O T Á Z K Y   P R O   Ž I V O T

Motto: Lidé mají sice Slovo, ne však pochopení. A to je přece to hlavní ve všech věcech. Když chybí pochopení, pak ani vědění nic nepomáhá! /Všudypřítomnost/

248. Labutí panny /14. 3. 2018/

  1. Labutí panny

Setkal jsem se mezi čtenáři poměrně často s určitým odstupem od vyšších sfér v Poselství popsaných. Téměř to působí, jakoby to bylo určité tabu, které naznačuje, že bereme toto poznání jako omezené ,,jen pro někoho“ a když se tím budu zabývat já, mohl bych se snad dopustit nějakého znevážení… To je jeden druh odstupu, druhý, vcelku podobný, vychází z nějakého takového postoje: ,,…já tomu nerozumím a stejně to na nic nepotřebuji…“.

Oba postoje jsou ještě posilovány větami z Poselství, že náhled na Prastvořené úrovně je pro pokročilé čtenáře. Myslím si však, že tento náš odstup je nesprávný a čtenářům tak uniká mnoho užitečného a to hned ze dvou důvodů. Jednak je tu fakt, že stvoření, přes svou rozsáhlost a různorodost, zůstává pořád ,,jedním dílem“, kde ,,všechno souvisí se vším“, proto se nedá pochopit jen z oddělené nižší a chudší části, bez té druhé. Přesto, že ty vysoké úrovně nikdy nemohou být naším domovem a vlastně je ani nemůžeme skutečně a plně ,,pochopit“, přesto i naše malé životy pořád nějakým způsobem souvisí i s těmito vysokými sférami. Tím, že se ,,oddělujeme“ svým nezájmem, či ostychem od těchto úrovní, nechtíc se oddělujeme i od cesty k Bohu. Vždyť všechny ty úrovně nad námi jsou stupni, kterými naše myšlenky, ale i naše city musí vystoupit vzhůru až k bráně, nad kterou teprve začínají stupně k velebnosti Stvořitele. Cesta musí být poznána, aby jí mohla stoupat naše láska…

Chtěl bych se pokusit svou úvahou poněkud zmírnit ten odstup a trochu nám tyto úrovně, ale hlavně osobnosti v nich, přiblížit, neboť ony jsou něčím, jako našimi vzdálenými rodiči…

Všechny ty úrovně, bytosti a tvorové vysokých úrovní jsou nám podávány jen velmi zjednodušeně, a proto je nutné to i takto chápat a nebrat vše příliš dogmaticky a úzce. Kolem každého Prastvořeného, popsaného v Poselství, jsou jistě rozsáhlé krajiny, nesčetně mnoho dalších bytostí a tvorů. Pokud budeme chápat, že obrazy těch úrovní jsou pro nás podány jen velmi zjednodušené, ale přesto v nich zůstávají hlavní principy, které ve svých důsledcích zasahují i nás, pak by nás to mohlo místo odstupu, dovést naopak k větší vroucnosti k těmto pojmům. Neuděláme žádnou chybu, když budeme Prastvořené brát jako své vzdálené rodiče, od nichž se, jako správné děti, máme mnohému naučit. Oni jsou našimi vzdálenými vzory, ideály, i když s nimi osobního spojení nedosáhneme.

Přesto, že neznáme nijak podrobně jejich činnost, to hlavní nám bylo v Poselství napsáno. A to je dostatečné, abychom u nich tyto principy hledali a současně si je potom převáděli do našich životů. Tím ,,v knize vyčtenou, vzdálenou teorii“ převedeme do osobní praktické roviny. Jistě nám může být jen k užitku, když budeme svou prosbu o nalezení jejich základních principů vysílat přímo k nim, neboť od nich proudící živé obrazy mohou pak vstupovat i do našeho života a posilovat, inspirovat, pomáhat. Vždy ale v tom směru, který oni ztělesňují a vyzařují. V Poselství máme zmínku o ctnostech, které od nich do stvoření proudí a přitahují to, co k nim zespodu usiluje. Jsou zde popsány, spíše jen naznačeny, obecné ctnosti – jako odvaha, píle, apod. To je jistě správné, ale pro nás většinou příliš obecné. A co je obecné, to nás nemůže tak oslovit a uchvátit. Proto to nemá takovou sílu, jako když hledáme spojení konkrétněji a přesněji. Proto si myslím, že je důležité se trochu více zaměřovat k činnostem jednotlivých prastvořených a pro tyto konkrétní činnosti u nich hledat pomoc.

