O T Á Z K Y   P R O   Ž I V O T

Motto: Lidé mají sice Slovo, ne však pochopení. A to je přece to hlavní ve všech věcech. Když chybí pochopení, pak ani vědění nic nepomáhá! /Všudypřítomnost/

246. Jak uchránit svou duši…./2. 3. 2018/

  1. Jak uchránit svou duši….

To je velmi důležité téma, protože svět je plný zlých věcí a ty se na nás valí každý den. Prognóza není příliš nadějná. Když se díváme na ostatní státy EU, tam už mají na denním pořádku atentáty, násilí, no-go zóny a to plánují nekonečné přijímání dalších a dalších potencionálně problémových a nebezpečných lidí. U nás je ještě možné nesledovat zprávy a žít v nějaké své ,,představě o světě“, ale, jak se zdá, dlouho to nepůjde. EU se nezmění a prosadí si své, takže je velmi pravděpodobné, že i my budeme ,,oblaženi“ nekonečným přílivem ,,nové evropské kultury“, která přinese strach, nepokoj, násilí a mnohé negativní prožitky. Pokud to půjde touto cestou, a nic nenasvědčuje, že by před tím bylo úniku, skončí doby, kdy se dalo ,,utéct před světem“ tím, že ho člověk ignoroval. Takové zážitky, o nichž čteme v zahraničí, když se ještě budou posilovat a přesunou se i k nám, nedovolí ,,neprožívat negaci“.

A tak přichází skutečně důležité otázky: Co s tím? Jak se tomu ubránit? Dá se tomu vůbec nějak ubránit?

Ano, zatím si člověk může vzít knížku a číst si. Nebo si zajde za někým, kdo smýšlí podobně a popovídají si, posílí se. Jenže to jde zatím. Zcela reálně si dovedu představit, že to vše bude brzo problém a kdo sleduje dění v národech a světě, ten si tu představu dokáže vyvolat zcela konkrétně. Žít v trvalém strachu člověku moc nedodá ani na zdraví, ani na duševní rovnováze. A přece k tomu svět směřuje zcela zjevně a zřejmě ne nahodile, ale cíleně a plánovaně.

Chtělo by to si v nitru vytvořit nějakou ochrannou bariéru, skryté místo, vnitřní světlé jezero míru a naděje. Při teoretizování o myšlenkách z Poselství se to zdá docela snadné a jistě mnohého napadne kdejaký ten citát, který to vysvětluje. Jenže život bývá mnohem těžší, než něco přečteného. A realizovat ,,myšlenky druhých“ je docela problém až dojde k praktickému uskutečnění.

Já osobně si myslím, že většinu věcí z Poselství máme jen ,,načtenou“, ale ne prožitou. K tomu se přidává i to, že v Poselství jsou spíše popisovány ty ,,velké věci Stvoření“, než ty malé věci našich životů. A ještě tu máme ten prvek ,,bohatého mladíka“ z Bible. Tedy, že některé popisované věci se pro mou situaci hodí, ale jiné ne a hodí se pro jiného. My bychom potřebovali nějakou zázračnou knihu, kde by se nám osobně, podle každé jednotlivé situace v našem životě, objevila tato situace přesně popsaná, včetně správného řešení. A to, že to v Poselství takto není, nás v těch situacích vede do nejistoty o výběru správného řešení. Tedy mluvím zde nyní o těch, kteří v sobě nemají onu známou čtenářskou pýchu – já všechno vím. Tito budou zcela jistě probuzeni ze svého snu a nebude to žádná legrace. Ale o těch není třeba mluvit, jejich čas ještě nenadešel. Mluvím o těch, kteří cítí, jak mnoho nám ještě chybí k pojmu ,,správný člověk“ a k tomu, abychom ve všech situacích tohoto pokřiveného světa věděli, co je správné a jak to mám já řešit. Pro tyto, a já sám se k nim počítám, je tato naše současné doba vlastně požehnaná, i když je nepříjemná. Jednak nás nutí k činnosti a za druhé nám ukazuje, co je nutné změnit, co nám chybí, abychom se v situacích dokázali orientovat a našli k nim správný postoj.

