O T Á Z K Y   P R O   Ž I V O T

Motto: Lidé mají sice Slovo, ne však pochopení. A to je přece to hlavní ve všech věcech. Když chybí pochopení, pak ani vědění nic nepomáhá! /Všudypřítomnost/

220. Témata z přednášky Slavnost Čisté Lilie z r. 1932 /9.10.2017/

220. Témata z přednášky Slavnost Čisté Lilie z r. 1932 /9.10.2017/

Dostal jsem dotazy k málo známé přednášce „Slavnost Čisté Lilie z r. 1932“. Přednáška je velmi závažná a také velmi přísná, což se zrcadlí i v dotazu. Přednášku v plném znění zveřejním následně, ale nyní z ní musím publikovat nějaké pasáže. Nedělám to rád, protože vyjmout něco z přednášky může změnit souvislosti. Nicméně v tomto případě nemohu jinak. Proto všem doporučuji, aby si přednášku následně přečetli a v sobě, svým vlastním způsobem, ji zpracovali celou.

Tazatelům děkuji za zajímavá a závažná témata, hlavně pak za přednášku, kterou jsem neznal…

Nyní k těm dotazům. Týkají se dvou pasáží:

Přednáška v nás vzbuzuje některé otázky, na které bychom se chtěli zeptat, protože se nám zdá, že si některé pasáže protiřečí.

1/ Již první věta z této přednášky je jedna z nejostřejších, jaké jsme kdy od Pana četli:

Jestliže se v tomto prostoru nalézá člověk, který se nezachvívá čistě a poctivě v touze po požehnání Svatého Grálu, který nese vůči nám nekalé myšlenky a neocení svaté úkony správným způsobem, takový budiž odsouzen skrze Boží sílu Světla! Amen!

Samozřejmě se snažíme. Ale přesto, člověk se přímo zatřese a klade si otázku, zda je on sám vůbec schopen do všech důsledků dostát tomuto požadavku?

 

2/ Vy pozemští lidé nevíte, co se již kolem vás děje. Dobrotivý závoj držel vám všechno ještě skryto, abyste nemohli vidět to odporné, hrůzné, to, co je spojeno se soudem. Ale protože to nevidíte, nechtěli tomu také mnozí věřit. Avšak nadejde hodina, kdy to musí ještě poznat. Pak však tito lidé mnohé promeškali, pro mnohé je již příliš pozdě.

To hlavní, na co bychom se ale chtěli dnes zeptat, spočívá v tomto odstavci přiložené přednášky. Ten se zmiňuje o ,,dobrotivém závoji“, který drží všechno ještě skryto, abychom nemohli vidět to odporné, hrůzné, to, co je spojeno se soudem. Ale z kontextu vyplývá, že máme-li před sebou ten dobrotivý závoj, nadejde hodina, že je pro naše poznání už pozdě. Lze potom tento závoj považovat za dobrotivý?


Začnu tedy prvním citátem. Chápu, že tazatelé se neptali na něj, jen je oslovil. Nicméně, zamyslím se i nad ním, protože mi vyvolal asociace k postojům některých čtenářů /nemám ale na mysli tazatele…/.

