208. Meč Soudu /17.8.17/

Meč Soudu

Pozorný čtenář jistě mnohokrát narazil v textech přednášek, ale i v některých popisech duchovních dějů na pojem MEČ. Ať už je to například v přednášce ,,Buďte v myšlenkách na stráži“, kde je přímo výzva, na vytasení meče myšlenek proti nepříteli, nebo zase jinde varování, že spolu bojujeme duchovními zbraněmi. Nebo v přednášce ,,Zející rána“ je přímo příkaz, že pokud nevytasíme meč, který jsme obdrželi, pak zraní nás samotné…V životopisu Marie z Magdaly jsou děje, kde je líčeno Slovo jako meč, v Efezu zase, jak Hjalfdar vládl duchovním mečem a vedl lidstvo k tomu, aby se naučilo používat své duchovní zbraně…Takových zmínek bychom našli mnoho. Jistě jsou pro čtenáře ,,zajímavé“, ale až nedávno jsem prožil, že tento pojem by námi měl být pochopem do mnohem větší hloubky a také by měl přejít do zcela osobního vnímání a prožití. Je to mnohem důležitější, než se čtenářům zdá.Pohled na dobovou fotografii Trigonu za oltářem, na němž je vytasený arabský meč s rukojetí ve tvaru kříže – to jen podtrhuje vážnost tohoto tématu… Protože se tímto pojmem delší dobu zabývám, cítím potřebu jej před Vás postavit a poukázat na jeho význam, ale i zdůraznit naši odpovědnost se s ním osobně konfrontovat.Meč je tedy v úzké souvislosti se Slovem a Slovo zase s Imanuelem – Vůlí Boží. Syn Člověka, jako část Boha ve stvoření je zase úzce vázán na novou etapu vývoje stvoření /všechno musí být nové/. Je to obrovský, dějinný vývojový krok, jímž se celé stvoření posouvá do další vývojové etapy, definované a přísně řízené Vůlí Boží. Aby tak významný krok mohl nastat, muselo být celé stvoření proniknuto novým, zesíleným proudem síly tryskající z Vůle Boží spojené se samotným Otcem Všehomíra. Aby takovéto spojení mohlo přinést trvalý rozkvět a posun ve vývoji, muselo se vše stát novým – nejen zde mezi námi, ale v celém velkém díle stvoření. Ve vyšších světech bylo vše posíleno, prozářeno, zúrodněno a vývojově posunuto dále. Ve světech nižších muselo být nesprávné konfrontováno a pak odseknuto, aby nebrzdilo a nestahovalo dolů to, co ještě touží po obnově a znovuzrození. Symbolem tohoto třídění a obnovy je Meč. Celý děj, který nazýváme Soudem je pak úzce vázán na Slovo, které se ve svém projevu stává Mečem. Pojem Meč Soudu nepochází přímo z Poselství, ale je mým vyjádřením popsaných dějů. Je symbolem děje soudu a soud je pro nás branou k novému životu, …pokud nebudeme Mečem odhozeni k rozkladu. Meč Soudu je tedy pro nás mnohotvarým symbolem – oddělení špatného od dobrého, symbolem osvobození, ale také současně symbolem Božího řádu, Boží Vůle. Protože smyslem našeho vývoje je sebeuvědomění a tato nová doba už po nás určité vědomé konání požaduje, je vědomý postoj k Meči Soudu třídícím faktorem pro vstup do nové doby, která je, mimo jiné, spojena s tím, že se také můžeme stát ,,věční“, zatímco do této doby jsme byli jen ,,dočasní“. Náš postoj k Meči Soudu je současně postojem k Vůli Boží. Při vědomém stavu, který je od nás už vyžadován, nestačí v tyto pojmy ,,věřit“, ale musí se stát živým obsahem vnitřního chtění člověka, obsahem a náplní jeho života, usilování, toužení. Abdrushin nám říká – otevřete se mé přísnosti, aby vámi projela jako oheň a očistila vás… V této krátké, nedoceněné větě spočívá pro nás hluboký význam, který by neměl projít nepovšimnut jen kolem našich uší. Měli bychom se tím zabývat důkladně, do hlouby a skutečně to procítit. Jsme zde vyzváni, abychom se dobrovolně otevřeli Božské nesmlouvavé přísnosti. Povrchně vzato to bereme, jako, že ,,uznáváme Poselství, vážíme si ho“, uznáváme Abdrushina a považujeme jej za součást či projev Boží Vůle /každý to chápe trochu jinak, proto to uvádím různě/. V tom však zdaleka není obsažen pojem: …otevřete se mé přísnosti… Ten znamená k sobě naprostou bezohlednost a naprostou, až neosobní upřímnost, která ,,vidí sebe pohledem zvenčí“, ne pohledem vlastního já, které se má rádo a je k sobě shovívavé. Dojít k takovému neosobnímu pohledu na sebe sama, to je velmi obtížné a vyžaduje to dlouhodobý zápas. Pak ale člověk zcela opustí různé čtenářské fantazie, příjemné pocity nadřazenost nad jinými směry i bezvěrci. Úplně od něj odpadne ta blazeovanost, příjemné snění, že ,,my máme naše Slovo“ a podobné příjemné postoje, které samotné jsou v Poselství vícekrát tvrdě odsouzeny jako duchovní pýcha. Přesto ale jsou mezi čtenáři velmi rozšířeny. Proti tomu však stojí ostře a tvrdě Meč Soudu – neosobní, chladný, nekompromisní, ostře dělící dobré a špatné, zcela lhostejný, jestli to co považujeme za ,,dobré“ je ta naše ,,víra ve