25. otázka: Milovat Stvořitele na prvním místě – může to být problém?/2.7.12/

25. otázka: Milovat Stvořitele na prvním místě – může to být problém?

Otázka pana S.:
Milovat Stvořitele na prvním místě!
Jakou myšlenku tato věta může vyvolat v blízkém člověku, např. u partnera. Je oprávněn si myslet, ze ho odsouvám na druhé místo, že Stvořitele mám více rád než jeho? Anebo naopak ho právě taková věta, vyslovená milujícím člověkem může potěšit.
Znamená tato věta, že ten člověk poznává hlouběji Boží vůli a právě proto se dokáže k němu chovat s opravdovou láskou, aniž by vyvolával pocit odsouvání na druhé místo?


zf

Tato otázka do jisté míry souvisí s předchozí, tedy č.24. Dovedu si představit, že mnohý čtenář bude touto otázkou pobouřen, protože on je přesvědčen, že nikoho by přece ani nenapadlo ,,žárlit na Boha“. Já si ale myslím, že je to otázka logická a pokud by byl člověk skutečně upřímný a věcný, jak to PG vyžaduje, musel by minimálně připustit, že je tato otázka docela namístě… a je docela dobře možné, že v mysli mnohého věřícího se něco takového objeví, i když to nahlas nevysloví. Dalo by se velmi stručně říci, že to souvisí se zralostí člověka, ale je nutné to vysvětlit trochu obšírněji. Podíváme-li se obecně na lidské problémy, zjistíme, že nejčastěji jsou to problémy vztahové. Ať již jsou to vztahy mezi nejbližšími lidmi, nebo i cizími, vždy je to plné emocí a osobních bolestí. Dalo by se tedy zjednodušeně říci, že jedním z našich největších problémů je, že vše bereme a prožíváme příliš osobně. Slyšel jsem jednou kritiku nějakého křesťanského sektobijce na adresu Poselství. Velice se ho dotklo, že Bůh je zde popisován jako neosobní a nekonečně vzdálený…. Člověk se vzpírá té myšlence, že Bůh nemá k němu osobní vztah. My samozřejmě nemůžeme hledat nějaké spojnice mezi postoji Stvořitele a námi, ale přesto jsem nabyl dojmu, že směrem vzhůru, tedy směrem k Bohu, kde jsou tvorové stále dokonalejší, tam již není vše tak osobní, jak je tomu u nás. I v PG je zmínka o tom, že zralý člověk nemiluje již jen jednotlivce, ale celé lidstvo. To je pro nás asi těžko představitelné, protože v každém našem postoji je vždy osobní sympatie, antipatie, snad jen lhostejnost bychom dokázali chápat neosobně. I když nám proto chybí reálnější představa, měli bychom připustit, že ve vyšších světech se postoje i cítění budou vždy, a to i ve věcech osobních, brát mnohem obsáhleji a budou mířit nejen k jednotlivci, ale současně i k blahu celku. Při takovém postoji je již snáze pochopitelné, že by nikoho ani nenapadlo, že by jeho láska k druhovi, družce mohla být jakýmkoliv způsobem ohrožena současnou láskou k Bohu. Dokonce bych si dovolil tvrdit, že je vlastně jen jedna láska a to je právě láska k Bohu a ta je v každém zakořeněna, ale ještě se příliš nerozvinula a proto o ní ani nevíme. Odlesk, nebo odraz, zrcadlení této lásky je poznatelné /zviditelňuje se/ v lásce k Jeho dílu a jeho tvorům a bytostem. Jen při naší nezralosti a vlastně i dualitě, tedy rozdělení na ducha a rozum, chápeme a vnímáme odděleně dvě lásky – k někomu a k Bohu. Ve skutečnosti zde nemůže být rozpor nebo konflikt, protože to nejsou dvě věci, ale pořád jen jedna. Tak, jak je v PG, že chápeme barvu a tón odděleně, ale výše již splývají do jednoho celku. Jádro otázky tedy vyplývá jednak z našeho duálního chápání věcí, které ve skutečnosti rozděleny nejsou a jednak z naší nezralosti, že chápeme vše ještě příliš nedokonale, zlomkovitě a chybně, jako dítě, kterému rodiče ještě nevysvětlili co je správné a co ne a ono si dělá nesprávné závěry. Je tedy zde ve hmotě a pod panstvím rozumu, kterým jsme všichni více či méně zotročeni možné, že taková nelibost, vnitřní rozmrzelost, nebo určité zklamání se u někoho objeví. Pokud si však současně uvědomuje, že to není dobrý postoj a bojuje s tím, pak je na správné cestě a jistě se časem dopracuje k postoji bez konfliktů. Pokud tyto myšlenky však někoho dovedou až ke skutečnému vnitřnímu konfliktu, pak je zřejmé, že ještě sám nikdy dost neucítit závan lásky k Bohu, lásky, která osvobozuje, nesvazuje, ale povznáší a činí člověka stále lepším. Měl by v tomto případě se pokusit myslet méně na sebe, ale začít hledat stopy této lásky. Jak? To je u každého jiné a souvisí to s jeho osobní cestou. Nebude to však asi cesta skupinového hledání, kolektivního vyjednávání, ale tichého hledání zaváté cesty ve svém srdci.