Ve stvoření jsou sféry a úrovně od sebe přísně odděleny zákonem tíže. Lidská duše i lidský duch mohou vystoupat jen do takové úrovně, se kterou mají stejnorodost danou zralostí i druhem osobnosti. Do vyšší úrovně mohou postoupit jedině změnou stavu své osobnosti. Nikdo z nás by se nemohl dostat do blízkosti Parzivala, protože náš druh, i kdyby byl zcela zralý a dokonalý, má nesmírně daleko k Jeho druhu. Jen v nejhrubší hmotě je možné to, co nikde jinde možné není – pro přiblížení zdánlivě překonat rozdíly druhů, i rozdíly zralostí. To umožňuje stejnorodý zevní hrubohmotný obal, který vytváří spojovací most mezi nestejnými druhy. Jen tady, v nejhrubší hmotě, můžeme ,,stát vedle Parzivala“. I když snad stojíme těsně vedle Něj, přesto ale duchovně od Něj musíme být stále vzdáleni růzností druhu, silou i mocí Ducha. Duše na onom světě, tedy v nějaké úrovni, kde zákon tíže působí i zevně, může zůstat vědomá jen ve své stejnorodosti, když by chtěla jít výše a její zralost by se nezměnila, pak by upadla do bezvědomí – to je projev Božího zákona. Neosobní, věcný, spravedlivý. Jestliže Božská část na Zemi vykonává svůj úřad, je to obdoba Jeho činnosti ,,na nebesích“ přesunutá do hmoty. V duchovním smyslu je náš pobyt v blízkosti Parzivala, vykonávajícího svou činnost /například při pobožnosti/, jistou obdobou toho, jako bychom byli pozvednuti do Jeho vysoké duchovní úrovně. Takový ,,pobyt“ je velikou milostí, ale zákonitosti zůstávají stále platné. Jen s Jeho pomocí můžeme v tomto prostoru zůstat vědomí. Příklad z přednášky Vánoce, kdy byli pastýři poněkud otevřeni Božské síle, jen poněkud, více by je spálilo… Přes milost, pomoc a utlumené záření Božské přítomnosti, je zde přísný požadavek maximální snahy, kterou zúčastněný lidský duch musí vyvinout. Jakékoliv zaváhání, nesoustředěnost, myšlenková povrchnost či jiný odklon od jednoznačného proudu Boží vůle – je odklonem od Boha a proto i hříchem. Že se to pozemsky neprojeví, neznamená, že se to v duchu neodehraje. Možná bychom si tedy mohli uvědomit, že pobyt v Jeho bezprostřední blízkosti, který bychom si možná přáli, sebou nesl dost závažné požadavky, které bychom možná ani nedokázali splnit. Myslím si, že pro nás všechny v dnešní době, platí Jeho varovná slova, že kdybychom si uměli představit, jaká přísnost bude panovat v Tisíciletí říši, tam moc bychom si ji už dnes nepřáli…požadavky Božího řádu jsou zřejmě mimo naši představu.

K tomu patří různá varování na různých místech textu. Je v tomto smyslu nepodstatné, jestli byla řečena povolaným, protože principy platí jak pro ně, tak stejně i pro nás. Například tato pasáž z př. Zející rána je opět v témže smyslu: Je svatým zákonem Grálu, že ten bude bit, ztracen a utrpí škodu, který i jen na okamžik ve svém přesvědčení nebo ve svém jednání váhá a nesnaží se postupovati vpřed v neotřesitelném klidu s pohledem obráceným k Bohu.

Mnohokrát mne překvapil určitý postoj některých čtenářů… Většina čtenářů, které jsem poznal, byla přesvědčena, že tím, že čtou Poselství, zúčastňují se pobožností, Slavností, případně jezdí na Vomperberg, že to vše je výsledkem jejich vysoké duchovní zralosti, projev toho, že je Bůh miluje a že jsou téměř spaseni, nebo snad už zcela spaseni, rozhodně však stojí vysoko nad ostatními lidmi, kteří ,,nečtou“…To ale určitě není pravda a silně to připomíná duchovní pýchu. To, že jsme potkali Poselství je jedině milost, to, že jsme je neodmítli ještě zdaleka neznamená nějakou naši ,,zásluhu“, dokonce ani to, že jsme ,,přijali Slovo“. Poselství se dá pochopit i rozumem, dá se přijmout jako něco ,,užitečného“, dá se přijmout, protože je přijali naši rodiče, známí, někdo, koho si vážíme…atd. Zkrátka důvodů, proč jsme neodmítli Poselství, ale je uznáváme, může být mnoho. Další, ještě důležitější věcí však je, jak je dokážeme používat a co jsme z něj vůbec dokázali ,,pochopit“, v sobě zpracovat a používáme to v životě. I Abdrushin říkal něco ve smyslu, že kdyby čtenáři podali zprávu o Poselství, bylo by překvapivé, jak by se jejich interpretace od něj lišila. Také říkal, že z něj dokážeme použít jen velmi málo a jindy dokonce řekl, že jsme je nepřijali duchem, ale nechali je vstoupit jen do záhalů duše.

