O T Á Z K Y   P R O   Ž I V O T

Motto: Lidé mají sice Slovo, ne však pochopení. A to je přece to hlavní ve všech věcech. Když chybí pochopení, pak ani vědění nic nepomáhá! /Všudypřítomnost/

202. Genius loci /9.7.17/

Genius loci

My, kteří se snažíme chápat svět a děje v širších souvislostech, symbolice i neviditelných souvislostech, my bychom měli mít vždy pochopení pro pojem ,,duch“ v různých souvislostech. Nicméně, nezdá se mi, že by tomu tak bylo… Jistě ,,věříme“ v Ducha, ale i v naši duchovní podstatu, ale zdá se mi, že neumíme tyto pojmy vnímat i v jiných souvislostech, než je přímo a konkrétně napsáno v Poselství. Já jsem došel k tomu, že my sami máme myšlenky a věty z Poselství v sobě rozvádět a zpracovávat do nejširších polí a hledat ve svých životech v každé situaci nové a nové formy a podoby myšlenek z Poselství a ne jen dogmaticky opakovat ty situace, které jsou tam popsány.

Proto pojem ,,Genius loci“, tedy duch místa by nám měl být velmi blízký. Proč? Protože přece hledáme ve všem ,,podstatu“, jádro a tím i ducha. To znamená, že nám nějak známý pojem ,,duch“, který si ale vztahujeme jen k naší duchovní podstatě, lze, jako vžitou a důvěrně známou samozřejmost, aplikovat na každé vnímání jakéhokoliv děje, situace, ale i místa a věci. Ve všem přece lze hledat podstatu, důvod, smysl…a tím i ,,ducha“… Ovšem…nesmíme být dogmatici, kteří se ihned zaseknou, protože přece ve Slově je duch duchem a věc věcí – kdo to slučuje, hřeší proti Slovu. Pokud to chápete takto, dále už, prosím, nečtěte, ať si zbytečně nedráždíte játra… Já nevnímám svět jako počítačový algoritmus, kde je jen jednička a nula, ale jako mnohotvárný organismus, kde má sice všechno své určení, ale současně má i prostor k vývoji, proměnám a růstu. Nechci se stát dogmatickým zákoníkem hlásajícím Slovo Páně…

Móda se mění, stavební sloh se mění, lidské zvyky se v průběhu vývoje mění, dokonce se mění pohled na věci správné a nesprávné… Když pohlédneme na nějaké dobové fotografie třeba svých rodičů, nebo, máme-li za sebou už nějaký ten pátek na Zemi, stačí se podívat na své vlastní fotografie z dětství…a teprve si uvědomíme, jak mnoho se změnilo. Snad si řekneme, to je vývoj, musí to tak být, vše je pohyb a proto i formy musí mít jiný vzhled.

Nepřišlo vám někdy podivné, že ve vysokých říších jsou rytíři? A že mají zbroj, meče, dokonce Parzival má šupinatý pancíř… Tam nahoře, kde žádné zlo není… A navíc, rytíři zde kdysi taky byli, ale od té doby se zcela změnilo odívání, je taky jiné cestování, než na koni… Myslím si, že to je hodno naší pozornosti. V minulosti zde bylo odívání, ať už bojové, nebo kněžské, jako jsou volná roucha, světlé řízy, stavební prvky a sloh, hrady, zámky… a tyto prvky tam kdesi nahoře zůstaly. Tady však šel ,,vývoj“ dál a toto odvrhnul jako překonané a staromódní. Jak jiné je odívání, ale i stavební sloh… Zdá se, že někdejší synchronizace ,,tady a tam“ je tatam… A přece zde nalezneme jakési zakrnělé stopy a snahy, jak zachytit minulost a zachovat ji. Chceme-li však uchovat Genius loci nějakého místa, snažíme se, aby toto mělo zachován co nejvěrněji i vnější ráz. A připadá mi to zcela logické, vždyť tvar, barvy, materiály, vůně, to vše vytvoří optický a pocitový vjem, který vyvolává vnitřní odezvu. Když bych předělal starý zámek na modernistickou budovu ze skla, chromu a plastů, bude dojem zcela jiný, a i když bude tato nová budova jen přepracováním té původní – Genius loci, duch místa, bude zcela odlišný a vyvolá i zcela odlišný cit v duchu člověka. Pod tímto úhlem je srozumitelnější snaha památkářů, někdy se sice zdá, že až přemrštěná snaha, zachovat co nejpřesněji původní stav…

