O T Á Z K Y   P R O   Ž I V O T

Motto: Lidé mají sice Slovo, ne však pochopení. A to je přece to hlavní ve všech věcech. Když chybí pochopení, pak ani vědění nic nepomáhá! /Všudypřítomnost/

191. Vzkříšení Syna Člověka /16.4.17/

191. Vzkříšení Syna Člověka

 

Než se mnohý čtenář začne rozčilovat a psát mi výhružné e-maily a poučení o ,,Liteře Slova“, musím rychle poznamenat, že samozřejmě nikdo nebude křísit Syna Člověka, protože On je jistě živý. Dokonce, ve smyslu ,,litery“ je On jediný živý ve stvoření. Vše ostatní, co vzniklo z Boha, jsou jen projevy Jeho vůle, ale Syn Člověka je Jeho částí…

Dnes se křesťanský svět raduje ze vzkříšení Ježíše Krista. Když si z tohoto pojmu oddělíme fakt, že existence po smrti pozemského těla je přirozená a nikoliv výjimečná a Božská, zůstane nám reálně jen úleva člověka, že se nám přece jen nepodařilo zavraždit Božího Syna tak úplně, když se po své pozemské smrti opět zjevil. To, že každý vtělený duch po smrti svého pozemského těla existuje dále, můžeme navázat zázrakem, ale jen jako vyjádření obdivu k velikosti a dokonalosti Božího díla a projevu Jeho vůle. Proto my, stoupenci a čtenáři nespatřujeme v ,,obživnutí“ Ježíše Krista Božský a neopakovatelný děj, ale obdivuhodný projev Boží milosti v dokonalých mechanismech Jeho díla.

Povšimněme si však děje, který tehdy proběhnul. Setkání s takto ,,obživlým“, či lépe zjeveným Kristem nebylo ani běžné, ani směřované ke každému. Ba naopak, ten, kdo se ,,směl“ s Kristem setkat v Jeho posmrtné podobě, si to musel zasloužit. Musel po Něm z celého srdce toužit a volat, musel být otevřen a důvěřivý. V případě nedůvěřivého Tomáše je ukázáno, že nevíra vytváří problém na cestě k Bohu. Vzkříšení Ježíše Krista nebylo tím zázrakem, který bychom dnes měli brát za základ pro své usilovaní. Tím dějem, který jistě stojí za naši zvýšenou pozornost, je Jeho zjevení těm, kdo byli pro to ,,připraveni“. Pokud by připraveni nebyli, pak by ani Jeho přítomnost v jemnějším těle nebyla registrována a neměla by na člověka žádný velký dopad.

Oním skutečným ,,vzkříšením“ bylo vlastně ,,prohlédnutí“ těch, kteří se svým duchem směli setkat s Ježíšem v Jeho pozměněné existenci. To, že Ježíš existoval po smrti, na tom člověk nemá žádný podíl, ale to, že Jej potom spatří, to už si může částečně ,,zařídit“, nebo lépe řečeno, tomu napomoci on sám.

V letošním roce dochází ke zvláštnímu jevu, že den, kdy část lidstva vzpomíná ,,vzkříšení Syna Božího Ježíše Krista“, těsně předchází dnu, kdy ještě mnohem menší část lidstva vzpomíná zrození druhého Božího Syna Imanuele. Tento dotek dvou významných dějů nás upozorňuje na jistou spojnici, která by mohla být námi zpozorována a hlavně využita. Jako tehdy mohli zažít setkání s Kristem jen ti, kteří Ho ve svých srdcích vzkřísili, tedy jejich postoj a láska k Němu  – to bylo živé, tak nejinak je tomu i dnes. Oni, lidé, museli Kristův obraz v sobě vzkřísit, aby se s Ním mohli setkat.

Může tomu snad dnes být jinak? Já jsem přesvědčen, že nikoliv.

Syn Člověka, část živého Boha ve stvoření žije a tvoří. My, lidé pozdějšího stvoření jsme se od Boha odvrátili a tím se samočinně oddělili z Jeho laskavé a všeobjímající náruče. My jsme touto náručí pohrdli, my jsme z ní dobrovolně vypadli. My nemáme podíl na Jeho životě, ale z Jeho života existujeme. Doba nevědomé existence, jako nějaký prvok či améba, však skončila. Lidský duch musí žít vědomě, nebo musí být rozemleto jeho nepovedené vědomí.  K vědomému a podmíněnému procitnutí patří pochopení a podřízení se pojmu Syn Člověka. To je to ,,nové“, které automaticky ruší to dřívější staré. Nyní je jediná cesta k Bohu skrze Syna Člověka, věčného prostředníka mezi Stvořitelem a Jeho dílem. I křesťané a věřící v Trojjediného Boha musí dojít k pochopení a přijetí pojmu Syn Člověka, to je podmínka znovuzrození lidského ducha v soudu. Opravdový křesťan najde ve svém duchu spojení s ,,duchem Kristovým“. Tímto duchem rozumíme Slovo a Slovem je i Syn Člověka, proto i křesťan má najít cestu k tomuto pojmu, a to i v případě, že nečetl Poselství Grálu.

Přijetí, tedy zevní, slovní, myšlenkové a pocitové přijetí pojmu Syn Člověka však nestačí. Pojem musí být ,,prožit“, protože on není jen vnější formou, ale je především vnitřním obsahem. Jako tehdy prožili vzkříšení Krista jen ti, kteří Jej duchem spatřili, tak i pro nás je toto jediná cesta k Synovi Člověka. Věřit v Něj nestačí, doba si žádá více.