Poselství je milost Boží a my na tom nemáme žádné ,,zásluhy“. Jeho studium přináší stále se stupňující ODPOVĚDNOST, to by mělo být tím hlavním, co si stále máme opakovat. Podobně i účast na Slavnostech, pobožnostech je milostí a člověk by do těchto dějů měl vstupovat nejen pln pokory, ale i přesvědčení, že NENÍ HODEN takové milosti.

Protože v sobě od nepaměti nesu vědomí, že se mi dostalo milosti, které nejsem hoden, nijak mne nepřekvapuje výrok Abdrushina, že člověk stojící v Jeho blízkosti na pobožnosti může být zatracen…

Možná jsou čtenáři, kteří si neumí představit, že by někdo vstupoval na pobožnost, když má ,,nekalé myšlenky“. Pro ně bych rád uvedl jeden skutečný případ. Jednu velkou skupinu čtenářů vedl člověk, který mi vykládal svůj osobní zážitek: ,,Mezi lidmi, kteří k nám chodí na pobožnosti, je jeden člověk, který se mi přiznal, že na pobožnostech sedí a dívá se na mne, jak předčítám z Poselství a přitom na mne posílá myšlenky nenávisti… Důvodem této nenávisti bylo, že jsem ho nepozval na slavnostní otevření místnosti pro pobožnosti, když on přece pilně chodil pomáhat při její stavbě…“

Měl bych ještě zareagovat na poslední otázku k tomuto bodu: Ale přesto, člověk se přímo zatřese a klade si otázku, zda je on sám vůbec schopen do všech důsledků dostát tomuto požadavku?

Jsem přesvědčen, že nároky, lépe požadavky, na naši změnu jsou tak vysoké, že si to neumíme ani přibližně představit… Pro mne ten citovaný výrok vůbec není přísný, ani ,,nejostřejší“, připadá mi zcela logický a úplně oprávněný. A jsem také smířen s tím, že jej možná nedokážu splnit a budu zatracen. Stane-li se to, pak už nyní říkám – přijímám to s plným vědomím své odpovědnosti a s vůlí nést následky za vše… Do té doby se ale budu snažit ze všech sil, abych se změnil co nejvíce. Přesto nepodléhám beznaději, nemučím se úvahami, jestli to dokážu, co mne čeká na onom světě, apod., kterými se čtenáři někdy trápí. Prostě se chci snažit, snažit a snažit, abych byl pro stvoření užitečný a abych miloval Boha nade vše…a co bude pro mne dál, to už vyplyne z mého stavu. Abdrushin říkal, že nikdo nezná svůj skutečný duchovní stav, tak proč bych se tím mučil. Jen dál, stále dál, k Bohu blíž…

 

2/ Druhý dotaz ze statě téže přednášky.

Vzpomeňme například na pasáž z přednášky V říši démonů a fantómů, kde je líčeno, jak čistší duše projdou úrovněmi jemnohmotného křoví beze škody/…tedy jsou chráněny/. Nebo v přednášce Bytostné zárodky – Ti, kteří jsou spojeni se Světlem, stojí v takovém běsnění jako v nějaké schráně, která nemůže být prolomena…

To jsou ukázky přirozených ochran, které jsou člověku dány řádem stvoření. Můžeme si k tomu přidat i výrok, že v soudu mají být uvolněny Fůrie – to ale znamená, že dosud byly drženy v nějaké izolaci. Součet různých takových vět dává určitou představu, že člověk i lidstvo jsou stále v různých ochranných mechanismech a patří k tomu například i páska zapomnění, kterou duch dostane při každé inkarnaci. To vše jsou obdoby ,,dobrotivého závoje“, který nás ochraňuje před příliš silnými zpětnými dopady, ale jen před těmi nejsilnějšími, ne před karmou, jako takovou. Ano, je v tom současně i jakési ,,zapomnění“ a izolace od negativních dopadů nám ztěžuje pochopení. Jenže v tom všem je pak stejný mechanismus, jako u pásky zapomnění. Kdybychom vše dokázali vnímat naplno a zcela otevřeně, v případě těžkých účinků bychom to vůbec neunesli, zničilo by nás to, jako povolané, na které bylo spuštěno celé zpětné působení, a oni nevyužili ochranné stěny /viz dále/. Také bychom, bez pásky zapomnění, ale i bez dobrotivého závoje jednali ,,rozumově správně“, ale bez skutečné vnitřní proměny, vzniklé normálním vývojem. Izolace není nikdy úplná, takže ,,dobrotivý závoj“ je vlastně poloprůhledný a bdělý duch přes něj může vypozorovat vše, pro něj důležité. Ale současně ho závoj ochraňuje před nejsilnějšími dopady, které by nezvládnul a pod nimi se zcela zhroutil. A opět můžeme vzpomenout určité variace na tento děj – při povolávání povolaných je urychlen děj odpykávání, který by člověk nezvládl, tak se kolem něj snese ochranná stěna, která jej chrání před nejsilnějšími účinky zpětných dopadů. Onen jmenovaný ,,dobrotivý závoj“ je obdobou této stěny. Je však určen všeobecně lidskému duchu pro jeho základní vývoj, ne speciálně pro konkrétní poslání, jak tomu bylo u povolaných.

