O T Á Z K Y   P R O   Ž I V O T

Motto: Lidé mají sice Slovo, ne však pochopení. A to je přece to hlavní ve všech věcech. Když chybí pochopení, pak ani vědění nic nepomáhá! /Všudypřítomnost/

228. Přednáška Povinnost /8. 11. 2017/

Málo známá přednáška /v tomto rozsahu a formě/, kterou jsem zmínil v předchozí otázce č. 227:

POVINNOST

Přednáška od Abrushina

Plnění povinností platilo odedávna za nejvyšší ctnost člověka. U všech národů zaujímalo místo, které stálo výš, než všechno ostatní, ještě výš, než život sám. Bylo tak ceněno, že zaujímalo dokonce první místo i mezi rozumovými lidmi, kterým nakonec nebylo nic svatějšího, než vlastní rozum, jemuž se otrocky klaněli. Vědomí nutného plnění povinnosti zůstávalo, tím nemohla otřást ani vláda rozumu.

Avšak temno nalezlo místo, které napadlo a zahryzlo se do kořene. Posunulo, jako všude, také zde pojem. Myšlenka o plnění povinnosti zůstávala, avšak povinnosti samy byly stanoveny rozumem a tím byly připoutány k zemi, staly se zlomkovité, nedokonalé.

Bylo proto jen samozřejmé, že citový člověk nemůže často uznat povinnosti, které mu byly určeny, za správné. Dostává se do vnitřního rozporu sám se sebou. Plnění povinnosti platí také pro něho jako jeden z nejvyšších zákonů, které má člověk plnit, a přece si musí současně říci, že při plnění povinností, které mu byly uloženy, jedná proti svému přesvědčení. Nejen v nitru člověka, který se takto trápí, nýbrž i v jemnohmotném světě vznikají v důsledku tohoto stavu formy, které podněcují různice a nespokojenost i u jiných.

Tím se přenáší i na velmi vzdálené okruhy nákaza hašteření a nespokojenosti, jejichž vlastní příčinu není nikdo schopen nalézt. Ona se nedá poznat, poněvadž působení přichází z jemnohmotnosti prostřednictvím živých forem, které citový člověk vytváří ve své rozpolcenosti mezi tím, k čemu ho nutí plnění povinnosti a tím jiným, co chce cit.

Nyní tu má dojít ke změně, aby bylo zabráněno zlu. Povinnost a vnitřní přesvědčení musí být vždy mezi sebou v souladu. Je nesprávné, když člověk nasazuje svůj život při plnění povinnosti, kterou nemůže sám v sobě uznat za správnou.

Teprve, když je přesvědčení v souladu s povinností, nabývá každá oběť skutečnou cenu. Nasazuje-li však člověk při plnění povinnosti jen svůj život bez přesvědčení, tak se tím snižuje na prodejného žoldnéře, který ve službě někoho jiného, podobně jako žoldáci, bojuje za peníze. Tím se stává tento druh boje vražděním.

Nasazuje-li však někdo život z přesvědčení, pak nese v sobě také lásku k věci, pro kterou se dobrovolně rozhodl bojovat.

Při plnění povinnosti se má projevit věrnost. Z věrnosti přichází plnění povinnosti vždy jako zcela samozřejmé. S plněním povinnosti však nepřichází vždy také věrnost, neboť plnění povinnosti může být schematické, slepá poslušnost, zatímco věrnost žije. Věrnost však zase není bez lásky, jako vůbec nic živého nemůže existovat, pokud nezůstává odvislé od lásky nebo od ní nepřichází. Všechno, kde chybí láska, je mrtvé. To řekl již kdysi sám Kristus.

Slepá poslušnost znamená tak málo, jako slepá víra. Oběma chybí život, poněvadž chybí láska.