Slovo a poslání Abdrushina“. Meč hodnotí jen skutečnou podstatu všech postojů v jejich souznění, nebo disharmonii s Řádem stvoření. Vůbec pochopit a připustit tuto chladnou, neosobní věcnost, která nezná slabošský a měkce sladký pojem našeho ,,soucitu“, to je velice dlouhá a bolestná cesta. Tak jako Meč odděluje, třídí a ničí špatné formy, tak i pomáhá nastolovat Řád a posiluje to, co touží po Bohu. Meč tedy není jen nástrojem destrukčním a bojovým, ale je i nejlepším pomocníkem toho člověka, který chce do sebe ,,pustit paprsek spravedlnosti“, chce poznat své chyby a vidět se bez příkras tak, jak ho vidí ,,ti shora“, ne ,,ti zdola“, nebo ,,přátelé kolem“, jako doposud. Proto je Meč Soudu naším nejlepším pomocníkem, nejpřísnějším soudcem, obávaným katem, a mnohým dalším, co zcela prostupuje a utváří náš život. Otevření se ,,přísnosti Boží“ je souznačné s ,,přijetím Meče Soudu“. To však není jen nějaká zajímavost, slovní hříčka a filozofické zamyšlení. Když se tím budete zabývat každý den, neustále, po nějakou dobu, pak Vás to prostoupí a vy procítíte, že cesta do Ráje, do té správné budoucnosti je možná jen s nitrem prostoupeným Mečem Soudu. Avšak Meč Soudu není ,,naším“ mečem, je to děj a forma Božská, ke které míříme, otevíráme se jí, nebo ji ignorujeme, či snad se proti ní v bláznovství i stavíme. Meč Soudu není náš, ale naše touha, vzešlá a řízená moudrostí shůry, musí zákonitě vytvořit formu, která je s Mečem Soudu spojena. Pak je to náš osobní duchovní meč, který si každý kuje svým chtěním, činy a ostří jej touhou. Nazvěme tento náš meč ,,Mečem Osudu“, protože on skutečně určí náš osud, nebo, pozorováno z druhé strany, on je ztělesněním našeho postoje k Bohu. Je to to nejdůležitější pro náš průchod do nové doby, náš průchod soudem, naši cestu k Bohu. Poselství se dá číst ze zájmu, pro poučení, třeba i jako ,,duchovní alibismus“, aby se člověk zachránil. Dá se číst i ,,z rozumu“, protože chytrý/vychytralý/ rozum chápe, že je to užitečné. Zájem o Poselství se dá i předstírat, nebo může být povrchní, může být i falešný /pocit sebeuspokojení a pýchy/. Ale ukout si svůj duchovní osobní Meč Osudu je možné jen v naprosté poctivosti, přísnosti, nesmlouvavosti a spravedlnosti K SOBĚ SAMÉMU. Možná tomu některý čtenář nebude přikládat tu důležitost, kterou zde chci vyvolat, ano, to je možné, protože i já jsem se tím musel několik týdnů intenzivně zabývat, než se ve mně tento postoj pomalu začal formovat. Pokud tomu nedáte tu energii, čas, snahu i boj se sebou samým, pak v tom tu důležitou rovinu vůbec nenajdete…Abdrushin říká, že my potřebujeme pro zbožnost i vnější věci, protože náš duch je slabý a v citech, pokud nejsou něčím kotveny a vedeny se lehce rozplyne skutečný cíl. Proto potřebujeme prapory, oltáře, svícny, a různé jiné. Abychom měli pozemskou formu, na níž může oko spočinout, myšlenka se zachytit a cit být naveden směrem, který symbol ukazuje. Proto i Meč Soudu by měl mít pro člověka hmatatelnou formu a podobu, jinak se snadno stane abstraktním pojmem, ve kterém se příjemný pocit smísí s jinými a pak nenápadně zmizí, nebo je nahrazen jiným, právě silnějším. Je tedy užitečné si vyrobit symbol Meče Soudu, nebo svého Meče Osudu, který ale nejdřív musí být vnitřně správně pochopen a procítěn, jako cesta k Meči Soudu. Taková ,,práce na symbolu Meče“ je současně duchovním aktem, ,,cestou duše k Bohu“, otevřením se svaté přísnosti a PŘIJETÍM SOUDU. Já si myslím, že dost málo čtenářů ,,skutečně přijalo soud“. Když o tom budete přemýšlet a tiše zkoumat své nitro, možná dojdete k tomu, že skutečné přijetí soudu je děj naprosté pokory, otevření se, poznáním své malosti a nehodnosti milosti – je to těžká cesta kajícníka, je nelehkou poutí za hlasem svého Pána… Je to plná připravenost na možnost, že přes veškerou svou snahu, čtení Poselství a víru – mohu být uznán za nehodného Boží milosti a mohu být v soudu zničen. Jste připraveni i na tuto možnost? Skutečně s ní vyrovnáni? A nutnou pomůckou na tuto cestu je MEČ. Kdyby všichni čtenáři se k takovému postoji dopracovali, pak by to významným způsobem zasáhlo do vnějších dějů soudu, ve kterých se nacházíme. To příjemné pochutnávání si na Slově, které je nejčastějším projevem čtenářského postoje – to nemá žádný pozitivní vliv na Zemi a osud lidstva. Je na čase se tím začít zabývat s mnohem, mnohem větší hloubkou a vážností…jde jistě o lidstvo, ale jde taky o mne, o můj osud, o mé selhání, nebo splnění slibu, který vzniknul už tím, že jsem se dal vývojovou cestou a následně byl vědomě potvrzen tím, když jsem přijal Poselství za své.