,,Zacloň se více…“, říkala paní Maria Abdrushinovi, když nějaký člověk v Jeho blízkosti začínal pomalu ztrácet vědomí z Jeho vyzařování. I zde musela být obdoba ochranného závoje. Čím blíže je duch silnému vyzařování, tím více vzrůstá vynucený pohyb v něm i v jeho provázaném okolí. Proto se mělo v soudu, za postupující činnosti Syna Člověka, zrychlovat zpětné působení, které mělo někdy být okamžité. Zde tedy Boží síla protlačovala ,,dobrotivý závoj“ kolem člověka. Takže v postupujícím soudu měl být tento závoj protlačen a člověk by prožil ostrý dopad své karmy. Že se tak neděje a my se stále skrýváme za ochranným závojem, je tím, že jsme vypudili Syna Člověka předčasně, ještě před závěrem účinků soudu. Proto nás dnes dobrotivý závoj sice chrání od příliš silných prožitků, ale současně nám ztěžuje prohlédnutí svých chyb. To však není chyba ani vina toho závoje, on funguje jak má a jeho ,,dobrotivost“ je skutečným ochranným dobrem, ale my jsme si vynutili jiné účinky a je nám to ke škodě, stejně jako to, že jsme vyštvali svou Spásu.

Zkusím to popsat ještě trochu jednodušeji. ,,Dobrotivý závoj“ je přirozená a nutná ochrana duše na její pouti po zemi. Chrání před nejsilnějšími dopady zla. Živý duch však svou činností přes tento závoj přijímá všechny nutné impulzy. Pokud však duch spí, pak nevnímá duchovní impulzy, varování i různé negativní jevy, které by mu pomohly v poznání – to však je JEHO VINA a jeho rozhodnutí. Duch měl přijímat vznikající dění citem z jemnější hmoty a vyvinout příslušné obranné postoje ještě před tím, než se záření ztělesní na hrubohmotné úrovni.

Co promeškali, byl ten hlavní vrchol událostí, který mohl člověk v cítění zčásti spoluprožít, kdyby v tom nebyl zakrnělý skrze sebe sama.

V tomto případě, tedy, když nedokáže vnímat jemněji hmotné děje, přichází tyto později do hrubohmotného projevu, ke kterému byly z jemnohmotnosti vrženy do nejhrubší hmoty k zformování. Žel, ani to nehodláme vnímat: Nemáte dost hrubohmotných znamení, na kterých musíte poznat, jak se vrcholy událostí viditelně projevují již v hrubohmotnosti?

S postupujícím děním soudu se účinky zesilují, až dosáhnou takové intenzity, že se zhmotňují do stejnorodých dějů a člověk je musí spatřit, nebo spíše je jimi zasažen. Do toho okamžiku však před nimi může stále ještě zavírat oči:

Nyní však stojíte stale ještě vyčkávajíce, do dálky hledíce a nevidíte, jak jste již obklopení událostmi z pozemského! Nechcete vidět a poznávat, dokud náhle neztratíte půdu pod vašima nohama!

