O T Á Z K Y   P R O   Ž I V O T

Motto: Lidé mají sice Slovo, ne však pochopení. A to je přece to hlavní ve všech věcech. Když chybí pochopení, pak ani vědění nic nepomáhá! /Všudypřítomnost/

232. Cesta k Pánu…./6. 12. 2017/

232.Cesta k Pánu….6. 12….

 

76 let uplynulo od chvíle, kterou musíme pojmenovat jako ,,Osudové rozhodnutí lidstva“.

Bůh přišel na zemi ve svém Synu, aby podal zbloudilému lidstvu naposledy pomocnou ruku, než se nad ním rozpoutá zasloužený Světový soud. A lidstvo odpovědělo – Ukřižuj Ho! Již potřetí a tím byla míra věcí naplněna! Poprvé jsme Syna prokláli nožem, podruhé Jej přibili na kříž a potřetí Jej křižovali 66 let, až Jeho tělo nevydrželo mučení a On odešel… Neklamme se! Ten poslední odchod byl naším největším hříchem, přesto, že jsme Jej nevraždili noži, sekerami, ani hřeby. My jsme mučili Jeho ušlechtilou duši a to je větší hřích, než mučit tělo…

Odešel…a nebylo to dobrovolně, byl vyštván, protože naše pýcha nám nedovolila se sklonit před Vůlí jediného Boha a Pána. Je pryč, kdesi daleko a bylo by nehorázně hloupé, ale především nevýslovně pyšné, čekat, že se k nám znovu navrátí. Proto zbývá jediná naděje – my musíme jít za Ním.

Proto právě dnes, ve výročí našeho hříchu, kdy se ve stvoření formují obrazy našeho selhání a splétají se obrazy nevole a znechucení nad naším nesmyslným bytím – právě dnes je ten den, zamýšlet se vážně, hluboce a zcela poctivě – v pokoře a vědomím vlastní malosti, jak najít cestu k Bohu…

Pro každého věřícího je tento pojem tím nejzásadnějším a nejzákladnějším. Je-li víra člověka opřena o nějaké společenstvo, nauku, věrouku, pak se v něm automaticky spojuje ,,cesta k Bohu“ s tím, co člověk uznává, ctí a nějak se před tím sklání. Je to jistě logické, ale budeme-li o tom uvažovat hlouběji, možná dojdeme i k tomu, že právě tato ,,cesta“ lidským přáním a myšlenkami upevňovaná, může být naopak překážkou na té skutečné Cestě /konečně stačí si zopakovat v Poselství tu pasáž o tyčích na onom světě/… Je to proto, že ta skutečná Cesta je cestou ducha, je to duchovní cesta, z pohledu našeho hmotného chápání, je to cesta neviditelná, nehmatatelná, do jisté míry abstraktní a hodně závislá od toho, čemu ,,věříme“. Když se pokusíme o nějaký nadhled a nebudeme brát ohled na sebe sama, možná s překvapením zjistíme, že ten náš ,,čtenářsky osvícený pohled na svět“, pohled ,,vysokého poznání“, není vůbec jiný, než ho mají příslušníci kterékoliv církve. Nedělám si moc iluzí o počtu čtenářů, kteří se dokážou takto nezaujatě podívat na sebe sama…moc jich nebude. Možná jsem nenapravitelný optimista, když napíši, že si přesto myslím, že nějací přece jenom jsou. Pro ty ,,nějaké“ budu pokračovat. Není to totiž o srovnávání Poselství s jakoukoliv věroukou, ale o následovnících jakékoliv věrouky a námi, čtenáři. Vždyť v nás je naprosto stejná duchovní pýcha /máme to ,,naše Slovo“/, my stojíme vysoko nade všemi církvemi, naukami, věřícími, protože my přece ,,čerpáme z čisté Pravdy“. A já věřím tomu, že věřící kdejaké církve si o sobě myslí přesně totéž. My ovšem budeme poukazovat na knihu Poselství a významně pokyvovat hlavou, když budeme přesvědčeně zdůrazňovat to, že toto je přece přímo napsané Bohem…ostatní si však budou myslet stejně to své.