Pokud jste četli knihu Verunčina tři světla, jistě si vzpomenete na epizody s rytířem Grálu, s kováním zbroje Verunky, a další. V tomto smyslu máme stejný úkol – vědomě kovat svůj Meč Osudu, aby se zachvíval a spolupůsobil v pohybech Meče Soudu. A vytváření pozemských symbolů a obrazů nám pomůže duchovní děje zakotvovat do hmoty a tak pomáhat soudu ve hmotě.

Ten vlastní děj je však duchovní, takže tvořit hmotný meč bez duchovního by bylo jen dekorativním, nebo alibistickým pokusem. Nebo také fetišem a zatahováním vysokého Božského do hmoty.

Je nutné se dopracovat k pochopení těch dějů a teprve potom přistoupit k jejich případné hmotné realizaci.

Můžeme si připomenout, že Abdrushin jezdil na různá místa a tam pronášel přesně dané výroky, aby spojoval duchovní děje se hmotou. Snažme se to pochopit, jistě se nemůže žádným způsobem s Ním srovnávat, jde však o děje, o principy, které platí pro všechny. Jsou to děje v základních zákonitostech, a proto si i z nich můžeme vzít poznání a poučení i pro sebe sama…To neznamená se stavět do Jeho role, napodobovat Jeho poslání, ale v rámci zákonitostí stvoření se snažit najít své možnosti a ty pak plně využít.

Kujte, přátelé, kujte své meče, ať Vůle Boží má naši podporu, naši pokoru a naše vroucí přitakání…jiná cesta k Bohu ze středu kvasu soudu, podle mne, není…

2. stupeň

Po správném pochopení řečeného je možné přijmout i to další. Chceme-li se s těmito řečenými ději spojit, nestačí jen myšlenky, přitakání po přečtení nějakého zajímavého článku, ale chce to mnohem více. Myslím si, že toto je ten zásadní problém. Tisíce lidí přečetlo Poselství, mnozí vícekrát, mnozí je uznali, jako smysl svého života, jako Boží hlas, který k nim promluvil, a přesto…se to nestalo tak otřásajícím dějem, který by úplně změnil jejich ducha. O tom mluví sám Abdrushin, když říká, že jsme Slovo pustili jen do záhalů své duše, ale ne do ducha. Pokud by se tak stalo, byli bychom zcela proměněni – znovuzrozeni. A tisíce takto znovuzrozených, spojených s nevyšší silou, zcela sjednocených s Božím řádem a směřující Jeho sílu do dějů soudu…to by zjevně a pozorovatelně změnilo to, co se od doby Abdrushina děje v lidstvu…To se však zjevně nestalo, protože naše touha, přání, myšlenky, vše je příliš plýtké, měkké, bez hlubokého otřásajícího přesvědčení…Je to jen příjemné přitakání, nebo snad dokonce příjemné snění, ale ne otřásající skutečnost, která zcela a naprosto otřese vlastní podstatou vědomého člověka… A tak si říkám, že každý děj, který nám pomůže více a silněji přilnout k dějům soudu, očisty a svého znovuzrození je více než žádoucí. A tyto děje by měly zde v hutné a nepropustné hmotě být námi vědomě spojovány a zakotvovány do hmoty. Proto se domnívám, že je užitečné, ale jen pro člověka, který pochopil a procítil zmíněné děje Meče Soudu, pro něj je velmi užitečné spojení útvarů myšlenek, přání a cítění i s hmotným symbolem, který mu pomůže city namířit lépe, tak, jak to říkal Abdrushin o symbolech praporu, apod.

