O T Á Z K Y   P R O   Ž I V O T

Motto: Lidé mají sice Slovo, ne však pochopení. A to je přece to hlavní ve všech věcech. Když chybí pochopení, pak ani vědění nic nepomáhá! /Všudypřítomnost/

3. otázka – Pohřeb žehem, nebo do země?/28.2.12/

3. otázka – Pohřeb žehem, nebo do země?

J.P.

Dobrý den pane Fritz,
momentálně přemýšlím nad tím, jestli je vhodný pohřeb žehem. Už nevím, kde jsem to slyšela: že to pro nás není dobré, že tím nějak uhýbáme následkům, co máme zažít, než se tělo se rozloží. No nevím, přece poutání jsme tak dlouho, jak to odpovídá našemu duchovnímu stavu a tím vazbě na hmotnosti. Takže, že by byl rychlejší, i když momentálně bolestivější, no ne¬vím, co Vy na to? J.P.


zf

Touto otázkou jsem se často zabýval a došel jsem k následujícímu postoji. Pokud by člověk byl opravdu zralý /což je téměř vyloučeno/, stačil by krátký čas k odloučení duše od těla- v literatuře se uvádí cca 3 dny. Pokud je duše od těla odpojená, je jí celkem jedno, co se s tělem stane-pokud na něm nějak nelpí /v tom případě ale není dost zralá-případ nás asi většiny/. V tomto případě /zralá duše nelpící na hmotě/ by bylo vhodné se řídit obecnými zvyklostmi v dané krajině, společnosti, apod. To ovšem, jak jsem napsal, bude zřídka kdy, nikdo z nás neví ani o sobě, jak na tom skutečně je, natož o druhém-mám na mysli, že to ,,víme“, ne že se ,,domníváme“.
Takže my musíme vycházet z předpokladu, že není tak docela jisté, jak na tom odcházející člověk je. Pokud víme, že je to materialista, který se bránil myšlenkám na onen svět, je pravděpodobné, že zůstane s tělem spojen déle, než jen pár dnů, možná až do doby, kdy se tělo rozpadne. Předpokládám, že to bude pro duši dost nepříjemné / a podle literatury také je/. Duše pociťuje rozklad těla, do jisté míry jako rozklad svůj /vždyť věřila, že je toto tělo a nic jiného/. V tomto případě je na vypravovateli pohřbu, aby zvážil, jestli by pro tuto danou duši nebylo lepší tělo spálit – je to intenzivní bolest pro duši, ale krátká-pak je volná. Žeh je v našich krajinách obvyklý, také nemá každý koupený hrob, což je dnes velká položka. Nebránil bych se tedy myšlence řešit to tímto způsobem, pokud dojdu při úvaze o konkrétním člověku k závěru, že to pro něj bude menší utrpení, než být měsíce připoután k hnijícímu tělu. Toto ovšem platí i pro čtenáře, protože i oni, přes četné návštěvy pobožností a neustálé opakování vyčtených výroků, nejsou zdaleka tak zralí, jak si myslí. Takže řešit podle jednotlivého případu. Určitě bychom také měli respektovat přání zesnulého, pokud je známo.


zf

Právě jsem si četl knihu Franchezzo, někdy také zvanou Poutník, apod. Pojednává o pobytu na onom světě, odchodu člověka a všem tom mnohotvárném bloudění po rozsáhlých krajinách ,,onoho světa“. Zaujala mne zmínka o sebevrahovi a doporučení pisatele /tedy duše pobývající na onom světě a hodnotící vše z tohoto úhlu pohledu/. Toto doporučení samozřejmě nebude jen k sebevrahovi, ale i mnoha jiným případům. Autor zde píše, že pokud budou pozůstalí chtít prokázat zesnulému dobrou a láskyplnou službu, pak jeho tělo spálí. Píše, že člověk, který zemře takto náhle a neplánovaně, odchází jako nezralý a proto se nemůže odloučit od pozemského těla, je připoután k jeho rozkladu, který musí částečně i prožívat. Samozřejmě bychom tuto myšlenku mohli aplikovat i na mnohé jiné případy-lidi lpící na hmotě a především svém těle, ale i další případy, kdy by rychlé spálení těla mohlo pomoci uvolnit alespoň jedno pouto z těch mnohých, pouto k tělu. Jak jsem již psal dříve, je to především o tom, správně odhadnout stav odcházející duše, poprosit o radu pomocníky, kteří vidí věci v širších souvislostech. Zde je, jako v mnoha jiných věcech, jen rozumové zhodnocení nedostatečné, protože chybí souvislosti, které rozum zkrátka vidět nemůže.