V tom však není náš problém, ten je jinde. Je v tom výroku ,,máme naše Slovo“…a podobných. Zkusme se nad ním zamyslet:

MÁME – skutečně ho ,,máme“? Leží tady kniha, věříme v ni, věříme v toho, kdo ji napsal…ale ,,máme ji“? Je vůbec možné, abychom ,,ji měli“? Jistě ten hmotný předmět, kterému se říká knížka, ten ,,máme“. Koupili jsme ho, nebo nějak získali a je nyní v našem vlastnictví. Protože však věta nezní: ,,máme tuto knihu“, což by odpovídalo skutečnosti, stává se už tento výrok poněkud podivným. Ale pokračujeme.

NAŠE – může být SLOVO NAŠE? To Slovo bylo u Boha a Bůh byl to Slovo… Jistě můžeme říci ,,náš Bůh“, abychom vyjádřili rozdíl od jiných bohů, nebo abychom vyjádřili osobní vztah k Němu. Ale v kontextu celé přivlastňovací věty nemůžeme přece říci, že vlastníme Boha, že je naším majetkem… A pojďme dále.

SLOVO – to Slovo nejsou věty a slova, kterými k vám hovořím /z knihy/ – takže SLOVO není Poselství, ale cosi jiného, nehmatatelného, neviditelného, cosi, co nejde koupit v knihkupectví, nejde to darovat, nejde si to strčit do sekretáře… Takže my NEMÁME SLOVO a už vůbec to NENÍ NAŠE Slovo.

Když se tedy poctivě zamyslíme nad takovým výrazem, který se zhusta mezi čtenáři /jako fráze/ používá, zjistíme s překvapením, že ten výrok vlastně NENÍ PRAVDIVÝ… A pak je namístě si položit otázku, kolik takových obratů rádi používáme. K tomu si pak můžeme přidat Abdrushinova slova o používání slova Bůh…o té bezmyšlenkovitosti s jakou je používáno. No a od nás se jistě čeká víc, větší opravdovost, menší schematičnost…a to nejen u slova Bůh.

Toto ale neměla být nějaká kritika, jen obrácení vaší pozornosti k větší hloubce pojmů, protože to je na cestě k Bohu velmi důležité. Je nám vytýkáno, že jsme se zcela spoutali rozumem. Věříme tomu a máme radost, že už víme, co máme za problém a chceme ho odstranit. Věříme, že skrze Poselství k nám promluvil Bůh a zjevil nám, jak máme žít. Bereme to vážně. Velmi vážně! Nechceme přeslechnout jediný tón Jeho hlasu, opominout jediné slovo z toho, co nám říká… To je jistě dobře, ale nesmíme ignorovat fakt, že i my máme zdeformovaný mozek, který nám vládne. Tím, že věříme, že máme zdeformovaný mozek ta deformace nezmizela a přesto to vypadá, jakoby mnoho čtenářů na tom postavilo celý svůj ,,nový pohled na svět“. A to je tedy jistě problém, protože to varování, které prochází celým Poselstvím jako červená nit, je nám tak nanic, protože ho ignorujeme. My přece už ,,čteme a věříme“, takže toto se nás už netýká…

Co z toho vyplývá? Že naše ,,cesta k Bohu“ je stejná, jako cesty jiných věřících. Je postavená na ,,věrouce“ a na ,,skutcích“. Věroukou je u nás Poselství, u křesťanů Bible, u mohamedánů Korán, u Buddhistů posvátné texty, atd. Skutky pak rozumíme konání dobra – dobročinnost, charitu, ale především ŠÍŘENÍ NAUKY PRO SPÁSU SVĚTA.