J.P.

Dobrý večer pane Fritz,25.
neumím se tak dobře vyjádřit jako Vy, ale otázka č. 25 je pro mne naprosto jasná. Láska k Bohu je pro mne samozřejmá jako dýchání, je to správné žití jeho zákonů, a proto pokud oba toto chápou takto, potom není nutná otázka, kdo je na prvním místě v upřednostnění lásky. Bez duchovní lásky přece není možná ta živočišná, alespoň tak to chápu.


zf

Děkuji za reakci, paní Potáčová. Samozřejmě, tak, jak to píšete, je to správné a mělo by to tak být vždy a v každém vztahu. Protože tam, kde si partneři nerozumí v nejzákladnějších otázkách lidské existence, může být jen těžko harmonie a vzájemné porozumění. Což mne dovedlo k myšlence, že jsou zvláštní a ve smyslu Vaší odpovědi i těžko pochopitelné partnerské vztahy, o kterých jsem vícekrát slyšel mezi čtenáři…tedy, že jeden z partnerů věří v duchovní existenci člověka a druhý ne a žije v materialistickém chápání světa i sebe. Ten první však setrvává v tomto vztahu v přesvědčení, že toho druhého změní…ale to by bylo spíše téma na novou otázku, nové téma. Než, chci se vrátit k tomu našemu.
Přesto, že jsme všichni stejného lidsky duchovního druhu, jsou mezi námi veliké rozdíly. Tyto rozdíly nevycházejí z původu, ale z osobního vývoje, nebo, jak často říkáme, z duchovní zralosti. Tak každý z nás chápe a vnímá jednotlivé pojmy po svém, a i když je nazýváme stejnými slovy, vidíme pod nimi jiné obrazy. V tomto smyslu nepochybuji, že co člověk, to jiná představa o pojmu láska, ale také, co věřící, to jiné chápání slova Bůh. Právě toto poznání mne dovedlo ke snaze, podtrhuji toto slovo – snaze – chápat pojmy z vyššího hlediska, tedy pokusit se je vidět z nadhledu. Jistě to nebude nadhled vysoký, ale i pohled z dvojáku je mnohdy poučný…. A tak jsem nabyl přesvědčení, že duchové ve vyšších světech chápou všechny pojmy jinak, než my. A říkáme-li, že se snažíme milovat Boha nade vše, pak to jistě myslíme vážně a s nejlepším chtěním, přesto jsem přesvědčen, že oni to prožívají zcela jinak a jejich vztah je mnohem obětavější a upřímnější, ale to právě přináší stupeň zralosti. Tak kdysi i Abd-ru-shin říkal na naši adresu něco v tom smyslu, že kdybychom věděli, jak přísné to bude v Tisícileté říši, ani bychom po tom tolik netoužili a nepřáli si ji ihned. Nebo ta zmínka, že vyšší duchové to, co my cítíme jako tvrdost a přísnost, pociťují jako požehnání. Tedy opakuji, naše chápání jedné věci bývá velmi rozdílné. Milovat Boha nade vše, chápu ve smyslu výkladu Desatera a prvního přikázání. Zde jsou mimo jiné vyjmenovány některé protiklady k lásce k Bohu…jeden má dítě a miluje je nade vše, jiný ženu, další… a tady záleží na každém, jak si tyto příměry vysvětlí a co rozumí tím, že člověk dává přednost tomu, či onomu. Je přece mnoho věcí, které neuděláme, nebo je děláme nesprávně, apod. a to přesto, že už víme, že jsou proti řádu a tím proti Bohu. Někdy to nemusí být velké a pohledově zřejmé věci a postoje, ale to vše sem přesto patří. Do této úvahy tedy nevztahuji jen takový nehrubší kontroverzní postoj: buď já, nebo