O T Á Z K Y   P R O   Ž I V O T

Motto: Lidé mají sice Slovo, ne však pochopení. A to je přece to hlavní ve všech věcech. Když chybí pochopení, pak ani vědění nic nepomáhá! /Všudypřítomnost/

190. Týden utrpení /9.4.17/

190. Týden utrpení…

 

Opět se blíží Velikonoce se svým děsivým poselstvím, ale i nadějí, která nám i přes naši zlovolnost byla nabídnuta. Otázka k těmto dnům, která myslícího a cítícího člověka logicky napadá je: … a trvá vůbec ještě tato naděje? Nepropásli jsme ji, nepřehlédli, jako Židé, kteří pořád čekají na Spasitele, kterého sami pomáhali ukřižovat? Nebo jako Němci, kteří znovu usilují o velkoněmeckou říši, ale ne tu Boží, ne tu povolanou, ale muslimskou a multikulturní. Není dění kolem nás, které nás každodenně zasahuje ukázkou, že Bůh nás už přenechal temnotě, kterou jsme si tak oblíbili, že jí dáváme přednost před Ním? Kdo ví…

V méně známé přednášce Velikonoce 1932 /zveřejnil jsem v další otázce/ nabádá Abdrushin povolané, aby prožili utrpení Velkého pátku. Z obsahu přednášky však vyplývá mnohem širší pohled na toto prožití. Není to zde postaveno tak, jak to obvykle chápeme, tedy vzpomínku na utrpení Ježíše Krista, vciťování se do tehdejších dějů. Zde zmiňované utrpení je nově směrováno do prožívání současnosti v lidstvu a s lidstvem – to nás dovádí i k našemu ,,dnešku“ a naší současné situaci. Jistě všichni věříme, že není náhoda to, že jsme právě nyní, v této době na Zemi. Že není náhoda, že musíme prožívat to, co lidstvo nyní postihuje a ještě postihovat bude.  A celé toto prožívání lidstva jistě souvisí s karmou lidstva, ale i s karmou naší osobní. A karma lidstva zcela jistě souvisí s naším odvrácením se od Boha, naším odbojem proti Božímu řádu, naším vzdorem proti Jeho Vůli i Jeho Lásce. Proto zcela jistě souvisí i s činy a postoji proti Ježíši a Imanueli. Velký pátek tedy není jen izolovaným dějem jednoho dne a pár hodin Ježíšova utrpení, ale je to provázaný děj, který je pevně spojen s mnohým. Především však s tím, co je přímo spjato s Bohem a Jeho milostí. Tedy kromě Ježíše i s Abdrushinem, Marií, Irmingard… Podle zákona stejnorodosti se stejné děje přitahují – jistě pozitivní k pozitivním, ale také negativní s negativními. Láska k Bohu, důvěra, zbožnost, ty si najdou cestu k podobným. Ale naše odmítnutí Boha, naše nenávist, a mnohé další, namířené proti Jeho pomocím a tím i proti Němu – to vše se spojí do velké obžaloby nás, padlých tvorů. Proto se spojuje den Velkého pátku se dnem Abdrushinova předčasného odchodu nyní, ale i Jeho zavražděním kdysi, jakož i s odchodem Kassandry, ale i Marie, smrtí Nahome, ale i nepochopením Irmingard… To bychom si měli uvědomovat o každém Velkém pátku a nedívat se na tento den příliš jednostranně.

Co si počít s tím pokynem do vžívání se do utrpení lidstva, do prožití utrpení Velikonoční doby, Velikonočního týdne, který právě přichází?