Znovu budu opakovat – já nesrovnávám Poselství s ničím jiným, protože ono stojí zcela mimo, ale srovnávám nás s ostatními věřícími a nacházím až příliš mnoho velmi podobného. Je to proto, že nikdo z nás nechápe ,,duchovně“, a proto vše kotví do hmoty, hmotně to vykonává a má POTŘEBU TO HMOTNĚ REALIZOVAT. Jistě jste taky zažili, jako i já, tu touhu ,,něco dělat pro svět a druhé“ ve smyslu Poselství. Realizovat nějakou vnější činnost. To jistě není nic ,,špatného“, když žijeme v hmotných tělech ve hmotném světě, jenže… Málokdo si umí skutečně živě představit, jak málo ,,duchovního“ by mu zůstalo, kdyby ty hmotné věci musel odložit. Myslím si, že mohu napsat, že jsem trochu z toho prožil, a proto taky o tom mohu i něco napsat, ne vyčteného, ale vlastního.

Když jsem se setkal s Poselstvím, táhlo mne to k ostatním čtenářům. A když mne to táhlo, tak mne to k nim i dotáhlo. A taky vtáhlo…do různorodé činnosti, která mezi nimi byla ,,zavedena“. Osvětová činnost a propagace, to je hlavní ve všech náboženstvích, proto je to v nás všech vnitřně vtištěno, ať už z předchozích inkarnací, nebo z nedostatku jiných možností, nebo i neschopnosti něco jiného vymyslet. S velkým nadšením a aktivitou jsem organizoval desítky /možná i nějakou tu stovku/ přednášek, ,,dával rozhovory na každém kroku“ a každému, kdo ,,se nechal“. Jezdil stavět místnosti i budovy pro pobožnosti po celé republice, jezdil na setkání čtenářů, rozvážel stovky knih po knihkupectvích, chodil do domácností různých čtenářů a ,,evangelizoval“ na každém kroku. Pochopitelně jezdil na Vomperberg, protože jen tam je Světlo… To vše nepíši s nějakým přezíráním, ani jako kritiku, vůbec toho ani v nejmenším ,,nelituji“, bylo to nadšené a pravé. Nicméně, jak život šel dál, uvědomoval jsem si stále více, že to vše jsou jen aktivity ,,kolem Poselství“. Možná užitečné, možná jen vynucené, abychom byli užiteční, nebo se Bohu zalíbili, nebo, nebo, nebo. Po desítkách let těchto upřímně a nadšeně konaných aktivit jsem došel k tomu, že mne to k Bohu nijak nepřiblížilo. Možná jsem někomu pomohl, možná jsem si to jen namlouval, ale když jsem tomu věřil, tak mi to možná bylo i nějak užitečné. To ale nyní nehodlám hodnotit. Neohlížím se za tím ani se smutkem a už vůbec ne s kritikou. Jen si musím přiznat, že mne to Bohu nepřiblížilo. Jenže na to jsem přišel, až jsem toho nechal!

Jak jsem k takovému podivnému názoru došel, se asi zeptá mnohý. Musím říci, že pokud jste v takových aktivitách zapojeni, nikdy mi nemůžete porozumět a je dost jisté, že mi ani nebudete věřit… NEMŮŽETE mi VĚŘIT, tak jako ti, co stojí u tyčí a neslyší, nevěří těm, kdo by je od toho odrazovali, něco jim vysvětlovali. Tak to prostě s námi je. Pokud člověk něčemu skutečně věří, je o něčem přesvědčen, pak cokoliv, co by stálo proti jeho názoru, bere jako nepřátelské, a proto to ignoruje, nebo se postaví proti tomu – zatvrdí se proti tomu. Také to tu nepíši proto, abych někomu rozmlouval jeho aktivity. ANI V NEJMENŠÍM! Píši to proto, abych vaši pozornost obrátil k jednomu důležitému faktu, ale o tom až dále.

Je tu jedna prostá myšlenka. Člověk věří v Boha, jeho nitro je toho plné a tak hledá i vnější vyjádření tohoto vnitřního stavu …a dochází ke ,,skutkům“. To je jistě zcela v pořádku. Když z nějakých důvodů ony skutky pak nekoná, v jeho nitru zůstává pořád stejná láska k Bohu. Je to logické a prosté, ale je to skutečně tak?

