271. Doteky Slavností /14. 9. 2018/

271. Doteky Slavností

Tak máme za sebou zase jednu z významných Slavností… Rád bych se nad některými aspekty, které s těmito událostmi souvisí, zamyslel.

Slavnosti, pobožnosti, významná data…. Přemýšleli jste někdy o tom, jaký je váš vnitřní stav, když do těchto dnů vstupujete?

Já ano, protože si myslím, že je docela důležité udělat si ,,v sobě pořádek“, když čekáme, že nastane pořádek ve světě. Je přece jisté, že i když věříme v pořádek světa, který za nás ,,bude dělat Bůh“, pořádek v nás si musíme udělat sami. Tím ,,pořádkem“ nemyslím v tomto případě obvyklé a naučené snahy donutit se do čistoty myšlenek, číst patřičnou literaturu, debatovat o správných tématech a vyhnout se negativnímu… V tomto případě však mluvím o jiném ,,pořádku“, dalo by se asi spíše říci ,,pochopení sebe sama“, nebo ,,poznání sebe sama“, či ,,nalezení kořenů vlastního chtění“.

Poznat sebe sama, pochopit, co mne skutečně motivuje, nalézt skutečné jádro svých vlastních přání – to jistě patří k ,,poznání sebe sama“. A poznat sebe je jistě tím prvním, s čím bych měl začít, než budu chtít pochopit svět a druhé lidi. Ale, není to tak snadné, jak bychom čekali. Poznat sebe sama patří pro nás naopak k tomu nejtěžšímu. Proč? Protože k druhým dokážeme být přísní, přímí, snad i neosobně pravdiví, zatímco k sobě máme různé ohledy. Ale v případě ,,čtenářů“ to nejsou jen ohledy. Nad ty se snad někdy dokážeme i povznést, horší je ,,přijatá role“. Při dlouholeté a usilovné četbě Poselství se pochopitelně identifikujeme s mnohými pojmy a vytváříme si jisté ideální představy o tom, co je dobré, co je správné a co je podle vůle Boží. Buďme k sobě upřímní a přiznejme si, že to, co si takto označíme, stává se pro nás jistým neměnným fundamentem, stavebním kamenem, k němuž už přistupujeme do jisté míry dogmaticky. Jinak řečeno, bereme jisté své postoje jako ,,hotové“ a ,,Bohem schválené“ – tedy, jak říkáme – …je to podle Boží vůle. Dál tento pojem už nezkoumáme, ale bereme jej jako něco, nad čím uvažovat by bylo snad až hříšné. Ve stvoření ale není nic dogma a vše se stále různorodě proměňuje, zachovává si jen danou vnitřní podstatu, jádro, ale forma i projev se mění v závislosti na okolí. I Boží zákony, přesto, že je bereme jako neměnné, jako pevně dané, se mění na základě změn okolí, jak je uvedeno k jejich proměnám v různých úrovních stvoření. Proto bychom i my měli odložit pojem ,,neměnné“ v tom smyslu, jak jej používáme. Tím chci říci, že bychom si měli v sobě odstranit všechna vnitřní ,,tabu“ a odvážně přistupovat k jakémukoliv pojmu, který jsme si již vytvořili, dokonce i k pojmům, které si řadíme do kategorie ,,posvátné“. Z kontextu celého Poselství přece vyplývá, že celé naše chápání je posunuto do rozumového, umělého a od řádu odtrženého ,,přijímání skutečnosti“ jinak, pokřiveně a že mnohé pochopíme až po odložení těla a mozku. Už jen toto by nás mělo varovat před příliš konzervativním vytvářením ,,jedině správných názorů a postojů“. Zůstaňme vnitřně volní, otevření pro změnu, která je vždy na cestě pokroku. Jistě musíme mít pojmy, které vždy zůstanou pevnou oporou, pojmy Bůh, Jeho Synové, stvoření, vývoj naší duchovní podstaty i mnohé další, ale formy a souvislosti chápeme dle našich současných možností a proto jistě nedostatečně.

Po tomto delším, ale asi potřebném úvodu, bych se vrátil k názvu úvahy.

Jak stručně definovat převažující postoj člověka věřícího v děje Slavnosti?

Když o tom dlouhodobě uvažuji, došel jsem k názoru, že nejvýstižnější slovo je ,,očekávání“.

Jistě je správné, když člověk očekává dobré věci, protože ho to posiluje v jeho usilování k dobru. Očekáváme, že jednou dojdeme do Ráje, očekáváme, že Boží moc zvítězí nad temnotou, kterou jsme vytvořili… A je to jistě správné, že se takovými věcmi zabýváme, k nim usilujeme, snažíme se je podporovat a být s nimi v souzvuku, ale…,,očekávání“ patří, přece jen, spíše k pojmům pasivním, než aktivním. A pasivitou se do Ráje jistě nedostaneme. V případě Slavnosti je toto ,,očekávání“ ještě spojeno s nějakou konkrétní představou.