Jistě není náhoda, že se napětí ve světě stále stupňuje. Nevzniká samo, ale je vyvoláváno námi a to nejen nějakými karmickými dopady, ale hlavně současnými rozhodnutími ,,vůdců lidstva“. Že tito ,,vůdci“ jsou ničitelé míru, je zcela zjevné. Téměř už nemine týden, aby nepřibyl do seznamu atentátů, namířených do řad civilního obyvatelstva, další případ, další mrtví. Vždy jsou viníky muslimové, a přesto od našich pozemských ,,vůdců“ nedochází k žádné změně v jejich postoji k otevírání hranic a k podobným pošetilostem. Krev teče, lidé umírají, ale pokračuje se stále stejně, bez pochopení, bez poučení, zaslepeně, nadutě a hloupě k sebezničení. Člověk by zoufal nad tou hloupostí, nebo snad sebezničujícím vědomým konáním, které jde proti nám všem, ale hlavně proti Bohu a Jeho pořádku.

Ano, tyto zjevné nástroje temna, tito služebníci Lucifera, kteří už místy dokonce veřejně používají symbolů Lucifera*, vedou lidstvo do utrpení a zřejmě i do zkázy. Tady se nám setkává pojem utrpení Velkého pátku s utrpením, které nám temní připravují a uskutečňují. Zde je nutné k tomu najít správný postoj. Jistě ne nihilistický, fatalistický a nečinný. To, co vidíme kolem, není vracející se karma, ale dopady současných temných a zkázonosných rozhodnutí současných vtělených temných duší. Ale to, že my jsme dnes zde vtěleni, to už jistě s karmou souvisí. Nelze apaticky přijmout všechno valící se zlo jako karmu, sklonit hřbet a jen si povzdechnout ,,to je naše karma“. To není aktivní přijetí přicházejícího dění, ale jen líné uhnutí nutnému aktivnímu postoji. Vzpomeňme na přednášku 15. prosinec 1929 /zveřejnil jsem v další otázce/, kde je řečeno něco o postoji k přicházejícímu utrpení. Zde je tato věta:

 

Nemá přijímat utrpení s reptáním a naříkáním, ale má se pustit radostně do toho, aby je překonal s vědomím, že tím odčiňuje něco, co by ho jinak zdržovalo od vzestupu.

 

Není jednoduché hledat v přicházejícím zkázonosném a sebezničujícím dění ,,radost“. Také ji v něm samotném najít nemůžeme. Ta radost se dá nalézt jen ve vlastním osvobození, odpykání a v nové cestě, která z toho teprve následně vzniká. Také nebyla tato věta pronesena k naší konkrétní situaci, ale protože je vše Božské všeobsáhlé, zasahují takové výroky i do dějů, které nejsou přímo cílem výroků. Je nutné si uvědomit, že všechny pokyny jsou vždy mnohostranné a nikdy ne jen pro jednu rovinu, jeden účel a je tedy nutné se na vše vždy dívat z nadhledu. Proto ani tuto větu nesmíme přijímat jednoúčelově a musíme si k ní přiřadit i tu z přednášky, kterou jsem zmiňoval, že máme prožívat ,,utrpení lidstva“. Zdá se, jako by každé nabádalo k něčemu jinému, ale to je právě tím, že se vše snažíme chápat příliš dogmaticky a jednoúčelově. Výroky o tom, že povolaní mají spoluprožívat utrpení s lidstvem, nepatřily jen k jejich odpykávání, ale i k vytvoření spojnice k vysokým dějům, kterých byli účastni a současně i k ději soudu v lidstvu. Druhový rozdíl mezi vtěleným vyslancem v jeho konání a lidským duchem je příliš propastný, a proto byla dokonalá služba povolaných Bohu a současně prožité spojení s lidstvem nezbytné. Naše role dnes je pochopitelně jiná. Vyslanec zde není, Jeho Slovo jistě působí i nadále, jenže formy se přizpůsobují měnícímu se prostředí, hutnosti a celkovému postoji lidstva k Božímu řádu. Proto bych i ono spoluprožívání s lidstvem dnes vnímal v trochu jiné formě. V jiné přednášce je totiž řečeno, že když se povolaný upne na své milé a chce je chránit, bude stržen s nimi. Jejich bolestné prožití je zasloužené a nemá být povolaným brzděno či mírněno. Žádný výrok tedy nelze brát dogmaticky, ale jednotlivé pokyny je nutné k sobě přikládat a chápat je v širším rozpětí. Povolaní se měli otevřít dějům, které lidstvo prožívá, měli je procítit, ale neměli se spojovat osobně s jednotlivci, hlavně ne s těmi pro které má člověk ,,slabost“, jako jsou ti jemu milí příbuzní. Ale ani to není dogma, neznamená to být vždy ,,neosobní“, člověk má být srdečný a otevřený, jen tak může nalézt spojení s duší druhého člověka. Ale nesmí v sobě překročit určitou hranici, aby se tak spojoval s jiným – proti svému vnitřnímu řádu, ve kterém už žije. To jsou děje duchovní a těžko se dají přesně vyhranit slovy rozumu. Člověk by měl být tak zralý a tak spojen s duchem, že by měl vědět, kam až v srdečnosti zajít a kde už je to scházení z vlastní duchovní cesty, kde je to spojování s jemnohmotným prostředím druhého, kde je to nezdravé prolnutí aury. To nelze přesně definovat, to musí každý vycítit. Obecně tento děj ,,pomoci druhým“ je jistě platný i dnes a proto je platný i pro nás v takovýchto rovinách:

Tam, kde se člověk namáhá v hluboké nouzi, často jen zcela nepatrný dar oživí vědomí, že mu Bůh pomáhá prostřednictvím člověka, jak tomu skutečně také je, jakmile se jedná o hrubohmotné. Jinak se to totiž nemůže ani na zemi dít. Pomoc Boží musí přicházet přes člověka podle zákona o stejnorodosti.

Toto platí stále a platit bude vždy. Ten mnou zmíněný ,,Týden utrpení“ je i o něčem jiném. Tehdy lidstvo ještě mělo možnost v prožívání utrpení dojít k poznání, ke změně a odpykání. Tím i k nastoupení nové cesty. Myslím si, že s předčasným odchodem Abdrushina se i toto změnilo, ne snad ve svém základním principu, ale opět ve změněné formě. Už tehdy, a tím méně dnes, lidstvo o takové cíle nestálo. Jen někteří jednotlivci se namáhají jít takovou cestou, a proto si myslím, že jsou takové pomoci už jen pro ně, jednotlivce, ne však ,,pro lidstvo“, jak tomu mělo být. Proto i prožití Týdne utrpení, které mělo přijít jako děj zvenčí, bude mít nyní jiný aspekt. Mnohé nasvědčuje tomu, že lidstvo je ponecháno na své sebezničující cestě, ale jednotlivec stále může svou cestu zvolit podle svého rozhodnutí. Protože však žije uvnitř lidstva, je současně podroben vnějším formám, které si nejsilnější část lidstva prosadí. Potom ale ta zaslíbení nebudou zevně v nejhrubší hmotě splňována /tam bude naopak splnění podle chtění lidstva/, ale budou se naplňovat v jemnější a ovladatelnější hmotě našich myšlenek a citů. My, jednotlivci, kteří chceme jít cestou, kterou nám Boží Vůle ukázala, budeme MUSET SAMI převzít aktivitu a ne čekat na dění, které mělo přijít. My sami se tedy musíme do tohoto dění vnořit svým chtěním, pak jej dostihneme a zúčastníme se ho v jemnějších vrstvách hmoty, i když fyzicky ještě dlíme v této nejhrubší materii ovládané temnými dušemi. Týden utrpení musíme tedy sami přijmout svou myslí, svým postojem, svým duchem, protože zevně se odehrávají jen pokračující hry Luciferových služebníků.