Když si tu jmenovanou ,,lásku k Bohu“ rozšíříme na ,,duchovní činnost“, protože jen duch může Boha milovat a jen činný duch je živý duch = jen živý duch může skutečně milovat, pak už je to trošku složitější. Je snadné si říci, že ať ve vnějším světě dělám osvětu, nebo ji nedělám, je ve mně pořád stejná láska k Bohu. Duchovní činnost, duchovní naplnění, aktivita, směrování, zkrátka vnitřní stav ducha – to jistě vede k Bohu, ale my ty dvě věci /vnitřní a vnější/ bereme tak trochu odděleně, ale s větším pochopením pro tu vnější rovinu. Když jsem opustil všechny ty vnější aktivity, očekával jsem, že v mém nitru nedojde k žádnému oslabení, uprázdnění – vždyť Bůh mi nezmizel, pořád Jej miluji, takže se přece nic nezměnilo. Ale není tomu tak. Najednou většina toho vnitřního zápalu byla pryč a já si připadal prázdný a to mne nepříjemně překvapilo. Cožpak naše víra je jen ta vnější činnost? Skutečně toho ve mně mnoho zmizelo a bylo to bolestné zjištění, ale cenné… Jak mi říkal jeden známý čtenář, který v těch aktivitách zůstává – vy jste jediný, který odešel ze skupin čtenářů a zůstal duchovně činný i bez nich, neodpadl od Poselství. Mohu říci, že se odložením vnějších rádoby ,,duchovních aktivit“ skutečně nesmírně mnoho změní a náhle člověk MUSÍ VYVÍJET AKTIVITU ZEVNITŘ, už to nejde zvenku, přes hmotné činnosti, ale je to na skutečném pohybu ducha uvnitř člověka. A znovu zopakuji, teprve odložením všeho vnějšího /a to ne na půl dne, ale na roky/, poznáte, co se ve vás samých hýbe a co bylo jen zvenčí rozpohybováno. Jako když bytostní hýbou hmotou, ale když přestanou, hmota upadne do mrtvého klidu. Abdrushin říkal povolaným – …učedník musí mít V SOBĚ ten motor… A to je právě ono a netýká se to jen učedníka. Přišla nová doba, není tu Syn Člověka, Maria, Irmingard, nejsou tu apoštolové, a kruhy povolaných, kteří by nás proháněli a rozpohybovávali /myslím to spíše v duchovních proudech, než přímo fyzicky/. Dnes se vše změnilo, a proto i my musíme začít jinak. Nespoléhat se na společenstva, druhé čtenáře, nestavět ,,duchovno“ na evangelizacích, ale na skutečném obrácení se do svého nitra. A to je právě možné jedině osvobozením se od vnějších rolí ,,hledání pomocníků a vůdců“ kolem sebe. Máme nejvyššího Vůdce, Syna Člověka, máme napsáno, že je možné se s Ním spojit. A nevěřím, že už to nejde, jen je to mnohem těžší, to však znamená jediné – víc se nažit.

K Bohu vede jediná cesta – poznání Jeho vůle. My čtenáři si myslíme, že jsme tuto vůli poznali. Ona je v Poselství a my si ji tam čteme a pak ji realizujeme v životě.

Ale já tomu nevěřím…

Ta veliká mnohotvará, nad všechny světy, úrovně, archanděly sahající moc, nepochopitelná pro vše mimo ni samotnou, se jistě nesrazila v pouhé tři nepohyblivé paragrafy, pojmenované v Poselství. Ta mnohotvarost, proměnlivost, různorodost v miliardách projevů, miliardách zformovaných forem, tvarů a dějů…to jistě není pár přesně definovaných vět, které si opakujeme. SLOVO nejsou ty věty, ze kterých je Poselství složeno, proto ani vůle Boží není to, co opakujeme – například – zákon stejnorodosti: Tak se najdou vždy pijáci, „sympatie“ mají k sobě kuřáci, hráči, žvanilové atd. Avšak i ušlechtilí sdružují se k vznešenému cíli…

A to je vše z jednoho ze tří zákonů celého stvoření. Pak ještě zopakujeme další dva, také v takové citaci…a známe Boží vůli..nebo snad ne? Nevím jak vy, ale já jsem nikdy toto nedokázal nějak víc zpracovat a prakticky použít. A když jsem organizoval ty přednášky, tak jsem od žádného přednášejícího neslyšel celkem nic moc víc, než jen opakování:… Tak se najdou vždy pijáci, „sympatie“ mají...