Vraťme se do našich sfér a pokusme se osvítit je tímto tématem. Do temnoty našeho bytí přišla Spása světa a přinesla vše nové… I On se musel přizpůsobit tehdejšímu ,,mravu a zvyku“, tedy nechodil v někdejším oděvu Arabského knížete, ani ve zbroji Parzivala. Co s tím? Znamená to, že i to vysoké duchovní, ba i to ještě mnohem vyšší Božské, se má zde na Zemi beze zbytku přizpůsobit čemukoliv, co je zde zvykem?

Znáte pojem ,,etalon“? Je to v technickém smyslu jakýsi vzor pro danou věc. Vzor, ke kterému je vše teprve přirovnáváno. On je první a jediný a vše ostatní se k němu jen přibližuje, jeho napodobuje… Tak byl například vzorový metr, který se bral jako základ délky pro jakýkoliv jiný metr…

A takovým ,,etalonem“ je pro nás Syn Člověka. Protože Jej však důvěrněji neznáme v jeho skutečné prapodstatě na vrcholu stvoření, uchováváme si alespoň to pozemské, s Ním spojené, jako jistý ,,pozemský etalon“. Tím ovšem není myšleno dogma, ale vzorový obraz, ke kterému přiměřujeme vše, co život přináší, abychom zjistili, co je správné a co se liší.

Kolo dějin se však valí dál a dál…pohyb, základní element stvoření, vyvolává odezvu i v nás. Jenže, měla by to být odezva v našem duchu, ne jen ve vnějších věcech. Zákon vyrovnání nikdy nepřestal pracovat a proto, když něčeho chybí, jiným se to vyrovná. Naše duchovní stagnace uprostřed pohybu stvoření, je tak vyrovnávána pohybem vnějšku, pohybem proměn forem, uvnitř nichž je však, žel, nehybný duch. Tak měníme oblečení, líčení, zábavy, stavební styly, ale uvnitř jsme se moc nepohnuli…nicméně ,,jdeme s časem“, jsme on-line, jsme cool…tedy pohybujeme se spolu s pitomostmi doby.

Ale, vzpomeňme na náš ,,Etalon“, pravzor, vzorový styl, vzorovou formu. Ta by v nás měla zůstat, jako pilíř, stavební kámen, něco neměnného uprostřed proměn hmoty, která těmito změnami spěje k té definitivní – tedy rozkladu a znovu vytvoření něčeho nového, čerstvého a lepšího. Abdrushinův obraz, postoj, způsob řešení situací…to vše není dogma, nemá tak být chápáno a dogmaticky hlásáno. Má to být světlý, křišťálový obraz míru i moci, vznešenosti i monumentálnosti – obraz Ducha, jenž se vznáší nad vodami naší existence a našeho vývoje. A k tomuto zářícímu obrazu přísluší i vnější kulisy z doby Jeho působení na Zemi. Jistě se nemají vytvářet kultovní místa, ale v tichém zadumání, vnitřním pokleknutí a pokoře, mají zůstat zachovány kulisy Jeho působení, jako živoucí artefakty dějů, které přinesl pro spásu Světa. Změníme-li podstatnou měrou vzhled, materiály, barvy těchto artefaktů, dojede k jinému vyzařování, jinému ,,vjemu“ a jinému působení na duše, které se přiblíží. Genius loci je nahrazen něčím jiným. Jedinečnost je nahrazena moderní tuctovostí a proto přicházející duše nemůže být zasažena ani optickým dojmem, který ,,vyvolá minulost“, ani zářením s tímto svázaným. Právě ten kontrast vzhledu minulosti oproti dnešní moderní uniformitě, zasahuje a zaujme člověka hned při prvním pohledu.

