182. Jak jsem vdával manželku /12.2.17/

182. Jak jsem vdával manželku

Pokud Vás to zajímá, podělil bych se s Vámi o jednu inkarnační smyčku mého života. Dělám to proto, že Vás to třeba může navést na podobné prožitky Vašeho života a může se stát, že se Vám nějaká souvislost snáze odhalí. Nevytvářím si však nějaké iluze falešného očekávání, protože každý prožívá to svoje a jakékoliv vysvětlování zvenčí nestačí, pokud člověk cítí potřebu něco udělat, pak to také udělá. Nicméně, někdy až po činu se může dostavit pochopení a to už může být inspirované i zážitky jiných lidí…

Manželka je rozvedená a má z prvního vztahu dceru, které jde pomalu na třicítku. Znal jsem je obě ještě v době jejího tehdejšího manželství a intenzivně jsme se setkávali po rozvodu, takže jsem s dcerou, tehdy ještě desetiletým dítětem, přišel často do styku. Jezdili jsme na dovolené, výlety a dokonce jsme spolu byli i na Vomperbergu, což je jistě i duchovní stopa, která má svůj význam. Nikdy jsem ale k tomu dítěti vnitřně silněji nepřilnul, takže když došlo k jakémusi zlomu a dcera se od nás odloučila a spojila se se svým otcem, nijak mi to nechybělo. Jen jsem litoval manželku, kterou to trápilo. Po letech spolu opět našly vztah a dcera, dnes již dávno dospělá, nás sem tam navštíví, někdy zůstane i přes noc /bydlí v jiném městě/. Přesto, že manželka nás, tedy mne i svou dceru, různě propojila, tím mám na mysli, že mne zaangažuje v nějaké aktivitě pomoci pro ni, nikdy jsme nenavázali hlubší pouto. Zůstali jsme si vnitřně vzdálení, zevně zdvořile odtažití. Nikdy jsem na ni nijak příliš nemyslel, nezabýval se jí a jsem přesvědčen, že podobně na tom byla i ona ke mně. Jedině snad, že by na mne myslela nepřátelsky, pod vlivem otce, který mne skutečně velice ,,nemá rád“. Ať už ke mně byla či je lhostejná, nebo snad skrývá nějakou nevoli – ani jedno nevysvětluje několik snů, kdy jsem s ní prožíval něco zcela jiného. Nevzpomínám si, že bych s někým jiným zažil tak silné a živé sny skutečně procítěné lásky. Nešlo o sexuální zážitky, ale doslova o výtrysk čistého citu lásky. Tak mohutný prožitek, že mne nakonec probudil a já se chvíli musel vzpamatovávat a hledat realitu, v níž jsem dnes. Jsem tedy přesvědčen, že kdysi jsme spolu měli silný partnerský vtah, který byl prostoupen intenzivní láskou… Asi se něco muselo pokazit, protože dnes k ní necítím žádné pouto a ona ke mně také ne a pokud ano, moc pozitivní asi není.

Tak si tak uvažuji a vycházím z těchto postřehů. Asi jsme kdysi byli partneři, ale vztah se pokazil, dnes není důležité, kdo a jak za to mohl, protože jinak by mi to ve snech bylo ukázáno. V tomto životě a v jiných rolích jsme se spolu opět setkali, no, opět se to až tak moc nepovedlo. Ona, jako mladší a v roli dítěte byla nucena mne poslouchat a to se jí zjevně nelíbilo. Povahovým vlastnostem vzdoru a urážlivosti se to nelíbilo ani trochu… Ještě navíc do všeho zasáhl i náš duchovní přerod. Já jsem našel cestu k duchovním hodnotám, které jsem do té doby neuznával a manželka je mým prostřednictvím našla též. Jak už to tak u čtenářů bývá /žel/, prvotní euforie z doteku Poselství se projevuje nadšením, které nezná hranic a není řízeno taktem ani vcítěním se do znalostního stavu druhých. Čtenář prostě chce zachránit svět i své blízké a nadšeně do nich hustí to, co on považuje za důležité. Okolí se brání, snaží se čtenáři vysvětlit, že se chová ,,podivně“, ne-li přímo jako náboženský fanatik. No a dítě? To nemá argumenty, tak jen vzdoruje. Takže si dnes myslím, že náš tlak na dceru tehdy byl příliš jednostranný, bez pochopení jejího duchovního stavu, s ignorací souvislostí. To nás vzdálilo a její odpor či nezájem o cokoliv duchovního ten odstup ještě prohloubil. Jsme si tedy s touto mladou ženou vzdáleni a jistě na tom mám svůj podíl z tohoto života, který umím rozpoznat, ale i z nějakého dřívějšího, který konkrétně neznám. Nicméně mi to připadá, že já jsem s tou minulostí srovnán více než ona. Nyní jsem osudem v roli manželky neustále donucován k tomu, abych dceři pomáhal. Je to zvláštní pomoc, a kdybych to nebral karmicky, asi bych se jí bránil. Manželka mne požádá o nějakou pomoc pro dceru, dospělého člověka, dcera mne o to osobně nikdy nepožádá. Až pomoc vykonám, manželka mi poděkuje, dcera málokdy a když přece, jen tak koutkem úst jedním slovem. Z hlediska nějaké rovnováhy mi to nepřipadá správné, ona by mne měla poprosit sama a pak taky sama poděkovat, takový podivný mechanismus sdílené pomoci a sdíleného poděkování mi připadá poněkud podivný. Ovšem z hlediska vytušené minulosti to beru jako mimořádný stav s mimořádnými okolnostmi. Tak jsem vícekrát pomocně zasáhl do jejího života a vždy to bylo v roli tichého, až neviditelného pomocníka. Člověka, který ji mlčky někam veze, mlčky ji něco vyrábí a ona se tváří, jako bych tam nebyl – manželka je u toho a my komunikujeme s ní, ale spolu minimálně.