Jistěže tam kdesi úplně nahoře je vše jednoduché, prosté a teprve později se to neustálým větvením rozděluje na další a další vlákna a tak vzniká mnohotvarost. Jenže v té původní jednoduchosti se skrývá vše, co z ní později v milionech proměn vzniká. Je v ní skrytá ta mnohotvarost, velikost, moudrost. Jestliže nám Abdrushin říká, že tam nahoře u Zdroje je všechno prosté a jednoduché, pak je to jistě pravda. Ale když my tady opakujeme 3 věty a máme dojem, že je to totéž – pak není. Protože v těch třech větách tam nahoře jsou skryty celé světy, miliardy nádherných a dokonalých bytostí, miliardy nám nepochopitelně úžasných dějů…ale v našich třech větách není nic, než tři věty.

Co tím chci říci? Že za slovy Poselství se skrývají celé světy, ale my je v nich nehledáme, protože v nich vidíme jen věty, které se máme naučit, musíme je správně opakovat a podle nich přesně plánovat svůj život – naše věty v sobě nemají ten původní život a už to nejsou Božské věty, dokonce ani duchovní věty, ale jen dogmata, která se přesně musí splňovat. A právě tím dogmatismem, kterým jsme slova a věty Poselství spoutali ve snaze, abychom správně žili, už nežijeme ve volnosti a vzletu, ale přikováváme se do slov a s nimi do životů svých pozemských dnů. Spoutáváme se citáty a máme snahu jimi poutat i druhé, ale kde zmizel ten život, pohyb, proměny….

Poselství není sbírka přikázání, která se máme nabiflovat. A proto si dovolím říci, že my vůli Boží neznáme i přes to, že budeme denně číst Poselství, věřit v ně, věřit v Syna Člověka…

Vedli jsme zde, v jedné z dřívějších otázek, rozpravu na téma ,,co je to pravé lidství“. Až nyní jsem narazil v jedné přednášce na přímou definici. Nechci sám provést to, co jsem naznačoval v předchozím odstavci – vytvářet dogmata z vět výroků Abdrushina. Takže to nebude ,,citace“, ale jen pouhé nasměrování. Pravé lidství, jak je tam uvedeno, se může realizovat jen službou Bohu. Jen v ní se člověk znovuzrodí, přetaví svou osobnost do nového člověka, odpyká vše a taky vše nové se naučí-to vše jedině ve službě Bohu.

Zbývá tedy jediné, pochopit, co to ta služba Bohu vlastně je. A k tomu směřoval celý můj text i myšlenky, abych ukázal, že tyto pojmy jsou jiné, než si myslíme. Jsou to pojmy duchovní a jejich vnější projev může být naprosto různorodý, nebo dokonce téměř nenápadný, ale jistě ne stereotypní a pro všechny stejný. A tady bych se vrátil k mým vlastním začátkům, kdy i já jsem pořád hledal, jaké zaměstnání a jakou činnost tady konat, aby byla ,,podle vůle Boží“. Mezi čtenáři jsem se setkával se stejnými snahami a stejným závěrem – pořádat přednášky, nabízet Poselství, přemlouvat každého, kdo ke mně jen otočí hlavu, aby určitě četl Poselství, plodit děti=přivádět sem ty krásné dušičky a vychovávat je podle Slova, atd. A dnes si musím znovu položit otázku: skutečně se veliká mnohotvárná, úžasná Boží moc projevuje jen v těchto několika strnulých, nehybně se opakujících projevech? Nebo to jen my provádíme stále stejná schémata, daná strnulými mozkovými náměty? A že by se navíc těch několik málo projevů pořád dokola a nezměněně, v každé měnící se situaci, dokonce i mezi různými lidmi, projevovalo pořád stejně? Nevěřím tomu.