Zdá se mi, že popisy činnosti Prastvořených ,,jen čteme“ a s nějakým posvátným odstupem se jimi raději ani moc nezabýváme. Podle mne je to chyba a tak bych se zde pokusil trochu rozvést, jak nám i tito vzdálení Prastvoření mohou být konkrétní pomocí v našem malém každodenním plahočení na zemi.

Každý z popisovaných Prastvořených má nějaký hlavní rys své činnosti a tento základní princip je i pro nás použitelný a potřebný, pochopitelně v mírně pozměněné formě, přizpůsobené našim poměrům a našemu druhu.

Nechci se nyní zabývat těmi nejvyššími osobnostmi ve stvoření, protože v ,,nich je Bůh“, a to je na jinou úvahu, než je tato.

Nechci také rozebírat celé stvoření, ale věnoval bych se jen určitým částem, které jsou tak vysoko, že v nás mohou vyvolat právě ten mnou zmíněný odstup. Začal bych pojmem Labutí panny a pak bych se pokusil jít ještě do vyšších úrovní. Úrovně pod jmenovanými si může každý zpřístupnit sám svým vlastním úsilím…

Labutí panny působí v druhé z nejvyšších částí Prastvoření. V úrovni, kterou nám Poselství představuje jako prostředí, v němž jsou zakotveny tři ostrovy – Ostrov Růží, Ostrov Lilií a Ostrov Labutí. Nechci zde vytvářet nějaké obrazy ,,jak to tam vypadá“, protože naše představy jsou vždy až příliš vázány na naše smýšlení, zkušenosti i prožitky. Obraz, který si tak člověk utváří, může být realitě blíže, ale může jí být i značně vzdálen. Přesto může být jedinci, který si jej vytvořil, oporou a posilou, pokud to ovšem chápe tak, že je to jen jeho momentální obraz a neustrne v něm v neproměnném dogmatu. Také si nemyslím, že je nám nějak užitečné se zabývat tím, co má kdo z prastvořených na sobě, jaký má účes, apod., jak se to někdy v ,,jasnovidných“ sděleních děje. Chtěl bych zůstat jen u zmíněného ,,základního principu jejich působení“.

V případě Labutích panen je tím hlavním a základním ,,radostná služba“. To je téma, které má pro nás veliký význam právě v době tvrdého rozuzlování dějů na zemi, které nyní probíhá a jistě bude dále sílit. Doba je těžká a to ,,těžké“ se bude dále stupňovat. Vnějším tvrdým a konfliktním prožíváním bude všechno nuceno ,,se projevit“ a k ,,něčemu se přidat“. Ignorace, nezájem, laxnost a apatie budou nahrazeny utrpením, bojem, zlostí, beznadějí a mnohými prudkými emocemi. Mezi nimi nebude žádný důvod k radosti. Přece však je radost, upřímná radost ,,od srdce“, nejlepší cestou k Bohu… Je tedy důležité ,,radost neztratit“, naopak, nalézt. Jenže v tom dění, které přichází, nepůjde získat radost ,,zvenčí“, protože utrpení radost nevyvolá. Učit se nějakým umělým praktikám, jak cíleně vyvolat radost, je sice asi možné, ale v soudu žádná umělá řešení nebudou fungovat. Je tedy už dnes nutné hledat ,,zdroj radosti, která nezávisí na vnějším dění“.

A Labutí panny nám mohou být právě v tomto příkladem, vzorem a inspirací. Ale také pomocnicemi, které můžeme o zvládnutí tohoto umění poprosit…

Co je hlavní podstatou tohoto jejich umění?