Proto jsem tuto úvahu nazval ,,vzkříšení Syna Člověka“. Tím vzkříšením jsem myslel ,,oživení“ Jeho obrazu v našem duchu… My jistě nekřísíme Syna Člověka, ale pojem a Jeho obraz v našem srdci. To je naše práce, kterou za nás nikdo neudělá, jako ji nikdo neudělal za ty učedníky, kteří tehdy spatřili Ježíše po Jeho pozemské smrti.

Jako nestačí, že křesťan věří v Ježíše a to, že kvůli nám přišel na Zemi, tak nestačí, že čtenář věří v Syna Člověka a v to, že kvůli nám přišel na Zemi. Nestačí, že křesťan věří v oběť Krista a přesně tak nestačí, že čtenář věří, že Syn Člověka přinesl Slovo a napsal Poselství Grálu. Nic toho člověka nespasilo, jen mu to dalo příležitost, aby o svou spásu mohl sám bojovat. Dokonce ani křest nestačí křesťanovi a zpečetění čtenáři. Tak jako povolání národů nestačilo k jejich spáse, tak jako povolání 144 tisíc lidských duchů nestačilo ke splnění jejich činnosti – ta totiž byla na nich…

Ježíš Kristus prošel touto Zemí téměř nepovšimnut. Přinesl vysoké duchovní dary, spásu lidskému duchu, ale ten nic nechápal. Poplival vše, čemu nerozuměl a zabil vše, o čem si myslel, že ho to nějak ohrožuje.

Imanuel, přes svou zvýšenou moc s námi nepohnul nijak více. Věty, kterými jsem popsal náš vztah k Ježíši, lze beze zbytku použít i na misi Imanuele. Z hlediska vyššího pohledu není příliš velký rozdíl v tom, jestli jsme Syna umučili přímo fyzicky, nebo jsme ho utrápili duševně, až zemřel fyzicky. Přesto čekáme, přesně jako ti křesťané, že se ,,nic nestalo“ a naším odmítnutím Boha se nic nezměnilo na naší spáse – zvláštní myšlení. Synové prošli touto Zemí, lidstvo je odmítlo poprvé i podruhé a přece toto lidstvo stále věří, že bude zachráněno, protože přece věří, že Synové sem přišli…a tím už nás zachránili. Jak probíhal náš vztah k nim zde na Zemi, to nikoho nezajímalo tehdy, ani dnes. Jako by to s naší spásou nesouviselo – takže vlastně nezáleží na našem vztahu k Bohu, stačí jen ,,věřit“? Případně se to svede na ty ,,zlé“, ale ti, kteří ,,věří“ ti už jsou zachráněni. Jsme součástí tohoto lidstva, chceme-li být skutečně zachráněni, musíme z tohoto lidstva ,,vystoupit“, abychom nesdíleli jeho osud. Tím nemyslím odchod ze Země, ale duchovní oddělení, či lépe hledání vlastní duchovní cesty, která vlastně zákonitě vede ,,od lidstva“.

Ježíš šel se svými učedníky do Getsemanské zahrady. Když se modlil k Otci, učedníci, obtíženi hmotou, nezvyklí na sílu ducha, usnuli… Když Mojžíš odešel na Horu Sinaj, aby tam vyprosil pro svůj národ podporu a pomoc Boží, lidé se nudili, byli zahlceni svými každodenními povrchnostmi a tak se rádi rozptýlili stavbou hmotného předmětu – zlatého telete.

Jak my dokážeme prožít ,,zrození Páně“ 18. dubna? Budeme celý den sedět v hlubokém pohřížení do sebe, hledaje hlas svého Pána? Těžko, málokdo by dokázal setrvat tak dlouho v nějaké vnitřní izolaci. A rozum bude šeptat hlasem medovým – to není přirozené nic nedělat…dělej něco pěkného a tím Boha uctíš lépe, než nečinností… nebo pošeptá – musíš do práce, volno ti nikdo nedá, taková je prostě doba, nemůžeš se přece nechat vyhodit, kdo by živil rodinu, pak bys měl na cestu k Bohu ještě méně příležitostí… A skutečně, nelze říci, že by to nebyla pravda. Tak se člověk doma pustí do toho i onoho, v práci zase řeší to, či ono. Myšlenky se poutají k tomuto a za chvíli k něčemu jinému, nic z toho není o Bohu, v nejlepším případě je to aspoň něco, co není přímo špatné. Dnešní doba jistě není lepší, než ta, když učedníci spali v zahradě Getsemanské, ani ta, když Židé usínali při čekání na Mojžíše… Spíše naopak. Být bdělý v duchu bez ohledu na vnější svět – to je velké umění…

Cesta k Ježíši Kristu je zcela zasypána našimi představami a jiné to nebude ani s cestou k Synovi Člověka.

Proto je víc než nutné vzkřísit skutečný, prožitý obraz Syna Člověka ve svém srdci. Už to nesmí být statická fotografie, plakát, fotka z Hory, obrázek pana Wenga, ale vlastní touhou a vůlí oživený obraz našeho Pána.

Zkusme využít ,,vzpomínkový den“ 18. dubna a změňme jej v ,,Den vzkříšení“

-ZF-

 


 

  • Kalendář příspěvků
    Září 2018
    Po Út St Čt So Ne
    « Srp    
     12
    3456789
    10111213141516
    17181920212223
    24252627282930