3. Stupeň.

Následující nemá být žádným návodem, snad ani doporučením, ale jen impulzem k ,,zamyšlení“, nebo snad nějakou pobídkou pro ducha? Je to, ve vší prostotě, jen obraz, který tu předkládám a ten je určen jen těm, koho osloví. Půjčím si proto následující motto: Předkládám, ale neucházím se…

Takže, podle mého, je prospěšné si vytvořit nějaký hmotný obraz tohoto meče. Může to být kresba, nebo model meče, jakkoliv jednoduchý a symbolický, ale musí být vytvořený se správným chápáním tohoto pojmu. Nebo – když člověk půjde ještě dále, pak možná zatouží po ,,opravdovém meči“, který bude věrně ztvárňovat myšlený symbol. Jistě se najde možnost, jak vytvořit jakoukoliv podobu symbolu, který lidského ducha pozvedne a bude posilovat. Jen je vždy nutné si připomínat, že jde jen o obraz, skutečným Mečem Soudu je Slovo a Syn Člověka.Pro inspiraci, lepší představu a jasnější vykreslení tohoto symbolu Vám zde ukážu, jak je možné jej vytvořit ve hmotě a jakými symboly jsem jej vybavil.

 

Tvar meče vychází z meče arabského, rukojeť ve tvaru rovnoramenného kříže je odvozena ze vzoru, který byl na oltáři před Trigonem.

 

Tehdy byl na rukojeti symbol Hvězdy Ježíše, šesticípé Židovské hvězdy, Davidovy hvězdy. Pánova mise byla úzce spojena s misí Ježíšovou a navazovala na ni, proto jistě souvisí i s tímto symbolem. Od doby, kdy Syn Člověka převzal z rukou Ježíše vládu nad stvořením, jak je popsáno v jedné přednášce, je ale situace trochu jiná. Stojíme v Soudu a pro nás je tento Soud spojen se sedmi Světovými obcemi, v nichž probíhá vývoj vyvinutých lidských duchů. Proto jsem na Meč umístil Hvězdu Parzivalovu, která ukazuje cestu soudícího paprsku soudu všemi sedmi světovými částmi. Pojem ,,Hvězda Parzivala“ nevychází přímo z Poselství, ale je opisem určitého děje. O tom se můžeme dočíst v Marii z Magdaly, nebo s publikací Ismael putuje…, nebo v obrazovém dokumentu Tkaní ve stvoření ve slově a obrazu…. Tento symbol je pro nás stěžejní, protože se váže na naši vývojovou cestu a ta je zase spojena s naším uvědoměním, nebo naším rozkladem…

Takto jsem to pojal a tak i chtěl ponechat, ale…Ježíš ke mně promluvil a vše se změnilo:

Když jsem dopisoval tuto pasáž této úvahy, odešel jsem v našem domě dolů za manželkou…začínala právě bouře, blesky protínaly temnotu, burácely hromy a najednou slyšíme shora našeho domu strašnou ránu…. Manželka myslela, že nám do domu udeřil blesk, ale mně to připadalo, jako že něco moc těžkého spadlo uvnitř v domě. Běželi jsme nahoru, ale nikde nic… Pak jsem se šel podívat do místnosti určené k ,,záležitostem ducha“ a tam na zemi ležela dřevořezba, kterou jsem před léty vyřezal. Tématikou je Boží Soud. Na kříži je přibita růže a stín kříže dopadá na svět a mění se v meč. Svět je sevřený trnovou korunou. Uprostřed se otáčí nálevka rozkladu, z oblaků to sleduje Oko a vedle se vznáší Holubice…