Svět se žene do zkázy a do velkých dramatických problémů, to je naprosto zřejmé. To přinese duševní muka a tělesné strádání, což povede i k pocitům zklamání, bezradnosti, nakonec i zoufalství. Čím bude svět horší, tím více bude nutné mít vnitřní rovnováhu, jako vyrovnání mezi negativním venku a pozitivním uvnitř člověka. Zatím nám k pocitu vnitřního uklidnění pomáhalo čtení knihy, nebo jen to vědomí, že se k ní hlásíme a věříme v její obsah. Také jsme se zakotvovali do vnějších forem světa nějakými aktivitami, které jsme si pojmenovali ,,duchovní“. Vesměs jsou to nějaké aktivity spojené s knihou Poselství. Takzvané ,,šíření Slova“, tedy nějaká propagace knihy a jejího obsahu, ať už formou přednášek, nebo i osobním ovlivňováním lidí, se kterými se setkáme. Kurzy a kroužky spojené s nějakou ,,užitečnou činností“ – aranžování květin, ruční výroba dekoračních předmětů a především výchova dětí ,,podle Poselství“. Pořádání pobožností a Slavností, účast na nich a jejich propagace….výstavba a zřizování prostor pro tyto účely. Takovými aktivitami si člověk vytváří pocit užitečnosti/…a proč ne?/ a toho, že žije duchovní život/…to už je ale diskutabilní/.

Nechci nijak hodnotit uvedené, na němž jsem se já sám s nadšením dříve podílel. Chci však zmínit, že půjde-li to světem tak, jak to jde nyní, blíží se doba, kdy bude s takovými aktivitami mnohem větší problém, než byl v dobách budování socialismu. Bude proto jistě užitečné, nemít svou ,,duchovní cestu“ podmíněnou vnějšími aktivitami, které mohou být velmi snadno eliminovány, protože jsou příliš vázány na společenskou, politickou a národní situaci ve státě a světě. Pro blízkou budoucnost bude nejlepší mít svou duchovní cestu zcela nezávislou na vnějším dění…

Ve věcech ryze pozemských je to ještě představitelné, ale zůstává tu nejasné, zda člověk dokáže být vnitřně vyrovnaný, když kolem budou pobíhat násilníci, budou vraždit a mučit a ohrožovat mne a mé blízké na zcela základní animální úrovni života. Teoreticky je snadné si představit to, co je popisováno v Poselství, totiž že křesťané radostně kráčeli do arény, kde byli roztrháni na kusy dravou zvěří, nebo ještě dravějšími lidmi. Ano, teoreticky je vše snadné, ale my jsme už zcela jiná generace lidí… Změkčilá, nezvyklá na bolest, strádání, mučení, příliš spjatá s ohraničeným výkladem Desatera, kdy se to bere tak, že lepší je nechat se týrat, než se bránit. Teoreticky je to snadné, ano. Ale mučení a týraní fyzické, ale i duševní, to dokázalo zlomit i velké lidi. Nemusíme ani chodit do takových extrémů. Nedávné prezidentské volby, jakož i imigrantská otázka, to vneslo velký nepokoj, ale i tříštění do řad čtenářů. S ohledem na to, že Německo si ,,nedá pokoj“ a neomarxisté po celém světě už vůbec ne, můžeme reálně předpokládat, že takových a ještě horších rozporů mezi lidmi bude přibývat. Jak si v tom udržet klidnou mysl, kterou duch potřebuje, aby neupadl do vášní, které jej spojují s temnými proudy? To je a bude kardinální otázka.

V tomto smyslu mne velmi zaujala přednáška 15. říjen 1932, která o ,,vnitřním KLIDNÉM jezeru“ v nitru člověka mluví. Mluví o něm jako o nezbytném. Přednášku jsem četl mnohokrát, ale až nyní mne v ní zaujala jedna poznámka, kterou bych zde chtěl rozvést.