Labutí ostrov mohl by být proto jmenován ostrovem nebo uzlem vzorné služby; služby zcela odevzdané!

Zde se šíří a povznáší služba nejčistší lásky! Obyvatelé labutího ostrova nejsou duchy, nýbrž výkonnými bytostmi, jejichž činnost spojuje ostrov růží s ostrovem lilií.

Půvabným způsobem vznášejí se blaženě tyto bytosti v bezprostředním záření ostrovů růží a lilií. Zvláštní druh jejich vzorné služby v nejčistší lásce dodává paprskům lásky a čistoty vroucího spojení, které je spojuje, ale nezměněně předává dále….

Vyznačují se obzvláště nádherným dojímavým zpěvem a zachvívají se v harmonii tónů, které z jejich ostrova proudí dolů do všech částí stvoření.

Uctívání labutích panen projevuje se v labutím chrámu jejich okouzlujícím zpěvem, doprovázeným překrásným zněním harf.

Proto tvoří harmonie tónů základní část života každé panny na labutím ostrově. Ožívá v ní, radostně se vznáší ve vlnách čistých tónů a vpíjí je do sebe jako nápoj života, který jí dává možnost radostného tvoření….

 

Co si můžeme z těchto popisů přenést do našeho vlastního života? Labutí panny jsou šťastné! Proč? Protože žijí zcela ve službě vysokému principu ve svém předurčení. Tím, že naplňují celý svůj život touto službou, jsou jí zcela prostoupeny, žijí TÍM v Boží vůli, ve které je jen radost a štěstí….

Přesto, že my nemáme druhově nic společného s bytostmi jejich druhu, máme také ,,ŽÍT V BOŽÍ VŮLI“. Jak jsem psal v předešlé úvaze, jen nutné si k obecnému pojmu ,,služba v Boží vůli“, najít svůj vlastní a konkrétnější obraz, tedy svůj druh služby. To nebude to ,,obvyklé“ a rozšířené mezi čtenáři: rodit děti, tedy ,,přivádět světlé dušičky“, ,,hlásat Slovo“, tedy dělat určitou propagaci Poselství a zúčastňovat se pobožností a Slavností. Labutí panny, chceme-li se trochu inspirovat od nich, spojují záření lásky a čistoty, pak je předávají dále. Je to činnost, z našeho pohledu, spíše ,,duchovní“, možná pro někoho i docela ,,abstraktní“, než ta vnější činnost o jakou se snažíme my. Ale i pro nás byl dán obraz o našem působení podaném ve smyslu čočky, která sbírá záření a soustředěné je posílá k nějakému konkrétnímu bodu. Není tu řeč o ,,evangelizaci“, tedy šíření významu Poselství. Pro nás, hmotné lidi je asi bližší tato vnější činnost, ale bez té vnitřní a skryté je ta vnější jen ,,hmotným děním“, které už dávno provádí všechny církve. Od nás se jistě čeká víc! Vždyť i vážné pohovory k povolaným poukazují při jejich činnosti především na vnitřní otevřenost, která jediná může přenášet pomoci ze světa ,,energického“ do našeho hmotně viditelného. Stát VĚDOMĚ ve stvoření s pochopením probíhajících dějů, přijímat záření Soudu a nechat ho protékat ke všem těm dějům, které bouří kolem nás, to je jistě služba, kterou můžeme chápat jako obdobu služby Labutích panen. Na to je však nutné splnění několikerých podmínek:

1/ Být zcela naplněn touhou sloužit Světlu – ne si na to ,,někdy vzpomenout“, ne si to ráno dát jako plán a večer/pokud si vůbec na to ještě vzpomenu/, konstatovat, že ,,jsem si opět nevzpomenul….“ Tento úkol musí člověka neustále naplňovat a tím se teprve spojuje s proudy a ději ve stvoření. Teprve potom může ,,cítit radost“, protože cítí, jak se skrze něj naplňuje Vůle Boží.