Tak tato těžká dřevořezba /obsahem i váhou/ se utrhla z úvazu a spadla na zem, po cestě potloukla zdi a Růže se vytrhla z kříže ukřižování, z ruky, která se v dřevořezbě zvedala vzhůru byly odlomeny prsty… To ale ještě není vše. Po cestě srazila jinou dřevořezbu, kterou jsem dělal v určité době, kdy jsem byl ,,opojen Horou“. Tehdy jsem věřil, že všechna svatost spočívá jen zde a že jen zde je vše světlé zakotveno… Nemám ani to nejmenší proti místu, které ,,posvětila noha Boží“, ale neměli bychom je v sobě zaměňovat za samotného Boha a návštěvu takového místa považovat za dokonanou spásu své duše… Soud však sráží všechny naše představy k zemi… Bůh je na nebesích a Syn Člověka též, místa kultů jsou ,,naše místa“ a svatost těch míst je především ta, kterou jim sami přisuzujeme… Protože Božské děje zůstávají Božské a naše představy a přání jsou vždy…lidské. To nelze sloučit, i když NÁM to někdy splývá do jednoho. Připadá mi, že na skutečnost, že ,,Bůh nebydlí na zemi“, postupně /…a rádi/ zapomínáme…Není jistě nic špatného mít v úctě místa, která ,,navštívila Boží noha“, ale je velmi snadné přenést svou Lásku k Bohu na hmotná místa, aniž si to člověk uvědomí…beru to tedy jako varování pro sebe.

Nad oběma dřevořezbami je vyřezávaná hlava Ježíše, plna smutku shlíží dolů na blázny nesoucí zatím ještě jméno člověk. Ta zůstala na zdi, ale vše pod ní bylo sraženo dolů…

Tak ke mně promluvil Ježíš a tím mi připomenul, že hřích na Něm nebyl odčiněn a protože trvá, musí být zobrazen na Meči Soudu. Jeho utrpení na kříži tak bylo předáno k ,,výkonu spravedlnosti Soudu“, protože jsme odmítli symbolické odpykání skrze Syna Člověka, které nám On sám nabídl. Po tomto zážitku jsem se rozhodl, že na Meč Soudu musím přidat na rubovou stranu kříže místo Holubice Židovskou Hvězdu, jak byla na Meči Abdrushina. Z čelní strany bude tedy zlatá plotnička se sedmicípou Hvězdou jako symbol probíhajícího dění, na straně druhé bude Hvězda připomínající náš hřích na Lásce Boží, protože obé se nedá odloučit. Hříchy proti Synu mohou být Jím odpuštěny, ale proti Duchu, tedy Spravedlnosti, musí být jedině odpykány, což se však zjevně nestalo…

 

Vlastní rukojeť je v barvě zlato červené, což souvisí s ,,krvavě rudým světlem Grálu“, z něhož povstalo jakékoliv bytí a existence, ono je prazákladem existence jako takové… Tvar rukojeti, pokud se správně podíváme, připomíná siluetu ženského těla, protože v Božském je obsaženo pozitivní i negativní v rovnováze. Nelze tedy ani při tak pozitivním symbolu, jako je Meč zcela ignorovat princip pasivní, který se neprojevuje přímo v zevním boji, ale ve vnitřním, pevném, jasném a chladně důstojném postoji. Žena každé úrovně je jistým spojujícím článkem k úrovni vyšší, proto z pohledu principiálního a nejvyššího, ji můžeme chápat jako nositelku vyššího principu. Tak symbol v rukojeti, kde jedno rameno kříže proniká ženskou siluetu, můžeme chápat v úplné věcnosti, neosobnosti a povznesení nad všechny úrovně – jako ztělesnění základního mechanismu.

Rukojeť je zakončena koulí, která symbolizuje trojrozměrný obraz kruhu, principu uzavření, dokončení a návratu. A jako se ,,Duch Svatý vznášel nad vodami“, tak i zde je v kouli vetknut obraz vznášející se Holubice. Je-li Meč vetknut do stvoření hrotem dolů, pak se Holubice v rukojeti vznáší nad celým tímto naznačeným děním…

 

Materiál čepele je z nerezu, jednak proto, že je to ,,ušlechtilý kov“ a také jako symbol toho, že náš postoj, naše přesvědčení, touha, víra ale i život…nikdy nezrezaví, tedy nebude nikdy degradován, poškozen a rozežrán tím vnějším, ani tím naším vnitřním – ryzí zevnitř až na povrch musí být naše láska k Bohu…

 