Půjdeme-li posloupností přednášky, pak musíme zmínit, že je nejprve kladen důraz na harmonii mezi povolanými. Přesto, že to tehdy bylo určeno hlavně jim, neznamená to, že to neplatí pro každého člověka dnes. Navíc byla struktura duchovního vedení, kterou Abdrushin vybudoval, zcela roztříštěna a tak mnohé, co se očekávalo od učedníků, musí asi dnes převzít sami čtenáři. Jen sami pro sebe, aby oni splnili své závazky vůči řádu stvoření. Nyní v tuto chvíli nejde o budování nějaké organizační struktury, ale o záchranu každého jednotlivého čtenáře, který se musí velmi snažit, aby si uhájil svou cestu z Pekla ven.

Znovu se musím vrátit k nedávným volbám, kdy jsem si osobně prožil, že různé názory na jednu věc mezi čtenáři mohou vyvolat kritiky, odsuzování, pomlouvání. Jelikož jsem takové různé zážitky měl s různými čtenáři již dříve, mohu z toho snad vyvodit, že je to ,,čtenářský zvyk“, vycházející z mylné představy svého bezchybného úsudku a snahy převychovávat druhé. Obojí je samozřejmě špatné, ale ta tendence ,,k hodnocení“ všeho a všech je ve čtenářích tak vrytá, že je nutné s ní počítat. Pravděpodobně vychází z nepochopeného příkazu v samotném Poselství, že máme všechno důkladně zkoumat, ve spojení s dojmem, že když čtu Poselství, tak jsem moudřejší, než ostatní. A když se pak potkají dva čtenáři, oba moudřejší, než ostatní, pak musí dojít ke srážce.

To pochopitelně nemá žádné řešení, protože každý vidí chybu u toho druhého, proto se to taky nedá uzavřít, ale jen do nekonečna pokračovat ve sporu. Když jsem se v tom snažil najít nějaké praktické řešení, došel jsem k následujícímu.

Chci-li s někým o něčem diskutovat, pak je nejdůležitější, jaký já dávám význam tomuto tématu. Vlastně ani nezáleží na tom, jestli je to obecně něco významného, nebo banalita, pokud to má pro mne zásadnější důležitost – pak je to téma zásadní. Potom si k diskuzi musím vybrat člověka, pro nějž je toto téma také nějak důležité, bude-li pro něj banální, pak už jen toto vytváří půdu pro spor, kdy já budu cítit od něj nevážnost k mému ,,vážnému tématu“ A už je spor na cestě.

Chci-li omezit boje a spory, pak se do vážné diskuze nemohu pouštět s člověkem, který už má svůj pevně zformovaný názor na věc. Pak totiž vzniká boj ve snaze ,,druhého přesvědčit“ a donutit ho přijetí mého názoru. To je jednak zbytečné, takto nikdy nikoho nepřesvědčíme, a jednak i špatné, protože chceme druhému vnucovat cosi svého. Každý jde svou jedinečnou vývojovou cestou a k ní patří potřebné vývojové stupně poznání, zde nelze svoje stupně podstrkávat pod jiné nohy…

Z řečeného vyplývá, že k vážné diskuzi by měli přistupovat lidé s otevřenou, nedogmatickou myslí, kteří mají jistou stejnorodost a u druhé osoby není její názor zatím pevně a neprodyšně konzervován. Je schopna a ochotna názor měnit, protože ten svůj nebere jako úplný a uzavřený. Takové otevřené duše najdeme však spíše u lidí, kteří nečtou Poselství a nejsou zapojeni v žádném náboženském dění.

Pokud se člověk setká s něčím, co ho bolí, rozčiluje a roztrpčuje, hlavně ve věcech, které přicházejí zvenčí směrem k němu, jako je nějaký výrok od druhých, jejich kritika, neměl by na to reagovat ihned. Mám mnohokrát vyzkoušené, že známé pořekadlo ,,ráno moudřejšího večera“ platí mezi čtenáři mnohem více, než jinde. Já jsem to pořekadlo ještě upravil, protože na překrytí čtenářských nápadů mnohdy nestačí čas mezi večerem a ránem, ale je nutné tomu dát i několik dnů, než to člověk v sobě zpracuje tak, aby se na to díval méně osobně a tím i méně emotivně.