Tak pozná člověk ihned rozdíl mezi pravou povinností a domnělou, mezi povinností, která je chápána jen rozumem a onou velkou povinností, která je ve smyslu Svatého Grálu, tedy podle vůle Boha. A to ukazuje také plnění povinnosti, jaké hodnoty v sobě skrývá a takové, které nemají žádnou cenu. Plnění povinnosti, které tryská dobrovolně zářivě z lidské duše, a takové, které je dodržováno pro pozemský žold.

Plnění povinnosti nesmí být nikdy vynuceno, nýbrž musí být přinášeno vždy v plném přesvědčení v nejsvobodnějším sebepochopení.

Toto se stává podmínkou pro ty stoupence Poselství Grálu, kteří chtějí spolupůsobit na výstavbě nové říše. Lhostejno, zda duchovně nebo pozemsky. Oba druhy, duchovní právě jako pozemská spolupráce, jsou pro můj úkol stejně hodnotné. Člověk, který je povolán, aby sloužil Grálu jen pozemskou činností, je mi stejně blízký, jako ten, jenž má spolupůsobit duchovně. Kdo však nemůže sloužit ze svobodného přesvědčení, zůstane ležet na cestě. V jediném okamžiku slabosti, kdy přehlídne tuto základní podmínku, i kdyby byl věrný 99,9% roku a v poslední desetině zeslábne, tak nebude moci dokončit své působení, zřítí se hlouběji, než byl kdysi jeho výchozí bod, neboť čím výše se již směl vyšplhat, tím hlubší je pád.

Proto varoval už Syn Boží: Kdo stojíš, hleď, abys nespadl. Spadnout může jen ten, který stojí a ještě spíše ti, kteří již vystoupili výše. Kdo leží, nemůže již padat.

Všechna varování platí vždy jen těm, kteří stojí  nebo se zvedají. Když nyní řeknu, že vlastní přesvědčení patří ke správnému plnění povinností podle zákonů Svatého Grálu, tak to neznamená, že každý člověk, který stojí ve službě Svatého Grálu, má k tomu přidat své vlastní mínění při stanovení povinností nebo, že snad nemá plnit povinnosti, které se současně neshodují s jeho názorem. Já tím jen ostře poukazuji na to, že pouze opravdu zralý člověk smí vstoupit do služby Grálu.

Zralý člověk však zřetelně pozná v sobě můj úkol, takže naprosto neotřesitelně bude vědět o mém poslání a bude ve mně vidět přímého nositele Božské vůle.

Jen takoví lidé smějí sloužit, smějí spolupůsobit. Jeden každý člověk však o tom také vědět může, poněvadž do jeho duše byla kdysi vložena, jako dar, schopnost takového poznání a tím vyrostl v povolaného, od něhož na základě tohoto daru smí a musí být poznání požadováno.

Vidí-li však ve mně nositele nebo ztělesnění čisté Vůle Boží (Gotteswillens) a dosáhl-li své lidsky duchovní zralosti, pak je zcela přirozeným důsledkem, že považuje má určení také jako by byla chtěna Bohem, tj. neporušitelná. Nikdy nemůže pak být v sobě rozpolcený, nýbrž jeho plnění povinnosti ve službě Grálu bude bez výjimky vždy radostnou samozřejmostí. Ani vlastní přání, ani nějaká zloba, osobní spor, ani nemoc, nesmí posunout splnění nějaké povinnosti, ani jen o jedinou minutu.

Komu ukládám povinnost, ten je sto ji splnit, dokud je k tomu vnitřně jen čestně připraven. Zcela bez podmínek, neboť s uložením nějaké povinnosti obdržel k tomu sílu; kruh nejvyšších světelných duchů stojí stále připraven, aby jej podržel při provádění. Selhání je naprosto vyloučeno.

Jenom když se někdy snaží dát přednost vlastním přáním před rozkazem, zatemní se mu tím rychle radost z dobrovolného plnění povinnosti a hrozí mu selhání.