Na čepeli meče je nápis  Des Gerichtes Schwert, což je podle němčinářů, ovládající starou němčinu, správné označení pro výraz Meč Soudu. Jako Abdrushin proslovoval různé věty na různých místech, tak i zde je tento pojem vypálen světlem /laserem/ do kovu jako zpečetění děje soudu. Soud je takto vpálen do hmoty a my s tím souhlasíme a velebíme za to Boha, protože už vědomě víme, že jen toto je správné, ať už to pro nás osobně bude znamenat cokoliv. Nečekáme pochvalu a odměnu, naopak jsme připraveni přijmout s díky jakýkoliv trest či bolest, protože láska ke Světlu /…a tím k Bohu/ je pro nás nade vše, tedy i nad naši osobní existenci…

Na meči tedy musí být název Des Gerichtes Schwert /forma členů i slov je správná podle starších forem němčiny/*, aby vše vedlo k obnově a vzhůru. Nápis musí jít shora dolů, protože odtud i přichází. Pozorovatel čte po směru textu, tedy zdola nahoru a tím ,,kráčí“ písmeny a slovy ke kříži Pravdy, který je spodním hrotem obrácen dolů k nápisu… Je to symbolická cesta k Bohu.

 

Závěr.

Pokusil jsem se zde vykreslit obraz jednoho důležitého pojmu. Zkusil jsem jej před Vás postavit v jeho závažnosti jako určité memento, ale i téma pro činnost ducha. Naznačil jsem i možnost, jak tyto, z jistého pohledu, abstraktní pojmy, ztělesnit do pozemské formy. Je na každém, co si z toho vezme a co kolem něj projde. Já jsem přesvědčen o jedné věci. Kdyby všichni čtenáři dokázali takový pojem skutečně prožívat, upnout se k němu, neustále k němu mířit myšlenky, oživovat v sobě obrazy těchto dějů a to s vědomím, že ostatní čtenáři se snaží o totéž, pak by mezi čtenáři konečně nastalo spojení, které bylo očekáváno už za Abdrushina. Spojení, které není vázáno na příslušnost k jakékoliv ,,skupině“, k antiskupinám, nějakým lidským představitelům, místům, osobním sympatiím i antipatiím. Vzniknul by most pro spolupůsobení, které míří vzhůru, uvědomuje si svou odpovědnost, svou vinu, ale i naději, která nám byla propůjčena. To vše by nám pomohlo k harmonickému, a přece neosobnímu spolupůsobení. A ono ,,neosobní“ by eliminovalo všechny spory mezi námi. Hjalfdar, náš velký učitel, vládl svým duchovním mečem a prováděl tehdejší lid všemi protivenstvími k větší zralosti i lásce k Otci. A všichni se pod jeho duchovním mečem skláněli a pozvedali své duchovní zbraně v radostném spolupůsobení ke společnému cíli. Jeho meč byl tak neosobním nástrojem, který sjednocoval všechny meče sloužící společnému ideálu…to mi připadá dost inspirující na to, aby se tím člověk vážně zabýval…

Ale musím zopakovat nutnou podmínku pro správné pochopení této úvahy. Meč je symbolem a jeho pozemský obraz je hmotným předmětem. Nelze jej zaměňovat s Osobností řídící stvoření, nelze si vytvářet ,,pozemské bohy“. Meč je nástrojem, poutem k nadpozemským dějům, cestou k nepřestavitelným vysokým světům, cestou k vrcholu stvoření, kotvou k Duchu, tvrdou a přísnou upomínkou lidské odpovědnosti, dobrovolným přijetím soudu i nade mnou samotným – Meč je mnohým, ale nikdy nemůže být Bohem, ani Jeho Synem – jen formou záření, která nás k Němu vede…


Dodatek.

Ještě další souvislosti, ale jen pro ty, kteří se tím trochu zabývají.

Jen pár číselných postřehů k nápisu na Meči Soudu…

* Zkusil jsem si udělat výpočet dle zákona čísel pro srovnání pojmů Meč Soudu v němčině a v češtině a v ní i Meč Osudu. Z výpočtu vyplývá, že jedině v němčině je v pojmu obsažena duchovní cesta.

Tedy u němčiny – v duchovní rovině to souzní s číslem 3 – tedy Světlo, ve hmotné rovině je to číslo 2, což je stvoření – Světlo působí ve stvoření proti nesprávné/falešné/ víře. Vše pak je aktem Lásky…

Ovšem v češtině zcela chybí duch, přicházející shůry a ve hmotě je to jen duch zápasící ve stvoření, celek je tedy o síle, kterou musí člověk využít ke svému osvobození. Je to tedy děj zaměřený spíše na osobní boj člověka, což ještě podtrhuje, že pojem Meč osudu má stejné číslo – osud člověka a meč soudu zde splývají. Zatím by však oba pojmy měly být oddělené a jen ten osobní, tedy Meč osudu by se měl snažit přiblížit tomu vyššímu, tedy Meči Soudu, který je ztělesněným zářením činnosti Syna Člověka.