zf

Rozšíření tématu

Ještě bych uvedl nový postřeh k tomuto tématu.
Jeden známý čtenář mi právě oznámil, že došel k závěru, že nejlepší je nedělat žádný pohřeb, nemít žádný hrob a popel rozsypat někde na louce. Důvodem jeho závěru je obava, že by se on, nebo pozůstalí mohli při všech těchto dějích spoutat. Když nebude žádný obřad – vyhnou se všichni tomuto nebezpečí. Když nebude hrob – nebudou se mít pozůstalí kam chodit vyplakávat a tím omezí jejich vzpomínky na sebe a také jim vezme ,,povinnost“ chodit ze slušnosti a ohledů k jeho hrobu, když by je to tam ani netáhlo…


zf

Při tomto závěru jsem si vzpomenul na různé psychologické a psychiatrické poznatky, že pozůstalí potřebují mít možnost se se zesnulým rozloučit. Když není pohřeb, je to pro ně jaksi neuzavřeno a oni se s tím mnohdy nedokáží vyrovnat a v tomto stavu zůstávají léta, aniž by se rána zacelila. Je tedy možné, že tímto způsobem na odcházejícího myslí mnohem více a hlavně déle, než kdyby pohřeb proběhl. Mnozí také tento akt rozloučení považují za základné lidskou slušnost a jeho anulaci budou považovat za něco nepatřičného a vlastně i nepřátelského z čehož jistě nevzejdou žádné dobré myšlenky a to postihne odcházejícího i nejbližší pozůstalé. Také jsem si uvědomil, že návštěvníci pohřbu, ať již blízcí či vzdálení lidé se tímto způsobem učí přijímat nevyhnutelnost smrti. Je-li pohřeb postaven na základě víry v pokračování života po smrti, pak mají tito pozůstalí možnost se s touto myšlenkou seznámit a konfrontovat se s ní. Pro někoho to může být významný bod obratu v pohledu na tuto záležitost. Pokud jsou pozůstalí skutečně fixováni na odcházejícího, jistě nepomůže, že nebude obřad, ani hrob. Budou truchlit doma, postaví se někam jeho fotografii a ještě se budou trápit tím, proč ,,jim to udělal“ a budou jej zahrnovat výčitkami. Je otázka, jestli tato soukromá tryzna nebude mít mnohem delšího trvání, než kdyby se pro pozůstalé děj uzavřel tak, jak to v sobě mají postaveno, jak je to pro ně ,,normální“. Samozřejmě není nutné kvůli pozůstalým měnit rámec pohřbu, který si sám odcházející přál. Je potřeba ctít jeho vůli a ostatní se tomu musí přizpůsobit, protože jde o něj a ne o ně. Ale to je již jiná otázka, nyní se zamýšlíme nad tím, zda vynechání pohřbu a hrobu může obecně přinést větší užitek, než opak.
Samozřejmě budou konkrétní specifické situace, které budou vyžadovat specifický přístup, ale o těch zde nemluvím.
Toto je otázka všeobecně míněná. Je to, obecně míněno, užitečné, nebo, obecně míněno – ne?


Paní E.W.:

Můj postoj k tématu nedělat žádný pohřeb, nemít žádný hrob a popel rozsypat někde v přírodě.

Dovolím si zde malý vstup, neboť výše uvedený způsob si já osobně pro sebe přeji již od mých ještě mladých let. Prostě vnitřně cítím, že tento způsob odpovídá mé představě, mému nitru. Možná v tom hrají roli zkušenosti z minulých životů, nevím, ale rozhodně jsem tuto formu vnímala jako pro mě nejlepší skutečně od mládí, od doby, kdy mě tato problematika vůči mně samotné snad prvně napadla. (četla jsem v té době např. knihy z Tibetu a možná mě mohly svým způsobem ovlivnit)

Chápu, že pro běžné lidi je můj názor podivný a rozhodně není v souladu s místními zvyklostmi. Jestli mi tedy někdy, až to přijde, bližní vyhoví, nevím. Mně se moc nechce „vyhovět jejich představě správného rozloučení u odchodu“, protože vnitřně to mám opravdu nastavené jinak.
Zajímá mě v této souvislosti, jak vidíte působit nesouhlas druhých na duši odcházejícího v tomto případě? Bylo by dobré připravovat je snad už dopředu na svou představu? Či snad napsat ji do nějaké závěti?

Domnívám se, že rozloučit se s odcházejícím, zrovna tak jako se s ním kdykoliv později znovu „spojit“, přece není vůbec vázáno na nějaký hrob nebo urnu. Lkát nebo i s radostí vzpomínat na odešlého se přece plnohodnotně dá, aniž by člověk z domova krok udělal.
A šlechtit a udržovat dobrý vztah (a toto projevovat) přece mohou v myšlenkách kdykoli a nejen údržbou hrobu.

