298. Transplantace – doplnění pojmu /3. 4. 2019/

298. Transplantace – doplnění pojmu

Dostal jsem následující dotaz:

Pane Fritzi, v jedné z odpovědí jste se zamýšlel nad otázkou, zda darovat někomu tělesný orgán je v souladu s Boží vůlí. Jednoznačná odpověď zde nebyla. Já však po získaných informacích tvrdím, že je to naprosto proti vůli Boží, jedná-li se o darování srdce. U ostatních orgánů to nevím a nedovolím si to s určitostí tvrdit…


K Vašemu dotazu k transplantaci. Pro mne je základ vysvětlení už v jediném citátu z Poselství doznívá př. 43 – V hrubohmotné dílně bytostných:

Je-li na příklad nějaký úd pozemského těla odňat, třeba prst, není tím současně odňat i prst astrálního těla, ale tento zůstává přesto klidně jako předtím. Proto se stává, že pozemský člověk časem skutečně ještě cítí bolest nebo tlak tam, kde již žádný úd pozemského těla nemá.

Takže každý pozemský orgán má svůj astrální předobraz a když se odstraní ten pozemský orgán, zůstává pořád ten předobraz tam, kde byl. Je jedno, jestli je to srdce, játra, noha…. Když se tedy nad tím zamyslíme prakticky – někomu vyříznou orgán a dají ho druhému. V těle dárce zůstane astrální například levá ledvina, ale její tělesný útvar je v těle jiného a u něj je současně i astrální obraz jeho původní ledviny, kterou mu vyoperovali. Těžko si vůbec můžeme představit ten chaos, který takto vznikne, ale můžeme si jen podtrhnout, že oba lidé – dárce i příjemce – se takto pevně spoutali. A to možná mnohem více, než při tom tykání, kterého se snažíme vyvarovat.

Ale pojďme dále. Vyjmutí orgánu při skonu je možné jen do určité doby, kdy je jistě duše ještě připoutána k tělu – to ovšem znamená, že astrální tělo je pořád celistvé a spojené s pozemským tělem i duší. V této fázi vyříznou orgán a přenesou jej do druhého těla. Astrální tělo, které má vzdalováním odcházející duše slábnout a odpojovat se od rozpadajícího se pozemského těla, je takto oživováno přes svou odňatou část, která je součástí jiného žijícího těla. Je docela pravděpodobné, že se tak naruší správný mechanizmus rozpojování těl /pozemské-astrální-duše/ a duše tak zůstane připoutána k hmotě a ještě i druhému člověku. U duše poživačné ji to povede ke snaze ovládnout tělo příjemce, u duše, která chce odejít, to povede k zoufalé snaze se uvolnit, což zase povede k neblahým duševním stavům člověka příjemce. Ta duše bude působit na jeho myšlenky a pocity tak, aby chtěl transplantát dát pryč – to proto, aby se tato duše konečně mohla osvobodit. A pokud k tomu dárce ani nedal za života souhlas, může to duše pociťovat přímo jako akt násilí na sobě a může být velmi rozezlena na příjemce. Vše je tedy špatně, nic na tom není dobrého. O tom svědčí i ,,přirozené děje“. Tělo příjemce bere vždy transplantát jako ,,cizí, nežádoucí útvar“ a snaží se jej odpudit. Příjemce musí brát léky, které ,,přetlačují“ přirozenou snahu těla odpudit to cizí – tedy transplantovaný orgán.

U transfuze krve je situace trochu jiná. Duch si vytváří krev, ale ta se mění. Při výměně krve si duch tu ,,novou“ opět časem přetváří na vlastní vyzařování. Musí však být zachován alespoň základní druh /krevní skupina/, jinak by rozdíl byl takový, že by přetvoření nebylo v jeho silách. AVŠAK. Jsou známy případy pronikavých změn chování člověka po transfúzi. Ty změny mohou časem odeznít – duchu se podařilo novou krev změnit, nebo zůstanou. Změnou vyzařování totiž duše ztratí i ochranná pole a může být napadena jemnohmotnými proudy, nebo i nevtělenými dušemi, které ji chtějí ovládnout. Ne každá duše je tak silná, aby znovu získala ztracenou vládu nad tělem….