Vzpomeňme přednášku Všudypřítomnost – každý v celém stvoření se může spojit s živým obrazem Syna Člověka a On bude ke každému SOUČASNĚ A NARÁZ mluvit něco jiného a bude k němu mít SOUČASNĚ A NARÁZ zcela jiný postoj – odmítavý, otevřený, povzbudivý, kárající… A TOTO JE PROJEV SKUTEČNÉ A ŽIVÉ VŮLE BOŽÍ. Tedy nic pořád stejného, jako šablona, schéma, předpis, ale mnohotvarého a živě se měnícího.

Chceme-li tedy sloužit Bohu, musíme najít spojení s živou vůlí Boží a v ní nalezneme PROJEV K NÁM A K DANÉMU OKAMŽIKU, V SOUČASNÉ SITUACI SVĚTA A STAVU NAŠEHO DUCHA. V souladu s naší karmou, s naším předurčením nejen v tomto životě, ale celém bytí. A pak zvíme, co máme dělat, pak to nebude strnulé a schematické opakování naučených vět a činností, ale stane se to životem….

Ano, je to těžké, ale když to Abdrushin napsal jako možné, pak nesmíme pochybovat o sobě, ani o našich možnostech a máme za tím jít, jako ten na poušti hynoucí za zvukem v dálce prýštící vody. A především – musíme se vyrvat ze stereotypů, že když budeme opakovat věty z Poselství a konat evangelizační činnost na zemi – budeme tím žít podle Vůle Boží.

Až si toto člověk skutečně uvědomí, PAK TEPRVE začne hledat Boží vůli. Ta není v zevních činnostech, ale jedině v nitru člověka, v jeho spalující touze po Bohu. Jen NENAPLNĚNÁ touha je spalující a vzhůru ženoucí. Spokojenost ve vlastnictví ,,Slova“ nikam nežene a netlačí, citování jen posiluje sebedůvěru v ,,opření se o Slovo“.

Není nutné k naplnění tohoto směru hned ,,vidět Syna Člověka stát před sebou mluvícího a jednajícího“. Když člověk svou touhou a odvrhnutím naučených pozemských berliček osvobodí svého ducha alespoň do určité míry, pak si SEBE UVĚDOMÍ V DÍLE STVOŘENÍ. To není o nějakých konkrétních obrazech, hlasech a myšlenkách, je to určitý VJEM, vědomí sebe sama bez myšlenek. Těžko to popsat slovy, protože toto je STAV DUCHA. A v tomto stavu už začíná souznít s pohybem ve stvoření a tím může BÝT VEDEN vůlí Boží. V životopisu Efezus je pasáž, jak při velikém živelném dění se bytostní přizpůsobí pohybům živlů… A oni ŽIJÍ VE VŮLI BOŽÍ. Takže je to i příklad pro nás. Vytušit dění ve stvoření, spojit se s ním a přizpůsobit se mu – pak jsme ve Vůli Boží. To ale nikde nevyčteme, nikdo nám to neporadí, to je činnost každého lidského ducha – individuální činnost.

Poselství ukazuje cestu, ale jít po ní, nalézat na ní všechna svá prožití, všechny své postřehy, objevy, zklamání i vítězství – to už musí každý sám. Abdrushin nám říká, že opakovaná slova modlitby unavují. A tak je to se vším. Ze všeho vytváříme schémata, do nichž vkládáme dopředu připravená očekávání – bude Slavnost, takže to se bude dít přesně to a to…a máme to dopředu ,,naplánované“, v myšlenkách a chtění zformované, takže skutečný děj už nevnímáme, protože prožíváme ,,ten svůj naplánovaný“. Proto nám nic neříkají výroky o hrůzou se chvějících bytostných při vyzvánění zvonů v soudu…my slyšíme jen pozemské zvony na Vomperbergu a ,,slyšíme“ z nich, jak nás Pán má rád…