Jak se tedy postavit k pojmu ,,Týden utrpení“? Vše, co přichází, celé to hnusné a děsivé šílenství zkázy evropských hodnot, těch hodnot, za něž generace pokládaly životy v čisté touze po něčem dobrém a ušlechtilém, celý ten rozklad základních pilířů společnosti, jako je rodina, přirozené pohlavní vztahy, výchova dětí rodinou a ne zvrhlou společností, celé to pohrdání vlastní rasou, vlastním národem a mnohé další zvrácenosti – to vše patří k prožívání Týdne utrpení. Nechali jsme zvítězit temno, protože jsme dost opravdově nebojovali za Světlo a proto jsme tím všichni vinni. Toto si uvědomit a přijmout svůj díl viny na svá bedra, to je součást zmíněného utrpení. Ne si říci, že to je ,,dílo temna“, dílo bláznivých lidí, nebo se raději schovat do svého myšlenkového světa pěkných představ – je nutné přijmout spoluvinu za tento zvrhlý lidský svět. My všichni jsme jej vytvořili a proto když jej spatřujeme jako hnusný a doznáváme se k jeho spoluvytvoření – tak současně přijímáme i trest, který na lidstvo MUSÍ DOPADNOUT. Avšak to, že dobrovolně přijímáme svůj díl viny, nesmí znamenat apatii ke světu, ale naopak velkou změnu k aktivitě. My jsme byli líní bojovat za Světlo a proto naše změna musí znamenat opak – tedy stát aktivně proti všem zvrhlostem dnešního lidstva. Nebát se vystoupit proti tomu, co jde proti Bohu. A proti Bohu jde všechno politické, mezinárodní a nadnárodní usilování. Nelze tedy opět chápat výrok ,,bojovat za Světlo“ jen v rovině náboženské, ale i ryze praktické a pozemské – jsme na Zemi, ve hmotě a proto musíme hájit všechny morální hodnoty i zevně, nejen v myšlenkách a v duchu. To neznamená se zúčastňovat agresivních hovorů, demonstrací, ale tam, kde to situace připraví se nebát hájit to, co pořád ještě lze nazvat jako přírodní pořádek a řád.

Náš postoj ke světu musí být mnohostranný, jako je vše v pohyblivých částech stvoření. Stát pevně a věcně proti všemu zrůdnému a nepřirozenému, podporovat pozitivní mechanismy všude, kde je to možné, pomáhat lidem v nouzi, ale jen tam a tak, jak to odpovídá zákonům stvoření, být osobní, ale zachovat si svou cestu, nikdy neustupovat druhým tak, aby to mou duši poškodilo v její cestě k Bohu, být věcný a neosobní ve velkém boji řádu a pořádku proti chaosu, který zde nastoluje temno, přijmout tíhu tohoto zrůdného světa jako osobní spoluvinu, ale současně bojovat proti všem jejím projevům. Vinu přijímám vůči Božímu řádu, ale vůči falešným principům se vymezuji a jednoznačně stojím proti nim. To znamená ostře a bděle sledovat dění ve světě, stát proti všemu zlu, což vyžaduje, aby člověk dokázal rozpoznat co je špatné i když se to vydává za dobré. Tady musí člověk shromáždit různé zprávy z různých zdrojů a svým citem se pokusit neovlivněně a neosobně poznat, jak to skutečně je/konec konců k něčemu podobnému nás nabádá i pasáž v jedné přednášce PG/. Jen tak může člověk rozpoznat, co má podporovat a proti čemu se vymezovat. Je to nepříjemné, bolí to, je to ošklivé, jde z toho strach … a toto vše patří k prožívání Týdne utrpení. Pochopitelně se to nevztahuje jen k ,,týdnu“, ale k celému pohybu v této temné hodině lidstva.

Týden Velkonoční je však něčím mimořádným, kdy máme naše úsilí o prožívání navíc propojit s dějem vraždy Syna Božího Ježíše Krista /Abdrushin však říká – i já jsem Kristus/. Musíme si uvědomit, že to není jen vražda Jeho těla, ale je to hlavně pohrdnutí a odmítnutí Boha a není jediného tvora v celém Božím díle, který by ,,přežil“ to, že odmítne svého Stvořitele na němž je plně závislý…

O tom, že Velký pátek souvisí i se Synem Člověka si můžeme uvědomit např. v přednášce Velký pátek 1932 /zveřejnil jsem v další otázce/, kde je přímo napsáno, že v tomto období mělo dojít k vyvrcholení soudu. Také můžeme vzpomenout zápisků MUDr. Hütera, kde zmiňuje údajné výroky Abdrushina o dění soudu /soubory ke stažení/. Velké dění, které mělo smést více, jak polovinu lidstva z pozemské úrovně mělo začít v jednom březnu. Zde se můžeme domnívat, že by to asi mohl být takový březen, ve kterém budou lidstvem slaveny velikonoce.