Bůh, ale mnohé nuance, které nás odvádějí od prvního přikázání. Usiluji o to, abych toto přikázání vnitřně neustále prožíval jako samozřejmost, ale jsem toho ještě stále velmi vzdálen. Upřímně řečeno, neznám nikoho, kdo by odpovídal tomu obrazu, který jsem si na základě všeho přečteného a zpracovaného vytvořil. Již několikrát mi čtenáři vytýkali, že mám příliš vysoké požadavky na sebe a druhé…možná mají pravdu, ale v této chvíli jsem si vytvořil obraz člověka usilujícího k Bohu, milujícího Boha a celé jeho dílo. Tento obraz je mým ideálem a bez ohledu na to, že druhým může připadat přehnaný, já sám si říkám, že možná jednou, tam někde výše dojdu naopak k tomu, že byl ještě stále nedostatečný a malý. Tak to vnímám z nadhledu. Je to představa ryzí přirozenosti bez okázalostí a vlastně i bez neustálého chtění, přemýšlení, jestli to člověk dělá dobře, jak by to měl dělat, apod. Správně to píšete, paní Potáčová –,,… láska k Bohu je pro mne samozřejmá, jako dýchání“. Slyšel jsem něco podobného od vícero čtenářů , ale ještě nikdy jsem to na nikom neviděl…ovšem, zrak mi již slábne. Tím však ani v nejmenším nepochybuji o Vašem výroku a postoji a vážím si jej. V orientálních duchovních naukách se lidé nesnaží jen o víru, jako v křesťanství, ale o prožití Boha, o realizaci. Nemůžeme to chápat doslovně, ale je možné v tom nalézt některé prvky, které nám, křesťanům chybí – více nadšení a vnitřního přesvědčení a hlavně větší touha po spojení. Tedy ne prosba o něco, ale hledání spojení k naplnění svého poslání. Jeden z pojmů indické filozofie zmiňuje např. Rámakrišna, když označuje skutečného usilujícího k Bohu, jako ,,zpitého Bohem“ a též přirovnává takového člověka ke zloději, který je v jedné místnosti a ve druhé je poklad. Zloděj nemůže myslet na nic jiného, než na ten poklad… A máme zde z PG výrok, že musíme toužit po Slově, jako žízní hynoucí po vodě. To je také ta touha, kterou si představuji pod pojmem výkladu prvního přikázání.
Je pochopitelné, že pokud by člověk dosáhl takové touhy a takového usilování, pak by to prostupovalo citelně jeho život, potom by ovšem musel žít se stejně usilujícím člověkem, neboť jinak by se ten druhý asi cítil poněkud osamělý a odstrčený. A to platí i mezi dvěma věřícími, kteří se mají rádi. Otázka mi tedy nepřipadá tak nereálná a nemožná ani mezi čtenáři. Záleží jen na míře víry, ostatně je to jako u všeho jiného, vždy záleží na míře věcí, usilování a pohlcenosti člověka jeho zájmy, ale i velikostí zaujetí pro jeho směrování a podle toho je potom reakce jeho okolí.
Co tím vším chci říci? Že zde hovoříme o vysokých pojmech, snažíme se vzájemně si vysvětlit své postoje a přitom, možná každý hovoří o něčem trochu jiném, protože naše představa o těchto pojmech je rozdílná. Nicméně i to patří k této zemské pláni a je to logické, tak to berte jen jako postřeh nad našimi různorodými cestami.

 

  • Kalendář příspěvků
    Prosinec 2018
    Po Út St Čt So Ne
    « Lis    
     12
    3456789
    10111213141516
    17181920212223
    24252627282930
    31