Ponechme každému ,,jeho blbost“ a starejme se o tu svou…. Rozčilovat se nad zvyky a názory druhých a psát jim, aby dělali to a nedělali ono, je plýtváním času a vyvoláváním dalších sporů. Pokud mne někdo osobně uráží, mohu zvážit/pár dnů/, jestli má smysl se s ním pouštět do diskuze. Jestli z toho nebude něco ještě horšího. Jestli není lepší nechat psy, ať si štěkají a svou karavanu raději vést dále a jich prostě nedbat… A pokud mají lidi různé své zvyky, postoje, které mi připadají hloupé, měl bych si uvědomit, že to není můj problém a já jsem nebyl určen jako jejich vychovatel.

V uvedené přednášce je zmínka o tom, že harmonii mezi čtenáři/tam povolanými/ lze dosáhnout tak, že se každý bude zcela věnovat svým úkolům. A na to bych chtěl upozornit. KAŽDÝ BY SE MĚL ZAMĚŘIT NA SVÉ VLASTNÍ DUCHOVNÍ ÚKOLY a ostatní lidi prostě ponechat jejich úkolům, to přece není má starost. Připomeňme si k tomu jinde jmenované vysvětlení k pojmu ,,Miluj bližního svého“ – že to znamená, nechat ho na pokoji…

A u nás je to přece v základních principech stejné. Chce-li se mnou někdo diskutovat, musím zvážit, co z této diskuze může vzejít. Bude to užitečné? Bude z toho spor a hádka, nelibost? Pak to není nic užitečného a lepší bude se do takové diskuze vůbec nepouštět. Chci já někomu něco sdělit, poslat e-mailem? Pak je sto stejné, musím zvážit, jaký z toho bude výsledek. Posílá mi někdo něco, co já považuji za překonané, nebo už i zbytečné? Pak musím zvážit, co to znamená pro něj, jak on to myslí a ne se na něj rozhněvat, protože já bych takové věci neposílal…

Myslím si, že je mnoho nevraživosti mezi čtenáři. Jsou tu ,,velké důvody“ – Staré a Nové vydání, zpečetění a přezpečetění, jedno a druhé Hnutí a různé další. Ale k těmto ,,zásadním tématům“ se nám denně nabalují další, od banalit rozhořčení nad špatnou formulací nějakých slov a mou snahou ho hned opravovat, přes zásadnější – politika, EU, imigranti, a další. Tím, že se budeme hádat mezi sebou, jen ukazujeme, že nás Poselství minulo o světelná léta. Zaměřujeme-li se na svůj osobní rozvoj, ne na převýchovu každého kolem, pak svou pozornost budeme směrovat do svého nitra a ne ke druhým. Bude-li každý z nás z křemene, pak bude i pojem ,,Čtenář“ z pevných a nerozbitných kvádrů. A jak je uvedeno v oné přednášce, teprve potom může Slovo pevně trůnit na takovém základu.

Když se nám názory druhého nelíbí, nevěnujme se jim! Když nás rozčilují nějaké diskuze na internetu, nechoďme tam! To platí i o těchto stránkách. Já to tu nepředkládám proto, abych se ,,prezentoval“ a už vůbec ne proto, abych posiloval, nebo i provokoval další boje, ty burácejí celým světem a povedou k jeho zkáze, nenapomáhejme v tom! Vyhýbejme se sporům, vyhýbejme se mentorování a poučování druhých! A když budou poučovat nás – odcházejme od nich v míru, ale rychle…

Tak vytvoříme určitou harmonii mezi námi čtenáři a tím teprve umožníme, aby Poselství skrze nás mohlo působit. Tak, jak je to nyní, je to právě naopak, bijeme se navzájem a Temno se směje. Ve všech sporech o jediné pravé Poselství a jediné správné společenství, neřkuli dokonce o správného politika, apod., se nám zcela vytratila ta osobní duchovní cesta, která má zcela naplňovat úsilí KAŽDÉHO SKUTEČNÉHO ČTENÁŘE Poselství.