2/ Aby síla mohla skrze mne proudit ke konkrétním ohniskům odporu a hříchu, musí zprostředkující člověk chápat, o co ve společnosti a světě jde. Nemůže být ,,povzneseným ignorantem“, který se nechce ,,světem pošpinit“ a proto se děním lidského světa nezabývá, ale cíleně je ignoruje. Nemůže být ,,ušlechtilým pacifistou“, který je stále ještě ovládán křesťanským výkladem Desatera a je mu proto blízký postoj současného papeže s otevíráním a rušením hranic, ustupováním jiným vírám na úkor víry své. Obraz ponížení a vůle k sebeobětování, kdy samotní křesťané budou přestavovat kostely na mešity a v pokleku budou s ponížeností omývat nohy těch, kteří jimi za to budou pohrdat. Nebo se stát Sluníčkářem, který je formou ,,snílka“, plného ideálů, které jsou naprosto nereálné a tak se stává škůdcem ve stvoření, i když sám za sebe chce jen ,,dobro“. Dobro, které v této formě neexistuje.

3/ Ten, kdo chce být průplavem soudících paprsků, musí být se vším tím špatným kolem skutečně konfrontován, musí to prožít, aby to v něm nabylo živých forem a to vyvolalo v něm jeho vlastní, osobní a silně prožitý ,,postoj proti konkrétní formě zla“. Potom, když se on sám svou touhou spojí se světlými paprsky, nebo lépe řečeno, když se jim s touhou, ale i silnou pokorou, OTEVŘE a nechá je přes sebe protékat, pak ony samy potečou k těm místům, které on sám tak silně v protikladech a živém střetu prožil.

Labutí panny mají jinou roli při přenosu a spojování záření. Jednak to nejsou duchové, ale bytosti, ale hlavně nejsou ,,hříšníky“, kteří musí svým chtěním po nápravě a odpykání osobní touhu ,,NAPRAVIT“. Přesto máme společné to, že se stáváme vědomými průplavy pro působení Vůle, kterou ctíme a milujeme nade vše. Ony tak žijí, my se k tomu máme cíleně dopracovat!

Když si z nich vezmeme příklad v jejich naprostém odevzdání se do služby, z jejich činnosti ,,spojování proudů záření“ a předávání dál – v našem případě ale ono u nich jmenované ,,předávání beze změny“, znamená nedávat do toho svá přání a představy. Nepřát si zničení toho či onoho, i když podle mého chápání zákonů stvoření si to ,,zaslouží“. To už není ,,má věc“ /…Má jest pomsta…/. Já mám ve věrnosti, s plným pochopením toho, co se zde odehrává, kam to vede, kdo je za tím a jaké má kdo cíle, ať už mluví cokoliv, já mám zprostředkovat proud síly do hlubin lidských hříchů bez toho, abych se nad ně povyšoval a připadal si lepší, než oni. Vědomý duch našeho druhu plně chápe svou spoluodpovědnost za to, co má být zničeno, pomáhá na ději očisty, ale s vědomím, že se ničí i mé vlastní zlo. Tady není ani nejmenší důvod k nějakému uspokojení ze ,,zkázy světa a lidí“. Má radost pak spočívá ne v té zkáze spolubližních, borcení světa, zkázy křesťanství, ale z mé služby, kterou stále prožívám, uvědomuji si ji a naplňuje mne…

To pro nás vůbec není jednoduché, protože to znamená ,,odosobnit se k těm dějům“, jenže my jsme ve všem a vždy především osobní. Z toho pak vznikají všechny naše spory a rozepře, protože na rozdíl od bytostných, neumíme být skutečně ,,věcní“. Musíme se tomu naučit, protože v kvasu soudu se jinak budeme stále zaplétat do různých konfliktů a jimi se spojovat s tím, co nás potáhne hlouběji do rozkladných procesů.