Podívejme se na dění současnosti a pokusme se sehnat k němu nějaké informace. Zjistíme, že to, co se děje ve světě nevzniklo nyní, ale před desítkami let to plánovali, mysleli na to, zabývali se tím, nějací lidé. Vytvořili svým chtěním v jemnější hmotě to, co se dnes ztělesňuje do všech zvráceností kolem invaze muslimů, genderového šílenství, multikulti bláznovství, rušení Božího řádu ve všem, kam ,,novátoři“ dosáhnou. A nyní, kdy pojídáme zkažené ovoce, zaseté možná už v době odmítnutí Abdrushina, ani nyní se nedokážeme jednotně postavit proti, abychom mohli vytvořit svou bojovnou rozhodností opačné formy, které by se po čase mohly opět ztělesnit…

Tak proudí to nyní z jemnohmotnosti do dobrým chtěním nechráněné hrubohmotnosti a stupňuje to neklid, nenávist a vraždy. Vystupňuje to nakonec hněv živlů, a ten člověk, který to napřed sám způsobil, stojí vůči tomu všemu nevědomý a tím vůči tomu bezmocný!

Proti Lásce Boží se postavil vyvolený národ, proti Vůli Boží druhý vyvolený národ Němců. Je vidět, jak pád pokračuje, ten první národ rozložil jen sebe sama, ale ten druhý už rozpoutal světovou válku, aby se stal prvním na zemi, a dnes sám opět iniciuje rozvrat Řádu, včetně sebe sama. To jsou ukázky, že pod zvýšeným tlakem se lidský duch, který se nesnažil být lepší, zhroutí a padne do temnoty. Chce však sebou strhnout i ostatní a ti mu v tom ve slabosti svých duší v tom ještě pomáhají. Jsme slabí, jsme duchovně neprobuzení, a proto zvládneme jen se povznášet, snít, vést pěkné řeči, nutit se do neagresivních myšlenek, ale je-li potřeba pod tlakem vytvořit ČINY – zhroutíme se, nebo se neprobereme a zůstaneme u přání…

Tak procitněte alespoň nyní ze svého falešného smýšlení pro budoucnost a pozorujte nyní lépe přítomnost! Abyste se na ní učili. Oceňujte ji správně, jinak se vám z ní ztratí každá hodnota!

Pokud nedokážeme správně využít dění ve kterém se nacházíme, budeme ztraceni. A jestliže náš národ měl nějaké duchovní poslání a my dovolíme, aby byl pohlcen multikulturalismem, řízen muslimským právem, které má málo společného s tehdejším učením Mohameda, pokud odevzdáme náš národ Temné vizi Nové Islámské Evropy, pak jsme promarnili možná poslední příležitost dokázat, že chceme sloužit Bohu.

Být ,,dobrý“ nestačí. Mít ,,dobré myšlenky“ není možné bez pevného duchovního postoje PROTI TEMNU. Být ,,dobrý“ v příjemném sebeuspokojení, že čtu Poselství, že držím myšlenky na uzdě a všemu kolem se vyhnu, aby mne to ,,nerozhodilo“ a já pak nebyl tak ,,vyrovnaný“, jak si myslím…to není služba Světlu, ale snaha o únik do ,,dobrotivého závoje“, ale …to už dnes nepůjde.

Také ten, kdo je dobrý, dobré nese v sobě, avšak se nenamáhá vědomě usilovat ke Světlu, bude jako nositel duchovní slabosti spoluzničen. Samotné dobré bytí mu ve stvoření nemůže pomoci. V tom spočívá velký rozdíl. Tak mnozí líní lidé jsou také dobří, poněvadž jsou líní činit zlo, příliš k tomu pohodlní. Jeví se také jako spokojení po vydatném jídle. Oni všichni se nepočítají za plnohodnotné a budou vyloučeni z říše.