Co tedy očekáváme?

,,Boží milost“…by asi řekl mnohý věřící.

,,Co to ale je?“, by se ho snad někdo zeptal.

A čtenář by začal vypočítávat: zářící světlo, posila, příliv síly, duchovní obrazy, apod.

,,Ale jak se to konkrétně projevuje?“ Zeptal by se ho zase někdo.

,,No to je ale otázka…to prostě cítíte v sobě, to požehnání, ten příliv příjemných citů“

,,Aha“, reagoval by tazatel. ,,Takže jsou to vlastně nějaké příjemné stavy mysli, že?“

Když bychom to tedy stručně zrekapitulovali…

Do Slavností přistupujeme s očekáváním příchodu příjemných vnitřních stavů. Čím je to příjemnější, tím více mluvíme o Boží milosti.

A co kdyby to příjemné nebylo? Považovali bychom to ještě za ,,milost“?

Naše ,,očekávání“ vychází z názoru, že Boží projev nám musí být ,,příjemný“. S tím vstupujeme do Slavnosti, to si svým postojem vybíráme z proudů a forem ve stvoření působících. My tedy vlastně nehledáme ,,skutečný děj ve stvoření právě působící“, ale to, co jsme si sami vykonstruovali na základě čtení a přemýšlení…ale Abdrushin říká, že naše myšlení je pokřivené a pojmy, které jsme si vytvořili, mají mnohdy jiný obsah, než skutečnost ve stvoření existující.

Tak, jako duchovní zárodek si svým chtěním vybírá v dějích stvoření to, co ho přitahuje, aby si na tom zamlsal, tak to přece funguje i s námi dnes. A jestliže přicházíme k dějům ve stvoření s již zformovaným požadavkem, jaké mají být, tak se nespojíme s těmi skutečně probíhajícími ději Slavnosti, ale s ději, které mají tu formu, jakou očekáváme a požadujeme. Obsah je tedy jiný, jen doba je stejná. Takže když v době Slavnosti hledáme děje, které nejsou v ději Slavnosti takto obsažené, pak se spojíme s jinými ději, myšlenkovými útvary, stejnorodými proudy, které nám přinesou to, co si přejeme… To je přece logické, ne?

Myslím si, že problém je právě v tom našem příliš konkrétním očekávání příjemného, místo obecnější touhy prožít skutečné děje ve stvoření právě probíhající. To se pěkně řekne a lehce napíše, ale aby se to stalo skutečností, musel by v člověku takový stav ,,opravdovosti“ být dlouhodobý a ne jen krátkodobě chtěný ke Slavnosti. Pak by to opět bylo jen ,,předem zformované očekávání“. V tomto případě možná i horší, protože by si člověk uměle blokoval ty příjemné stavy a přijímal jen ty nepříjemné. Princip ,,řízeného výběru“ by zůstal, jen by se změnil ,,druh výběru“.

Proto se domnívám, že by se člověk snažící o opravdový a pravdivý postoj ke své existenci a tím také ke stvoření, měl dopracovat k postoji, ve kterém nebudou tolik dominovat jeho zformovaná přání. Lidský duch si jistě musí něco přát, je to projev jeho čilosti, ale ta přání by neměla mít podobu požadavků a v případě dějů a zákonitostí ve stvoření, které přece známe velmi málo, by základním postojem ducha mělo být ,,otevření se“ a ne očekávání příjemností. Vzpomeňme popsaného děje, kde lidský duch přichází k branám Ráje. No a to už musí být hodně ,,dobrý duch“, když se dostane až tam… Dovolím si poznamenat svůj náhled, že bychom mezi námi těžko hledali někoho, kdo by mohl nyní rovnou jít až k bráně Ráje… No a tento, pro nás už dokonalý duch, je tam doveden do stavu těžké deprese, strašného prožití své malosti, nedostatečnosti a hříšnosti…a je to pro něj velká MILOST, protože teprve tímto prožitkem se skutečně očistí a osvobodí. Takže nic příjemného, žádné tetelení v nádherných energiích, žádné záplavy Světla a chóry andělských hlasů… A přece je to děj Boží milosti, tolik potřebné pomoci…. Nu ano, když si to přečteme v Poselství…pak nám to připadá logické a nijak se nad tím nepozastavíme, ale když by někdo ,,čtenářům“ řekl, že při velkých vesmírných dějích, které jsou milostí Boží, bude on cítit utrpení…nevěřil by tomu. Nevěřil, protože on přece za svou zbožnost očekává ,,pochvalu“ ve formě příjemných vnitřních stavů… Přiznejme si to…Boží trest, utrpení, bolest… to bez velkého hloubání, jaksi samozřejmě, přiřazujeme těm, kteří nečtou Poselství, nebo jsou z našeho pohledu špatní a zlí.