Tak nyní přišla situace, že dcera se bude vdávat a já jsem byl opět nasunut do výrobce svatebního oznámení, dovozce cukroví, apod. Opět v nenápadné roli, ale nyní už někdy s osobním kontaktem, byť stručným a neosobním. Roli jsem přijal a tak jsem po dovozu cukroví od cukrářky, třídění do krabiček, apod., přijal i roli setkání se svatebčany a účasti na čekání na nevěstu před radnicí. Manželka byla překvapená, že tam vůbec jdu a pronesla, že dřív bych se toho nezúčastnil, že jsem se změnil… Doufám, že je to změna k lepšímu… Vzal jsem si fotoaparát a začal fotit, to mne opět spojilo s ději v jiné rovině a tak jsem se nechal živelným děním vtáhnout i do obřadní síně. Protože jsem s tím nepočítal, neměl jsem sako, ani připnutou myrtu. Byl jsem tedy někým, mimo ,,tuto hru“. Uvědomil jsem si dodatečně, že to pro mne není tato hra, ale uzavření ,,hry minulé“ a že takto symbolicky předávám svou bývalou manželku novému muži, do nového vztahu. Že se staré uzavírá a začíná něco nového. Tak jsem nevěstě popřál ,,ať to vyjde…“ a myslel jsem tím, ať to tentokrát dopadne dobře, což jsem zase, ale bez slova ,,tentokrát“, popřál ženichovi.

Mohu tedy říci, že jsem ,,vdával manželku“… Necítil jsem po návratu domů žádnou euforii, ani nějaké odpadnutí něčeho, jen velikou únavu a jakýsi stav jako by mne ,,někdo zmlátil“. Vzpomenul jsem si na knihu, kterou si zde můžete stáhnout, Můra. Je v ní líčeno, jak Toník, ústřední postava, prožíval svůj přerod do duchovního života jako těžkou horečku. Jeho duchovní pomocník mu vysvětloval, jak při tomto přerodu hoří elementálové, kdysi vytvoření a tím se odděluje od minulosti. Ano, takový tělesný prožitek jsem vlastně zažil také, bolestné, nepříjemné a přece jistě správné – o tom jsem přesvědčen….

Do noci jsem ještě upravoval fotografie, abych je mohl druhý den předat svatebčanům, kteří se u nás měli zastavit na cestě domů. Fotky jsem předal, novomanžel byl rád a děkoval, měli profesionálního fotografa, ale ten má termín dodání až za měsíc, tak budou mít fotky hned. Pochválil mne za rychlost. Dcera jen kývla hlavou…

Uvidíme, co bude dál. Jedna etapa skončila, ale tím neskončilo /myšleno pozemsky/ vše. Je těhotná, takže jistě se bude u nás objevovat i nový příchozí. Učím se roli člověka, který dává, ale nic za to nečeká – dokonce ani nějaké ,,odpykání“. Prostě život /někdy se mazaně převléká za manželku a proto není k poznání/ před člověka postaví nějakou situaci a člověk se snaží ji se ctí zvládnout. Pro mne je to pak vždy pozitivní, jestli si z toho i účastníci odnesou taky něco pozitivního, to už je jejich věc….

  • Kalendář příspěvků
    Prosinec 2018
    Po Út St Čt So Ne
    « Lis    
     12
    3456789
    10111213141516
    17181920212223
    24252627282930
    31