Tolik o jednom směru lidského/čtenářského/ působení. Se čtenáři můžeme zrušit svazky a tak se vyhnout mnohým zklamáním a dokonce i negacím, jenže to hlavní je ten ,,ostatní svět“ kolem nás. Ten nám ale nedovolí jej ignorovat. Viděl jsem krátké video z ciziny, jak starý pán, majitel nějakého svého penzionu, se urputně brání tomu, aby mu do něj nastěhovali autobus imigrantů. Pláče, rozčiluje se, chytá se za srdce, vždyť je to jeho majetek, ne státu…. A přece, za účasti policie mu násilím nastěhují do jeho domu lidi, které on tam nechce…. To je nástin plánu pro budoucnost nás všech, protože to je princip tohoto světa, násilím vnucovat, násilím potlačovat vlastní vůli, ponižovat jednoho, aby druhý byl spokojený, a mnohé další. To je ten princip, který nás bude stále častěji zasahovat a nepůjde se před ním skrýt a ignorovat ho – on nás donutí k tomu, co on chce. A že to v základních principech bude proti Božímu řádu, je vidět všude ve všech těch ,,nových nařízeních“, když se nad nimi hlouběji zamyslíme.

Potřebujeme tedy najít nějaký postoj, jak uchránit svou duši před takovým a jiným znásilňováním. Jistě, všichni nemáme hotely, které nám seberou, ale máme své byty, domy, a hlavně svůj styl života, který považujeme za správný a nechceme ho vyměnit za nesprávný, jen proto, že to tak někdo chce. Co s tím?

Ve zmíněné přednášce je řeč o vnitřním jezeru, které má zůstat klidné, aby jeho hladinou mohly pronikat paprsky Světla až do hloubky… To je srozumitelné, ale jak to udělat? Všechny ty naučené metody, meditace, modlitby, udržení čistých myšlenek, apod., to vše jsou určité ,,mechanismy“, metody. A z toho vyplývá, že je to člověkem ,,naplánované“, vynucené a proto v tom není dost života.

Když si vezmeme jen ten malý uvedený příklad a zkusíme se do něj vžít… Přitom si dovedu reálně představit mnohem horší případy, ale zkusme se vžít jen do tohoto a převeďme si jej na něco, co je pro nás tak důležité, jako hotýlek pro toho pána. Něco, co celý život s láskou, s velkým nasazením, oběťmi, vybudujete. S nějakým vyšším cílem a za nějakých předpokladů. Můžeme si říci, vytvoříme něco, co je pro nás ,,posvátné“ a jestli to bude chrám ke cti Boží, nebo něco ,,obyčejného“ je nepodstatné. A nemusí to být ani majetek, nemovitost, ale mohou to být věci mnohem křehčí, jako vztahy lidí, výchova vlastních dětí, ohrožení života, ponižování a zesměšňování, a jiné. A tak, jak se vystěhovávají chrámy a vyhazují náboženské předměty, aby se z toho pak udělala prádelna na praní špinavých obleků pro muslimy, tak si lze namodelovat cokoliv, co pro člověka bude znamenat zneuctění, pošlapání a zhanobení jeho duše… A my se potřebujeme naučit, aby nás toto nepošlapalo, abychom nepropadli touze po pomstě, nebo apatii, kdy už je vše jedno, nebo dokonce došli až k popření Boha, jen, abychom už měli klid…. Abychom si i v tom zachovali klidnou hladinu jezera v naší duši, aby do ní mohly pronikat paprsky Světla.

A opět je ve zmíněné přednášce podobná rada, jako je ta, kterou jsem uváděl u harmonie ve vztazích se čtenáři.

Jediné, co můžeme účinně postavit proti všem tlakům světa, je zcela se oddat svému duchovnímu poslání. Když budeme žít tímto posláním, pak se automaticky budeme ochraňovat před temným hmotným světem a jeho chtěním.

Jistě, někdo může namítnout, že tehdejší povolaní měli skutečné a konkrétní ,,poslání“, jasně dané a definované. Proto pro ně nebylo obtížné mít reálný cíl. My však nemáme nic takového…

Tímto závažným tématem ,,životního poslání ducha“ se zabývám už dlouho. Dávno mne tento pojem oslovuje, přitahuje, a proto jsem o něm hodně přemýšlel, zvažoval jej a hledal odpověď na tuto otázku.