Tak bylo původní Poselství mnohokrát modernizováno, znovu překládáno, slova a věty byla nahrazeny jinými s jiným slovosledem, protože přece tehdejší archaický jazyk už se nehodí pro dnešního člověka. Budovy na Vomperbergu prochází dlouhodobým renovačním procesem, který vše modernizuje a z budov, ze kterých vykukovala minulost se nyní stávají domy naprosto stejné, jako jsou tisíce jiných kdekoliv po světě. Jedinečnost toho místa se mění do stereotypu všech míst… Kde je Genius loci těchto míst? …Já už ho zde nevidím. Ano, když člověk má ,,nastudováno“ dopředu, když má ,,načtenu historii“, pak si do těchto moderních míst sám vsazuje své představy a vzpomínky. Tak si ,,oživuje“ tato místa po svém způsobu a druhu. Proto stálí návštěvníci budou tvrdit, že se tam vlastně nic nezměnilo, oni to tam vše pořád cítí. Nyní je to tam tak ,,pěkně opravené a tím je to důstojné“.

Zevně a pragmaticky vzato…ano, jistě. Ale vzpomeňme těch rytířů tam nahoře, vzpomeňme, jak Abdrushin píše, že Ismáni objíždějí Horu na hbitých koních a dotýkají se povolaných špicí svého oštěpu… Nejezdili v ekologickém, moderním voze, poháněném jedině elektromotorem a nedotýkali se laserovým ukazovátkem potetovaného ramena učedníka… Zkrátka moderna není špatná, ale některým důležitým věcem by měla být ponechána jejich původní tvář a tím i jejich kouzlo. Jen tak si podržíme jedinečnost nejen míst, ale i osobností, dějů a všeho důležitého, co nám má být oporou pro kvas této doby.

To není žádná výtka vůči někomu či něčemu konkrétnímu, ani proti lidem, věcem. Jen se snažím obrátit Vaši pozornost k situacím, které často v otupělosti, nebo strachu, abychom snad někoho neurazili, nebo se snad sami neznelíbili, přehlížíme. Proto ignorujeme možnost udělat si na věci svůj názor. Nejde v žádném případě o kritiku, ale pouze o to, abychom byli vnímavější, chápavější a bděle hledali nové pohledy na svět kolem nás. V tom musí být každý upřímný, jednoznačný, což může vypadat jako přísnost a kritičnost, ale není tomu tak. Nemáme lidi a jejich snahy kritizovat, ale máme si na věci PRO SEBE dělat SVŮJ NÁZOR. Já to zde sice píši veřejně, ale ne kriticky a proti něčemu, někomu, nýbrž jako inspiraci a posilu pro ty, kteří se chtějí v duchu pohybovat čile i v tomto světě proměn…

 

Nechali jsme se pohltit celým tím ,,trendem doby“, a aniž si to uvědomujeme, podléháme mu bez boje. Všechny ty moderní hračky, ,,správný život“ podle jakýchsi rad, to vše z nás dělá otroky a ne svobodné duchy. A není to jen móda, Facebookový svět, ale i spoutanost ,,pravidly správné výživy“, pravidly měsíčních cyklů, fengšuej a mnohého dalšího. Ano, toto nejsou v jádru ,,špatné věci“, ale jsou to jakási pravidla vymyšlená kdysi dávno pro určitou dobu, určitá vyzařování, určitou zralost ducha i stav duše. Vše jde dál a dál, Obratem světů a velkým vesmírným dějem spojeným s převzetím stvoření Synem Člověka se změnilo vše. Proto měly přijít nové pomůcky, nová moudra a rady. Tím neříkám, že ty metody musí být špatné, jen poukazuji na to, že i dobrá věc konaná se zaslepeným nadšením se taky stává dogmatem… Ve všem má být míra a hlavně duchovní cíl. Ale Genius loci se ztrácí i proto, že my sami jsme ztratili kontakt se svým jádrem, podstatou. Někteří o ní mluví, někteří v ní věří, ale málokdo v ní skutečně ,,žije“ v přirozené, neřízené, nevynucené samozřejmosti. Bez nějakého konkrétního a cíleného zaměřování se, trénování a školení, prostě, jen tak ,,žít v duchu“ …to umí jen málo kdo.