I jen jedno jediné malé selhání samo  však může zavinit pád služebníka, který je chráněn zvláštní silou, neboť po prvním malém selhání by se mohlo toto velmi snadno opakovat a při tom získat na síle. Přihodilo se to i samému Amfortasovi, který přec vládl nejvyšší silou a nejvyšší čistotou mezi prastvořenými, který stál na vrcholku tohoto Stvoření. A padl.

Z tohoto důvodu beru druhé volání ke službě tak vážně. Volání, které pozvedává povolané do kruhu učedníků.

Velikou přísnost druhého volání ke službě by měl mít stále a bez ustání před duchovním zrakem jako hrozivé varování každý člověk, který chce sloužit Grálu. Jednou jich budou tisíce, kteří budou chtít a také smět sloužit.

Soud v této hrubohmotnosti započal. Proto volám k vám všem, kteří chcete sloužit a kteří jste slibovali, že budete sloužit, ještě jednou varovně: nikdo, kdo stojí ve službě, nesmí opustit své místo ani na jediný okamžik! Nikdo se nesmí pokoušet posuzovat povinnosti, které má, nebo je zrušit. Již prosba o to znamená pro mne zaváhání ve službě, neboť kdo vysloví prosbu, ten chce něco jiného, než jsem mu určil. A to je vyloučeno, pokud ho sám z toho nevyvážu.

Nějaké „nemohu“ znamená jen „nechci“. Neboť každý může všechno, čím jsem ho pověřil, pokud jenom chce. Sílu k tomu nevynakládá on, nýbrž ji obdrží skrze mne. Ona je půjčka, jejíž sílu mohu ohodnotit jedině já sám lépe, než on. Z toho důvodu obsahuje přísaha větu: „Ve službě neexistuje žádné pozemské „ale“ a žádné „když“. Nýbrž jen radostné splňování. V tom spočívá záruka vítězství.“

Abych dnes ještě jednou vyzvedl vážnost Slova, chci zopakovat všem své varování, jež se týká učedníka, dříve než složí svůj slib. Znamená to: Buďte si přitom vědomi jednoho: Nejste tím povinováni jen mně samotnému, nýbrž také svému Bohu. Kdybych vám musel proto jednou toto vyznamenání opět odejmout, tak by to pro vás znamenalo…smrt! Pozemskou i duchovní! Tedy věčné zatracení!

Žádný lidský duch by se nemohl zřítit ještě hlouběji, než ten, který selhal, jakmile je nositelem tohoto vyznamenání druhého volání. Proto napomínám: Nedovolte, aby jakákoli pochybnost zkalila vaši duši! Musím vám úplně a vždy důvěřovat! Co vám sděluji, musí se naplnit, i když se musí překonat při provádění ty největší překážky. Ve službě není žádné pozemské „ale“ a „když“. Nýbrž jen radostné splňování. V tom jedině spočívá záruka vítězství!

Čistota vaší lásky a věrnosti musí se podobat ohňové hradbě, která nechává neustále nezměněna stoupat své plameny až ke stupňům Trůnu Boha, mého Otce! A On, Nejvýš Dobrotivý, sešle vám po cestě těchto plamenů svou sílu a vnoří radost, štěstí a vítězství do vašich duší!

Máte nyní patřit k mým učedníkům, na nichž vybuduji tolik vytouženou říši, která byla kdysi zaslíbena tomu lidstvu, které se bude přiznávat správným způsobem k Bohu! Tisíciletou! Bude však trvat nejen tisíc pozemských let, nýbrž ještě daleko déle. Tisíc let je přece jen jako den před tím, který vám ji milostivě zaslíbil.

Nezapomeňte nikdy na velikost svého vznešeného úřadu a odpovědnost před Bohem a lidmi.

Amen!


Poznámka: Pro povolané

Pracovní překlad z němčiny, září 2008

Opis provedla Jana Zapletalová 17. 11. 2014.

Je to údajně jedna z posledních přednášek od Abdrushina…


 

  • Kalendář příspěvků
    Červen 2018
    Po Út St Čt So Ne
    « Dub    
     123
    45678910
    11121314151617
    18192021222324
    252627282930