Zkusím Vám předložit své postřehy.

Když nahlédneme na životy lidí, kteří něco významnějšího lidstvu přinesli/nějaký objev/, pak vždy nalezneme jeden aspekt. Ti lidé se nějaké otázce, tématu, věnovali s maximálním úsilím, přesněji, přestalo je zajímat vše kolem a smyslem jejich života se stalo řešení té dané problematiky. Byli tím zcela pohlceni, uchváceni – k malé radosti jejich okolí, protože oni do nějaké míry ignorovali i blízké lidi z tohoto nejbližšího okolí. Hledání odpovědi na jejich otázku se jim stalo ,,posláním“ a náplní života.

Jsem přesvědčen, že totéž se očekávalo od povolaných v Abdrushinově okolí. Aby povolaný mohl správně plnit své poslání, měl být zcela naplněn úsilím ke slnění. Ale ne plánovaným a rozumem stále kontrolovaným úsilím /musím udělat toto, protože tak to ,,pravil Pán“, nebo takto je to ,,psáno“/, ale zcela prostě a přirozeně, jako když je člověk ,,bezhlavě zamilován“ a nemůže myslet a toužit po jiném, než po svém milovaném. Podle vzpomínek samotných povolaných se jim toto moc nedařilo a to je ve svých důsledcích postavilo do kolísání, nebo přímo rozporu. Je to tedy ,,věc důležitá a zásadní“.

Ano, my jsme dnes v jiných rolích, ale přesto jsem přesvědčen, že každý, kdo nalezl v Poselství Boží hlas a přihlásil se k němu, tak nastoupil určitou duchovní cestu a tím i přijal duchovní závazek. A tento závazek se stává i ,,posláním“, tedy, měl by se stát náplní a smyslem života. V obecné rovině by mi asi většina čtenářů dala za pravdu, ale měli bychom jít ještě mnohem hlouběji, abychom se dotkli jádra řečeného.

Procházíme různými inkarnacemi a duše při nich zažívá různé situace. Také má různé touhy a přání, z nichž některé si splní, ale u některých se jí to nepodaří. Taková nesplněná přání si duše odnáší a zůstávají v ní, jako tlak, ženoucí ke splnění. Máme mylnou představu, že duše, duch si musí přát ,,věci duchovní“ a těmto duchovním věcem dáváme akcent čehosi náboženského. Duše, duch prochází dlouhodobým vývojovým procesem. S tím souvisí nutnost prožít situace a stavy mysli, které se do duše vtisknou, jako nějaký prožitý vjem. K takovým nutným prožitkům patří i věci, které my nezařazujeme k ,,duchovním pojmům“, ale pro vývoj duše mají také svůj význam. Příklad. Duše pociťuje touhu, potřebu, prožít stav ,,postavit dům“. V tomto případě nejde duši o vlastnictví toho domu, i když i to bude mít svůj význam, ale o ten prožitek ,,budování“, jako když umělec cítí radost z tvorby, což je pak ještě víc, než radost ze samotného výsledku. Taková v jedné inkarnaci nesplněná touha se přenáší do inkarnace další, kde pak člověk velice touží něco konkrétního uskutečnit a naplnit. A je jedno, jestli je to zbudování něčeho, nebo cesta někam, setkání s něčím…