Ale vraťme se ještě k ,,proudu doby“. Jestliže se necháme ovlivnit módním směrem, ať už je to v čemkoliv, pak se dobrovolně vřazujeme do velkého proudu, který lidstvo někam nese. V tomto proudu je mnohé, ale nelze z něj vyjmout jen něco a ostatního se nedotknout, protože vše je součástí jediného proudu. Vezmeme-li umění, nebo stavební sloh, abychom se vyhnuli té módě, kterou zmiňuje Poselství, vezmeme-li věci, které nejsou tak okatě špatné, přesto bereme z jediného proudu. Co je v tomto současném proudu, to je zásadní otázka. Když se podíváte na trendy, které každým dnem silněji ovládají svět, pak naleznete jen a jen věci, které jdou proti přirozenosti, proti řádu stvoření a tím i proti Bohu. Co jsou ty hlavní aspekty velkého ,,proudu doby“, který nás nese k příslušnému prožití? Ničení rodin, snaha ukrást rodičům výchovu jejich dětí, předat ji státním institucím a děti vyrvat z rodin, kam jsou dovedeny vlastní karmou. Potlačit rozdíl mezi přirozeným a nepřirozeným a tak moci povznést špatné a zdegenerované na správné a normální. Potlačit rozdíl mezi pohlavími, vytvořit jakési nepohlavní pohlaví, ale při zachování primitivní sexuality. Smíchat národy a rasy do mnohotvarého eintopfu bez kořenů, minulosti a tím i bez směrování a cíle. Hodnoty ducha nahradit honbou za pozemskou zábavou za každou cenu. Odmítnout odpovědnost za sebe sama a předat svůj osud do cizích rukou a…mnohé další, které však jedno každé jde vždy proti řádu stvoření. To je hlavní proud v mnoha odstínech i formách, a pokud se spojíme s tímto světem tak, že začneme ,,uznávat některé jeho výplody“, pak nevědomě plaveme i v tom společném proudu, který se nám samým nelíbí. Ano, mnohému se zde dá těžko vyhnout, je nám to vnuceno a já věřím, že pokud se tomu bráníme, padají důsledky hlavně na ty, kteří nás do toho nutí. Pokud však přijímáme nabídky světa dobrovolně, pak je to ,,naše“ se vším všudy.

Pokládejme si stále znovu otázku: nejsou vnější proměny jen obrazem vnitřního stavu? Je možné, že dnešní vnitřní stav je stavem ,,moderním“? Jaký je tedy dnes Genius loci ,,svatých míst“?

Každý má svou odpovědnost a každý má možnost svého postoje k situacím, dějům a lidem. Když to není možné vnějším způsobem, vnitřní osobní postoj je možný vždy. Jen lenost, únava, stagnace a apatie nám mnohdy brání, mít alespoň ten svůj osobní vnitřní postoj jiný, než velí skupina.

Jak jsem uvedl výše – kdo nějakým způsobem poznal a uznal minulost v jejich původních formách, tem má možnost se v neviditelném světě opět obrátit k těmto původním formám a tak se spojit s Geniem loci. V tom případě je však nutné, aby se nenechal znepokojit současnými formami, které ho třeba ruší, nebo je nepovažuje za správné, nebo je dokonce řadí do kategorie nějakého znesvěcení mít, které jsou pro něj posvátné. Takové stavy roztrpčení a nelibosti nic dobrého nepřinesou. Pokud se tedy člověk nedokáže odpoutat od současných vnějších forem, kterého ho rozčilují, neměl by taková místa vůbec navštěvovat a jen ve vzpomínce si vyvolat takové obrazy minulosti, které v něm vyvolají mír a harmonii.

