O T Á Z K Y   P R O   Ž I V O T

Motto: Lidé mají sice Slovo, ne však pochopení. A to je přece to hlavní ve všech věcech. Když chybí pochopení, pak ani vědění nic nepomáhá! /Všudypřítomnost/

21. otázka: Lidské selhání vývoje a Lucifer/29.5.12/

21. otázka: Lidské selhání vývoje a Lucifer

 

Již vícekrát jsem slyšel dotaz, který však byl trochu zamlžen, aby tazatel nevypadal jako nevěřící. Budete-li k sobě poctiví, možná si uvědomíte, že i ve Vás se taková nějaké podobná pochybnost, snad jen na chvíli, objevila. Pokud jej napíši bez příkras, asi by zněl takto: Lucifer je svou podstatou tak vysoko, že tam nikdy nemůžeme ani dohlédnout a přesto zde, poblíž hmotností selhal. My, lidští duchové, jsme svým druhem mnohem nižší, naše možnosti a síla jsou nepoměrně menší. Jistě uznáváme, že naše selhání při pokřiveném vývoji i všechny špatné skutky, jako je zavraždění Ježíše, jsou hrozné, ale….když selhal i archanděl, pak by naše selhání nemělo být tak přísně posuzováno, nebo ne?


zf

Při těchto úvahách je nutné se prvořadě zamýšlet nad naším druhem a jeho možnostmi. Tedy za prvé je to fakt, že my, respektive naše možnost vývoje nebyla při vzniku stvoření vůbec plánována – my jsme nevznikli jako dílo Boží, ale jako důsledek přání a prosby Prastvořených a naše vývojové pole je tzv. ,,Pozdější stvoření“, které také vzniklo až ,,později“ na přání vyšších duchů nad naším druhem. To je důležitý fakt pro úvahy tohoto druhu. Náš duchovní druh je až na samém okraji duchovní části stvoření a abychom se vůbec mohli vyvíjet, musíme se vzdálit od zdroje záření a formování ještě dále. To je dáno tím, že náš duchovní druh je tak nedostatečný, že musí být vzdálen až tak daleko, kde je vyzařování silně omezeno. Tím vzniká určitý patový stav – my potřebujeme být vzdáleni od zdroje síly, ale přitom tuto sílu pro svůj vývoj a existenci nezbytně potřebujeme. Zdá se tedy, že balancujeme někde na hranici možné proveditelnosti. To existuje jen u našeho nedokonalého druhu. Že nám přes tuto nedokonalost a vlastně i určitou neschopnost vůbec byla dána možnost vývoje, je úžasná a nepochopitelná milost, která vychází jen se shovívavosti a velkodušnosti Stvořitele. Kdybychom měli o tak nedokonalém druhu rozhodovat my, jistě bychom řekli, že to vůbec nemá cenu zkoušet a takový druh bychom ponechali bez vývoje. Právě Luciferovo selhání ukazuje na fakt, že toto prostředí, které potřebujeme k vývoji, je tak vzdáleno od řídící Vůle Boží, že i v něm, v tak vysoké bytosti, došlo k vnitřní změně tak velkého druhu, že se z bytosti změnil v ducha. To bylo umožněno tímto prostředím, které je tak vzdáleno od formující Vůle. Samozřejmě jej to neomlouvá, právě tak, jako naše selhání není omluvitelné, protože to vše, i jeho cesta bylo uskutečněno jen proto, abychom dostali možnost vývoje – přesto, že je to ve smyslu řečeného možnost tak obtížná. Tato obtížnost však není dána nedokonalostí stvoření, nebo snad tím, že nám nebylo dopřáno dost pomocí a milostí – tato obtížnost vývoje je dána jen tím, že my jsme poslední zbytek z duchovna, zbytek, který je na hranici možného vývoje. Důležitá je i poznámka v původním PG, že my /duchovní zárodky/ jsme na počátku celého tohoto vývojového ,,experimentu“, před námi to nikdy nebylo. My patříme k první a jedinečné vývojové řadě. Proto je tu také zmiňována možnost, že, kdybychom to nedokázali, muselo by být náš duchovní druh stažen za možnost vývoje. Luciferovo selhání nemůže být proto pro nás žádnou omluvou ani důvodem k přání o větší shovívavost k našim chybám. Selhal z vlastní vůle, ale musíme si uvědomovat, že sem přišel proto, aby nám pomohl ve vývoji. Vše se setkává v jediném bodu – to, že jsme vůbec mohli nastoupit naši vývojovou cestu všemi těmi rozličnými světy je milost, jejíž velikost vůbec nemůžeme dohlédnout a ocenit. To je jediné, co bychom si stále znovu měli uvědomovat. Nesmírně mnoho bytostí a tvorů se podílí na této možnosti vývoje. Nebuďme však příliš domýšliví, abychom si říkali, že je to z osobní lásky k nám. Vyšší duchové a bytosti nejsou tak osobní, jako my, vše se dotýká velkých neosobních pojmů a v tomto případě je tímto pojmem: ,,možnost vývoje“. Je to veliký všeobsáhlý pojem zakotvený jako jeden z pilířů ve Vůli Boží. Z něj pak vychází mnoho aktivit a větví se do četných dílčích prvků. Křesťané /alespoň/ někteří, vytýkají PG právě tu neosobnost, protože by si přáli, aby Bůh byl osobní ke každému človíčkovi a představa, že to tak není je pro ně nepřijatelná. Ale i mnohý čtenář si vnitřně neosobního Boha nechce připustit, natož neosobní Prastvořené….ale stačí jen pozorně a nezaujatě číst PG a najdeme to na mnohých místech a v mnohých souvislostech. Ale to už se vzdaluji tématu otázky…

 

  • Kalendář příspěvků
    Září 2018
    Po Út St Čt So Ne
    « Srp    
     12
    3456789
    10111213141516
    17181920212223
    24252627282930