To je jeden druh tlaku, který duši někam pohání. Pak jsou tu tlaky po vyrovnání nějakých ,,hříchů a chyb“. Každý přicházíme s nějakým cílem. Tento cíl je jednak všeobecný /touha po vývoji/, jednak osobní z nesplněných přání, jak bylo uvedeno, jednak z důvodu odpykání. To vše pak splývá do ,,potřeby se inkarnovat“, ale nenazval bych to ,,posláním“. Když se však člověk ve svém vývoji setká s velkým ,,vývojovým dějem stvoření“, když je s ním konfrontován, pak do jeho cesty vstupuje tento duchovní proud a protne jeho obecnou inkarnační cestu. ,,Setká se s Bohem“, bychom mohli říci, i když je to spíše jen podobenství, které nelze brát doslova. ,,Velkým vývojovým dějem“ mám na mysli ono velké nadpozemské řízení vývoje celého stvoření. To jsou děje obratů světů, velkých vývojových epoch a stupňů vývoje stvoření. S těmito velkými ději samozřejmě souvisí příchody Synů Božích, ale i děje s tím nějak souvisejících. Když cesta člověka v jeho individuálním, polovědomém, až nevědomém vývoji protne tyto velké děje a postaví se tak do paprsku Vůle Boží, dochází k velkému pokroku, kdy, ať chce, nebo nechce, vstoupí do děje vědomého sebeurčení. To je velký zlom a jeho vývojová cesta je tím do určité míry ,,předurčena“. Tím mám na mysli, že ,,nevědomé bloumání stvořením nevratně skončilo“ a duch musí jít k vývoji, nebo rozkladu. Tím je jeho další vývoj ,,podmíněn“ a při vědomém chtění se musí jeho ,,cesta stát posláním“. Proto jsem přesvědčen, že nejen učedníci Abdrushina a Ježíše měli své ,,poslání“, ale i každý skutečný ,,Čtenář Poselství“. I on svým vědomým postojem k Poselství, resp. k jeho obsahu, přijal odpovědnost k pojmu Bůh a tak se Bohu zaslíbil. Samozřejmě to platí jen v případě skutečně vážné snahy žít ve smyslu Poselství, jako projevené Vůle mého Boha a Pána. To nemá a nesmí mít žádnou vazbu na společenství a jiné čtenáře, zvyky, rady a doporučení jiných lidí, apod. Je to jen o ,,vztahu ducha člověka k Bohu“ o ničem jiném. A tento vztah vede automaticky k tomu, že další vývoj člověka je už ,,posláním“.

Je však důležité, aby si o tom jednotlivý člověk udělal konkrétnější představu, protože cokoliv, co má pro nás nejasný obrys se rozplyne v nejasnosti, nemá ten důraz, nemá formu a časem zmizí i obsah a zůstane jen pocit. To však nestačí na to, aby nám to mohlo zajistit klid vnitřní hladiny tak, aby vnější síly nenarušily vnitřní mír duše.

Proto by měl každý poctivý čtenář začít hledat své ,,vlastní duchovní poslání“. To je nezbytné, aby se mohl vnitřně upnout reálným směrem a tak si zachoval pevnost a jasnost.

Čtenářské představy jsou většinou ,,zvenčí dány“. Je zvykem, že čtenář má správně vychovávat děti, má mít rád přírodu a starat se o ni, případně má mít rád vážnou hudbu a umění…atd. To jsou obecně podstrčené ,,dobré věci“ a čtenáři se jimi snaží řídit, aby byli ,,dobří lidé“. Ale nejde to z nich a není to nic skutečně osobního a daného druhem jejich osobnosti, proto je to většinou ,,vnucené sebou samým“. Sice s dobrým úmyslem, ale není to ,,skutečné přání ducha“. Toto ,,skutečné“, jak jsem už naznačil, jsou nejčastěji přinesené touhy z dřívějších prožitků a duch je nese v sobě. Ty nové, naplánované k těm přineseným snad připojí, ale nemají tu sílu a nejsou dost hluboko vryté, proto se na ně někdy dá i ,,zapomenout“, nebo je opustit.

,,Šířit Slovo“, evangelizovat každého, koho potkám, dělat propagaci Poselství, je sice snad částečně i z radosti nad jeho hodnotou, ale mísí se do toho i vnucený zvyk ,,dělat užitečné podle naučených forem“, přidat se k již zavedeným praktikám jiných, a mnohé další. To většinou není osobní duchovní poslání, ale jen uvážené přijetí něčeho z předložených nabídek.