Očekávat při Slavnosti nějaké nepříjemné vnitřní stavy bychom považovali za ,,špatné“ a člověka, který by se k tomu doznal, bychom jistě považovali za hříšníka, který si to ,,zasloužil“. Zvláštní, ne? U ducha před branou do Ráje je to ,,normální“, protože síla tamního záření vyvolá v duchu všechny protiklady, ale v záření Slavnosti to považujeme za nemožné. Proč? Protože jsme si ,,naplánovali“, že k nám ,,musí“ Bůh promlouvat pohlazením a chválou…když čteme…a věříme.

A proč vlastně netoužíme prožít všechny děje a reakce ve stvoření tak, jak skutečně jsou? Protože hluboko v duši spočívá obava, že by to nemuselo být tak příjemné, jak bych chtěl.

Nicméně, já jsem přesvědčen, že takové skutečně poctivé a pravé otevření se všem proudům v Božím řádu – zcela bez ohledu na to, jestli mi budou příjemné, nebo bolestné – takové otevření se, považuji za základní postoj nutný k úspěšnému průchodu Soudem. A věřím, že budete-li o tom přemýšlet zcela věcně a bez ohledu na sebe, dojdete k podobným úvahám. Ano, chce to odvahu a přísnost k sobě samému, ale to chce celý Soud a celá ta nová éra ve stvoření. Éra, kterou můžeme nazvat Boží dobou, protože v této době bude vládnout zcela nekompromisně a neosobně Boží vůle.

Když si přečteme některou literaturu z onoho světa, ale i některé zmínky ze samotného Poselství, můžeme si uvědomit, že každá vyšší energie, než je současný stav zralosti ducha, u něj vyvolávají bolestně nepříjemné stavy a mdloby. Když připustíme, že o Slavnostech jsou děje ve stvoření zesíleny a proudí i vyšší energie, pak si musím položit otázku, jestli takové vyšší síly jsem schopen svou zralostí a čistotou zpracovat. Vzpomeňme například na epizodu, jak Hjalfdar prožíval znamení kříže, nebo jak některý z povolaných začal ztrácet vědomí, když z Abdrushina proudilo víc energie, nebo když doktor Hütter léčil Abdrushina a pak z dotyku síly prožíval velké fyzické bolesti.

Nebo si o sobě myslíme, že už jsme na tom tak dobře a jsme tak dokonalí, že už jsme svou podstatou ,,jako po vstupu do Ráje“ a proto nám vysoké síly přinášejí jen příjemné pocity? Já si to tedy nemyslím. Naopak si myslím, že většinou si při takových dějích přitahujeme jen nějakou stejnorodost, která vždy působí stejnorodě k našim přáním – tedy příjemně. Skutečné vysoké děje míjíme, protože jsme nastaveni na jiné děje. A vzpomeňme na takovou poznámku, jak stvořením zavane nelibost, jen se vysloví pojem ,,pozemský člověk“ a že tato ,,nelibost“ se na nás snáší jako něco nepříjemného. Vzpomeňme i poznámek, že ve vyšších světech panuje přísnost a tvrdost, kterou bychom nechápali, a připadala by nám nepříjemná, i když tam žijícím osobnostem nepříjemná není. Takže očekáváme-li o Slavnostech ,,příjemné síly“, pak to nemohou být ty vysoké síly…

Z vlastní zkušenosti, ke které jsem se ale dopracoval až po létech ,,očekávání příjemného“, mohu každému doporučit nalezení dostatečné pravdivosti v sobě, která člověka dovede k vnitřnímu postoji – já chci znát pravdu i v tomto. Já chci být spojen s Božím řádem tak, jak je to v něm, ne podle svých představ a přání. Mám jediné přání – chci prožívat stvoření s tím vším, co s tím souvisí. Prožívat je skutečně, opravdově, bez svých podmínek, přání a očekávání.

Pak člověk prožije Slavnost zcela jinak, nově, opravdově…možná vůbec ne příjemně, tvrdě, chladně, s Božím odstupem a bolestným procítěním své malosti. Ale v tom všem pak člověk skutečně procítí, že je to skutečnost a ještě více bojuje o vzestup. Ano, musí věřit v Boží milost, nesmí jej ten prožitek odradit, ale naopak povzbudit k větší snaze…

V tom všem pak člověk vytuší velikost a moc Boží:

 

Úzkost a bezmezný strach by musel otřást lidstvem, kdyby mělo alespoň zdání o velikosti Boha zářivě trůnícího v bezbytostné všemohoucnosti, v nedosažitelných dálkách. Ani nejčistší z archandělů v Božském je nemůže překonat!

Ale až člověk vytuší tu velikou moc, pak teprve začne tušit ,,Boží majestát“ a začne se před ním sklánět ve skutečné pokoře a ne v důvěrném, familiérním ,,očekávání dobra“.

 


 

  • Kalendář příspěvků
    Květen 2020
    Po Út St Čt So Ne
     123
    45678910
    11121314151617
    18192021222324
    25262728293031