Kdo však nezažil původní formy, bude muset přijmout ty současné. Proto by těmto lidem neměl být jejich současný obraz ničen. Je to přece obraz, ve kterém jsou spokojeni, nemajíce nic, co by jim vytvořilo konfrontaci. Měla by se jim ponechat jejich radost a nekalit ji svými námitkami a už vůbec ne kritikami. Možná jednou dojdou sami k hlubšímu pohledu a pak si vytvoří vlastní názor, nebo zůstanou ve spokojeném stavu, který nehledá, ale potěšuje se.

V nadhledu nad všemi okolnostmi, formami, postoji druhých jsem došel k osobnímu dojmu, že vše se pomalu proměňuje do čehosi nového, v čem už je ale stále méně cítit Genius loci tehdejší doby. Ta atmosféra, to záření, ten dotek nadpozemského…to vše cítím kdesi shůry, ale tu na Zemi, jako by to ztrácelo tu vůni, ten nepopsatelný vjem svatosti. Ale třeba je to jen můj dojem a proto nechci nikomu brát ,,to jeho“, jen říkám stále znovu: pozorujme, vnímejme, pro sebe hodnoťme, abychom se stále pohybovali v živém dění a ne jen plavali ve svých přáních.

-ZF-


Pan J.M.:

Čítal som Vaše posledné pojednanie o duchu vecí a priznám sa, že  vyvstali predo-mnou dve skutočnosti. Jedna bola tá, že  ak sa pozrieme dôkladne na ľudstvo a prúd kam ide, tak je to jasný príklad pozorovania ako spoločnosť ide do rozkladu. Spokojnosť a neochota konať v žiadnom smere.

Ako druhá myšlienka ma napadlo, že spojenie absolútnej dokonalosti v Bohu a realizácia tejto myšlienky u nás ešte nezakorenila a ja si myslím, že to je cesta ktorou musíme ísť.

Predstavme si dopravný prostriedok vytvorený Bohom, dokonalosť, ekologickosť, bez palív čo dymia, dokonalosť použitia  a tvaru s ohľadom na podmienky použitia. A teraz sme tu mi a máme niečo podobné vytvoriť na obraz Boží.  Či tá snaha o realizáciu nebude mať ducha doby?  Bude a predstavme si, že ľudia budú žiť v ekologických domoch, nemusia jesť fyzickú stravu a budú robiť len to, čo chcú,  alebo ich bude baviť.

Myslím si, že duch doby je v láske s akou sa na diele pracuje a s podmienkou čo je zámer diela. Čítam vaše články a mám ich aj stiahnuté, pretože je v nich vložená skutočná snaha o poznanie, čo cítim  niekedy aj  ako priveľkú snahu všetko dať na tácke, ale to musia ľudia sami spoznať, preciťovať a potom duch veci a myšlienky sa  zjaví. Vieme, že podstatou akéhokoľvek slova je Boh, slovo má tvar, silu a ak je vedená duchom so zámerom niečo zlepšiť, pomôcť je úžasne tvorivé a preto si myslím, že budeme tvoriť skoro do dokonalosti ako sám Boh tvorí a to nám umožní vložiť do stvoreného diela ducha lásky a pravdy.  Ešte sa to len učíme, ale ak sa pozrieme okolo seba, koľko krásnych, mladých a múdrych ľudí je okolo nás a len čakajú na možnosť sa zrealizovať.  To je našou úlohou dneška, ukázať smer, ostatné pôjde postupne ako namastený stroj, lebo sila, viera a láska je nezničiteľná a musí sa prejaviť. Takto to vidím ja. J.M.