Setkávám se totiž často s tím, že je řada lidí, kteří na konkrétní odešlé skutečně myslí často a s láskou, posílají jim posilu a zároveň ji i vnímají od nich, a přece na hrob nedocházejí. Naproti tomu znám lidi, kteří jednou za rok z povinnosti jdou zdobit hrob a v srdci k odešlému žádnou lásku necítí.

Není tedy přežitkem (nebo naopak z mé strany nepochopením a nedodržováním dobrých a žádoucích tradic), když drtivá většina lidí na klasickém pohřbu a nějakém hrobu či urně trvá?

Ještě podotknu, že si uvědomuji, že u někoho bude lidmi výše uvedený názor více akceptovatelný, než u druhých. Např. „odcházející osamělý filozof“ bez rodinných vazeb v běžném životě asi nebude s výše uvedeným názorem vypadat jako šílenec, zatímco dobře fungující otec či matka od dětí ano.

Jak to vnímají ostatní? E.W.


zf

Co jednomu prospívá, může druhému škodit. Jistě jsme lidé různí, což je dáno druhem osobnosti, ale i druhem předchozích prožitků, které se na formování našeho životního postoje podepsaly. Proto nebude jednoznačně univerzálních řešení, jedině správných odpovědí a dokonalého výsledku. Jistě lze vnějšími zvyklostmi překrýt vnitřní prázdnotu a nedostatek cítění, dokonce to tak bude asi dost často. Ale nelze zevšeobecňovat a to ani na jednu, ani na druhou stranu. Člověk, který chodí 3 x týdně opatrovat hrob to může dělat jen proto, aby ho lidi nepomluvili, nebo protože se to u nich v rodině tak vždy dělalo. Ale právě tak to může dělat s nejčistšími city a láskou k odešlému. Nelze tedy podle vnějších jevů hodnotit nitro zúčastněných a jejich pohnutky…a ty jsou přece to hlavní. Souhlasím s paní EW, že budou dost důležité i vnější okolnosti, tedy jestli je člověk sám a nemusí tedy řešit, jestli svým rozhodnutím nějak ovlivní své okolí, nebo je začleněn do nějakého lidského celku rodiny, ale i jiných svazků. Bude jistě i důležité, jestli pozůstalí věří v pokračování života po pozemské smrti, nebo ne. Z těchto mých posledních vět vyplývá, že každé naše jednání vtiskuje pečeť do ostatních dějů, ovlivňuje ostatní zúčastněné duše a vyvolává další interakce. Můj pohřeb je jistě mým a mohu si jej řešit, jak mi libo. Jen bych si měl uvědomit, že i tento můj pohřeb ovlivní další lidi a měl bych se tedy zamyslet nad tím, jestli je mi to jedno, nebo i toto chci pojmout vědomě, tedy se pokusit vytvořit takové formy, aby zpětné působení vyvolalo co nejvíce užitku. Jistě se mohu mýlit, zvolím nesprávná provedení, ale měl bych se o to alespoň pokusit. V tomto smyslu si já myslím, že chci-li něco, co není zvykem, jistě to vyvolá různé reakce a některé nemusí být příznivé. Nyní mám ještě možnost lidem vysvětlit, proč to chci, že to není proti nim/protože mnozí to tak brát budou/. Přijde mi to jako jednodušší, než jim to pak ,,vysvětlovat“ z onoho světa. A nemylme se! Ani ostatní čtenáři v našem okolí to nemusí chápat! Znám konkrétní případy, kdy čtenáři jsou rozezleni na odcházejícího, protože zvolil ,,nesprávnou formu“ pohřbu. A jiní čtenáři, znalí faktu, že život pokračuje, zase omdlévají žalem, apod. To vše by měl člověk dobře zvážit, důkladně se zorientovat ve všech souvislostech a bez předsudků k čemukoliv, nestranně a věcně to dopředu zapracovat do svého rozhodnutí, po odchodu se to bude asi řešit poněkud nesnadno. Pokud tyto věci nevysvětlí svému okolí dopředu, ve většině případů to vyvolá kaskádu problémů, které ho nějak postihnou, třeba i tak, že příbuzní udělají pohřeb podle svého v domnění, že tím to bude nejlepší. Znám osobně případ, kdy dotyčný chtěl, aby jeho tělo bylo rozprášeno tam a tam, ale manželka si léta po pohřbu vozí urnu s jeho popelem na chalupu a zpět do města… A zase bude záležet na odešlé duši-je-li silná v rozhodnutí své cesty, pak ji to nezabrzdí. Otázka je, kdo je silný a kdo si to o sobě jen myslí…a to se zjistí až po odchodu

 

  • Kalendář příspěvků
    Červen 2018
    Po Út St Čt So Ne
    « Dub    
     123
    45678910
    11121314151617
    18192021222324
    252627282930