Učme se od Labutích panen a nebojme se je poprosit o pomoc, protože je to pro soud velmi důležité umění… Ony osobně nebudou vstupovat do našich životů, ale jejich princip, který stvořením prochází, můžeme zachytit a vyprosit si jeho pomoc. Prosme Labutí panny, abychom se od nich naučili Radostnému životu služby…

V podobném duchu můžeme nahlížet i na činnost ostatních vysokých prastvořených a poprosit je o pomoc dle jejich hlavního oboru činnosti. Nechci vytvořit příliš obsáhlou úvahu, protože to pak čtenář obtížně zpracovává. Proto se budu další příklady snažit uvést stručněji, každý si je může rozvést sám podle svého chápání obsahu jednotlivých popisů v Poselství.

Nad ostrovem Labutí jsou Ostrov Růží a Ostrov Lilií. Není třeba rozvádět to, co je v Poselství napsáno a každý si to tam má najít sám, totiž, že Ostrov Růží je spojen s Boží Láskou a Ostrov Lilií s Čistotou. Pro nás je však podstatné, že Boží Lásku jsme nikdy nedokázali správně pochopit a vždy jí automaticky přidáváme ten změkčilý, sebe obětující prvek. Ten si asi téměř všichni zřetelněji, nebo skrytěji, neseme z předchozích inkarnací, kdy jsme byli pod vlivem křesťanského chápání ,,oběti Boží v ukřižovaném Ježíši Kristu“ a tak přijali představu Obětujícího se Boha. Tato skrytá představa je v nás často vrytá tak hluboko, že ani dlouholetým čtením Poselství zcela nemizí. Neprojevuje se už pochopitelně v uctívání ukřižování Ježíše Krista, ale ve skrytém přesvědčení ,,spásy skrze čtení“ a podobné představy. V Soudu je zcela jistě nutné najít skutečnou podstatu a povahu Boží lásky, která nemá nic společného se změkčilostí, touhou každého spasit, apod. Prosme obyvatele Ostrova Růží o nalezení skutečné lásky…a oni nám ji pomohou objevit….

Čistota je Božská a lidský duch ji v její prapodstatě nemůže nikdy najít…může najít jen jiné formy, jemu ještě srozumitelné, jako je věrnost. Už z této věty vyplývá, že naše víra ve slovo ,,čistota“ a naše víra v osobnost Irmingard nebude stačit ke správnému pochopení tohoto pojmu. Chladná, ostrá, neosobní čistota, která spaluje vše nečisté – to je jeden ze základních principů očisty v Soudu. Proto je i pro nás pojmem ,,život zachraňujícím“. Prosme obyvatele tohoto Ostrova o pomoc, abychom správně odhalili a prožili hlubokou a důležitou podstatu tohoto pojmu.

Nad třemi Ostrovy se klene Duhový most k nejvyšší sféře Praduchovna… A na tomto obrovském mostu stojí pevně a neohroženě Vasitha – Strážkyně.

Jejím výrazným rysem je pevný postoj a ostrý zrak, kterým proniká vše, co kolem ní prochází. Třídí vše a je všemu přísnou a spravedlivou pomocnicí – velitelkou. Něco propustí, jiné zadrží – spravedlivě a neosobně.

U nás ,,dole na zemi“ je vše v rozvratu a ve lži. Zlé věci se podávají jako dobré, rozvrat řádu se maskuje za ,,demokracii“. Vše je překroucené, převrácené a lživé. Dnes, více jak kdy jindy, potřebuje člověk ,,prohlédnout až do podstaty věcí“, aby poznal, co je pravdivé a co vylhané a co vede k jakému cíli. Mnohdy je to dost těžké, protože náš lidský svět je přímo definován lží, jako základním principem řízení. My životně potřebujeme poznat podstatu všeho kolem, abychom ve zdánlivě dobrém chtění nakonec nepomáhali k rozvratu řádu… Také potřebujeme vykovat svým chtěním ,,kopí našeho přesvědčení“, které můžeme stavět proti zlořádu společnosti a současně s ním osvobozovat sebe i spolubližní z pavučin podvodů a klamů. Prosme Vasihu, aby nás naučila, jak pohlédnout až do jádra a podstaty všech dějů kolem nás. Prosme ji, abychom se od ní naučili tak pevnému postoji, že nás nic neodvede od pravdy…