-ZF-

Děkuji za příspěvek. Jistě mohu plně souhlasit s tím, že musíme podporovat vše, co směřuje k řádu stvoření. Otázkou je, jestli my sami víme, co do toho řádu patří a co ne i když nám se to líbí a považujeme to za správné. Tady se možná trochu liším od ,,klasického stoupence“, který vidí vše ve zjednodušených schématech. Možná by bylo dobré si každý den připomenout jeden jediný fakt a k němu si položit jednu jedinou soukromou otázku. Před tisíciletími prosilo 144 tisíc lidských duchů, aby mohli sloužit vtělené Božské Vůli. Tito duchové byli celou dobu školeni, vyučováni, vedeni do různých rolí, aby je prožili, do různých inkarnací, aby získali potřebné praktické prožitky. Myslím, že můžeme říci – že to byl určitý ,,duchovní výkvět“, tedy žádní hlupáci a méněcenní jedinci /i když mezi nimi byli duchové obtíženi vinou – to neznamená, že byli hloupí a nezralí/. Přesto všechno, drtivá většina ani nedokázala najít cestu k Tomu, kterému měli sloužit. A ti, co k Němu cestu našli, ti nedokázali, ani při dobré vůli, nadšení a snaze pochopit, co se po nich chce a co mají dělat. A tak nám z toho vyplývají vlastně spíše otázky dvě. První – skutečně je to tak jednoduché, jak si dnes stoupenci myslí? Stačí jen chtít a už to všechno šlape? A druhá otázka – skutečně si o sobě myslím, že jsem o tolik lepší, než ti, kteří byli tisíciletí školeni, vychováváni a trénováni?

Všechno je v principu jednoduché, ale my žijeme mimo tento princip, takže nějaké prosté poukázání typu – běž a žij podle řádu vesmíru a pak už všechno pojede, jak má..je sice pravda, ale pro nás neuchopitelná a příliš širokosáhlá, takže si z ní vytvoříme krátké ,,jednoduché dogma“, kterým ,,vše vyřešíme“.

Jistě mnohé rozvádím snad až příliš ,,do široka“, když je to vlastně tak jednoduché. Konec konců Abdrushin říká, že by mohl vše říci několika větami, ale nakonec to rozepisuje na stovkách stran, protože my nejsme schopni v té jednoduchosti věci pochopit a potřebujeme je více ,,vysvětlit“ a osvítit z různých stran. Jestliže zde píši pro nějaké širší plénum, jehož schopnosti neznám, musím psát pro toho předpokládaného nejjednoduššího, nejméně zkušeného, ne pro nejzkušenějšího, aby on jediný z toho měl užitek a ostatní jen zakroutili hlavou a řekli, že neví, o čem to tady píši.

Ano, všechno je jednoduché, ale to, že mnohé ještě více zjednodušíme je přece jen cosi jiného. V jakési širokospektré všeobsáhlosti můžeme snad říci, že, cituji: …podstatou každého slova je Bůh…ale prakticky a v této zkřivené lidské existenci, je takový výrok spíše matoucím, než vysvětlením. Oprávněně se pak prostý člověk může ptát, jestli v tom či onom vulgárním slově, v nadávce a nenávisti je také podstatou Bůh? A v téže širokospektrálnosti může stoupenec vysvětlovat, že přece Bůh stvořil Lucifera a tak je i jeho podstatou…lehce se dostaneme do filozofických náboženských polemik, že Stvořitel potřebuje temno, aby se na něm mohl manifestovat, apod., jak to říkají někteří teologové. Proto nejsem příznivcem takovýchto zjednodušených výroků – i kdyby snad byly stokrát někde výše pravdivé, zde jsou matoucí.