-ZF-


Reakce pan JM:

Veľmi ma zaujala Vaša poznámka a podrobné popísanie meča, ktorý ste si pravdepodobne vyrobil podla iste dobrých a kvalitných informácii.

Ja som sa presťahoval  pred štyrmi rokmi na dedinu a jedna z prvých vecí bola, že som si zadovážil meč.  Ten mám pripevnený na stene a v rámci mojich možností je to, ako meč rytiera v peknom koženom puzdre s trošku podobnou rukoväťou ako kríž a hlavne s ozdobou,  so znakom pravdy, rovnoramenný kríž.

Môj meč nemá toľko znakov ako váš a  ani som nechcel, aby mal všelijaké podobné a nepodobné znaky pánovho kríža, pretože si myslím, že iba jediný kríž a to pánov je taký aký má správne byť a akokoľvek sa ja budem snažiť vždy tam bude nejaký nedostatok.

Prečo to píšem,  no preto lebo si myslím, že záleží na silnej duchovnej snahe dať meču tú potrebnú duchovnú silu roztínať nesprávne od správneho a nie je pritom dôležité, že je trochu iný ako ten pánov. Mne nešlo o napodobenie  hmotného meča Pána,  ale o to, aby môj meč dokázal vyvolávať v mojom vnútri pri každom pozretí na meč,,, Pozor, robíš všetko tak ako máš?, Píšeš a hovoríš skutočne to  čo cítiš ako správne podla slova Pána?, Buď neustále pri každej činnosti maximálne bdelí, aby si všetko čo budeš konať konal čo najlepšie ako dokážeš.

Predstavoval som si i bojovníkov, ako po mojich slovách nastupujú a sekajú nesprávne a tak pomáhajú v očiste zeme a myšlienok.

To znamená, že nie to,  že je veľmi podobný k  pánovmu meču, ale že je tam ten znak k príslušnosti k pánovmu meču a že to,  čo sa koná s ním v pánovom duchu sa mi javí ako to najsprávnejšie.

Asi takto to ja vidím a súťažiť , kto má ten najpodobnejší meč s pánovým sa mi nezdá dobré ako cieľ. Skôr, ak bude mať čo najviac ľudí doma meč a bude na ostrí meča posudzovať svoje myšlienky, slová a činy, to sa mi zdá správne.

Ostávam s pozdravom a musím povedať, že ten váš je skutočne krásny a verím, že ako inšpirácia pre mnohých je potrebný, len to by nemal byť podla mňa cieľ.

Cieľ je v roztínaní nesprávneho  a správneho a dosadzovať to v živote do realizácie, aby sme pomáhali ako na zemi tak i duchovnu.

Ján.


Reakce ZF

Děkuji za příspěvek. Jsem potěšen, že někdo sám, po své cestě a se svými postoji našel svůj postoj k MEČI. To je cenné, protože každý má jít svojí cestou a já zde stále upozorňuji, že není mým cílem někoho vést a řídit, ale pouze inspirovat k jeho vlastním názorům a vlastním cestám.

Proto musím i nyní doplnit, že má úvaha o meči neměla nikoho vést k nějaké ,,soutěži o lepší meč“, to v žádném případě! Chtěl jsem jen poukázat na symbol meče, což nyní pan MJ doplňuje ze svých zážitků. Jestliže jsem popisoval různé symboly na meči, pak ani to nebylo kopírování ,,Pánova meče“, ale má vlastní snaha vetknout do hrubohmotného předmětu duchovní poznání, kterého se mi dostalo. Mnou vytvořený meč není kopií Pánova meče, tím jsem zase já inspiroval, jako se snažím inspirovat další. Můj meč, mé myšlenky, mé chtění…nic z toho neaspiruje na něco ,,Pánovo“, ale vše je pouze ,,lidské“ a proto snad čtenáři i srozumitelnější…. Tak ještě raději zopakuji, aby nedošlo k nějakému nepochopení – vše, co jsem ztvárnil, vše, co jsem napsal, vše, co jsem myslel…to vše má jen nasměrovat pohled hledajícího lidského ducha směrem k samotné podstatě bytí, k vrcholu stvoření, k Synovi Člověka, protože jen On může člověka dovést k Otci, který je pro nás neviditelný a ve své dokonalosti i nepochopitelný. Já v tom všem dění jsem jen ,,člověk mezi člověky“, který ukazuje prstem nahoru-tam je vše, co kdo hledá a po čem touží. Nic víc jsem nechtěl říci, ale použil jsem k tomu různé ,,pomůcky“.