Osobní duchovní poslání musí vycházet z osobního hledání ve svém nitru. Vnější snahy nemusejí být až tak špatné, pokud se nezaměňují se skutečným posláním, ale slouží jako momentální pomocný prostředek pro hledání jiných forem. I já jsem prošel takovými stádii vnějších snah, ale pořád jsem v sobě pociťoval touhu po čemsi jiném, nepoznaném, nepochopeném. Léta na to hledám odpověď a ona se vynořuje pomaloučku, jako když se odkrývá pomník. Látka se zcela pomaloučku sesouvá z objektu a odkryté části vyvolávají jen dohady. Tady to něco připomíná, ale za chvíli to již působí jinak. Někdy se látka zadrhne a pohyb odhalování se zastaví. Jen vytrvat, nepropadat beznaději, ale mít víru nejen v Boha, ale i sebe. Když chci sloužit Jemu, nesmím přece pochybovat o sobě!

Abych nebyl tak abstraktní, měl bych zde předložil něco alespoň trochu lépe představitelného, nějaký obraz. Příklady obrazů takového vnitřního postoje můžeme najít například v knihách z onoho světa. Vybavuje se mi obraz z knihy, která je známá pod různými názvy: Očistec, Poutník, Franchezzo. Tam je popsán tento obraz:

“Hleď, zde je řetěz neúplný, je zapotřebí ještě jednoho článku, mezi ní a duchy.  Jdi dolů a utvoř tento článek. Tvá síla ji ochrání a posílí. Ochráníš ji před temnými duchy a pomůžeš ji udržet otevřené dveře. Tvá putování v nízkých sférách ti dala moc, zahánět jejich obyvatele….“

Tak si i já mohu vytvořit, bude-li mne k tomu pudit mé nitro, nějaký takový /nebo jiný/ obraz sebe sama, jak pevně stojím na svém místě, uprostřed zkázy kolem, ale současně jsem velmi činný v dějích stvoření. Spojen vlákny své touhy vzhůru, s pevným pohledem ke všemu špatnému kolem se stávám průplavem pro ostré bílé paprsky tvrdého světla, které očisťuje vše i mne, aby opět zavládl mír v tomto, kdysi tak šťastném díle stvoření. A takový svůj obraz si mohu stále posilovat, zdokonalovat, vyvolávat jej na všech místech, kam vkročím, ve všech situacích, do kterých mne osud zanese… A tak se stanu služebníkem i bojovníkem Světla, budu mít svou pozitivní roli, duchovní náplň, která mne bude stále naplňovat a přinášet mi nové impulzy, další myšlenky, nové postřehy. Vnese do mne nový vítr a život… Toto je ale jen příklad pro lepší pochopení toho, o čem zde mluvím. Každý má najít svůj obraz, vhodný pro druh jeho osobnosti, ale musí být živý, musí jej naplňovat a musí souviset se soudem a s očistou. Nestačí mít příjemné obrazy květinových zahrad, zářících hradů, apod. Potřebujeme najít duchovní postoj pro svého ducha v soudu, aby napomáhal k očistě světa od špíny, kterou jsme my všichni vytvořili…a proto ji musíme my sami aktivně pomáhat odstranit…

A v tom nepolevujícím úsilí o poznání svého poslání už člověk vyvolává vnitřní intenzivní pohyb, který sice ještě není posláním samotným, ale naplňuje nitro člověka a tak pomáhá naplnit příkaz z přednášky, která mne inspirovala:

…Zůstaň neznečištěn žalostnými negativními myšlenkami, které v tobě trvale hlodají a tebe zatěžují, které tě ze všech stran obklopují a tobě překážejí! Vprav se zcela do své služby a uzavři na nějakou dobu své měkké bohaté srdce – má patřit jen tvému úkolu…

Tu zmíněnou ,,službu“ nehledejme mezi jinými čtenáři, v čtenářských aktivitách, ale najděme si svou vlastní formu, související se soudem a očistou…

Naplnit své nitro svým duchovním posláním považuji za jedinou záchranu v nadcházející době zmaru.

A jako memento, ale i jako naději, máme závěrečná slova této přednášky:

To pravím ti já, Pán, a jsem ti povždy blízko, kdykoliv zaklepeš. Buď otevřen svému duchu a uzavírej se před tím mnohým, co mluví bezvýznamně. To říkám všem svým služebníkům.


 

  • Kalendář příspěvků
    Srpen 2018
    Po Út St Čt So Ne
    « Čvc    
     12345
    6789101112
    13141516171819
    20212223242526
    2728293031