O T Á Z K Y   P R O   Ž I V O T

Motto: Lidé mají sice Slovo, ne však pochopení. A to je přece to hlavní ve všech věcech. Když chybí pochopení, pak ani vědění nic nepomáhá! /Všudypřítomnost/

206. Poznání a srdce volání… /25.7.17/

206. Poznání a srdce volání…

 

Poslouchám z rádia píseň zpěváka Jarka Nohavici. Právě zpívá: …Kristus Pán sekerou sekajíc, z Božích muk shlížel na stráni… a uvědomuji si jednu zvláštní věc. Při těchto větách se mi vynořují živé obrazy Ježíše a vnímám to jako pozemsky reálný děj. Tím i Jej více prociťuji, je takto totiž blíže hmotě a realitě mého současného bytí. Můžeme na takové výroky pohlížet s pousmáním, jako na křesťanské slaboduché zjednodušování obrovských vesmírných dějů…a budeme mít jistě kousek pravdy, můžeme na to dokonce pohlížet, jako na snižování velikosti Stvořitele a brát je jako rouhání. Ano, i v tom budeme mít kousek pravdy. Ale je tu i jiná rovina pohledu. Právě to jednoduché a dost pozemské chápání těchto pojmů jim dává větší vroucnost, blízkost a srdečnost. Nejsme my, ve svém pocitu ,,velikého chápání, vysokého Poznání“ už jen ,,pozorovateli“ a ne prostými, bezprostředními a impulzivními ,,proživateli“? Nejsme až příliš ,,moudří“, a proto už jen málo jednoduše dětsky milující svého Boha a Pána? I v tom je ta velikost Poselství, že ta ,,živá voda“ oživuje v člověku vše, co se v něm nachází, tedy i pýchu. A Poznání mu umožní, aby ji v sobě poznal a postavil se jí, jenže…člověk je slabý… Mnohokrát jsem si všimnul, že ze čtenářských slov až příliš často zaznívá sebeuspokojení nad sebou a nad ostatními, kteří také ,,přijali Slovo“. Já to chápu zcela opačně, kdyby člověk skutečně ,,přijal Slovo“, srazilo by jej to k zemi – tak, jak má být duše před branami Ráje sražena prožitím celé své zpackané cesty a procítěním své malosti, nehodností milosti vstupu do krásného Ráje. Procítěním i jen malé části Slova vyvstane v prvé řadě procítění vlastní bezvýznamnosti. To jsem ovšem u stoupenců nikdy nezpozoroval. Toto sražení z podstavce vlastní důležitosti do bezvýznamnosti hloupého dítěte je pak teprve cestou k dětskosti, kterou tak naléhavě potřebujeme.

Před lety jsem se setkal s tvorbou léčitele pana Hrabici. On je nějak spjat s křesťanským postojem, ale ne s církevní ideologií. V jedné jeho knize je povídka, nebo snad báseň s přibližně takovým názvem: Bydlím s Bohem v paneláku, v bytě 2+1…a tehdy mne to urazilo. Považoval jsem ten název za rouhání. Ale po letech si uvědomuji tu prostou velikost takového postoje, kdy člověk má vědomí Stvořitele neustále v sobě, a On se stává součástí jeho normálního, běžného života. Nese Jej trvale ve svém srdci. Ano, je v tom dětské nepochopení, ale je v tom současně dětská touha po přivinutí se k Otci, láska k Němu. Ta láska, kterou pak ve všem tom našem filozofování, poučování, návštěvách svatých míst a pořádání Slavností…už moc necítím. Je tam jistě úcta, snaha po důstojnosti, vytváření monumentálních vnějších forem, ale…je tam ještě stále to malé dítě, které hledá Otce, je mu po Něm smutno a chce do Jeho náruče? Když slyším z rádia …Kristus Pán, sekerou sekajíc…zdá se mi, že jsem příliš moudrý, ale bolestně mi chybí to, co mou duši má nést do náruče Boží…

Je dobré být poučen, aby člověk netápal, je dobré být moudrý, aby nechyboval, ale bez toužícího srdce ho ani potom cesta do Ráje nedovede.

Proto o tom píši, že musím, ale nedělám si naděje na porozumění, ani já jsem nerozuměl a posuzoval, moudře diskutoval, dnes se mne však mé srdce ptá na jiné… a tak to jen posílám do éteru. Třeba jednou k někomu doletí nějaká taková slova, nějaký takový verš, zazní tón a člověk si vzpomene na cosi, co kdesi, kdysi, četl. Snad pak i on uslyší, jak Kristus Pán sekal sekerou a nakonec se prosekal až k srdci, které ho konečně uslyšelo i když léta o Něm všechny poučovalo…

Tak to nám všem přeji…ZF


 

  • Kalendář příspěvků
    Září 2018
    Po Út St Čt So Ne
    « Srp    
     12
    3456789
    10111213141516
    17181920212223
    24252627282930