Neměli bychom o každé takové Slavnosti spíše prožít skutečné děje ve stvoření, kdy se nelibost snáší na nás dolů, kdy se chvějí bytostní /kteří žijí v Boží vůli/ před mocí a silou Božího hněvu? Takové děje jsou ve stvoření, ale my ,,cítíme to požehnání“…opravdu je to požehnání shůry, nebo je to to námi dopředu vysněné a připravené? Kdo se nebojí vlastní odpovědnosti, pro toho nebude těžké si na to odpovědět pravdivě, tak pravdivě, jako by to pronesl nějaký prastvořený, když se na nás dívá shora…

V buddhistických textech je jedno přirovnání – Bůh je moře a brahmán je solná figurka v tom moři, které se zcela rozpustí v Bohu… Problémem křesťanských nauk je, že věřící neusilují o ,,spojení s Bohem“. Je to vždy o víře v Boha, modlitbě k Bohu, přičemž Bůh je jakýsi vzdálený a nepochopitelný pojem, do nějž se nastrkávají lidské představy. Abdrushin nám načrtnul nádherný obraz naplněný úžasným příslibem. Bůh vstoupil do stvoření a zůstal v něm ve svém Synu. A ten Syn je dosažitelný každému ve své všudypřítomnosti. Tím se nám Bůh přiblížil, zviditelnil a dovoluje, abychom Jej PROŽILI. Syn Člověka je brána k Bohu. Ale nestačí o té bráně vědět, přemýšlet a mluvit, protože On sám říká: ,,…otevřel jsem vám bránu, ale vy do ní nevstupujete…“ Jmenovaný Buddhismus se snaží věřící vést k ,,prožití Boha“, zatímco my se spokojujeme s ,,vírou  Boha“. Jenže povstáním Syna Člověka ve stvoření před námi stojí to, v co doufali Buddhisté, i když tomu nerozuměli a zaměňovali Boží projev se samotným Bohem. Nejde tedy o nějaký návrat k Buddhismu, ale jen o připomínku toho, že doba se změnila a my máme k Bohu hledat jiný vztah, který nám dává možnost prožití Božího doteku. Pohlédněme k těm nejvěrnějším. Vědoucí zvířata u trůnu Božího nežijí v žádných svých přáních, v žádném chtění, ona žijí jen v Božím působení. Andělé se zase vznáší v Boží vůli…

A tady bych se chtěl zastavit a vzít si jistý příklad. Z vědoucích zvířat nemůžeme, protože náš druh je tak jiný, že nelze něco spojovat, jen obdivovat tu věrnost, které my nikdy nedosáhneme. Můžeme ale například z andělů použít něco i pro nás. Sice v jiném významu, než u nich, ale přesto můžeme hledat svoji cestu k výroku – vznášet se ve Vůli Boží.

Představme si moře. V něm žije nesčetně mnoho různých tvorů. Každý žije jinak, podle svého druhu, ale všichni žijí ve vodě tohoto moře. Vznášejí se v ní, dýchají v ní, množí se, loví – žijí. Voda je jejich živel. Jsou-li vědomí, pak si uvědomují tuto vodu, cítí, jak je nese, jak v ní plavou z vlastního rozhodnutí, ale ona je přitom nese ve vlastní schopnosti a určuje jim jejich možnosti. Oni žijí v tomto moři života ve vědomí každého jeho pohybu… Tak se vznáší andělé ve Vůli Boží, žijí v ní, jako v moři života, vděčně v ní plní vše, co jim přináší, k čemu je tlačí, od čeho, nebo k čemu je nese a vede…

Žijeme ve hmotě, na temné zemi, v hlubinách jedné ze světových částí, odsouzených, jako vše v pozdějším stvoření ke koloběhu rozkladu a znovu zformování. I když jsme tak daleko od Zdroje, i když se tu tak moc setmělo, přesto nás stále obklopuje Vůle Boží. Obklopuje vše jako to moře, ale my si ji neuvědomujeme. Čteme o ní, snad přemýšlíme, snad po ní toužíme, ale VĚDOMĚ V NÍ NEŽIJEME. Snad si slibujeme, že jednou, až se pozvedneme nad tuto temnotu, pak se s ní spojíme… Ale já jsem přesvědčen, že není žádné ,,pak“, ale je nutné o to bojovat ,,nyní“. Proto cesta k Bohu musí být nastoupena nyní a z toho místa, na kterém právě stojíme.