Ano, i ostatní Vámi uvedené citáty, např. tento: Avšak takoví lidé, které již jednotlivý návštěvník znervózňuje nebo zneklidňuje, nemají schopnosti tohoto druhu! Ti budou jednoduše odpuzeni, aby nejen nemohli zklamat hledající, což jim přináší škodu, nýbrž dokonce aby nemohli ani zasít zmatek ve víře v Poselství….

mluví o stejném problému, že nejsme zakotveni v dění stvoření. Žijeme své lidské životy a do nich se snažíme dostat nějakou myšlenku z Poselství. To nestačí. Je od nás očekáván zcela nový vnitřní postoj – plné spojení se stvořením Zpěvačka Aneta Langerová ve své písni Na Radosti zpívá…nemyslet, být přímo součástí dne.. když to člověk promyslí, uvědomí si, že o tom to je. Nepřemýšlet, co mám v jednotlivém dni dělat dobrého, nehledat slova a věty v Poselství, abych je aplikoval, ale ,,být součástí dne“, tedy být součástí dějů stvoření, zachytit se proudu Vůle Boží, která vším proniká a v ní žít. To neznamená ,,něco vidět a slyšet“, konfrontovat to s přečtenými větami. Duch vnímá širokospektrálně, takže se nutit do slov a vět – zužuje jeho pohled. Je to prostě stav mysli, kdy si člověk ,,uvědomuje stvoření“, aniž by na to myslel, aniž by to znamenalo něco konkrétního, prostě ,,člověk to ví“ a žije v tom.

A když v tom člověk ,,žije“, pak každý SVŮJ pohyb, myšlenku a čin sám pocítí jako nějaký nesoulad, ne proto, že to porovnává s nějakou větou, ale proto, že v sobě pocítí ten nesoulad. Abdrushin píše, že hlučné chování při jídle /zřejmě srkání/, může člověka donutit k dalším inkarnacím. Zní to na první přečtení hrozivě, že se to nedá zvládnout, když je vše tak přísné. Člověk si přece nemůže sepsat soupis všech ,,nesprávných věcí“, aby se bičoval v každém okamžiku dne i noci a stále se konfrontoval s vypsaným. Jednak by to byl děsný život otroka rozumu a za druhé by nikdy nedokázal vypsat všechno ,,špatné“, protože takových věcí bude bezpočet a mají nesčetné nuance, které počet ještě znásobí. Prostě člověk se musí duchovně probouzet, to je po tisíciletích spánků, určitý proces. Vzbudit se dá mžikem, ale pak se vzpamatovat a vřadit do nového dne, novým způsobem, to chce čas, prožitky a zkušenosti – je to proces. A do něj má jít člověk s odvahou a odhodláním, bez mudrování, s vírou v Boha. Co my víme, jak jsme na tom, co my víme, kolik čeho ještě máme odnést, ale kolik jsme snad již odnesli. My nemáme schopnosti soudce a proto ani nemůžeme zvážit rozsah své viny, ani rozsah svého odpykání, proto se tím člověk nemá mučit, ale má jít stále kupředu s důvěrou a odhodláním.

My jsme si z Poselství udělali ,,sbírku příkazů“, ale ono takové není. Je to ,,pohyb ruky, která ukazuje do krajiny“, je to moudrá rada, je to varovně vztyčený prst, ale i úsměv…je to mnoho dějů, ale nejsou to poučky. Proto bychom měli v prvé řadě hledat ,,nový pohled na Poselství“, protože je vidět, že za desítky let jeho existence mezi námi, jeho čtenáři, se s námi nic moc neudálo. A to se jistě snažíme, takže chyba bude jinde, ne v nezájmu, ale nepochopení toho, co se po nás vlastně chce…Je jistě nutné Poselství číst, přemýšlet o něm, pozorovat sebe i svět, ale pak se časem všechna slova přetaví do všestranného pohledu beze slov, do stavu mysli. To neznamená ,,vidět ty děje, o kterých čteme“, lapat energie, sbírat různé pocity, to znamená být spojen ,,se vším“ A pro to ,,vše“ vznikne pojem až po mnohaletém čtení a přemýšlení o Poselství – to je pak přerod od slov k pojmům. A o to bychom se měli snažit vědomě, neulpívat tak vášnivě na jednotlivém slovu, ale snažit se o nadhled a své chápání směrovat více do šíře, než jen na jeden bod. -ZF-


 

  • Kalendář příspěvků
    Červen 2018
    Po Út St Čt So Ne
    « Dub    
     123
    45678910
    11121314151617
    18192021222324
    252627282930