Ukazovat mladým lidem cestu – to je jistě správné, ale opět poněkud zjednodušené, či nedořečené. Neznalému nelze ukazovat cestu ke Grálu, ani cestu k Poselství/což jediné vede ke spáse duše/. On musí projít mnohými cestami, na kterých si teprve vytvoří duchovní základy, aby vůbec mohl toto vysoké nové přijmout jinak, než v Poselství popsané primitivní kmeny při křesťanské evangelizaci. Takže co je to pak tato ukázaná ,,cesta“ pro duchovně nezralého mladého člověka? Je to přímo cesta duchovní, mířící do světlých říší? Většinou ne. Je to cesta k pochopení tvářnosti světa – současného světa, pochopení toho, co je dobré a co špatné – to je přece hlavním principem sebeuvědomění. A jestliže se tento mladý člověk touto cestou vydá, pak to v tomto lidstvu a mezi svými vrstevníky vůbec nebude mít snadné, takže výrok, že to pak pojede, jako dobře namazaný stroj je sice pěkné a povzbudivé, ale poněkud zjednodušené. Musím však zopakovat – já souhlasím, že se má ukazovat spolubližním pozitivní cesta k hodnotám, ale musí to vycházet z jejich současné zralosti, stupně jejich poznání, okolností ve kterých se nacházejí a tak se vytvoří ,,předpoklad“ pro úspěšnou vývojovou cestu…asi jako je to vysvětleno o odpuštění hříchů…půjde-li člověk touto cestou, pak mu jednou budou hříchy odpuštěny, ovšem až je odpyká – říci mu, že nyní už to pojede jak namazaný stroj jej spíše uspí, než bude motivovat k bdělosti a stupňující se činnosti. Neříkám to jako rozpor k příspěvku, nebo snad jako kritiku. Předpokládám, že přispívatel to myslel podobně jako já, ale protože, jak sám uvádí, já to předkládám vše na tácku již zpracované a on je toho názoru, že se má vše předložit jen tak nahrubo nasekané a každý si to pak zpracuje sám. Já jsem ale toho názoru, že nemohu předkládat věci tak zjednodušené, že se dají vykládat různě, jen proto, že tím se každý bude muset víc snažit. To je sice pravda, ale pravdou také je, že tím budu vytvářet pole pro omyly. Takže, já si raději ponechám to své a současně ponechám každému to jeho. Že jsem se zde vyjádřil i k jinému postoji, není kritika ani hodnocení, ale jen snaha nenechat zde dohady, které je možné vykládat různě…

-ZF-


Reakce pan J.M.:

Myslím si, že sa pomerne málo orientujeme nato, že čím je človek bližšie k Stvoriteľovi,  zákony a konania sú stále jednoduchšie.  Podmienkou k tomuto je stále vyššie a vyššie uvedomenie duchov ktorý sú bližšie a bližšie k Božej sile a v jej prežívaní nerobia chyby.  Spomínal som aj to, že máme hlavne   určiť smer, ktorým sa ľudia  budú orientovať a že potom je nádej, že všetko pôjde hladko a samo. Je pravdou, že tých 144 000 duchov bolo pripravených, ale boli pripravený podľa okolností vo vyšších sférach a nie podľa okolností na zemi. Inak nie je možné pochopiť prečo zlyhalo i tých vyslovene pár vyšších rytierov. Vypadá to tak, že v tom čo hovorím je protirečenie, ale nie je.  Každý človek na zemi si žije vo svojom vesmíre poznania, skúseností a právd ktoré prijal a ktoré sa mu javia správne na pozemskej úrovni.  Pretože je  síce duch, ale je obohatený rozumom a Egom rozumu ktoré riadi tohto človeka a nie priamo ho riadi duch,  ktorého je nositeľom potrebuje pre svoj život ohradu zloženú z opatrení alebo zákonov, ktoré ak bude dodržovať je predpoklad, že bude konať správne.  Našou úlohou je ukázať mu tieto opatrenia a zákony, alebo presnejšie povedané ohradu v ktorej sa má pohybovať, ak chce na zemi uspieť.  Po odložení tela jeho duch bude pokračovať vo vývoji lebo základ získa v spomínanej ohrade nariadení.

Je to ako zo sadenicou, ktorú máme najskôr v malom kochlíku, potom ju presadíme do väčšieho a až potom do voľnej prírody. Tak isto i ľudia. Rôznosť ľudí a ich neschopnosť chápať zjednodušené Božie pravdy a použitie ich v dennom živote nie je možné pokiaľ sa nedosiahne určitý duchovný vývoj ducha človeka.  Preto podrobné rozoberanie a vysvetľovanie je ako keby jadrový fyzik vysvetľoval fúzie školáčikovi základnej školy.  Myslím si, že i preto dostal Abrahám dosky s pravidlami života, nám známe ,,,Desatoro,,, pretože to bola tá ohrada k životu.  Mi musíme túto ohradu zväčšiť, aby bola na úrovni poznania súčasného života a to si myslím, že je tá naša úloha dneška.


 

  • Kalendář příspěvků
    Září 2018
    Po Út St Čt So Ne
    « Srp    
     12
    3456789
    10111213141516
    17181920212223
    24252627282930