Nad touto úrovní najdeme tři Prastvořené – Josephu, Celu a Johanu. Každá působí v jiném ,,oboru“, který si zvídavý čtenář jistě najde sám. Pro mne mají všechny některé základní rysy společné. Chladná důstojnost vysokého pojmu Žena. Odstup, který tato důstojnost vyvolává, nutí každého sklopit zrak a chovat se správně. Žena, stojící na vysoké skále, vysoko nad špínou a malostí – vyvolává pocit odpovědnosti. Žena, jako vzor CÍTĚNÍ. To vše se můžeme učit u těchto vzorů ušlechtilého ženství. A tyto ctnosti nejsou určeny jen ženám. I muž se má naučit používat cítění, jako kormidlo v plavbě životem. Také on se musí naučit postoji ,,na vysoké skále“, povznesen nad malost lidského hemžení, žijíce v duchu. V duchu služby, svobody a odstupu ode všeho, co pohrdá Bohem…

Tento zrychlený a zjednodušený pohled na vysoké prastvořené úrovně uzavřu čtyřmi Rytíři Grálu. Ti jsou pro každého čtenáře už svým názvem POJMEM Grálu. Stejně jako u prastvořených žen, mají tito rytíři každý svou úlohu a já bych chtěl vyzvednout jen tu společnou. Logicky očekáváme, že rytíři budou vzory hlavně pro muže, kteří mají najít skutečnou mužnost, dávno zde ztracenou a ztrácenou každým dnem ještě více… Ano, samozřejmě pro muže je Rytíř vždy mnohoznačným vzorem a ideálem mužnosti. Ale jejich postoje jsou inspirací pro oba druhy lidských duchů, pro aktivní i pro pasivní druh činnosti.

V dnešní zvrácené době, kdy je doslova przněna role muže, ženy i jejich vzájemný vztah, kdy se pohrdá rolí rodiny a křiví se výchova dětí, takto rozvracejíc základní kameny lidské společnosti, dnes je nutné hledat ,,pevné postoje“. A právě ta pevnost, zásadovost, nezlomnost, to vědomí své úlohy a odhodlání si ji nenechat nikým vzít, ten bojovný postoj při ochraně Pravdy – to vše je nutné pro KAŽDÉHO DUCHA V SOUDU. Tedy ,,rytířskost“ není jen v mužnosti, ale i charakternosti a pevnosti, proto je nutná i pro ženu. Prosme je o pomoc, abychom si uhájili svou vybojovanou duchovní svobodu uprostřed světa duchovních otroků….

Volejme prastvořené do svých životů, prosme je o sílu i pomoc, abychom splnili to, co jsme slíbili Bohu při svém procitnutí k životu, díky Jeho burcujícímu Hlasu, který nás probouzí hřměním Soudu z Poselství i života…


   

A ještě je jeden důvod, a to velmi podstatný, pro to, abychom se vážně zabývali těmito vysokými úrovněmi.

Duchovní úrovně, tedy světy, do nichž jednou můžeme dojít, nejsou v Poselství nijak podrobně popsané. Proč? Duchovní úrovně jsou vlastně kopií těch praduchovních. Jistě budou poněkud jiné, protože vzdálenost od zdroje záření vyvolává zhutnění a tím i změny forem a projevů, ale v principech budou stejné a ve formách velmi podobných. Z toho vyplývá, že snaha si trochu ,,zdůvěrnit“ prastvořené úrovně je velmi důležitá i pro bližší vztah a větší pochopení k úrovním duchovním, do kterých můžeme sami dojít.

Tak si vlastně touto snahou o přiblížení k vysokým sférám současně ,,přibližujeme svůj duchovní domov“, do nějž, budeme-li se hodně snažit, skutečně jednou dojdeme… Je to tedy snaha velice užitečná…

  • Kalendář příspěvků
    Červen 2018
    Po Út St Čt So Ne
    « Dub    
     123
    45678910
    11121314151617
    18192021222324
    252627282930