu na něco ptám, tak mi probleskne nějaký obraz a když jsem četla Vaši otázku, tak se mi objevila reakce paní Marie na to, když odešel Pán. Ta reakce nebyla nijak „nadpozemská“, ale jak to říct- pro mne taková …lidská… Tu na Zemi díky pohlavní síle je to přece jen trošku jiné než třeba ve věčnosti.
A ruku na srdce. Většina lidí dnes neodchází v požehnaném stavu vysoko, ale leccos si ještě musíme prožít a nebývá to vždy lehké. Takže cítím to také tak jako Vy. Pro Vaši maminku znamenal odchod na onen svět možnost silnějšího prožívání, které ji povede k dalšímu vývoji, takže je dobře, že může jít dál, když se tu už zastavila. Zároveň ta Vaše reakce na odchod mi připadá lidská a pochopitelná.
Ten smutek může být spojený i s tím, že cítíme nutnost nelehkých prožívání našeho blízkého nebo i vyciťujeme, že se nachází v oblastech, kde to nemá lehké. Nebo se tu někdo zdržuje u Země a pohybuje se kolem nás a my můžeme vnímat i jeho smutek.
Zároveň tu na Zemi nedokáže každý vycítit toho druhého, kde se nachází a jak se mu daří (i když i toto je podle mne dobré zkoušet rozvíjet a je to krásné, když vyšlete lásku na „druhou stranu“ a přijde Vám taková odezva od člověka, který již nemá pozemské tělo, že vám vytrysknou slzy od mocné láskyplné odezvy…), a tak může vzniknout i občasná lítost z odloučení zde na Zemi.
A jestli bych se i dovedla těšit se z odchodu někoho, kdo tu na Zemi mi byl blízký? Dovedu si představit, že bych se dokázala těšit
v případě, když bych cítila takovou duchovní zralost blízkého, že bych v duchu cítila, že se dostane velmi vysoko a bude tam šťastný…


Paní Šváčková:
Zdravím Vás, pane Fritzi,
ta otázka je velmi zajímavá, hlavně z toho důvodu, že jsme každý jiný a každý ji vnímáme jinak. Myslím si, že každému je smutno při odchodu někoho blízkého. Máme štěstí, že jsme se dostali k Poselství a tak se s tou situací dokážeme dobře srovnat. Zažila jsem to také, když zemřel tatínek. Zemřel náhle, takže to byl spíše šok, ale byla jsem ráda, že to bylo takto. Vzpomínám si, jak jsem celou noc proplakala, když jsem si s ním v duchu povídala. Měla jsem toho tolik, co jsem mu chtěla říct. A uvědomila jsem si, že když jsme byli někdy spolu (ještě hrubohmotně), tak jsme si tolik nepopovídali.

Je to zajímavé, ale pozoruji, že to takto běžně funguje. Dokud jsme v hrubohmotných tělech, jako bychom se báli druhému něco říct, aby se nezlobil, neurazil, nevyčítal apod. Dalo by se o tom dosti diskutovat.
Ještě bych se zmínila o tom, jak píšete, že jste si přál, aby maminka zemřela, že se už nijak nepohybovala. Úplně Vám rozumím. Je to pro ty lidi určité „vysvobození“, alespoň z toho pozemského života – neživota. Všechno zde na Zemi je škola. A to bezpodmínečně pro každého. Možná ta smrt byla i pro nás, abychom si zase něco uvědomili. Pracovala jsem v domově důchodců, poskytovatel soc. služeb. Většina ležících, spousta prášků, krmení, přebalování… opravdu žalostné. Vnímám to takové nedůstojné. Ale co my víme, jaký ten člověk byl v minulosti, co musí prožívat a také jeho okolí. Když někdo zemřel, byla jsem ráda a snažila jsem se pomoci nasměrovat duši.
Pro mě smrt není ničím jiným než odchod do jiného bytí. A přejme to těm duším, nepřipoutávejme je k sobě, ale pomozme jim najít tu cestu, aby prožívání pro ně bylo radostnější a prospěšnější.


zf

Reaguji na reakci č.3 pan Sychry:
Děkuji, pane Sychro za Vaše postřehy. Jsou mi blízké a mám na věci podobný pohled. Jen bych rád rozšířil Vaši myšlenku o moudré babičce, možná by to stálo i za zvláštní téma. Takovýto starý člověk by byl jistě přínosný a jeho tzv. ,,nicnedělání“ by bylo možná tím nejlepším činem v celé společnosti, nebo aspoň patřícím k nejlepším činům…. Stříbrovlasá babička, v myšlenkách míruplně procházející svým životem a pokojně třídící všechny zážitky. Laskavě odpouštějící všem a žehnající rukama na všechny strany…nádherné. Nicméně ještě jsem takového starého člověka nepotkal. Nyní nemluvíme o lidech, kteří léta čtou Poselství a mezitím zestárli, čtou dále a snaží se žít, co nejlépe, podle toho jak Poselství pochopili. Mluvím o běžném starém člověku, kterého nic duchovního v jeho životě neoslovilo a ve stáří, kdy rozum pomalu přestává fungovat, jeho duše kterou nikdy nenašel, je slabá, a proto do toho také moc nenamluví. Většina starých lidí, které jsem já poznal, měla jiné zájmy, než zpytovat svůj život, spíše sledují, co je kde levné, povídají si s druhými o nicotnostech, apod. Nechci zacházet do podrobností, snad máte jiné postřehy, nebo jste mluvil o ideálu a takový bych si také přál. Už několikrát jsem přemýšlel o ,,moudrém stáří“ a hledal jej, ale nenacházel, snad v pohádkách? Tím neříkám, že lidé jsou špatní a zlí, ale málokdo hledá za života vyšší hodnota a ve stáří to pak není jiné. Pokud však znáte takové moudré staré lidi, pak je to výborné a já budu muset své postřehy zrevidovat – a to je dobře. Jen ať je hodně takových kouzelných babiček a dědečků – pak bude jiná i celá společnost.


J.P.:
Otázka toho, jestli je tady ještě účelné, či k užitku člověk, který, řečeno hmotně, neplní svou duchovní funkci, není snad na nás, myslím přemýšlení nad touto otázkou. Každý má svou dráhu určenou, a nevíme, proč tady kdo ještě prodlévá. Možná je mu dána možnost, kterou nezúročí a tím hůř pak pro něj. Taky to může být pro jeho dědice zdržení v jejich hmotných přáních po jeho odchodu a tím prožívání jejich další karmy/těch pozůstalých/. Také to může být ukázka pro nás jak, nemáme svůj život promarňovat, když jsou nám denně předkládány takové dary.

 

  • Kalendář příspěvků
    Září 2018
    Po Út St Čt So Ne
    « Srp    
     12
    3456789
    10111213141516
    17181920212223
    24252627282930