Je tedy nutné začít s uvědomováním si Vůle, jež nás obklopuje. To není o analýze událostí a hledání ,,duchovních příčin“. O hledání příčin nemocí, smyslu náhod, hledání slov a vět v Poselství. To je o vnitřním, niterném otevření svého ducha proudům vůle, jež nás neustále obklopuje. Je to neustálé vědomí ,,moře kolem nás“, vnímání jeho pohybů, jeho velkosti, teploty, nadnášení a proudů, které nás tlačí. A v tomto neustálém vědomí zažijeme Vůli Boží, najdeme pravé lidství, protože ten, kdo žije v této Vůli, ten jí také slouží, protože ona sama mu vtiskne poznání co, kdy a jak má činit, aby to bylo v souladu s pohyby stvoření – NYNÍ A TEĎ. Ne vyčtené, ne vymyšlené, ale prožité vnoření se do Vůle Boží a přizpůsobení se jejím pohybům…jako ti bytostní, kteří se sladí s pohyby bouře a jsou s ní v souzvuku, proto nejde proti nim. Jako když jezdec na koni musí pohyb svého těla sladit s pohybem těla koně, nechce-li spadnout, nebo se zraňovat při každém pohybu koně.

Poznat to moře, které nás obklopuje, vyciťovat jej neustále, v každém okamžiku, bez přemýšlení a hledání slov i vět. ŽIVOT v tomto moři je vznášení, plavání, podrobení se proudům, unášení… VĚDOMĚ… A v tomto ději najdeme a prožijeme Cestu k Pánu, navrátíme se do Řádu, vnoříme se do pojmu pravého lidství, srosteme s ním a teprve se staneme lidmi.

Dnes, kdy vzpomínáme s bolestí, ale ještě více s hanbou, jak nás Bůh opustil, dnes je ta pravá chvíle začít s touto Cestou…

Jen kdo sebe ztratí, může najít Boha…to je věta hodna hlubokého procítění a kdy jindy, než dnes 6.12….


Sedíme v GALERII SVĚT…a na obrázcích pozorujeme svět. Pozorujeme, ignorujeme, obáváme se, pospáváme… Obrazy ožívají a vystupují z rámů… My sami se stáváme součástí, aktéry, malíři, viníky i oběťmi… Všechno je živé, nic nezmizelo, vše vystupuje z rámů historie. …Tak se nám zase vrátil den 6. 12. 1941…


-ZF- 19. 12. 2017

Děkuji za všechny Vaše pozitivní reakce. Zdá se, že jsem v této úvaze nasadil laťku příliš vysoko a některým čtenářům byly některé mé obrazy až příliš vzdálené. Možná také došlo k určitému nepochopení, protože někteří čtenáři vzali mou úvahu jako mé osobní, intimní vyznání o své touze dosáhnout spojení s Božím projevem. Chápu, že to tak mohlo působit, ale nebylo mým úmyslem předkládat své osobní touhy k veřejným dikuzím. Ano, když člověk hovoří o svých myšlenkách, názorech a cílech, je to vždy osobní, ale v tomto případě jsem nechtěl nic jiného, než načrtnout určitou DUCHOVNÍ CESTU, která, dle mého, souvisí s cestou každého lidského ducha k sebeuvědomění. I mně však trvalo léta, než jsem si ji začal uvědomovat. Proto by bylo naivní očekávat to od druhých. Ale přesto…chtěl jsem před vašeho ducha rozprostřít určitý obraz a je docela možné, že to některý duch takto i přijal. Jednou možná přijde den, kdy se před ním, z jeho mysli, obraz znovu vynoří a on jej zpracuje, přijme, nebo odloží, ale bude chápat, co obraz znamená. A jestli jsem něco takového mohl předložit a někomu to pomůže, pak jsem spokojen….

-ZF-


 

  • Kalendář příspěvků
    Květen 2018
    Po Út St Čt So Ne
    « Dub    
     123456
    78910111213
    14151617181920
    21222324252627
    28293031