Takže souhlasím s Vaším závěrem, který odcituji

   … To mne utvrdilo v názoru, že nesmíme orgány ze svého těla nikomu dávat. Tělo nám bylo darováno a máme povinnost se o něj starat, nikoliv z něj cokoliv rozdávat.

…a já bych ještě dodal – tělo nám nebylo ,,darováno“, ale jen zapůjčeno, není tedy naším majetkem. Propůjčeno bylo k přesně danému účelu, a když je snaha ho použít jinak /na náhradní díly/, je to proti řádu stvoření.

-ZF-


 

Tazatel uvedl postřehy, které si někde přečetl , shlédl a které, podle mého, zapadají do celé úvahy, a proto je rád zveřejním:

Ta první informace je od jasnovidného člověka, který popisoval všechno, co se dělo při a po transplantaci srdce nemocnému příjemci. Operace se zdařila, ale původní majitel srdce byl přes své srdce připoután k jeho novému majiteli a nemohl se svobodně pohybovat. To mělo za následek, že zuřivě napadal příjemce a sváděl s ním boj. Z velké části musel i ovládnout jeho mozek, což se projevilo i ve změně jeho povahy a jednání.

Druhou informaci jsem získal před několika lety v televizi. V noci dávali krátký film o průběhu 17. transplantace srdce prováděné v Maďarsku. Jednalo se o mladého muže, otce dětí, velmi pohodového, vlídného a laskavého, kterému z ničeho nic začalo velmi rychle růst srdce a tělesná dutina mu už nedovolovala pohyb, tedy pracovat, což by mělo za následek smrt. Lékaři viděli jedinou záchranu v transplantaci nového srdce. To se podařilo získat od jednoho muže zemřelého při autonehodě. Celá rodina, manželka i děti byly velmi šťastné, že se tátovi podaří zachránit život. Stále byla natáčena samotná transplantace a dělány rozhovory s rodinou pacienta, lékaři i sestřičkami. Vše probíhalo v naprosté pohodě a klidu, než se pacient probral z narkózy. Když se probral, začal být velmi hrubý, sprostý a to jak k lékařům a sestřičkám, tak k vlastní ženě a dětem a ke všem co k němu přišli. Nastalo obrovské rozčarování z jeho chování. Jeho žena s dětmi velmi plakaly a z rozhovoru se dalo vycítit, že o takového tátu a manžela už nemají zájem a že by bylo lepší, kdyby zemřel. Na dotaz u operujícího lékaře, proč se jejich táta tak změnil, tak ten odpověděl, že tento agresivní stav pacienta trvá přibližně rok, než se trochu uklidní. Pravou příčinu však neznal. Nevěděl, že příčinou je původní majitel srdce, který je připoután k příjemci srdce a který se během roku smíří s omezením pohybu a jeho agresivita a nenávist k připoutanému poklesne. Původní majitel je omezen ve svém vývoji a svém rozhodování, což je naprosto proti vůli Boží. Tak ztratí roky a snad i desetiletí, než nastane smrt příjemce a on se stane opět volným. Na štěstí v tomto případě připoutání netrvalo dlouho, protože příjemce srdce po pár týdnech zemřel, neboť i nové srdce velmi rychle rostlo, až už nemělo prostor k pohybu a nastala smrt.

Tyto dva příběhy mě utvrdily v názoru, že nesmíme orgány ze svého těla nikomu dávat. Tělo nám bylo darováno a máme povinnost se o něj starat, nikoliv z něj cokoliv rozdávat.


 

  • Kalendář příspěvků
    Srpen 2019
    Po Út St Čt So Ne
    « Čvc    
     1234
    567891011
    12131415161718
    19202122232425
    262728293031