I z tohoto poznatku vychází naše očekávání nějakého vrcholného děje, takového, kdy bude lidstvo VIDITELNĚ sraženo k zemi. Roky míjejí, Velikonoce přichází a odchází, někdy jsou i v březnu, ale nic velkého se zatím nestalo. Nevíme nic… a po výroku Abdrushina, že všechno bude jinak, si skutečně můžeme to NIC jen podtrhnout. Jak jsem naznačil, je však možné, že se v jiné formě tento děj o každých Velikonocích přesto naplňuje v jemnější hmotě. Lidstvo je tupé a duchovním dějům uzavřené, takže není nijak podivné, že si nikdo ničeho nevšimne. Ale proč si ničeho nepovšimnou lidé věřící a lidé jemněji cítící? I to je velmi prosté. Lidské chtění formuje jemnější okolí člověka, proto vnímá a cítí především toto okolí – a v něm je on stále ještě pánem a tvůrcem. K vycítění velkých vesmírných dějů nám chybí jedna podstatná věc. Zcela odložit své představy, zcela se osvobodit od myšlenky, že musíme být zachráněni, když to přece Pán slíbil. Zcela se oprostit ode všeho očekávání a být plně připraven vnímat SKUTEČNOST, bez ohledu na to, jaká je. Jen tento postoj dovolí vycítit, jak si vlastně ,,stojíme“ ve stvoření. Takový postoj u věřících, ani u jemněji cítících lidí a dokonce ani u čtenářů a stoupenců není ,,obvyklý“, naopak je velmi a velmi vzácný….

Proto přináším tento nový postoj, který mne oslovil, když jsem těmto souvislostem pootevřel cestu k mé duši. Tím ,,novým“ v něm, je přijmout utrpení velikonočního týdne, jako skutečný děj, který nás měl fyzicky postihnout. Nyní postihne jen ty, kteří se mu dobrovolně otevřou. Je to podobné, jako když Abdrushin říká – otevřete se mé přísnosti, aby vámi projela jako oheň a spálila vše nečisté…rozumějme – my se musíme SAMI a DOBOVOLNĚ otevřít Jeho přísnosti i když to bude bolestivé a snad i nepříjemné. Nemůžeme ,,čekat“, že se to stane soudem, my musíme aktivně jít tomuto ději vstříc. Je to o vnitřním postoji, který se musí stát přirozeným, ne chtěným sebetrýzněním, jakousi obdobou bičování asketů.

Máte-li zájem, vstupte se mnou zcela vědomě a s pochopením do Velikonočního Týdne utrpení… určitě nám to může být jen a jen k užitku…


*V Brněnské Redutě se údajně vystavuje socha Bafometa, což je jedna z podob ztělesnění Lucifera/upřesnění – Bafomet není skutečný Lucifer –  je to sice skutečná bytost, se kterou se může člověk za určitých okolností tj. schopností  i setkat, kdežto s Luciferem ne, ten je a vždy byl mimo pozdější stvoření/. Tato socha s velkým obnaženým mužským přirozením je symbolem sexuality, nevázanosti, perverznosti. Toto se veřejně prezentuje a lidé se s tím chodí fotografovat… Budova parlamentu EU má zase tvar Babylonské věže, ta mu dokonce údajně byla vzorem. Fotografie obojího jsou běžně na internetu. A takových zcela reálných příkladů, že svět slouží Luciferovi a uctívá ho, lze nalézt mnoho…


 

  • Kalendář příspěvků
    Září 2018
    Po Út St Čt So Ne
    « Srp    
     12
    3456789
    10111213141516
    17181920212223
    24252627282930