Jak jsem psal ve své úvaze – meč je pojem mnohotvarý, proto si každý člověk podle své zralosti, zkušeností, zaměření i jedinečné osobní povahy, bude pod tímto pojmem ,,představovat“ něco trochu jiného. Přesto to vše může být správné, ale přesto to vše nedokáže nikdy obsáhnout celou podstatu pojmu MEČ. Protože Slovo je taky MEČ. A Slovo není kniha Poselství, ale cosi mnohem většího, vyššího a ve své nejhlubší podstatě opět mimo naše chápání. Takže i prapodstata pojmu MEČ je mimo náš skutečný myšlenkový, ale asi i citový dosah. Přesto se k tomu pojmu můžeme snažit přiblížit, jak jen budeme schopni…a každý bude schopen jinak/což je přirozené/. Takže i zmíněný význam meče jako osobní nástroj na třídění čistoty myšlenek a chtění je jistě správný, ale současně jsou s pojmem meč spojeny i mnohem vyšší děje. Pojem Obratu světů a pojem Soudu, to souvisí s tím vysokým pojmem MEČ, ale naše chápání meče, jako nástroje osobní očisty není s tímto vysokým pojmem jistě v rozporu. Nicméně si myslím, že jako každá vývojová cesta, vše jde od základu k něčemu vyššímu, dokonalejšímu, obsažnějšímu – tak i chápání pojmu MEČ má být osobní pro osobní postoje, ale mělo by se současně a POSTUPNĚ propracovávat i k tomu vysokému pojmu, který už je spojen s Bohem.

Spolupůsobení jednotlivých ,,duchovních mečů“, které se snaží o osobní očistu je jistě správné a nutné. Nicméně při naší různorodosti, nepřizpůsobivosti a již vyvinutým osobnostem, je spolupůsobení vždy problematické. Proč? Protože každý má ,,své vlastní názory a postoje“ a to i na věci obecné. Takže i ,,dobro a zlo“ chápou v jednotlivých případech různí lidé různě. Proto musíme mít cosi ,,neutrálního“ nad sebou, něco, co nemáme tak pevně zformované, ale má to pro nás jen jakousi posvátnou konturu, obrys, ale ne přesně definovanou podobu, zcela konkrétní a přesně popsanou. Tady by to opět každý vnímal po svém a tak by se opět vytvořily vzájemné překážky. Vysoký symbolický obraz MEČE, jako formy Slova není pro nás tak přesně definován, ale při jistém chápání Poselství se již vynořují směry cesty stvořením, jednotlivých úrovní a nějakých mechanismů. Jistě to chápeme přibližně, ale vede nás to správným směrem a na konci je pak cosi, ne přesně definovaného, ale ne už abstraktního – MEČ, pod kterých už tušíme Boží působení. Takovou nějakou ,,duchovní cestu“ jsem se snažil před vás načrtnout. Chcete tomu porozumět? Nespěchejte, nedělejte závěry – je to dobré, je to špatné, mně se to líbí/nelíbí…mělo by se/nemělo by se… Mohu-li z vlastní zkušenosti něco ,,doporučit“, pak to ,,nechat žít svým životem“… Pokud to člověka snad nějak zaujalo, pak to nepustit ze zřetele, vracet se k té myšlence, ale nelámat to, nechtít za každou cenu ,,mít k tomu hned nyní pevné stanovisko“. Vše je pohyb, víření, formování a rozpadání forem a tvorba jiných…ponechme tomu živost a nenuťme to myšlenkami do něčeho statického. Chtěl jsem předložit ,,pohyb“ jako to máchnutí mečem, ne statický ,,předmět“. To nemyslím jen k fyzickému meči, ale i k pojmu MEČ… Ať žije. Když jej budeme hledat, pak už jsme nalezli ,,spolupůsobení“. Dostatečně neutrální v rovině horizontální, aby nás nespojovalo ani nerozdělovalo, ale současně ,,spojující na horizontu“. Tam se teprve setkává naše touha s POJMEM, po cestě k němu už spolupůsobí společným cílem, ale neprotiřečí si rozdílnými názory.

Zkusme to…to taky znamená to příliš nepitvat, ale pouze nějak pozitivně využít pro sebe, nebo jít od toho, abych nevytvářel protiproudy, když se mi to ,,nelíbí“.

Je to jen švihnutí mečem…o tom je těžké filozofovat, jen se nechat nést tím pohybem, …nebo se dívat jinam a žít si, jak umím nejlépe – ani to přece vůbec není ,,málo“, ale naopak.


 

  • Kalendář příspěvků
    Prosinec 2018
    Po Út St Čt So Ne
    « Lis    
     12
    3456789
    10111213141516
    17181920212223
    24252627282930
    31